(Revoluční rok) 1863 / Králevic král / 3

Vím, že mám svrchovaný čas prchat, a tak skutečně beru nohy na ramena. Přitom se ale musím smát. Jsem šťastný, a proč taky ne, když máme naději na obnovení vzpoury, revoluce, republiky!

Trvá hodnou chvíli, než se odvážím zpátky na zem. Pak prchám nejvyšší možnou rychlostí zpátky domů. Ne však dost rychle. Slyším jejich kroky. Napínám uši. Jsou čtyři? Ohlížím se přes rameno. Ne, je jich pět. Zkouším přidat na tempu, ale najednou sklouznu po ledě a jak dlouhý tak široký se natáhnu na zemi a udeřím se do hlavy.

Nedokážu vstát. Nedokázal bych to patrně, ani kdybych měl obě zdravé nohy, a s protézou už vůbec ne. Zvedám ruku a dotýkám se šrámu na čele. Prsty mi zbarví krev. Dívám se na bílý sníh pod sebou. Jako by mi rukou pohybovala úplně jiná síla nežli má vůle, kreslím (tedy spíš píšu) na led krvavý vzkaz.

Zatkli mě.

Árno.

Pak se mne definitivně chopí vojáci a já se nechávám bez zápasu odvléct neznámo kam. Jeden z gardistů si mne přehazuje přes rameno, jako bych nebyl víc než pytel brambor. Překrvuje se mi hlava, až ztrácím vědomí.

 

Zatkli mě.

Árno.

Z tohoto vzkazu kovář – pakliže jej uhlídá dřív, než jej zasype čerstvý sníh – snad pochopí, že se musí postarat o mou Lavion i jejího nynějšího pacienta. Že mně už není pomoci.

Co se mnou udělali? Patrně mne nezabili, ale bojím se otevřít oči. Co mne čeká, až to jednou skutečně udělám? Jsem zase ve vězení, v těch odporných špinavých plesnivých kobkách? Nebo v ještě temnějších celách bez oken?!

Mám strach. A je to právě on, který mne konečně probouzí. Zvedám ztěžklá víčka, která jako by už nesestávala pouze z oné tenoučké vrstvičky kůže, nýbrž z olova. Místnost, kde se nacházím, předčí veškerá m očekávání.

Ležím v měkounké posteli, ve které by se mnou mohlo ležet jistě dalších sedm lidí. Komnatu – ano, je to opravdu zámecká komnata – prosvětluje tlumená záře vycházejícího slunce a vedle mě sedí na okraji postele čtyřicátník, jehož jsem v životě neviděl.

„P-p-pí…t… p-pít…“ vypravuji ze sebe namáhavě. Hrdlo i jazyk jako by mi někdo vystlal smirkovým papírem.

Muž vztáhne ruku, bere křišťálovou sklenici s křišťálovou vodou a přikládá mi ji ke rtům. Piji se zavřenýma očima.

„Jak dlouho tu jsem?“ ptám se.

„Asi tři hodiny,“ říká. „Máte ošklivý šrám na čele, ale jinak vám nic není.“

Usmívám se. Chtěl bych se ho zeptat na tolik věcí, že ani nevím, kterou z nich začít. Nakonec mi odchází dřív, než se stíhám odhodlat k činu a znovu naň promluvit.

Uvažuji, co se to děje. Všechna logika mi napovídá, že je něco špatně, poněvadž bych měl trčet někde v žaláři, ne se rozvalovat ve šlechtické posteli! Přes veškerý svůj odpor ke šlechtě a králi musím však uznat, že lože je příjemné. Mimořádně příjemné. Musí být rozkoš se tady s někým milovat!

Kdyby tu byla Lavion, hned bychom to otestovali!

Samozřejmě za předpokladu, že by o to stála…

Hrozně se mi po ní stýská! Bude si myslet, že jsem mrtvý, a já si přitom budu užívat pohodlí postele šlechtického zámku. Kéž bych ji směl zpravit o tom, že jsem v pořádku.

Jak je na tom asi André? Sice ho sotva znám, ale nechci, aby zemřel. Byl účastníkem povstání před třiceti lety, stejně jako Christian, který zůstal v Ïille, toho před třemi roky. Oba dva jsou a budou nadále revoluci přínosem.

Jsem rád, že Lavion nepatří mezi blázny, kteří by se po obdržení zprávy o mém zatčení rozběhli na zámek mne vysvobodit. Spáchala by tím zbytečnou sebevraždu. Ale ona musí žít, starat se o naše… o Heloisino dítě…

Co to mělo být? My dva žádné vlastní děti nemáme. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych byl otec, dokud neporodila Heloisa. Dodnes se snažím přijít na to, jaké to ve mně vyvolalo vlastně pocity.

Asi bych jednou chtěl mít děti, když pro nic jiného, tak pro tu zkušenost.

Nemohu je ale v žádném případě přivést do světa občanské války podnícené revolucí. Nechci, aby bojovaly na barikádách jako já, nechci, aby kdy držely v rukou zbraně!

Následující dva dny trávím v té měkounké posteli a vůbec se odpočinku nebráním. Pohodlí mne nutí zapomínat na můj odpor k aristokracii, až si musím připomínat, kdo jsem. Jenomže to taky mnoho nepomáhá. Jsem totiž králevic.

Třetího dne ráno mne ještě napůl spícího přivlečou k zrcadlu. Jsem úplně nahý. Dívám se na svůj odraz ve rtuťově stříbřitém povrchu. Štítím se vlastního těla, zmrzačeného boji proti monarchii. Mračím se na bytost v zrcadle.

Mechanicky plním jejich rozkazy. Zvedám ruce nad hlavu a cítím, jak mi po těle klouže hebká látka. A to je jenom košile. Velkou část mé protézy skrývají přiléhavé nohavice krvavě rudé barvy. Přes košili mi odívají stejně rudou kazajku a černé pončo se zelenou královskou korunou. Černá a zelená byly odjakživa barvy naší země. Připadá mi ovšem, že se zelená nehodí ke tmavě červené barvě, do níž mne nastrojili.

Co mi překvapivě vadí nejvíce je holení. Zbavují mne pečlivě udržovaného strniště a nechávají jen licousy. Sám sebe skoro nepoznávám. Uvažuji, jestli nebylo něco v pití, které mi podávali, neboť se musím až stydět, jak rychle podléhám jejich vůli. Zdrogovali mne? Nebo mi nedávali pít vodu, nýbrž vodku, a opili mě?

Ať už mi provedli cokoliv, nechávám se bez protestů odvést vojáky do veliké síně. „Opakujte: Ať žijí Gony!“ sykne mi do ucha jeden z nich. Krčím rameny. Neshledávám v tom nic proti vlastním morálním zásadám, nechtějí po mně, abych provolával slávu monarchii ani jinému státnímu zřízení, pouze Gonám, své zemi.

„Ať žijí Gony,“ hlesnu sotva slyšitelně. „Ať žijí Gony!“ říkám silnějším hlasem. „Ať žijí Gony! Ať žijí Gony!!!“ křičím na celý sál. Lidé mi ustupují z cesty a vojáci, kteří mne doprovázejí, mne drží skoro něžně.

Staví mne před muže v dlouhé tunice s vyholenou hlavou. Matně vnímám, jak odříkává Otčenáš. Pak jsem zvednut a usazen na měkké pohodlné křeslo pod baldachýnem. Do rukou mi kladou zlaté jablko. Na hlavu mi posazují cosi chladného a těžkého.

Jako by z veliké dálky ke mně doléhají hlasy přítomných skandující:

„Ať žije král! Ať žije nový král! Sláva mu!“

Pomalu mi dochází, co se stalo. Že onen nový král – jsem já.