(Revoluční rok) 1863 / André Aulton / 4

Jak se to mohlo stát?! Seběhlo se to tak rychle, že jsem neměl šanci zareagovat! Navíc mi nic neřekli. Korunovali mne zcela proti mé vůli. Přesto nemohu říct, že bych byl tak nešťastný. Stačí gesto a budou mým rozkazem padat hlavy. Stačí slovo a mohu mít de facto cokoliv. Lid mi tímto gestem propůjčil cosi, v co jsem při svém postavení revolucionáře ani nedoufal – obrovskou moc. A mně se ta moc líbí.

Rázem už chápu, proč král nechce abdikovat na přání lidu. Protože ta moc, kterou jako vladař má, je tak opojující, až je takřka nesnesitelné jen pomyslet na to, že by ji mohl ztratit.

Nebohý římský císař Claudius. On byl rovněž republikán náhodou dosazený na trůn. A stejně jako on se musím i já chopit své moci a přetvořit zemi k obrazu svému, dokud k tomu mám příležitost.

„Vážení,“ oslovuji dav u svých nohou, „jsem ještě sláb a unaven, veselte se proto a pijte beze mne. Král se nyní vzdálí.“

Král se nyní vzdálí? Co to žvaním za nesmysly? Proč o sobě mluvím ve třetí osobě? Proč se chovám tak mile k lidem, kteří mne zavřeli vloni do žaláře a chtěli mne popravit za velezradu? Co se to se mnou proboha děje?!!

Kdo jsi, Árno Öörre, v copak se měníš?

„Jmenuji se Árno Öörr, je mi dvaadvacet let, pocházím z Ykkhó, hlavního města této země. Jsem revolucionář, já a moji přátelé jsme zde chtěli vybudovat republiku, náš pokus se nezdařil, oni odjeli do různých koutů země, nemám od nich zprávy, André Aluton se vrátil jako jediný, dobyl pro nás Taale, nyní umírá… Miluju Lavion, Lavion se na mne hněvá, zachránila mi život, přišel jsem o nohu, jsem mrzák…“ Svoji mantru šeptám stále rychleji a rozhořčeněji: „Lidé se chtějí bránit, došlo ke vzpourám, gardisté je potlačili, teď jsme terorizováni, mohu to změnit, ale nevím jak, nevím, co mám dělat…“

Zastavuji se. Srdce mi bije jako o závod. Musím si na chvíli odpočinout. Opírám se zády o stěnu chodby a klesám do dřepu. Ruce si tisknu k ústům, abych utlumil výkřiky hrůzy, které pravděpodobně každou chvíli vyrazí z mého hrdla zcela spontánně a nepotlačitelně.

Představoval jsem si všechno možné, že mne zabijí, budou mučit, popraví gilotinou, nechají mne přihlížet, jak trápí mé přátele – ani v těch nejbláznivějších snech by mne ale nikdy nenapadlo, že mě dosadí na trůn!!

Nesmějí mne takhle vidět. Jako král musím jít příkladem a ukazovat sílu, ne se hroutit v slzách k zemi. Nutím se vstát, ale cítím takový zmatek a odpor sám k sobě, že si nejsem jistý, co v příští vteřině udělám. Hněvám se na všechno okolo sebe, na celou tuhle planetu. Nakonec rozrážím první dveře, které vidím, nečtu ani štítek na dveřích. Ohromeně zůstávám stát na prahu.

„Ethane?!!“ volám a vytřeštěně na něj civím.

Ethan d’Ykkhó je kapitán královské gardy, můj bývalý přítel a (rovněž bývalý) revolucionář. Taky se jedná o zrádce republiky, kterou jsme toužili vybudovat.

„Vaše Veličenstvo,“ pronese dutě a padá přede mnou na koleno, ale já ho okamžitě gestem vyzývám, aby zase vstal.

„Takže takhle to je, ano? Já mrzák se plahočím, abych uživil sebe, Lavion i dítě, a ty si tady bez úhony hovíš za stolem v kanceláři!“

Ethan jen rozhazuje ruce. „Rád vás vidím,“ říká nejistě.

„Prosím tě, Ethane, pro tebe budu navždy Árno!“ směju se a objímám ho. On mé objetí vroucně opětuje. Nikdy jsem neuvěřil, že je zrádce, což je jeden z důvodů, proč je dnes ještě vůbec naživu.

„Počkej, takže tys přešel k těmhle roajalistům?“ lapám po dechu.

„Snad sis nemyslel, že bych znova bojoval pro toho tyrana!“

„Víš, co se děje ve městě?“

„Prý došlo ke vzpouře, byla potlačena,“ krčí rameny.

„Pche, to je jen zlomeček pravdy!“ A líčím mu, čeho jsem byl svědkem. Masové popravy na náměstích. Najednou se zarazím, protože mi dochází jedna skutečnost, jež mi nedává smysl. „Ethane,“ povídám, „co se vlastně stalo králi?“

„Králi? Myslíš Olbrama I.?“

Přikyvuji.

„Co by s ním mělo být, pořád žije a vládne, bohužel.“

„Aha,“ svítá mi, „takže já jsem protikrál.“

To významně mění situaci. Vzpomínám na den, kdy jsem se poprvé dozvěděl, že jsem králevic (jinak by mne ani korunovat nemohli, bez patřičného původu, to se ví). Vyběhl jsem tehdy z domu a ujížděl pryč, sám jsem nevěděl, kam. Potřeboval jsem se uklidnit. Pak jsem seděl na břehu moře a pozoroval vlny. Moře je jako gilotina. Působivé, nádherné, smrtonosné. Milosrdné.

Tehdy za mnou přišel Christian, další z členů týmu Hvězdné čtyřky, a řekl mi, že bych mohl díky svému postavení možná sjednotit revolucionáře s roajalisty, kteří mne chtějí vrátit na trůn. Tehdy mi to přišlo jako naprostý nesmysl. Jenže dnes…

„Zůstala ti hodnost, vidím,“ podotýkám přátelsky.

„Ano…“ Přechází ke skříni a vytahuje ze zásuvky lahev. „Dáš si vodku?“

„Jo, ta se hodí.“

„Takže co hodláš udělat, králi?“ ptá se Ethan s lehkým náznakem ironie v hlase. Krčím rameny.

„Pozvu svého kapitána na projížďku. Jestli bude souhlasit.“

„Bude.“

„Tak domluveno, dám osedlat koně.“

 

Brzy zjišťuji, že můj titul krále je víceméně čistě symbolický a nemám příliš mnoho nových práv. Ale ani povinností, což mi maximálně vyhovuje. Mám ale pod palcem slušnou armádu, kterou bych mohl kdykoliv použít k získání větší moci.

Nemám sice mnoho privilegií, ale aspoň nějaká s sebou mé korunování přeci jen přineslo. Můj první rozkaz coby královské zařízení zní, aby kovář Edtragg získal okamžitě imunitu před verbováním, ba dokonce aby jej vojáci chránili před verbíři Olbrama I. Dále nařizuji, aby mi na zámek přivedli Lavion Edterovou, což se ovšem ukazuje jako mimořádně sobecký a špatný nápad. Žena mi jen vynadá, co jsem to za republikána, a aniž bych se jí mohl omluvit a vysvětlit, že jsem neměl na vybranou, palác opouští stejně rychle, jak do něj byla přivedena. Nebo možná ještě rychleji.

Jediným členem Hvězdné čtyřky, který dlí v hlavním městě, zůstává kromě mě André Aulton. Jakmile se po dvou týdnech zotavuje, dávám ho k sobě povolat.

„A do prdele,“ uleví si, když mne spatří. „A já si myslel, že to jsou jen povídačky.“

„O čem mluvíš?“

„Že jsi teď král,“ pohodí hlavou.

„Nepřešel jsem k roajalistům.“

André si odfrkne. Myslím, že v tom byl náznak pohrdání. Opovržení.

„Chtěl jsem abdikovat…“

„Chtěl jsi… Hm, minulý čas, zalíbila se ti ta moc, viď? Ještě že nejsem jako ty.“ Jeho hlas zní chraplavě a jako by ani nepatřil jemu. To asi díky té kudle.

„Sakra, Aultone! Nikdy jsem se o tohle neprosil! OD chvíle, kdy vím, kdo jsem, přemýšlím jen nad tím, jak uniknout svýmu podělanýmu původu!“ křičím. „Ale díky svému nynějšímu postavení jsem mocný, mocnější, než se mi kdy snilo, mocnější, než bych byl jako prezident! Osud téhle země mám ve svých rukou, André, a je to nádherný pocit!“

Ustupuje o několik kroků. „Nevím, kdo jsi, ale určitě ne ten Árno z tunelu.“

„Ne, jistěže nejsem ten Árno, kterého jsi chtěl zavraždit!“

„Měl jsi na sobě uniformu gardisty, jak jsem to měl vědět!“

„Stačilo netrávit čas v pitomý Anglii a věnovat se vlastní zemi!“

„Ty mi nemáš právo říkat, co mám dělat, nemáš ponětí, čím jsem prošel!“ brání se.

„Myslíš to, jak jsi vyžvanil gardistům, kde jsou povstalci ukrytí? Kde byl ukrytý Etörri Maarc? He, já o tom vím, s Lavion nemáme tajemství,“ vypouštím svá slova jako šíp přímo do černého.

V očích Andrého Aultona se na krátký okamžik zalesknou slzy. Nebo to byl jen odraz svíce, jak znovu pohodil hlavou? Ať tak či onak, vím, že ho má slova skutečně bolela. Otevírám ústa, abych se omluvil, ale je pozdě.

„Neměl bych to říkat, Árno,“ vypravuje ze sebe těžce André, „nepovažuju se za špatného člověka a nechci, aby se něco špatného dělo mým přátelům, do kterých jsem tě stále zahrnoval, ale tohle… Víš co, přeju ti, aby tě někdy taky chytili, aby tě mučili jako mě, a pak si zkus držet jazyk za zuby!“

„Ať si zkusí mne chytit, mám pod sebou armádu, která mne ochrání!“

André Aulton krátce zavrtí hlavou. „Jsi blázen, Árno Öörre. Myslíš, že se s tebou revolucionáři spojí, a co když je přiměju, aby odmítli? Stojíš sám proti Olbramovi I. a teď i nám, tak hodně štěstí.“

„Já jsem vůdce revoluce!“ vykřikuji. „Mně budou povstalci poslouchat, ne tebe! Spojím nás dohromady a zabijeme krále!“

„To si jen myslíš,“ opáčí André. „Za kým hádáš, že půjdou spíš? Za tebou, údajným vůdcem revoluce, který se jím – a to jsou tvá vlastní slova – ani nechtěl stát? Nebo za mnou, který už jednou bojoval za republiku? Oba dva víme, kdo z nás je tady zkušenější.“

Vaří se ve mně krev. Jeho poslední slova byla olejem přilitým do ohně hněvu, který ve mně panuje. „Vypadni!“ zvedám ruku a ukazuji mu dveře.

„Fajn,“ vrčí. „Poroučím se, Vaše Veličenstvo!“ Nemohu přeslechnout, s jakou neskrývanou ironií vyslovil můj titul. Rozpaží ruce a uklání se přede mnou, ovšem oči k zemi nesklopí. Nepřestává mne propalovat pohledem, aby viděl, jak se zachovám. Rozhoduji se, že mu neudělám to potěšení, aby mohl vidět mé skutečné emoce.

„A ven!!“ zvolám mocným hlasem. Ode dveří se odlepí dva vojáci, popadnou Andrého Aultona v podpaží a vlečou ho pryč. Gestem ruky jim naznačím, aby mu ovšem neubližovali.

Na to je ale pozdě. „Já budu vždycky podporovat republiku, víš. Ať žije republika!“ vykřikne zlostně André Aulton přes rameno. Vojáci jím jediným pohybem mrští o zem. Dopadá na bok a oni ho surovým nakopnutím do břicha přetočí na záda. Jeden z gardistů mu vrazí pěstí do tváře, až udeří hlavou o podlahu, další ho do obličeje kopne.

„Dost!“ volám a běžím k nim. „Dost, nechte ho!“ A oni konečně přestávají Andrého mlátit a stoupnou zpátky ke dveřím. Ruce jim třísní Andrého krev. Oba je změřím zlým pohledem a poroučím jim, aby okamžitě vypadli.

Nutím Aultona, aby se sténáním vstal, a podpíraje ho, mířím do komnaty. Beru vědro s vodou a hadříkem i holýma rukama smývám krev z jeho tváře. Muž se sice brání, žemu nic není, ale vyplivne na mě krev a tři stoličky. Taky vidím, že se nenápadně drží zboku za hrudník. Na okamžik mne přepadá strach, jestli nemá zlomené žebro.

„Svlékni to,“ nařizuji nekompromisně a tahám ho za košili.

„Pche, nebudu ti ukazovat svoje tělo, proč taky.“

„André!“ okřikuji ho.

Pohlíží na mne jediným okem, protože přes druhé má monokl a víčko mu klesá dolů. „Árno, prosím…“ říká takovým tónem, že bych mu za kterýchkoli jiných okolností byl vyhověl. Takhle si ale jen zakládám ruce na hrudi. „Prosím tě, Árno, nenuť mě…“ škemrá, ale já nepovolím. Teprve když mu pohrozím, že z něj košili strhám, rozepíná se a odhaluje svůj trup.

Lapám po dechu. Chápu, že člověk, který tolik let bojuje, asi odnese nějakou tu jizvu, děsí mne ale, jak Andrého kůži křižují jedna přes druhou. S rukou na ústech ho obcházím. Většina ran patrně pochází od biče, ale některé jsou příliš hluboké a nejspíš je způsobil nůž. Některé jsou zhojené docela a zůstaly po nich věru jen sotva znatelné jizvy, jiné vypadají tak čerstvě, až mne to leká.

„Proboda, André…“ šeptám tlumeně. Padám před ním na kolena a žádám ho o odpuštění, ovšem on jen mává rukou.

„Ne, Árno, máš plné právo se zlobit.“

„To ty taky,“ říkám. „Abdikuji hned zítra.“