(Revoluční rok) 1863 / André Aulton / 5

Na Andrého hrudi se objevila černá podlitina, ale vypadá to, že jsou žebra jen pohmožděná, naštěstí ne zlomená.

„Nežádám na tobě, abys abdikoval, máš pravdu, že nyní disponuješ velkou mocí, jen jestli ji použiješ k dobru.“

„A jsi si tak jistý, že je republika to nejlepší?“ táži se ho upřímně.

„Vážně? Ty o tom pochybuješ?“

Mávám nad tím rukou. Nechci se znova začít hádat. Přestože André protestuje, nutím ho, aby si lehl a odpočinul. Sám sedám ke stolu, abych připravil potřebné dokumenty. Nechci být král, protikrál ani co vlastně teď jsem, a přes veškeré pohodlí, které si zde užívám, netoužím mít ani nadále se šlechtou vůbec nic společného!

„Posuň se,“ vrčím na Andrého. Jsem unavený královskými povinnostmi i vůbec tím prostým faktem, že nyní králem jsem. Také si potřebuji odpočinout. André se o kousek posune. „Ještě!“ prosím. Nespokojeně zamručí a do paže se mu zaboří roh nočního stolku. Vedle jeho robustní postavy mi přesto zbývá jen málo místa. Skopávám z nohy botu a sundávám protézu, abych ulevil pahýlu. Doufám, že mne teď hodně dlouho nebude nikdo potřebovat… Skládám ruce na břiše a skrčím nohu.

„André, spíš?“ šeptám.

„Skoro.“

„Co od tebe chtěli vědět?“

„O čem mluvíš?“ podiví se.

„Ty rány… Poznám ránu bičem, mučili tě.“

„Před třiceti lety to nebylo nic neobvyklého. Zvlášť po vzpouře, stejně jako dnes. Král chtěl zabránit dalším pokusům o revoluci. Někteří z nás se schovali, někteří odešli do zahraničí.“

„Jako ty,“ podotýkám.

„Jako já,“ přisvědčí. „Ale já nebyl případ chyceného revolucionáře, který měl odstrašit ostatní. Po mně chtěli informace, jak jsi sám řekl. Kolik měšťanů je zapletených do povstání, jejich jména, domy, kde bydlí. Nejvíc je ale zajímal Etörri…“

„Ten Etörri? Etörri Maarc?“

„Ano… Nepovolil jsem hned, ale něco bys měl vědět, Árno – příběhy o lidech, kteří nepodlehli tortuře, kteří zapírali až do smrti, jsou báchorky, výmysly lidí, kteří sami torturu nikdy nezažili. V rukou mučitelů ale pochopíš, že neexistuje cesta zpátky. Jakmile jednou začnou, neustanou, dokud jim neřekneš, co víš. A někdy…“ Přivírá oči a tvář se mu zkřiví, jako by znovu prožíval bolest mučení. „Někdy ti nedají pokoj ani pak, protože neuvěří, že jsi jim pověděl vše…“

Zvedám se na loket. Na okamžik pocítím touhu vzít ho za ruku a utěšit ho, že se to nevrátí, že je se mnou a v bezpečí. Že temné kobky, v nichž je přikován ke stěně, švihání biče a hlas nemilosrdně vykřikující zostra nové a nové otázky – že tohle všechno je minulost. Ale nemohu. Jednak mi cosi říká, že by André ucukl rukou a mou pomoc ani nepřijal. Nebo by mi neuvěřil. Druhý důvod je, že bych mu lhal. Protože jak ho mohu konejšit, že se nikdy do kobek nevrátí, když venku stojí šibenice a gilotiny zalepené krví povstalců?

„Nikdy jsi o tom nemluvil…“

„Pche,“ odfrkne. „A jak o tom chceš mluvit, Árno? Každou noc znovu a znovu to prožívám a nedokážu rozlišit, jestli je to jen sen, nebo jestli mě už zase zavřeli. Nevíš, jak je pro mě těžké být zas u revoluce, protože oni po mně jdou, ale jsem tady, chápeš? Jsem tady a bojuju za republiku, poněvadž už mám dost krále, gardistů a všeho, co se jich týká!“

„A pak přijdu já s tím, že jsem král…“

André mne udeří do ramene. „Přestaň,“ říká. „Na tebe se nezlobím.“

„Takže máš každou noc zlé sny?“ ptám se.

Přikyvuje. „Každičkou. Posledních třicet let jsem toho moc nenaspal. Proto taky spím na podlaze. Kdybych byl v posteli, jen bych pořád padal.“

„Na podlaze?“ povytahuji obočí.

„Víš, už to bylo skoro v pořádku, noční můry už nebyly tak intenzivní… a pak… pak…“

„Co pak, André?“

„Pak jsem odjel do Taale,“ říká. „Všechno se mi vrátilo, ach, já věděl moc dobře, proč to město opouštím!“

V duchu si znova přehrávám naši rozepři. Zpětně si uvědomuju, že měl André pravdu v nejedné věci. Ano, moc, jíž nyní disponuji, mi skutečně stoupla do hlavy. Je to ale opravdu špatně? Nezatemnila mi rozum, pořád toužím po republice, navíc teď mám taky větší prostředky, jak dosáhnout tohoto svého cíle. Samozřejmě uznávám, že André Aulton má nesporně víc zkušeností, cením si toho, že bojuje po mém boku, proč ale nechce připustit, že by (čistě teoreticky) revolucionáři mohli přeci jen následovat mne? Chce se snad sám ujmout vedení? A pokud ano, jak moc po tom baží? Jak moc se na něj mohu spolehnout, že mně při nejbližší příležitosti nevrací nůž do zad?

A dochází mi ještě jeden fakt, za který se musím zastydět – Ethana obvinili ze zrady republiky. Jenomže já nyní jako král nejsem o nic lepší než on. Těžko mohu dál zastávat post vůdce revoluce, pakliže i mně hrozí takové nařčení. A je víc než zřejmé, že mé místo nezaujme nikdo než právě André.

André. Zkouším se na celou věc podívat jeho očima. Jsem syn krále, který ale třímá v ruce vlajku revoluce a touží svrhnout monarchii. Jenže touží po tom doopravdy, nebo jen hraje na odpor lidu vůči současnému panovníkovi a chce se sám chopit trůnu? A teď najednou se opravdu stává sám králem. Ano, jsem sice loajální republice – to ovšem nemůže nikdo jiný vědět. Blázen kdo by mi důvěřoval. Cítím takový odpor vůči sobě samému, až to bolí. Ke svému zmrzačenému, boji postiženému tělu a teď také ke své duši. Tolik let jsem se dokázal rozhodnout, na čí straně stojím, a pak jsem se během několika týdnů přidal k revoluci. Byla má unáhlená volba ale správná?

 

Trhám sebou a zprudka se posadím. Já jsem usnul!! Ohlížím se a vidím, že nejinak si vede André, namáčknutý na noční stolek. Je bledý a monokl na jeho oku vypadá příšerně, ale jinak na něm surovost gardistů nenechala následky.

Šněruji protézu a uhlazuji pomačkané oblečení. Je pozdě odpoledne.

Doprovázím Andrého do domu k Lavion. Společně vypracováváme plán, jak mne dostat z trůnu, aniž bych se musel sám vzdávat moci, k čemuž mám – jak jsme se všichni přesvědčili – příliš slabou vůli. Omámila mne více, než kdo čekal. Plán mých společníků nicméně vypadá nadějně. Má ale několik trhlinek.

„Dejme tomu, že to zvládnu…“ připouštím. „Že všechno klapne. Jak dokážeme, aby mne nepoznali ve městě? Moje noha ej dost pitomý poznávací znamení…“

„Prosím tě,“ mává rukou André. „Mrzáků je všude hodně, od napoleonských válek a teď i díky revoluci, ten Ethan d’Ykkhó ti to musí jen dosvědčit, podívej se někdy, jak opravdu vypadá královská garda. Nejsou tam jen atletická těla našňořená v slušivých uniformách.“

„To je pravda,“ souhlasím.

„Vidíš, a kdyby ti to nestačilo, odbarvíme ti vlasy a budeš k nepoznání.“

„Aby si nás lidi pletli, jo?“ usměju se a prohrábnu mu rukou plavé kadeře dří, než stíhá uhnout. On se ode mne přesto žertem odtahuje.

„To určitě!“ volá naoko pohoršeně. „Být takový idiot jako ty a šlápnout na minu? Ani za nic, děkuju pěkně!“ Přitom se ale zubí.

„Na minu šlápl i plukovník od gardy, a to ji tam přitom sám stražil…“

Lavion zprudka vstane. „Jdu udělat večeři!“ oznámí až zbytečně nahlas. Asi se tím snažila zakrýt, jak se jí třese hlas, ale na mne to stejně nezafungovalo. Koušu se do rtu. Musím se vyvarovat dalších hovorů o minách, je-li se mnou Lavion. I mně to připomíná smrt Roryho, a jak se teprve musí cítit ona jako jeho matka… André těká očima z jednoho na druhého, ale já nemám ani pomyšlení na to, abych mu cokoliv vysvětloval. Aspoň teď ne.

„Dobře, takže na kdy se mám připravit?“ ptám se.

„Promiň, ale to ti říct nemůžeme,“ vrtí hlavou Aulton. Nato navrhuje, abychom se přesunuli za Lavion do kuchyňky.

„Samozřejmě tě neotrávíme doopravdy, budou to jen bylinky, po kterých se ti udělá trošku špatně,“ poplácává mě bodře po rameni.

„Stejně z toho mám špatný pocit,“ mračím se. „Jestli je to ale jediný způsob, jak se dostat z trůnu…“

„Jediný, který nás napadá.“

Spal jsem odpoledne po ošetření Andrého, takže nejsem mnoho unavený. Přesto uléhám hned po příjezdu na zámek do postele.

Uvažuji nad jejich plánem. Fingovat vlastní smrt by mne mělo lákat vzhledem k tomu, jak jsem drzý, ovšem ačkoliv moje hranice jsou značně posunuté, i já musím nějaké uznávat. A Lavion s Aultonem mají nesporně pravdu v tom, že předstírat otravu bude jednodušší než třeba bodnutí. Přesto z toho mám strach, nikdy jsem nebyl dobrý herec a vlastně jsem ani neměl mnoho příležitostí se v tomto umění zlepšit. Budu to ale muset dokázat. Abdikovat nedokážu a smrt (byť – naštěstí – pouze předstíraná) je jediná moje šance na vysvobození.

V hlavě mi zní jejich slova: samozřejmě tě neotrávíme doopravdy, jen ti dáme bylinky, po kterých se ti udělá trošku špatně.

Ne že bych nedůvěřoval Lavion, vyzná se v bylinách a ví, co si může dovolit. Jak moc mi ale bude zle, jak moc a zejména jak dlouho? Nemohu si dovolit strávit týden v posteli, musím vést revoluci, beztoho jsem toho již spoustu zmeškal!

Má budoucí nevolnost má nicméně jednu výhodu, a sice že nebudu muset předstírat. To by bylo opravdu nad mé síly a schopnosti.