Sonny - kapitola 7

Čekání do prosince bylo pro Luigiho doslova utrpením. Neustále kontroloval dny a ve svém mobilu odškrtával jeden po druhém. Přesto mu připadalo, že čas neubíhá dostatečně rychle. Odpověď na odeslanou přihlášku do soutěže přišla takřka vzápětí. Pořadatele pochopitelně nejvíce zaujal zmíněný čtvrtý řádek v maminčině životopisu, na jehož základě vyslovili upřímné potěšení, že se chtějí účastnit klání o nejlepší dort. S vaším příjezdem počítáme patnáctého prosince, dodali. Musejí prý všechny náležitě zaznamenat, ubytovat a vysvětlit pravidla. Hlavní soutěž je plánovaná na pětadvacátého. Yukiko a Sonny trochu přitlačili na ředitele školy, který nakonec svolil, že mladého de Rossiho pustí z vyučování dříve. Malajsijka tichým hlasem promluvila o svém nepříznivém zdravotním stavu, který se rozhodla řešit dovolenou v Evropě spolu s rodinou. Na to ředitel slyšel a ochotně žáka propustil. Za chvíli stejně napadne po pás sněhu, řekl. Pak ve škole neuvidíme živou duši. Luigi byl rád, že poslední týden před odjezdem nemusí navštěvovat tréninky tenisu. Těch sedm dní pro něj bylo jako požehnání – nadšeně doma balil zavazadla, nemusel se zbytečně honit po dvorci a co víc – nedostal se do křížku s Dannym!

Yukiko se o plánované cestě zmínila svému kardiologovi. Ten sice nebyl nadšený, že svou pacientku tak dlouho neuvidí, ale na druhou stranu kvitoval s povděkem, že alespoň na chvíli zmizí z tohoto zaprášeného městečka plného smogu. Žena si v ordinaci vyslechla desítky upozornění, rad a doporučení. Potom si pod lékařovým dohledem do mobilu zanesla jeho číslo domů i do ordinace, a s tímto opatřením již mohla nemocnici opustit.

Sonnymu nezbylo nic jiného, než se před odjezdem veřejně omluvit panu Smithovi. Udělal tak neochotně a jaksi zdráhavě. Celá akce byla hotová za několik minut, protože majitel cukrárny nechtěl mít s detektivem nic společného a na Sonnyho obličeji bylo více než patrné, že omluvu nemyslí vážně a je na Smitha stále pořádně rozzlobený. Plukovníka mimoděk informoval, kam se chystá a že tam hodlá strávit pár klidných týdnů. Významně na něj při tom mrkal, aby mu dal najevo, že je to vlastně jeho vina. To kvůli vám, šéfe, jedu pryč, říkal jeho pohled. Kdybyste se mnou tak neomaleně nevyrazil dveře, mohl jsem v pondělí normálně přijít do práce. Nicméně se zdálo, že velitel je doslova radostí bez sebe, že si Sonny odfrkne daleko za oceánem. Celou dobu si dával pečlivě záležet, aby to vypadalo, jako mu to velmi přeje. Ve skutečnosti se mu nesmírně ulevilo, že bude mít toho potížistu na chvíli z krku.

Cesta do Anglie trvala sice dlouho, ale ne tolik, aby na jejím konci stanuli tři rozladění výletníci v depresi. Nastoupili do letadla ve Filadelfii, které je po více jak pěti hodinách letu vysadilo v přestupní destinaci, kterou byl Reykjavík. Tam strávili hodinu a půl čekáním na další letadlo. Tento čas vyplnili dychtivým štěbetáním a pozorováním mumraje okolo. Po nástupu na palubu je půvabná letuška informovala, že na letiště Gatwick dorazí za tři hodiny. Po celou tu dobu rodina de Rossi klidně podřimovala nebo se dívala z okna. V jeden panický moment se zdálo, že výškový rozdíl bude mít neblahý vliv na Sonnyho citlivou hlavu, ale migréna se nakonec nedostavila. Stačily dva poháry čisté vody a opakovaná návštěva toalety kvůli malé potřebě. Luigi dychtivě nasával atmosféru aeroplánu. Se sluchátky na uších listoval přiloženými brožurami a prohlížel si fotografie letiště Gatwick. Byl radostný a uvolněný. Poprvé po dlouhé době hodil všechny starosti za hlavu. Nemyslel na školu, na tenis, ani na Dannyho.

Letuška informovala cestující, že za okamžik budou přistávat. Žádala je, aby si zapnuli bezpečnostní pásy. Yukiko tak učinila roztřesenýma rukama a zatlačila se hlouběji do polstrování sedadla.

            „Je ti něco, zlato?“ ptal se Sonny úzkostlivě.

            „Ne. Jen mi při přistávání vždycky buší srdce.“

            „To bude dobré. V náprsní kapse mám nitroglycerin, kdyby se něco přihodilo.“

Po celý zbytek letu byl nervózní a zneklidněný. Nakonec se to ukázalo jako zbytečné, protože letadlo hladce přistálo na gatwickém letišti. Všichni svorně zatleskali pilotovi, který je tak elegantně dopravil z Islandu až sem.

V letištní hale si koupili občerstvení v Jamie Olivier´s Deli a pomalým krokem procházeli obrovskými prostory sálu, který byl zároveň i jakýmsi velikým nákupním centrem. Míjeli nejrůznější butiky s oblečením, bary a kavárny, a nad vším se upřímně podivovali. Luigi na to všechno hleděl s očima navrch hlavy.

            „Podívejte!“ křikl a ukázal kamsi před sebe. Sonny a Yukiko se vyklonili, neboť jim zacláněl houf procházejících cestujících, a spatřili dva mozaikovité obrazy zpodobňující královnu Alžbětu v její mladší a starší verzi. Sonny uznale hvízdl.

            „Ti, co to jen tak bez povšimnutí míjejí, musejí být Angličani,“ podotkla Yukiko a zahihňala se.

            „Britové na svou královnu nedají dopustit,“ řekl detektiv a i s cestovním kufrem nastoupil na pojízdné schodiště. Manželka se synem jej následovali. „Kdyby někde visela podobizna starosty našeho města, pořádně bych na ni plivl,“ dodal potutelně.

Luigi se radostně zasmál a Yukikin pohled kolísal někde mezi pobavením a zhrozením.

Dojeli do přízemí, kde se mezi hloučky prodrali až ven. Prošli velikým terminálem a stanuli tváří v tvář neznámému muži, který vypadal jako vážený delegát. Sejmul z očí sluneční brýle a vesele zahlaholil:

            „Vítejte v Londýně, přátelé! Vy musíte být paní de Rossi, nemýlím-li se!“

Poplácal překvapenou Yukiko po rameni a potřásl jí svou pravačkou, velikou jako lopata.

            „Já jsem Harvey Josht,“ dodal dlouhán bodře a postupně se přivítal i se Sonnym a Luigim. „Jakýsi guru kulinářské soutěže. Jsme ohromně rádi, že vás tu máme.“

            „Já jsem Yukiko,“ špitla opatrně. „Toto je můj manžel Santiago a syn Luigi.“

            „Všechno ohromně krásní lidé!“ brebentil Harvey přehnaně milým hlasem. Sonny byl zmaten. Zaprvé nechápal, proč někdo na konci prosince nosí sluneční brýle a zadruhé mu ten vyčouhlý brunet neseděl. Zatím nevěděl proč, ale rozhodl se tomu přijít na kloub.

            „Odvezeme vás do Bibury,“ informoval je organizátor soutěže. „Nejdříve jsme chtěli cestu odtud až tam popsat v letáčku, ale pak jsme usoudili, že to není vhodné. Museli byste se trmácet hodiny vlakem, a to není dobrá vizitka pro naše městečko. Takto nastoupíte pohodlně do auta a za dvě hodinky jsme tam.“ Povzbudivě na ně mrkl a kývl na řidiče zbrusu nové audiny. Ten přispěchal a vzal jim zavazadla.

            „Tak šup, šup – do vozu! Nemáme času nazbyt!“

Harvey obsadil sedadlo spolujezdce a rodina de Rossi se vmáčkla dozadu. Místa opravdu nebylo mnoho, ale vynalézavý Luigi v jednom momentě vlezl Sonnymu na klín, čímž situaci velice usnadnil.

            „Toto už je pátý ročník soutěže, že?“ houkl Sonny na Harveyho. Ten otočil obličej k němu a významně přikývl.

            „Ano. Účast není bůhví jaká, ale organizace je opravdu detailně propracovaná. Máme ve vedlejším městečku jednu opravdu dobrou PR agenturu, a ta se vždycky postará, aby výsledek stál za to. Na konci jsou navíc fakt dobré fotografie a videa, která lze umístit na internet. To zase rozšíří povědomí o naší vesničce.“

            „Takže soutěž je spíš jen taková vedlejší záležitost, ne? Opentlený tahák na turisty.“

 Harvey bezmocně pokrčil rameny.

            „Nemáme dost prostředků pořádat obrovská mezinárodní klání o stovkách zúčastněných. Jsme malé městečko, zato uprostřed krásné přírody. Pokaždé vsázíme na to, že cizince uchvátí naše historie a památky, a nejlépe o svých zážitcích někomu řeknou. Ti to pak zase povědí dalším a tato řetězová reakce v hlavní sezóně přiláká do Bibury hodně hostů.“

            „Kolik je letos soutěžících?“ vyzvídal dál Sonny. Bylo mu jasné, že Josht mluví pravdu, ale nebyl si jistý, zda se mu zamlouvá. Připadalo mu, že naletěli na špek podvodníkovi, a to ještě takovému, který nevědomky ponižuje jeho ženu. Soutěž je jen vedlejšák, co?

            „Patnáct do hlavní soutěže. Plus si každý přivezl kamarády nebo rodinu. Je to pro ně dovolená nebo zábavný výlet, jak chcete. Loni bylo aktérů více, něco přes třicet, ale jejich rodinným příslušníkům nebyl poskytnut servis. Museli se vše platit ze svého, ubytování, stravu, všechno. Letos jsme pečlivě vybrali patnáct nejlepších, kterým ale můžeme nabídnout maximální péči.“ Tvářil se hrdě a velkodušně.

Sonny zamyšleně pokyvoval hlavou. Kradmo pohlédl na Yukiko. Chtěl vědět, jestli není přímočarým Harveyho sdělením rozladěna nebo zklamána. Překvapeně seznal, že vykukuje z okýnka a kochá se krajinou. Jejich rozhovor sotva vnímala.

            „Čím se vlastně živíte, pane de Rossi?“ vyzvídal Josht bezelstně. V Sonnym hrklo. Horečně přemýšlel, jak celou záležitost obejít. Cítil, že Luigi v jeho náručí ztuhl.

            „Jsem příležitostný spisovatel,“ zabručel. „Znáte to – na volné noze.“

            „Páni,“ hvízdl Harvey uznale. „To musí být skvělé. Můžu znát nějakou vaši knihu?“

Další nepříjemná studená sprcha.

            „Ehm … nevím. Nepíšu beletrii. Spíš fejetony do novin. Ale chystám se tu načerpat inspiraci k sepsání autobiografie.“

Josht vesele pokýval hlavou.

            „To je jasné. Jako spisovatel máte dostatek materiálu k sepsání autobiografie. Literát píše o tom, jak se stal literátem. To bude jistě bestseller.“

Detektiv si v hlavě pečlivě přehrával poslední organizátorovu větu. Ať na ni nahlížel z jakékoli strany, nemohl přijít na to, zda ji dlouhán myslel upřímně nebo jako sarkasmus nejhrubšího zrna. Neubránil se – pocítil k muži jakési zemité sympatie.

            „A ty, synku?“ obrátil Josht pozornost na Luigiho, který doposud mlčky seděl otci na klíně. „Patříš ke generaci, co bez ustání civí do mobilu?“

Chlapec beze slova zavrtěl hlavou. Sonny těkal pohledem ze syna na vedoucího soutěže, připraven vystartovat v okamžiku, kdy řeči staršího z nich přesáhnou únosnou nez. Rozhodl se, že jeho poslední poznámka k tomu měla blízko.

            „Ne? Pak ti patří moje uznání,“ pronesl bodře. „Sportuješ rád?“

Teď si pro změnu svou soukromou ledovou sprchu zažil nejmladší cestující. Obočí se mu stáhlo nevolí, ale ihned se vzpamatoval a připomněl si pravidla slušného chování.

            „Hraju amatérsky tenis. Ale nemohu tvrdit, že bych sportem žil.“

Několik panických vteřin čekal na otcovu reakci. Očekával výbuch vzteku nebo přinejmenším šokované překvapení. Ani jednoho se nedočkal. Tatínek se klidně díval z okna na ubíhající krajinu.

            „Tak tenis, hm. U nás jsou v oblibě koňské dostihy. Jel jsi někdy na koni, synku?“

            „Ne, pane. Ale koně mám moc rád.“

Josht teatrálně spráskl ruce a šibalsky na hocha zamrkal.

            „Ano? V tom případě řeknu Adamovi a on ti ukáže stáje.“

Luigi radostně přitakal. Nabyl pocitu, že tato dovolená bude stát za to. Maminka se tváří šťastně, tatínek klidně a vyrovnaně a místní vedoucí soutěže mu ukáže koně. Možná mu dovolí na nich i jezdit. Život nemohl být lepší.

Následujících dvacet minut nikdo ve voze nepromluvil. Řidič se soustředil na jízdu, Harvey Josht ladil navigaci a rodina de Rossi se kochala výhledem na okolní krajinu. Sonny spiklenecky mrkl na manželku a očima naznačil pohled dolů. Yukiko shlédla na Luigiho a seznala, že usnul. Usmála se.

            „To město, které jsme před chvílí míjeli, to byl Beaconsfield,“ informoval je Josht. „Teď vjíždíme do Oxfordu.“

            „Tak o tom vím jen to, že je v něm významná univerzita,“ podotkl Sonny zamyšleně.

            „Jako většina lidí,“ odtušil Harvey. „Vědí, že je tam univerzita, ale jen pár z nich doopravdy ví, kde leží. Po Oxfordu přijde ještě Burford. Pak už pojedeme přímo do Bibury.“

Sonny přikývl.

            „Je vám tam vzadu pohodlně, madam?“ otázal se vedoucí starostlivě.

Yukiko spokojeně přikývla.

            „Ano, děkuji za optání. Mám se skvěle.“

            „Tak to rád slyším.“

            „Co je na pořadu dne po příjezdu?“ zajímalo detektiva.

            „Ubytovat vás. Seznámit vás navzájem a vysvětlit pravidla soutěže. Zítra se koná menší večírek na louce u mého domu. Bude to spíš taková zahradní slavnost. Sejdou se tam účastníci klání společně s místními. Ti by správně měli soutěžící vzít pod svá křídla a trochu jim pobyt v Bibury ulehčit. Ale pokud se toho zhostí některá z našich dam z fary, bude z toho spíš boží dopuštění než přátelské posezení,“ zabručel podmračeně.

            „Tamní dámy neholdují večírkům?“

            „Spíš nesnášejí cizince. Říkají jim přivandrovalci a nerozpakují se je očerňovat před panem farářem nebo, pokud máme opravdu smůlu, jim házet kočičí exkrementy do oken.“

Luigi to v polodřímotě zaslechl a vyprskl smíchy. Zakryl si ústa dlaní a snažil se řehot vydávat za náhlý záchvat kašle.

            „To je přece nelogické, ne?“ vznesl inspektor otázku a v hlase mu zaznívalo pobavení. „I ony přece žijí z turistického ruchu. A ten se každý rok dramaticky zvýší po soutěži o nejlepší dort, nemám pravdu?“

            „Ano. Ale vysvětlujte to těm čarodějnicím, co by každý palec půdy nejraději nechaly vysvětit svěcenou vodou,“ zamumlal Harvey podrážděně. Poté dodal o mnoho přívětivěji:

            „Tak a jsme tady.“

De Rossovi hromadně přitlačili obličeje do okýnek. Spatřili řady domků z medově zbarvených cihel. Mnoho jich bylo porostlých břečťanem a dalšími popínavými rostlinami. Obloha sice byla zatažená, ale světlo na konci prosince svítilo velmi pronikavě a dodávalo prostředí podivně tajemnou atmosféru.

            „Letos nenasněžilo,“ podotkl Harvey jakoby omluvně. „Když na zahrádkách a loučkách leží sníh, je to tady kouzelné.“

            „Je to hezké i tak,“ řekl Sonny a rozhlížel se kolem sebe. Spatřil jednotlivé domky z profilu, protože doposud je viděl jen jako jeden chumel ze strany. Domky byly cihlové s doškovou střechou porostlou letitým mechem. Měly zvláštní patinu. Takřka ke každému stavení přiléhala menší či větší zahrádka plná okrasných dřevin a keříků. Připadalo mu to zvláštní, ale měl pocit, jako kdyby zdejší tráva byla zelenější než u nich doma. To je tím čistším vzduchem, napadlo ho najednou. V ovzduší se nevznáší popílek a smog. Je tu čisto a dýchatelně.

Yukiko otevřela dveře auta směrem do vozovky. Omámeně hleděla na krásný kus přírody, který jako kdyby těch několik domečků choval ve své zelené náruči. Tohle nebylo průmyslové město plné výparů jako Olney-Oak Lane. Toto byla zelená oáza doslova nabitá čistotou a zdravím. Fascinovaně hleděla na průčelí jednoho z domků porostlé popínavým břečťanem. Pomalu vystupovala z auta a vůbec si nevšimla okolo jedoucího cyklisty. Ten na oplátku nepočítal s tím, že mu do cesty někdo náhle otevře dvířka vozu. Poděšeně přibrzdil a začal nekontrolovatelně kličkovat strmou pěšinou. Jako střela prosvištěl přímo Yukiko před obličejem. Ta se hrozně vylekala a vystrašeně vypískla. Klopýtla dozadu a zapadla zpět na sedadlo.

            „Yukiko!“ křikl Sonny a rozběhl se k autu. Harvey jej znepokojeně následoval.

            „Nestalo se vám nic?“ ptal se starostlivě. Vůbec si nevšiml, že cyklista dovrávoral na konec pěšiny a tam padl i s bicyklem do příkopu. Vzal jej na vědomí až v momentě, kdy se z vysokého houští ozvala sprostá nadávka.

            „To je Mike. Rozváží lidem mléko.“

            „Všechny sklenice jsou v prdeli!“ křikl Mike a hrabal se z přerostlé trávy. „Co teď řeknu lidem, co čekaj na mlíko, do hajzlu?!“

            „Nemáš jezdit jako prase!“ oplatil mu Harvey stejnou mincí. Toho váženého pána, co vypadá jako delegát, by v něm teď hledal málokdo. „Blbečku!“ přisadil si ještě.

            „Ty mi můžeš … víš co!“ houkl zpět mlékař a ukázal Joshtovi prostředníček. Pak s dalšími nadávkami vypletl bicykl ze stébel, nasedl na něj a rozjel se pryč.

            „Za ten slovník se omlouvám,“ vyhrkl Harvey, když se Mikova silueta ztratila z dohledu.

            „To nic,“ houkl Sonny a dále horlivě opečovával svou ženu.

            „Já jen, že před vaším synem …“

            „Luigi podobných výrazů slyšel stovky,“ ujistil ho Sonny. „Nejvíc ode mě, obávám se.“

            „Jak je vám, madam?“

Yukiko neodpovídala. Pouze se držela za hrudník a sípavě dýchala.

            „Jde na tebe záchvat, lásko?“

Přikývla.

            „Jaký záchvat?“ vyhrkl Josht vyděšeně. „Nemá epilepsii nebo něco takového, že ne? Já jen … že doktor je až v South Western, a to je osmdesát kilometrů odsud!“

            „Nebojte se, není to padoucnice,“ uklidňoval ho detektiv. „Má anginu pectoris.“ S těmi slovy vytáhl z příruční kabely hnědou lahvičku a odšrouboval víčko. Do dlaně si vyklepal dvě tablety a podal je ženě. Ta je roztřesenýma rukama hodila do úst a nechala rozpouštět. Po čtvrt hodině měla dech klidný a nemusela si dále tlačit pěst do prsou.

            „Omlouvám se,“ zašeptala zadýchaně. „To ten pán na kole – hrozně mě vyděsil.“

            „Jel jako prase,“ přitakal Harvey zaníceně a bez ustání na Yukiko vyvaloval oči.

            „Jak to tady máte se státními službami?“ vyzvídal Sonny, když manželce pomáhal vystoupit z auta.

            „Ehm … policie a hasiči sídlí v Gloucestershire, to je čtyřicet kilometrů odsud. A nemocnice je v South Western, jak už jsem řekl.“

            „Mají tam kardiologa?“

            „Ano. Kardioložku.“

            „Výborně. Hned zítra tam Yukiko zavezu. Obávám se, pane Josht, že seznamování s účastníky a vysvětlování pravidel soutěže bude muset počkat do zítřka. Moje žena si potřebuje odpočinout.“

            „Jistě, jistě,“ kýval Harvey horlivě a spěchal před nimi, aby jim otevřel vrátka v plotu a ukázal domek, kde budou bydlet. „Tady ten je váš. Není to nic moc nóbl, ale bydlet se tam dá. Vedle vás nalevo budou Stevensovi a napravo Welshovi. Ostatní vám představím zítra.“

            „Děkujeme,“ vyhekl Sonny, protože Yukiko nesl v náručí. Luigi za nimi poskakoval a nosil do domečku zavazadla. „Uvidíme se zítra, pane Josht.“

            „Říkejte mi Harvey,“ zavolal za nimi, než se dveře zavřely. „A vyhledejte mě zítra, půjčím vám auto na cestu do města!“

            „Díky!“ křikl detektiv ven. „Já jsem Sonny!“