Sonny - kapitola 8

„Vaše srdíčko je jako věchýtek, paní de Rossi.“

Doktorka Robin Shannonová zírala do průklepového papíru s výsledkem EKG.

            „Odkdy pozorujete zhoršení příznaků?“

            „Od minulého měsíce,“ odpověděla Yukiko. Odpojila elektrody z hrudníku a natáhla se pro podprsenku.

            „Stalo se něco neobvyklého?“ vyzvídala lékařka odtažitým hlasem. Byla to vysoká zrzka s brýlemi, které jí propůjčovaly přísný výraz.

            „Neřekla bych neobvyklého. Tedy, ne nezvyklého na naši rodinu.“

            „Chápu,“ pronesla doktorka naprosto nezaujatě. „Zdá se, že vaše choroba byla donedávna stabilní, pouze s menšími výkyvy při stresu nebo větší fyzické aktivitě. Poslední dobou ale pozorujete zhoršení a intervaly mezi jednotlivými záchvaty se zkracují. Mám pravdu?“

Yukiko přikývla. Lékařka rychlými úhozy do klávesnice vypracovávala lékařskou zprávu.

            „Za sebe bych řekla, že ono zhoršení je způsobené stresem,“ dodala nepřítomně. Brýle si posunula na kořen nosu a zaostřila na obrazovku počítače. „Ale raději vás nechám prohlédnout ještě mým manželem.“

            „Kým, prosím?“ ptala se Yukiko zdvořile.

            „Mým mužem. Jmenuje se Klaus Habart. Je primářem kardiologie v Gloucestershiru. Ten vám jistě poradí lépe.“

Yukiko si mlčky zapnula háčky podprsenky a oblékla se do žlutého svetříku.

            „Měla byste zhubnout,“ rýpla si doktorka neomaleně. „Pak by vaše záchvaty nebyly tak časté.“

Žena překvapeně zamrkala. Její lékař v Olney-Oak Lane si nikdy nedovolil něco takového naznačit. Obočí stáhla nevolí.

            „Neberte si to osobně,“ doporučila jí lékařka tónem, který přímo vybízel k opaku. „To samé jsem doporučila svému synovi.“

            „Ano?“ houkla Yukiko dutě.

            „Jistě,“ vyhrkla Shannonová přezíravě a energicky vstala od stolu. Měla na sobě sice lékařský plášť, ale pod ním bylo možné zahlédnout dokonale padnoucí, elegantní kostýmek a samozřejmě jako doplněk lodičky na vysokém podpatku. „Také má slabé srdce. Clark není přímo obézní, ale pár kilo navíc má. Hlavně v oblasti boků a stehen,“ dodala neurčitě. Přešla ke skříňce s léky a odemknula ji.

            „Já nitroglycerin mám, děkuju,“ odtušila Yukiko mručivě. Lékařka se jí ani trochu nezamlouvala.

            „To není nitroglycerin. To jsou statiny. Léky na snížení cholesterolu,“ pronesla sametovým hlasem, který si podržel nádech podráždění.

Usedla zpět ke stolu a klepla na klávesnici svým ukazovákem s dokonalou manikúrou. Z tiskárny vyjela lékařská zpráva. Doktorka Shannonová na ni v rychlém sledu umístila razítko a nečitelný podpis, a podala ji Yukiko spolu s medikamenty.

            „Užívejte je dle příbalového letáku. A neoddávejte se přílišné fyzické aktivitě. Vy jste jedna z těch, co soutěží v tom hloupém klání o nejlepší dort, že?“ Opovržení z jejího hlasu doslova odkapávalo.

            „Ano,“ broukla Yukiko rozezleně. V ten okamžik si přála, aby byl nablízku Sonny. Ten by tu mrchu srovnal.

            „Pak se jistě brzy potkáme,“ dodala. „Bydlíme s manželem a synem pár domků dál od majitele cestovní kanceláře. Budete si moct domluvit schůzku s manželem.“

            „Bohužel neznám místního majitele cestovky,“ prskla Yukiko zhrublou angličtinou, která jí na jazyk přicházela jen, pokud byla opravdu rozčilená.

            „Ne? Vy neznáte Harveyho Joshta?“ podivila se Shannonová upřímně.

            „Ano, toho znám.“

            „Tak vidíte. Ten kromě té hloupé soutěže vede i cestovku. Turismus je jeho doména. No – zkrátka se brzy uvidíme!“ vyprovodila ji lékařka pohledem.

Radši později než dříve, napadlo Yukiko, když vycházela z čekárny.  

 

..................................................................................................................

            „Vypadáš rozčileně,“ podotkl Sonny opatrně, když v Harveyho audině mířili zpět do Bibury.

Yukiko si unaveně povzdychla.

            „Zlatý doktor Kochinzky doma. Ten je alespoň milý, když nic jiného. Tahle tady…,“ kývla hlavou směrem dozadu a zatvářila se namíchnutě.

„Chápu, že tě asi rozčiluje, zlato, ale můžeme být rádi, že tu vůbec je.“

„No, ve skutečnosti není tady, ale hodně kilometrů jízdy autem daleko!“

            „Miluju, když soptíš,“ zapředl láskyplným hlasem a šibalsky na ni mrkl. Chvíli vzdorovala, ale poté také propukla v chichot.

            „Proč nejel Luigi s námi?“ otázala se náhle.

            „Chtěl zůstat v Bibury. Harveyho zmocněnec Adam se uvolil ukázat mu stáje a koně.“

            „Je konečně šťastný, viď že ano?“ ptala se skoro prosebně.

            „Nikdy jsem ho tak šťastného neviděl,“ přitakal.

            „Všiml sis, co včera říkal o tenise?“

            „Že to není něco, pro co by žil? Ano, slyšel jsem.“

            „Nepřijde ti to divné? Vždycky tolik prahnul po tom dělat nějaký sport.“

            „Možná ho baví, ale ne zas tolik, aby za něj položil život,“ podotkl a zatočil na cestu vedoucí do Bibury. Trvalo dalších dvacet minut, než dojeli na místo určení, což byla veliká travnatá plocha před Harveyho domkem. Jelikož nesněžilo, mohly se vytáhnout pergoly a slunečníky, pod kterými stály stoly plné jídla a pití.

            „Kde jste byli?“ hulákal Josht přes hlasitou hudbu. „Všichni na vás čekají.“ Tvářil se přívětivě a vzrušeně.

Sonny a Yukiko vystoupili z vozu a detektiv Harveymu předal klíčky od auta.

            „Díky. Moc si toho vážím.“

            „Jak je paní?“ zašeptal důvěrně a o poznání tišeji, aby nenarušil slavnostní atmosféru.

            „Stabilizovaná a lehce uražená, řekl bych.“

            „Uražená?“ opakoval Harvey zmateně.

            „Ano. Poprvé si zažila, že by jí někdo otevřel staré rány a ještě se v nich povrtal.“

Josht se stále tvářil nechápavě.

            „Ta doktorka Shannonová – byla až krutě upřímná.“

            „Ach tak!“ vyjekl organizátor úlevně. „To ona už je taková. Nesmlouvavá a přehnaně cílevědomá. Hlavně co se synka týče. Neustále ho poučuje a driluje. Po škole musí hned na všechny možné kroužky a kurzy. Vkládá do něj obrovské naděje.“

Sonny nepřítomně přikývl.

            „Kde je Luigi?“

            „Nemůže se nabažit stájí,“ řekl Harvey. „Pojďte támhle ke stolu s punčem. Odtud vám budu moct všechny ukázat.“

Sonny Joshta poslušně následoval. Z veliké nádoby si naběračkou nalil punč do hrnku a během labužnického usrkávání pozorně poslouchal jeho vyprávění.

            „Támhle jsou Jonathan a Ashley Stevensonovi,“ upozornil napřaženým ukazovákem. Zmínění Stevensonovi stáli opodál u živého plotu a potichu spolu rozmlouvali. Byli to průměrní a nenápadní lidé. Muž měl světle hnědé vlasy a nevýrazné rysy v obličeji. Žena byla normálního vzrůstu a postavy, ničím nevybočovala z řady. Obyčejná střední třída, napadlo Sonnyho.

            „Jsou z Irska,“ řekl Harvey. „Ona je analytička v jedné automobilové firmě, alespoň tak jsem to pochopil. Kontroluje kvalitu vozových součástek. On je cukrář a majitel vyhlášené irské restaurace. U Pěti hvězdiček, tak se jmenuje. Přání je zřejmě otcem myšlenky, protože on má zatím jen tři hvězdičky. Ale i tak je to zdaleka největší celebrita mezi zúčastněnými. Znají ho všude.“

Sonny měl na takzvané celebrity svůj soukromý názor, který nebyl právě lichotivý.

            „Mají dceru jménem Morgan,“ pokračoval dál. „I ta miluje koně. Je ve stájích společně s Luigim.“

            „A támhleten?“ zajímalo Sonnyho. Ukázal na vysokého muže tmavé pleti, který právě zapředl hovor v Yukiko.

            „To je Bradley Welsh. Veselá kopa. Všude je ho plno.“

            „Také přijel s manželkou?“

Harvey si nervózně odkašlal. „No, vlastně dorazil s manželem.“

Sonny pomalu stočil hlavu na organizátora, který teď vypadal opravdu vyvedený z míry.

            „Vážně? To je zajímavé. Nikdy nevíte, co život přinese, že?“ protáhl nevzrušeně.

V ten okamžik na zahrádku vstoupila oslnivě krásná žena. Mohla mít kolem třicítky, nesla se na střevících s vysokým podpatkem a smyslně pohupovala dokonale souměrnými boky. Její vlasy byly platinově blond a spletené do složitého drdolu. Pleť měla meruňkovou, hladkou a bez jakékoli nedokonalosti. Štíhlou postavu zahaloval jen nezbytný kus oděvu, což byly rudé šaty končící těsně pod zadkem. Na nich měla, vzhledem k ročnímu období, kožíšek, o kterém byl Sonny přesvědčen, že je z pravého norka. Vkolébala se mezi hosty a švitořivě každého zdravila. Bylo jasné, že se soustředí především na mužské osazenstvo a ženskou část okázale ignoruje. Všechny dámy vypadaly její přítomností značně otrávené.

            „No ahojky, Johnoušku!“ zapředla svůdným hrdelním hlasem a důvěrně pana Stevensona zatahala za kravatu. Johnoušek zrudl rozpaky a nervózně těkal pohledem na svou manželku. Paní Stevensonová zbledla a odvrátila hlavu. Sklonila se nad mísou s punčem, ale Sonnyho vytříbený detektivní zrak zachytil stín nevole, který se jí mihl v obličeji.

            „Ty jsi tady taky, drahoušku Bradley?“ pištěla napříč parcelou. Tmavá hlava Bradleyho Welshe sebou zmateně vrtěla. Sonnyho napadlo, že oslovený homosexuál tu teatrální bohyni nejspíš vůbec nezná. „Kde máš svého muže, miláčka Jamese?“ vyzvídala dál kočičím předením.

            „Kdo to je?“ oslovil Sonny Harveyho. Ten se pokoušel tvářit lhostejně, ale pohled na lascivní ženštinu v rudých koktejlkách ho zřejmě vzrušoval. Chvělo se mu chřípí a měl zvětšené zornice.

            „To je Linda Lemercierová,“ zašeptal zbožně tónem, který naznačoval, že pokud ji Sonny nezná, není nic jiného než ignorant. „Majitelka čtyřhvězdičkové kavárny v Paříži. Podávají tam ty nejlahodnější croissanty, které existují.“

            „Ona je také soutěžící?“

            „Ano. Je ozdobou klání, viďte?“ dodal rozechvělým hlasem plným touhy.

            „Přirozeně,“ odtušil Sonny nezaujatě. „Takovou ženu jen těžko někdo přehlédne. Ta se na vašich propagačních fotografiích bude opravdu vyjímat.“

            „To si myslím,“ přisvědčil radostně. „Účastní se soutěže třetí rok po sobě. Pokaždé vyhrála.“

            „To se nedivím, pokud jsou v porotě hlavně muži,“ zamručel detektiv ironicky.

Harvey Josht v ten moment zatleskal, aby si získal pozornost. Pohnul se doprostřed vlastního pozemku a s rozpřaženýma rukama kontroloval, zda ho všichni vnímají.

            „Přátelé,“ zahlaholil hlasitě. „Jsem moc šťastný, že se nás tu sešlo tolik. Rád bych vás přivítal v pořadí již pátém ročníku naší regionální soutěže o nejlepší a nejkrásnější dort.“

Zúčastnění zatleskali. Linda Lemercierová vyloudila smyslný hrdelní smích a spiklenecky na Harveyho mrkla. Ten si musel odkašlat, aby se vzpamatoval.

            „Účast je i letos hojná a soutěžící se nám sjeli ze všech koutů světa. Tady Stevensonovi jsou Irové,“ ukázal jejich směrem, „Welshovi jsou Australani.“ Ozval se potlesk, na který homosexuální pár reagoval skromným vrtěním hlav. „De Rossovi přijeli z Ameriky.“ Další vlahý potlesk. „Hurtovi z Paraguaye a tady naše trojnásobná šampionka Linda Lemercierová nás poctila svým příjezdem z Francie.“

Mužské osazenstvo při zmínění posledního jména propuklo v jásot. Linda mávala na všechny strany jako právě korunovaná vladařka a rozpustile se smála. Ženy měly ruce založené na prsou a tvářily se nesouhlasně.

            „Pravidla jsou jasná. Každý z vás musí přijít s návrhem na nějaký originální a neotřelý dort. V prvním kole vymyslete korpus a náplň. Hrajte si s představivostí a zkoušejte dosud nepoužité kombinace. Až si budete myslet, že máte návrh hotový, upečte jednoduchý korpus a promázněte ho krémem. Porota pak vaše výtvory ochutná a z patnácti kandidátů vybere deset do druhého kola. Je to všem jasné?“

            „Jsou nějaké zakázané přísady?“ otázal se Jonathan Stevenson.

            „Ale drahoušku Johnoušku,“ vypískla Linda hlasitě, „v této soutěži je dovoleno úplně všechno, no nemám pravdu?“

            „Skoro máte, Lindo,“ zašeptal Harvey podlézavě.

            „Takže kdybych do těsta potají hodil pár vajglů, nebude to nikomu vadit?“ ozval se neznámý hlas. Všichni včetně Sonnyho se za ním otočili. Patřil vyčouhlému výrostkovi v sepraných montérkách. Sonny si všiml, že kluk má šmouhy na tváři a špínu za nehty. Intenzivně si otíral dlaně do vytahaného laclu pracovnách kalhot a tvářil se nadřazeně. Detektiv potichu prošel mezi hosty a připojil se k Harveymu.

            „To je kdo?“

            „Peter Rhys. Starostův syn. Vůdce zdejší party mladých a nezvladatelných,“ vysvětlil. Pak křikl: „Hleď si svého, Petře! Najdi si ty svoje kumpány a jděte na hřiště! Nepleť se do záležitostí dospělých!“

            „Z hřiště zrovna jdu, šéfe,“ odsekl kluk přezíravě. „Byl jsem se pohoupat na dětské houpačce!“

Otočil se a zmizel.

            „Tak tedy,“ houkl Josht po chvíli rozhozeně. „Jak jsem řekl – korpus a náplň. Rozhodně nechci vidět nikde žádné nechutnosti. Například těsto se zapečenými šváby nebo krém s kobylkami. A pokud možno se vyhněte hodně pálivým chilli papričkám. Rozuměno? Máte na to tři dny.“

Hosté pokývali hlavami a začali mezi sebou potichu hovořit. V momentě, kdy Harvey o poznání přívětivějším hlasem dodal, že tím večírek rozhodně nekončí a všichni mohou jíst a pít, co hrdlo ráčí, zazvonil Sonnymu v kapse mobil.

 

..................................................................................................................

            „Nesahej na to, Morgan!“ křikl Luigi přísně a horečně vytáčel tátovo číslo na mobilu. Malá, sotva sedmiletá holčička se k němu silně tiskla a zmučeně kňourala.

            „To je … to je přece lidská ruka!“ vypískla hrůzou a propukla v bezhlesný pláč.

            „Ano, já vím,“ přitakal nepřítomně a roloval seznamem kontaktů, aby se co nejrychleji dostal ke slovu „táta“. „A k té určitě patří celé tělo, takže musím zavolat tatínka.“

            „Proč?“ zafňukala dívka a otírala si vlhké oči. „Tvůj táta je přece spisovatel, sám jsi to říkal! Co ten tu bude platný?“

            „Hele, poslouchej,“ vyhrkl hoch a popadl maličkou za ramínka. Jemně jimi potřásl. „Tady v písku je asi mrtvola a já si nevím rady. Rady si bude vědět někdo dospělý. A dospělák, kterému já nejvíc věřím, je můj táta, rozumíš?“

Morgan němě přikývla. Upírala na mladíka veliké oči skrápěné slzami a usoudila, že když starší a zkušenější Luigi někomu věří, může i ona. Modlila se, aby se ten dospělák objevil co nejdříve, neboť nedokázala s jistotou vyloučit, že brzy nepropukne v hysterický jekot.

Chlapec bezhlesně zanadával, zmáčkl na obrazovce mobilu ikonku sluchátka a přiložil si reproduktor k uchu. V duchu pronášel „tak dělej, zvedni to“ jako kolovrátek. Nevěřil své smůle. Celé dopoledne bylo tak skvělé! Adam jim ukázal výstavní stájové hřebce i milé poníky a na dvou malých konících jim dovolil se i svézt. Během tohoto dobrodružství potkal Morgan, sedmiletou dceru Stevensonových, kteří se také přijeli ucházet o první místo v soutěži. Holčička byla způsobně vychovaná a během okamžiku k staršímu hochovi přilnula. Luigi se pak jako starší bratr nabídl, že jí ukáže místní dětské hřiště, které zahlédl za jednou medově zbarvenou chatkou několik set metrů od stájí. Malá Morgan navrhla, že postaví hrad z písku. Když však do drtě poprvé strčila ruce, místo zatoulaného kamínku nebo zapomenuté dětské bábovičky vytáhla lidskou ruku. Bylo to k zbláznění.

Z Luigiho mobilu se linula série pravidelných oznamovacích tónů. Hoch se už chystal zavěsit, když vtom se ozval tátův znepokojený hlas:

            „Luigi, copak se děje?“

            „Tati?“ vyhrkl chlapec a úlevně přivřel oči. „Jsme na hřišti a …“

            „Jste na hřišti? Jak ses dostal ze stájí na hřiště? A kdo je tam s tebou?“ Otcův hlas byl přísný.

            „Je tu se mnou Morgan, dcera Stevensonových. Chtěli jsme si postavit hrad z písku a …“

            „Příště dej vědět, že se někam přesouváš, šampione. Kdybychom tě s maminkou nenašli ve stájích, mohl by se jí vrátit záchvat. To nebylo právě domyšlené.“

            „Já vím, tati, promiň. Ale je tu jiný problém.“

            „Jaký problém?“

            „V pískovišti je lidská ruka,“ zašeptal Luigi zničeně. Hlas se mu v polovině věty zlomil a jelikož se na druhé straně hodnou chvíli nic neozývalo, mladík na okamžik nabyl dojmu, že se spojení přerušilo. Zmateně oddálil mobil od ucha a zamžoural na obrazovku. Od ikony sluchátka stále běžela šipka zleva doprava, takže kontakt přerušen nebyl.

            „Tati?“ houkl do obdélníku plastu váhavě. „Jsi tam ještě?“

            „Jsem tu,“ přisvědčil Sonny. Zněl pohřebně.

            „A slyšel jsi, co jsem řekl?“

            „Jasně a čistě. Teď se tě na něco zeptám, šampione, a chci, aby sis rozmyslel, co mi odpovíš.“

Luigi se na své straně hovoru narovnal. Byl připraven zodpovědět jakoukoli tátovu otázku, jak nejlépe uměl.

            „Jsi si jistý tím, cos právě řekl? Naprosto jistý?“ Sonnyho hlas zněl málem prosebně. Hrozně moc toužil, aby se jeho syn pletl, ale v hloubi své policajtské duše věděl, že tomu tak není.

            „Ano, tati,“ odpověděl hoch skoro hrdě. Byl rád, že může otci vyhovět a povědět mu všechno. „Morgan ji našla, vyhrabala ji z písku. Pak vykřikla a přiběhl jsem já. Také jsem ji zahlédl.“ Během monologu významně mrkl na holčičku. Dožadoval se potvrzení toho, co právě vyprávěl. Dívka horlivě přikyvovala.

            „Dobrá,“ vzdychl Sonny. „Kde jste teď?“

            „Pořád na hřišti.“

            „Nehněte se odsud. Hned jsem tam.“

Ozvalo se tiché cvaknutí, jak se hovor přerušil. Luigi na Morgan povzbudivě mrkl.

            „Táta za chvíli přijde.“

            „Pořád mi není jasný, co tu bude spisovatel platný,“ popotáhla zničeně. Nerozhodně si žmoulala cíp svetru v prstech a hlavu klopila smutně k zemi. Vypadala teď na čtyři roky, ne na sedm.

Dospělácké osazenstvo přiběhlo vzápětí. První běželi manželé Stevensonovi, rodiče malé Morgan.

            „Holčičko!“ křikla Ashley a uchvátila dívku do náruče. Ta, jakmile měla tvář bezpečně zabořenou do matčina hrudníku, propukla v úlevný pláč. Jonathan stál vedle nich a starostlivě hladil dceru po hlavě.

Jako další přispěchal Harvey Josht. Byl bílý jako stěna a hlasitě lamentoval:

            „Tohle mě úplně zruinuje! Jsem vyřízený!“

Hlouček poblíž dětské skluzavky se srotil a vzrušeně mezi sebou hovořil. Patřil tam Jonathan s Ashley, Harvey Josht a gay pár. Ostatní se buď nedostavili nebo po cestě zahnuli jinam a prostě zmizeli.

Luigi skupinku debatujících sotva vnímal. Očima visel na tátovi, který rozvážným krokem došel až k němu. Přiklekl, aby byl výškově vyrovnaný a tichým, unaveným hlasem se zeptal:

            „Jsi v pořádku, šampione?“

            „Ano, tati. Kde je maminka?“

            „Poslal jsem ji domů. Už tak byla rozčilená, když zjistila, čeho jsi byl svědkem. Kdyby sem přišla, koledovala by si o další záchvat.“

Luigi přikývl. Nerad to přiznával, ale nesmírně se mu ulevilo, když otce mezi dupající grupou spatřil. Teď už si může odfrknout, veškerá zodpovědnost a vedení situace padne na něj.

Sonny pohladil syna po vlasech a vstal. Zadíval se na pískoviště, kde zhruba v polovině, blíže k vyvýšenému okraji, spatřil lidskou ruku. Byla zaprášená a v záhybech kůže mezi palcem a ukazovákem jí spočinula kopička písku. Opatrně vkročil dovnitř, jen na okraj, a zastavil se. Chvíli mlčky se staženým obočím obhlížel vnitřek pískoviště. Pak sáhnul do kapsy a vytáhl pár latexových rukavic.

Mumraj v hloučku debatujících utichl.

            „Hele!“ křikl Jonathan Stevenson. „Co tam děláte? Nelezte tam, zničíte všechny stopy!“ Zněl přesvědčeně a lehce arogantně.

            „Uklidněte se,“ odpověděl Sonny nepřítomně. Popošel k ruce a naklonil se, aby si ji prohlédl skutečně zblízka.

Zúčastnění se mlčky rozestoupili kolem pískoviště a sledovali jeho počínání. Nikoho nenapadlo se pozastavovat nad tím, že pro ně obyčejný civilista podrobně zkoumá místo činu. Sonny hrábl rukama v rukavicích hlouběji do písku. Stačilo deset čísel a cosi nahmatal. Odhrnul zbývající sypkou překážku a odhalil horní polovinu lidského těla, k němuž patřila ona ruka.

Přítomní svorně zalapali po dechu. Mrtvý byl nepochybně mužského pohlaví. Ležel na zádech vtlačený do písku a zaházený úctyhodnou hromadou. Paže měl rozpřažené a byl podivně pokroucen.

            „Znáte někdo toho muže?“ zeptal se Sonny úředním hlasem.

Všichni zakroutili hlavami. Pak Harvey vyslovil logickou poznámku:

            „Nevidím mu pořádně do obličeje! Má ho hrozně zaprášený.“

Sonny v podřepu popošel k muži blíže a shrnul mu písek z tváře. S šokem seznal, že hledí na sotva odrostlého puberťáka.

            „Znám ho,“ pípl Josht nešťastně. Sonny na něj zazíral. Vypadal zuboženě.

            „Kdo je to?“

            „To je Clark Shannon,“ zašeptal organizátor soutěže.

            „Syn kardioložky ze South Western?“ podivil se detektiv.

Harvey kývnutím přitakal. Pak se odvrátil a ústa si přikryl dlaní.

            „Musíme zavolat policii!“ houkla Ashley Stevensonová hystericky. Stále si k prsům tiskla vzlykající Morgan. Luigi se Sonnym se po sobě podívali.

            „Ne, to ne!“ křikl Josht zoufale a spráskl ruce. „Propána, to bude konec s mou soutěží! A okamžitě nám sem přestanou jezdit turisti!“

            „Také by měli důvod, nemyslíte?“ přisadil si Jonathan Stevenson. „Město, ve kterém je nalezena mrtvola výrostka, tomu říkám hořkosladká reklama!“

            „Přátelé, prosím, mějte smilování!“ hýkal Harvey nešťastně a málem plakal.

            „Co to po nás žádáte?“ vyhrkl James Welsh pisklavým tenorem. „Abychom zůstali a předstírali, že se nic neděje? Nechcete náhodou, aby pokračovala i soutěž?“

            „Zavolejte policii!“ trvala na svém Ashley. „Nehodlám ani sekundu být ve městě s někým, kdo zabíjí malé děti!“ Její hlas vystoupal do hysterické fistule.

            „Policii tu nemáme,“ špitl Josht zmučeně. „Ta je až v Gloucestershire! A tam ji vede konstábl Doherty!“ zakřičel vyčítavě, jako kdyby ono prohlášení bylo vševysvětlující.

            „No a?“ houkl Stevenson a tvářil se nabroušeně.

            „To je největší debil, co kdy žil!“ vyjekl Harvey a spráskl ruce. „Prosím, nenuťte mě jej kontaktovat! On nejen nic nevyřeší, ale hned zatepla půjde bonzovat novinářům!“

            „Takže to chcete jen tak zamést pod koberec?“ rozčiloval se gay pár.

            „Počkejte, vážení, to nebude nutné,“ vložil se do debaty Sonny a vystoupil z pískoviště. Všechny hlavy se stočily jeho směrem.

            „Co navrhujete?“ zeptal se Stevenson. „Jako spisovatel,“ dodal posměšně.

Sonny rozvážným pohybem sáhl do levé kapsy bundy a vytáhl odsud svůj služební průkaz.

            „Dovolte, abych se představil. Jsem detektiv Santiago de Rossi. Vedu oddělení vražd v Olney-Oak Lane ve Filadelfii.“

Stevenson hypnotizovaně upíral zrak na placku.

            „Vy jste detektiv?“ zašeptal Harvey posvátně a prohlížel si ho ostřížím zrakem.

            „Ano.“

            „To je naprosto skvělé, příteli!“ houkl organizátor úlevně. „Můžete vést vyšetřování! A co je nejlepší – diskrétně a v tajnosti!“

            „Tak moment,“ ohradil se Sonny. „O ničem takovém nebyla řeč. Nic jsem neslíbil! Navíc k tomu ani nemám povolení. Tady nejsme v Americe! Nemůžu jen tak začít vyšetřovat vraždu!“ Zkroušeně si uvědomil, že se mu začínají ozývat kladiva v hlavě. Teď ne!

            „Tak proč jste vytahoval průkaz?“ vyzvídal Stevenson. „Abyste nás oblbnul?“ Jeho hlas byl útočný.

Sonny si okamžik nevzrušeně prohlížel Irův obličej. Byl napjatý a držel si nádech arogance a opovržení. Ale v hloubkách jeho očí bylo možné něco zahlédnout. Něco temného. Tajemství, napadlo ho mimoděk.

            „Ne. Jen jsem chtěl říct, že nebude třeba, abyste kontaktovali policii sami. To udělám já.“

Harvey nešťastně zakvílel.

            „Nemůžeme gloucestershirské policejní oddělení vynechat?“ zaprosil zoufale.

            „Obávám se, že to nepůjde,“ pokrčil rameny Sonny. „Jdu jim hned zavolat, dejte mi číslo. A také telefon na nemocnici.“

            „Proč na nemocnici?“ zaútočil opět Jonathan.

            „Abych informoval patologii.“

Ashley se znechuceně otřásla.

            „A co máme dělat my, detektive?“ zavolal James Welsh za odcházejícím Sonnym. Byl horlivý pomoct tomu fešáckému policajtovi.

            „Pěkně vymýšlejte podobu svého úžasného dortu,“ poradil mu inspektor bodře. „Pojď se mnou, šampione.“ Luigi se poslušně rozběhl za otcem.

            „Takže soutěž pokračuje?“ zavolal ještě Harvey s nadějí v hlase.

            „Ano!“ křikl zpět a vzdaloval se z dětského hřiště se synem v patách.