Sonny - kapitola 10

„Muselo to pro vás být opravdu těžké,“ řekl Sonny a váhavě od Robin Shannonové převzal hrneček s kávou. Kardioložka si sedla do křesla naproti a mlčela. Pak nerozhodně pokrčila rameny.

            „Ano. Byl to šok. To zcela nepochybně.“

            „Nezdá se, že byste byla příliš zdrcená ztrátou svého syna.“

Robin Shannonová loupla po Sonnym zamračeným pohledem.

            „Samozřejmě, že jsem zničená, detektive. Jen to nedávám najevo způsobem, který je vlastní většině zdejších dam.“ Slovo „dam“ pronesla se zjevným opovržením.

            „A jaký je to způsob?“

            „Zhroutit se a rvát si vlasy z hlavy žalem.“

            „Ach tak. Ale přesto – byl to váš syn!“ Sonnymu připadalo, že žena proti němu zcela nepochopila závažnost situace. Absolutně se nechovala jako matka zhrzená ztrátou vlastního dítěte. Přísně vyhlížející osoba s brýlemi s kostěnou obroučkou vypadala, jako kdyby ji někdo informoval o naprosto banální věci. Přejeli kočku, co k vám občas zašla pro pohlazení. Trochu vás to zabolelo, ale ne moc – ostatně, to zvíře jste sotva znala.

            „To mi nemusíte vysvětlovat, detektive,“ odsekla úředním hlasem.

Mluví se mnou, jako kdybych byl jeden z jejích zlobivých pacientů, co si zapomněl vzít pravidelnou dávku léků, napadlo jej.

            „Dobrá,“ pronesl a v duchu dodal: Nějakých výrazných emocí se od ní nedočkám, tak přejdu k pracovním záležitostem. „Kdy jste Clarka viděla naposledy?“

            „Jsem podezřelá?“ vyprskla náhle útočně.

            „Samozřejmě, jako každý.“ Obzvlášť po tom, co za cynismus jste tady předvedla.

            „Na tu otázku vám nejsem schopná adekvátně odpovědět, protože si to skutečně nepamatuju. Myslím, že někdy minulý týden v pátek.“

            „To jste svého syna neviděla přes týden?“

Shannonová pokrčila rameny. „Jsem vytížený člověk, detektive. A lékařskou praxi mám padesát kilometrů odsud. Nemůžu se vracet pokaždé, když někdo rozbije hrneček od kávy. A pokud byste chtěl zpochybňovat mé alibi, můžete se zeptat asi tak šedesáti pacientů, které jsem během minulého týdne vyšetřila. Včetně vaší ženy, ta vám dosvědčí, že jsem byla v ordinaci a nikde jinde.“

Její hlas byl tak přísný a úřední, až hraničil s bezcitností.

            „Řekněte mi něco o Clarkových kamarádech,“ změnil raději téma. Yukiko měla pravdu, prolétlo mu hlavou. Tahle ženská neprodělala žádný šok, jen je to necitelná mrcha.

            „Nemohu sloužit,“ odpověděla netrpělivě a usrkla kávy.

            „Co prosím?“

            „Neznám jeho kamarády. Podle mě ani žádné neměl. Můj syn byl v mnoha ohledech … nepřizpůsobivý.“

            „Co znamená nepřizpůsobivý?“

            „Přehnaně vztahovačný a přecitlivělý. Neustále si stěžoval, že ho ve škole nemají rádi a nechtějí s ním kamarádit. Byl tak patetický!“ prskla znenadání nenávistně.

Sonny si rychle načmáral poznámku do notýsku. Lékařčin náhlý výbuch negativních emocí nechal zdánlivě bez povšimnutí.

            „Takže mi nemůžete říct jména těch, s kterými kamarádil?“

            „Bohužel.“

            „A co třeba těch, co si ho dobírali?“

Shannonová protočila oči. „Pokud chcete seznam celé školy, mileráda vám jej vytisknu.“

            „Peter Rhys, Konrad Leroy a Jimmy Zurt,“ ozvalo se ode dveří.

Sonny se otočil a spatřil vysokého hubeného muže, kterak se opírá o rám dveří a nesouhlasně si doktorku přeměřuje. Mohl mít asi tolik, co Sonny. Byl ostře řezaných rysů, s vějířkem vrásek okolo očí. Za normálních okolností by byl asi klidný a vyrovnaný, ale momentálně působil smutně a sklesle.

            „Co jsou zač?“ otázal se Sonny a hleděl na muže.

            „Clarkovi spolužáci. Oškliví hoši.“ Jeho angličtina měla nezaměnitelný německý akcent.

            „Úplně normální parta výrostků,“ oponovala Shannonová. „Všichni tři jsou naprosto normální a jednoho dne to někam dotáhnou!“ Zvýšila hlas a zvlášť si dala záležet na důrazném vyřčení slov „úplně normální“. Sonnyho ta větná skladba zaujala a zapsal si ji do bločku.

            „Leda tak do vězení,“ odtušil muž a zamračil se. „Mimochodem, jsem Klaus Habart,“ řekl a natáhl k Sonnymu pravici. Ten rychle vstal a opětoval muži stisk. „Detektiv de Rossi. Santiago,“ dodal.

            „To je italské jméno,“ podotkl Habart a přívětivě se usmál.

            „A to vaše je německé,“ oplatil mu Sonny.

Habart se zasmál. Měl teplý hrdelní smích.

            „No, těmhle trapným zdvořilostem nemusím být přítomna,“ řekla Shannonová a vstala z křesla. „Kdybyste mě ještě potřeboval, detektive, budu ve své pracovně, popřípadě v ordinaci. Číslo je v seznamu.“

            „Omluvte mou ženu,“ ozval se Klaus Habart. „Ona jen svým úchvatně mrtvolným způsobem vyjadřuje smutek nad ztrátou jediného dítěte.“ Sonnymu připadalo, že jeho hlas je kousavý.

            „A co vy? Jak se vyrovnáváte se ztrátou svého syna?“

Habart překvapeně vzhlédl.

            „To nebyl můj syn. Tedy, ne biologicky. Jinak jsem ho měl moc rád.“

            „Jaký byl?“ optal se Sonny. Ze zkušenosti věděl, že na konkrétním popisu dané osoby nejlépe zjistí, jak ji druhý člověk znal.

Klaus Habart se zasnil a vyloudil na tváři smutný úsměv.

            „Strašně hodný. A obětavý. Pomáhal sousedům s těžkými taškami a malými pracemi okolo domů. Nezažil jsem nikoho v jeho věku tak citlivého.“

            „A co škola? Prospěch?“

            „Ehm … nijak moc nevynikal v technických předmětech. Zajímalo ho spíš umění.“

            „Umění?“

            „Hudba, chrámový zpěv. Miloval zpívat ve sboru. Byl dokonce členem chlapecké pěvecké skupiny u nás v kostele.“

            „A neměl tam nějaké kamarády?“

Klaus Habart se zamyslel.

            „Určitě mluvil o nějaké Lauře.“ Dost dlouho vzpomínal s přivřenýma očima. „Laura Travalianová, tak se jmenuje.“

            „Vycházel s ní dobře?“

            „Co vím, tak se od sebe takřka nehnuli. Neustále o ní básnil. Tedy, přede mnou. Před matkou radši mlčel, ta by ho jen pokárala nebo by nevnímala, že jí něco řekl.“

            „Líbila se mu? Ta Laura?“

            „Prosím?“ vyhrkl Habart nechápavě.

            „Jestli se mu líbila? Nechodil s ní?“

            „Náš Clark? Co vás nemá!“ vyjekl Klaus a zasmál se. „Mluvil o ní jako o krásné dívce, věčně dokonale upravené a s hezkými šaty. Ale řekl bych, že pro něj byla spíš sestrou. Nebo abstraktním ženským elementem, který mu tak scházel,“ dodal a zlověstně upřel zrak na schodiště, do kterého před chvíli vyběhla doktorka Shannonová.

            „Používala ta dívka make-up?“

Habart chvíli na Sonnyho překvapeně civěl. „Obávám se, že tak docela nerozumím, kam ty vaše otázky směřují, detektive.“

            „Jen tak se ptám. Holky ve škole mého syna neřeší nic jiného než šminky. Ale my jsme Američani, tak možná tady je to jiné.“

            „Nevím,“ přiznal Klaus popravdě. „Tu dívku jsem viděl párkrát zdálky, když jsem si šel do kostela poslechnout zpívané liturgie. Tam ovšem měla hábit a obličej čistý jako lilie.“

            „Žádná rtěnka?“ otázal se. „Nebo řasenka?“ dodal, aby nevzbudil pozornost.

            „Pokud mohu říct, tak ne.“

            „Nevadilo by vám, kdybych nahlédl do Clarkova pokoje?“

            „Beze všeho,“ řekl Klaus Habart a vstal. Doprovodil Sonnyho do prvního patra a spěchal otevřít druhé dveře zleva. Z místnosti o jedny dveře dál se ozýval lékařčin panovačný hlas. Nejspíš něco hulákala do telefonu. Klaus poodstoupil, aby Sonny mohl projít, a tvářil se omluvně.

            „Strašně se změnila,“ zašeptal zničeně.

            „V jakém smyslu?“ zeptal se Sonny a zaujatě se rozhlížel po Clarkově pokoji.

            „Možná se vám zdá jako ledová královna, ale vždy tomu tak nebývalo. Před dvěma lety potratila naše společné dítě,“ vysvětloval Klaus pohnutým hlasem. „Od té doby zhrubla, stal se z ní cynik a na nebohého Clarka měla přehnané nároky.“

Sonny předstíral, že neposlouchá, aby nepřerušil primářův monolog. Připadalo mu, že kdyby prudce zvedl hlavu, Habart by okamžitě zmlkl, a to nechtěl. Jeho vyprávění konečně někam vedlo.

Clarkův pokoj byl až nepřirozeně uklizený, ložní prádlo vonělo čistotou a nemělo na sobě jediný zmačkaný záhyb.

            „Někdo tu uklízel?“ zeptal se Sonny co nejklidněji, aby Klause nevyděsil.

            „Ehm … já nevím, asi manželka. Jakmile se dozvěděla o synově skonu, toporně odešla sem do jeho pokoje a zamknula se tady. Myslel jsem, že pláče, ale zřejmě asi uklízela.“

Sonny nahlédl do Clarkových zásuvek. Přímo na vrchu kopičky papírů ležel perfektně naaranžovaný Playboy. Detektiv chvíli nehybně na časopis hleděl. Připadalo mu, jako kdyby jej někdo schválně vyndal z nějakého tajného místa a vložil sem, všem na oči. Sebral hanbatý časopis a ukázal jej primáři.

            „Listoval tímhle Clark často?“

Klaus Habart se zatvářil šokovaně. Vyvalil oči a těkal jimi z Playboye na Sonnyho.

            „T-to by můj syn nikdy nevzal do ruky! Já vám přísahám!!“ Jeho hlas nabíral na intenzitě. Zněl zoufale. Sonny zvedl ruku, aby ho uklidnil.

            „V pořádku, nerozčilujte se. Věřím vám.“

Hodil časopis na dokonale ustlanou postel. Hrábl zpět do zásuvky a začal se přehrabovat papíry. Většina z nich souvisela se školou. Úplně na dně ležel Clarkův sešit biologie. Byl modrý a měl značně ohnuté a roztřepené rohy. Sonny shrnul zbytek listů pryč a vytáhl ho.

            „Poznáváte to?“

            „Ano. To je Clarkův sešit na biologii.“

Sonny jím namátkou zalistoval. Kluk si vedl pečlivé poznámky. Zejména kapitola o rozmnožování člověka byla detailně zaznamenána. Sonny se pro sebe pousmál. Pak s překvapením seznal, že několik stran poznámkového bloku je začerněných lihovým fixem. Sonny natočil stránky proti světlu, aby zahlédl, co mělo být tak násilně skryto před světem, leč nepochodil. Někdo pročmrkal strany takřka skrz tenký papír.

            „To udělal Clark?“

 Klaus Habart přišel k detektivovi a zmateně pohlédl do sešitu.

            „Tam měl syn pečlivě nakreslenou siluetu ženy. Kvůli anatomickému popisu ženského pohlavního ústrojí. Dával si záležet na zachycení všech detailů, nechápu, proč by to takhle zběsile škrtal.“

Sonny v duchu přikývl. Ano, to je to správné slovo. ZBĚSILE.

Otočil několik stránek a všiml si malinkých nákresů v rozích listů. Vypadaly jako malůvky někoho, kdo se právě nudí na přednášce a zabíjí čas nahodilým čmáráním do sešitu. Všechny obrázky měly cosi společného – zobrazovaly éterickou dívku v elegantních šatech. Pár jich bylo také přečmáráno.

            „Zdá se, že byl Clark ženami doslova okouzlen,“ podotkl Sonny a zavřel sešit.

            „Ano. Scházely mu v životě, tak si je aspoň kreslil,“ usoudil Klaus Habart smutně. „Možná mu ty obrázky dávaly abstraktní pocit, že je jimi obklopen.“

            „Mohu si ten sešit vypůjčit?“

            „Jak chcete.“

Sonny se naposledy rozhlédl po pokoji. Ta účelná strohost a bezchybná čistota ho rozčilovala. Někdo to tu uklidil a pěkně naaranžoval. Je zřejmé, že matka. Ale proč? Co se tím snaží naznačit? Nebo zakrýt?

Stěny Clarkova pokoje byly polepeny plakáty heavy metalových kapel.

            „Myslel jsem, že váš syn miloval chrámovou hudbu,“ podotkl Sonny.

            „To ano. Na co narážíte?“

            „Na ty plakáty po stěnách. Led Zeppelin, Iron Maiden, Black Sabbath, to mi nepřijde jako koníček pro někoho, kdo má rád vážnou hudbu.“

            „Ach, ano, tohle. Ty plakáty jsou manželčiny. V mládí ty skupiny milovala. Prý se jich nechtěla zbavit, když jsou tak zachovalé a mají uměleckou hodnotu. Do ložnice se nám ale nehodily, tak je vyvěsila Clarkovi.“

            „A měl radost?“

            „Ani ne. Bylo mu to jedno, řekl bych. Robin do něj hustila, jak jsou skvělé a ať si je poslechne, ale nepochodila.“

            „No, děkuji vám, pane Habarte. To mi prozatím stačí. Mohu se ještě na jednu maličkost zeptat vaší manželky?“

            „Ale jistě. Zavoláte mi, až budete vědět něco bližšího, ano?“ Jeho hlas byl naléhavý.

            „Spolehněte se,“ uklidnil ho Sonny a vyšel z pokoje. Zaklepal na pootevřené dveře ložnice. Robin Shannonová stále držela mobil u ucha. Když zahlédla detektiva, překryla prsty mikrofon a otráveně vyštěkla:

            „Co ještě?!“

            „Jakou značku rtěnky používáte, madam?“

Doktorka chvíli nechápavě civěla. Pak zamrkala a nejznechucenějším hlasem odsekla:

            „Paintglow Neon Orange. Chcete vzorek pro svou ženu?“

Sonny nechal její rýpnutí bez povšimnutí a zabouchl dveře. Pak se otočil na Klause Habarta a potřásl mu pravicí.

            „Moc jste mi pomohl. Ozvu se.“

            „Detektive?“ špitl primář a jeho hlas byl najednou strašně nešťastný.

            „Ano?“

            „Najděte vraha mého syna.“

....................................................................................................................

            Ten samý den, večer. Tři členové rodiny de Rossi sedí u jídelního stolu a večeří. Jakmile dojí, Sonny vytáhne z kapsy košile svůj věrný notýsek a rozhodným hlasem zavelí:

            „Válečná porada!“

 Luigi radostně zavýskl a pohodlně se usadil na kuchyňské židli. Yukiko sklidila talíře do myčky a klesla na stoličku vedle manžela.

            „Můžeš s námi vůbec mluvit o případu?“

            „Neměl bych,“ přitakal Sonny. „Ale v tomhle městečku stejně vědí všichni všechno, tak proč se rozčilovat.“

Yukiko znenadání vyjekla:

            „Ani jsem vám neřekla, že můj dort se probojoval do dalšího kola soutěže!“

Oba, muž i chlapec, vesele zatleskali.

            „Vidíš, mami! Já to říkal!“ volal Luigi.

Poloviční Malajsijka potěšeně spráskla ruce a naznačila úklonu. Pak se otočila na Sonnyho.

            „Jak to vypadá s tím hochem Clarkem?“

            „Nejsem si jistý. Mám pár indicií a musím se nad nimi zamyslet. V první řadě,“ začal a z kapsy kalhot vytáhl mobil. „Konstábl Doherty je sice prvotřídní ignorant, ale zato výkonný a pečlivý. Poslal mi seznam všech vršků, kopců s skal v okolí. Svažitý terén tady sice je, ale nic tak vysokého, aby se z toho dalo spadnout a zlomit si vaz.“

            „Takže na něj někdo zaútočil?“ zeptala se Yukiko.

            „Neumím si úplně představit, co tak hrozného mohl udělat čtrnáctiletý kluk, aby mu za to zakroutili krkem.“

            „A hlavně kdo?“ dodala.

            „Přesně tak. V úvahu mi zatím připadá jen ta jeho prapodivná matka.“

            „Ta kardioložka?“

            „Přesně.“

Yukiko si pohrdavě odfrkla.

            „Ta ženská je hrozná mrcha. Řekl jsi to sám.“

            „To ano. Ale že by zabíjela vlastního syna?“ řekl pochybovačně. „A nesedí mi k tomu ani způsob vraždy.“

            „Proč?“

            „Ta doktorka je učiněná reklama na Perwol. Všechno čisté, dokonalé a beze skvrnky. Dokonce po zjištění, co se stalo s jejím dítětem, šla a převlékla ložní prádlo v jeho pokoji a nahradila ho vypraným a vyžehleným. To mi nesedí na to, že mu zezadu zlomí vaz, odtáhne ho na dětské hřiště a zahrabe do písku.“

            „A byla ta výměna povlaků opravdu symbolem jakéhosi posledního uctění? Neservala je z peřiny jen proto, aby se zbavila nějakého důkazu?“ navrhla brunetka s obočím svraštělým soustředěním.

Sonny uznale pokývl hlavou a do notesu si připsal poznámku: Vrátit se do rezidence Habarta a Shannonové a zeptat se jich na povlaky.

            „Přinesl jsem jeho sešit biologie,“ dodal po chvíli ticha. Natáhl se ke skříňce a položil modrý blok doprostřed stolu.

            „Můžu?“ zeptala se žena.

            „Beze všeho.“

Otevřela ho a pohledem spočinula na násilně přeškrtané straně.

            „Tady se někdo fakt snažil začmárat napsané.“

            „Jo. Zběsile.“

Yukiko následovala Sonnyho příkladu a natočila stranu proti světlu. Nic tam ale neviděla.

            „Co je tam? Nemůžu to přes ty čáry vidět.“

            „Podle nevlastního otce tam bylo nakreslené ženské tělo se všemi anatomickými detaily.“

            „A proč to někdo zabarvil? To je přece v každé učebnici biologie.“

            „Šampione, zacpi si na chvíli uši,“ nakázal Sonny a počkal, až ho chlapec poslechne. Pak potichu řekl:

            „Že by se nad tím mládenec ukájel? Vykreslí si perfektní ženskou siluetu s jasně viditelnými orgány a vzruší ho to, co říkáš?“

            „Že je to nechutné. Tohle může pociťovat třeba u porna, ale rozhodně ne u tužkou namalovaného těla s nakreslenou dělohou a vaječníky. Vždyť to je, jako kdyby se uspokojoval nad rozpitvanou mrtvolou! To je bestiální a nemístné. Tomu klukovi bylo teprve čtrnáct a byl v okolí oblíbený!“

            „Takových oblíbenců jsem už viděl!“ odvětil. „I Norman Bates byl na první pohled milý mladík. Pak ale ubodal mladou ženu ve sprše!“

            „Ale k tomu navíc pitval zvířata,“ odporovala. „Našel jsi v jeho pokoji nějaké nástroje pro autopsii? Nebo vycpané trofeje?“

            „Ne. Jen Playboy v šuplíku.“

Yukiko na okamžik zmrzl úsměv na rtech.

            „To se ještě prodává?“

            „A proč by nemělo, zlato?“ vyhrkl překvapeně.

            „Já myslela – teď snad každé děcko má internet, ne? To si to nemůžou najít tam?“

            „Vím, co myslíš a máš asi pravdu. Ten časopis tam mezi změtí školních poznámek působil jak pěst na oko. Někdo ho tam určitě narafičil. Clark přece nebyl hloupý, aby si tuhle inkriminovanou věc nechával v horní zásuvce psacího stolu hned na vrchu. Já být v jeho kůži, aspoň bych to zahrabal úplně dolů.“

Yukiko přikývla.

            „Už si můžeš sundat ruce, šampione,“ řekl a vrátil se k poznámkám v notesu.

            „Každopádně, matka neprojevuje nad synovou ztrátou smutek, otec je daleko nešťastnější a skleslejší, a to ani není vlastní. Podle jeho slov doktorka před pár lety potratila a to ji poznamenalo.“

            „To si umím představit.“

            „Myslím, že vím, jaký zvolím postup. Je potřeba se zaměřit hlavně na ty, co se nezúčastnili odhalování mrtvoly na hřišti. Tam nebyla Linda Lemercierová a ti další soutěžící z Paraguaye. A Habart mluvil o bandě výrostků, co terorizuje okolí. Na ty se zaměřím. Ale nejdřív musím zařídit ještě něco jiného.“

Zvedl mobil ze stolu a chvíli do něj ťukal. Pak si ho přiložil k uchu.

            „Nazdar Barry, ty stará vojno!“ zahlaholil do reproduktoru. „Cože? Ale jo, máme se dobře. Migrény možná ustupují, ale nechci to zakřiknout. Poslyš, mám takovou prosbu. Napiš si někam na papírek jméno Linda Lemercierová. Jo. S měkkým i po c. Projeď jí všema možnejma programama a dej vědět, cos našel. Díky. Ahoj.“

Složil hovor jediným kliknutím.

            „Habart mluvil o tom, že Clark miloval vážnou hudbu. Byl členem chlapeckého pěveckého souboru, zřejmě v kostele svaté Marie, když tu žádný jiný není. Tam by měla chodit i holčička Laura Travalianová, jeho kamarádka. Tu také vyslechnu.“

            „O nějaké Lauře mluvila paní Joshtová odnaproti. Prý je to nesmírně zakřiknutá a plachá dívka.“

Sonny se zatvářil rozmrzele. „To není právě nejlepší. Tyhle děti se snadno zatvrdí a pak z nich nic nevypáčím.“

            „Nemáš nějakou volavku? Že bys nasadil někoho do toho jejich souboru a ten by se k ní mohl dostat.“

            „A koho? Žádné příhodné dítě nemám a navíc – tady nejsme doma, zlato. Nemůžu zavolat veliteli a požádat ho o přípravu návnady.“

            „Nějaké dítě přece musí existovat. Co se poptat v okolních vesnicích? Třeba by svoji ratolest vypůjčili.“

V nestřežený okamžik malý Luigi prudce vstal od stolu a s hlučným dupáním vyběhl schody do patra, kde zmizel v pokoji. Rodiče zmlkli a nechápavě se po sobě podívali.

            „Co se mu stalo?“ otázal se Sonny znepokojeně.

            „Nevím. Ale jdu to zjistit.“

Pospíšila si za Luigim, kterého ke svému zděšení ho našla plačícího sedět na posteli. Klekla si před něj a poplašeně vyzvídala:

            „Co se ti stalo, šampione? Něco jsme řekli špatně?“

Luigi bezhlesně brečel. Zmohl se jen na záporné zavrtění hlavou.

            „Tak co se děje?“

Ticho doprovázené tlumeným vzlykotem.

            „Nechceš mi to říct?“ ptala se něžně a hladila chlapce po zádech.

Znovu zavrtěl hlavou.

            „A tatínkovi bys to řekl?“

Luigi upřel na matku uplakané oči. Hledal v nich vodítko, zda to myslí vážně nebo je naštvaná. Když se přesvědčil, že její výraz není podrážděný, nýbrž laskavý a trochu polekaný, stydlivě pokýval na souhlas.

            „Dobře. Zavolám ho. Hned tu bude.“

Vstala a seběhla do přízemí, kde přecházel zneklidněný Sonny. Když ji spatřil, okamžitě se k ní vydal.

            „Tak co? Stalo se něco?“

            „Nevím. Nechce mi to říct. Chce mluvit s tebou.“

Sonny rychle zapracoval na znepokojené grimase, ale Yukiko i tak zahlédla v jeho obličeji stín pýchy a potěšení. Mlčky ji obešel a zmizel v Luigiho pokoji. Opravdu se ze všech sil snažila si to nepřipouštět, ale po chvíli boj vzdala. Zabolelo ji, že si její syn vybral radši manžela než ji.

            „Copak se stalo, šampione?“ Sonny si, stejně jako Yukiko, před Luigiho klekl.

            „Nenávidím tenis, tati,“ hlesl chlapec zničeně a svěsil hlavu hanbou. S nastraženými smysly čekal na tátovu ostrou reakci. Když se nedočkal, vzhlédl.

            „A kvůli tomu pláčeš? To přece není nic strašného.“

            „Ne?“ ubezpečoval se Luigi nejistě.

Sonny se zasmál. „Jistěže ne. Pokud nechceš dál chodit na hodiny k Jerkinsovi, odhlásím tě. Ten chlápek se mi stejně nezamlouvá.“

Luigiho nitrem se rozlila ohromná vlna úlevy. Nechal se přemoct emocemi a prudce otce objal. Ten ho poplácal po zádech, přes která se převalila teplá vlna jeho smíchu.

            „Chtěl bych to zkusit, tati,“ zašeptal Luigi důvěrně tátovi do ucha. Rozhodl se být ještě chvíli statečný.

            „A co?“

            „Chodit do toho kostelního sboru.“

Sonny se vymanil ze synova objetí. „Je to od tebe hezké, šampione, ale když jsem naznačil, že potřebuju dítě jako návnadu, nemyslel jsem zrovna tebe. Takovou oběť po tobě nemůžu chtít.“

Luigimu nanovo zvlhly oči.

            „Ale já chci, táto. Hrozně moc chci!“

            „Kritériem pro přijetí je, aby žadatel uměl zpívat,“ namítal Sonny rozhodně. „Tebe jsem kupříkladu nikdy zpívat neslyšel!“

Luigi se zamračil. Potom si odkašláním pročistil hrdlo a zanotoval část z gregoriánského chorálu. Tu a tam mu ujela nota, ale vcelku šlo o velice podařený výstup. Sonny na svého syna civěl s otevřenými ústy.

            „Co to bylo?“

            „Sanctus VIII,“ osvětlil Luigi. „Tak co myslíš, mám na to?“

            „Myslím, že bych mohl zkusit tě tam přihlásit,“ hlesl Sonny pohnutě a nespouštěl s chlapce oči.

Luigi se celý šťastný uvolnil a ještě chvíli tátovi potichoučku zpíval.

Detektiv si otřeseně sedl na kraj synovy postele a omámeně poslouchal.

•  

V ten samý okamžik, kdy malý Luigi zpíval svému otci, uhodil nabroušený Klaus Habart na svou ženu:

            „To tys dala Clarkovi do zásuvky můj Playboy?“

            „Nevím, o čem mluvíš,“ odtušila Robin Shannonová přezíravě a listovala televizním programem.

            „Nelži!“ křikl primář kardiologie. „Věděla jsi o tom výtisku, a že ho mám pod matrací. Proč jsi ho vytáhla a dala tomu nebožákovi do šuplíku?!“

            „Chtěla jsem, aby vypadal jako normální kluk. Co je na tom? A vůbec, nepleť se do toho – ničemu nerozumíš!“

            „Normální kluk?! Když podstrčíš čtrnáctiletému dítěti do pokoje hanbatý časopis, nebude to podle tebe vypadat podezřele?!“

            „Každý puberťák si přece prohlíží nahaté ženské. Tak je to správné!“

            „Clark to ale nedělal! Nikdy!“ zasyčel Klaus Habart. Třásl se vztekem při pohledu na tu absolutně klidnou ženskou, co si sama právě listuje programem. Vypadala nevzrušeně a lehce arogantně.

            „Ne,“ prskla se zničujícím opovržením. „Ten si radši prohlížel lékařské časopisy nebo Vogue.“

            „A co je na tom špatného?!“ zaječel Habart a třískl do stolu pěstí.

            „Všechno!“ oplatila mu Shannonová stejně hlasitě. „Nic, co Clark dělal, nebylo normální!“

            „Tvé oblíbené slovo, co?“ zapředl primář hedvábně. Chtěl tu načančanou ledovou královnu před sebou uhodit. Pak by se třeba vzpamatovala. „Použiju ho tedy také. Tak abys věděla, Clark byl úplně normální kluk!“

Shannonová vztekle odhodila časopis na konferenční stolek. „Nebyl! Byl úplně vyšinutý! A Bůh ví, že po mně to neměl!“

Vstala, přerázovala obývák a vydupala po schodech nahoru. Tam za sebou práskla dveřmi. Habart okamžik hleděl na prázdné schodiště. Do mysli se mu vkradla myšlenka na Robinina prvního manžela, Clarkova otce. Toho, co zemřel při autohavárii a naměřili mu čtyři promile v krvi, když ho mrtvého vystříhali z plechů. Že by to měl Clark po něm?

....................................................................................................................

            „Pojďte dál, drahá,“ řekla Mildred Joshtová vlídně a poodstoupila, aby mohla Yukiko okolo ní projít. Její butik s módním oblečením byl zatím ponořen v šeru, protože majitelka ještě neotevřela. Bylo brzo ráno a Yukiko chtěla dodržet slib, který milé ženě dala, když se vzpamatovávala ze záchvatu. A také byla zvědavá na drby. Nepochybovala, že manželka vlastníka cestovky, který je zároveň jakýmsi místním guru, jich bude vědět spoustu.

Butik sestával z několika desítek metrů čtverečních a byl doslova napěchován dlouhými řadami věšáků. Na každém z nich visel jeden oděv. Yukiko si pomyslela, že to vypadá spíš jako vietnamský obchůdek s oblečením než luxusní butik s dámskou módou. Nechala to však bez poznámky.

            „Je to tu moc hezké.“

            „Myslíte? Vedu tenhle zatracený podnik už deset let a sotva se držím na nohou. Móda v těchto končinách nejede. Nebýt manžela, neuživila bych se.“

Mildred Joshtová uchopila rychlovarnou konvici s horkou vodou a zalila jim oběma čaj. Jeden hrnek podala Yukiko.

            „Díky. Máte tu oděvy jen pro ženy?“

            „Ne. I pro děti a pár doplňků pro muže. Kravaty, ponožky, a tak podobně.“

            „Znala jste malého Clarka dobře?“ zeptala se a okamžitě toho zalitovala. Nesmím být nápadná, nabádala se.

Mildred po ní střelila ostražitým pohledem, který se snažila zakrýt laskavostí.

            „Ano. My, co jsme se tu narodili, jsme ho znali velice dobře. Milý hoch. Obětavý. Jen trochu …,“ nedořekla, hledala vhodná slova.

Yukiko na ní visela očima.

            „Trochu co?“

            „Hodně moc citlivý, řekla bych. Věčně zadumaný. Viděla jsem ho několikrát procházet okolo naší výlohy. Zastavil se a zasněně koukal dovnitř. Nejdřív jsem si myslela, že ho zajímají šaty. Pak figuríny. A potom jsem usoudila, že ani nevěděl, na co kouká. Byl prostě mimo – jako v transu.“

            „Jeho matku tu ale moc rádi nemáte, že?“ vyzvídala dál a usrkla trochu černého čaje. Byl hrozně horký a zabolela ji stolička vpravo nahoře.

            „Doktorku? Je moc světácká na náš vkus. Hrozně prudérní. Pořád se snaží dát najevo, že je z velkého města. Narodila se v Londýně, víte?“

            „A proč nakonec skončila tady?“

            „Kvůli prvnímu manželovi. Kdysi to býval ekonom se slibnou budoucností. To jí na něm imponovalo, vždy podléhala svodům úspěšných mužů. Pak jí Theodor, tak se jmenoval, Theodor Shannon, navrhl, aby se odstěhovali z velkého města do vesnice. Prý je mu z Londýna nanic. A ona poslechla, protože v něm pořád viděla toho krásného a úspěšného a hlavně movitého muže. Když ale přijeli sem, zpohodlněl a nakonec se dal na chlast. Smutný příběh.“

            „A Clark?“

            „Narodil se jim už v době, kdy na tom byl Shannon opravdu zle. Věčně v lihu. Starala se o něj svědomitě, o Clarka myslím, ale nikdy s láskou nebo něhou. Jen z nutnosti.“

            „Viděla v něm jeho otce a to, co se z něj stalo, viďte?“

Mildred pokrčila rameny, ale kývala u toho hlavou.

            „Asi ano. Párkrát sem zašla ještě v době, kdy byl Theodor naživu. Prohlížela si šaty celé hodiny, ale nemyslím, že by jí zajímaly. Spíš chtěla být co nejdál od domova.“

            „A co současný manžel?“

Znenadání se Mildred srdečně usmála.

            „Klaus je hotový anděl,“ zašeptala zbožně. „Pracovitý a hodný. Plně Clarkovi nahradil otce. Měl ho strašně rád. I ty jeho vrtochy,“ dodala zamyšleně.

            „Jaké vrtochy?“ zpozorněla Yukiko.

Majitelka butiku se v ten okamžik vyděsila. Polekaně začala mávat rukama.

            „Ne, to nic. Neposlouchejte mě, já si jen tak pro sebe mumlám nesmysly! Ještě … ještě trochu čaje?“ vyhrkla a zmizela v malé kuchyňce.

Yukiko nechápavě civěla na plentu oddělující malou místnůstku od veřejné plochy krámu. Pak zavrtěla hlavou a vplula mezi věšáky. Probírala se jednotlivými kousky a sem tam nějaké ramínko vyhákla z podpěry, aby se podívala zblízka.

            „Líbí se vám něco?“ ozvala se Mildred opět vyrovnaným hlasem.

            „Máte všechno pro hubené,“ hlesla zklamaně. „Pro mě nic.“

            „Pyšníte se krásnou postavou,“ uklidňovala ji majitelka. „Koukněte, tady bych něco měla,“ řekla a přispěchala k věšáku úplně vzadu v obchodě. Rychle se zorientovala a sáhla doprostřed řady.

            „Tady ty šaty …,“ začala a vtom její pozornost upoutalo cosi na zemi. Sklonila k tomu pohled a vykřikla:

            „To snad není pravda!“

            „Co se stalo?“ ptala se polekaně Yukiko a nepříjemně ji bodlo u srdce. Proboha, žádná další leknutí, prosím!  

            „To je tenhle měsíc už potřetí! Už potřetí se mi někdo hrabal v oblečení!“

            „Cože? Jak hrabal v oblečení?“

Mildred okázala na podlahu. Tam ležela přeložená černá kartička. Yukiko vůbec ničemu nerozuměla. Nechápavě pohlédla na majitelku.

            „Nechápete? Asi tak v polovině minulého měsíce jsem si začala všímat změn v pořadí jednotlivých kousků oděvů. Upozornila jsem na to konstábla, ale nevěřil mi. Tak jsem sem před dvěma týdny položila tuhle kartičku. A vidíte! Někdo ji shodil, takže je jasné, že se v tom hrabal!“

            „A zmizelo vám něco?“ zajímalo Yukiko.

Mildred Joshtová se zamyšleně otočila zpět k věšáku. Dlouhou dobu se probírala jednotlivými kousky, než váhavě odpověděla:

            „Ne. Tedy, minule mi chyběly jedny květované šaty. Nahlásila jsem to jako krádež. Ale … ony jsou zpátky,“ zašeptala bojácně.

            „Cože?“

Vytáhla ramínko s inkriminovaným kusem oděvu. Šaty byly sice pomačkané a jako kdyby ve spěchu natažené na ramínko, ale celé a bez poskvrnky.

            „Jsou zpátky. Někdo je sem přišel vrátit.“ Mildred byla bledá a měla vyvalené oči.

            „Zloděj, co si vypůjčí šaty a pak je přijde dát, odkud je vzal,“ shrnula to Yukiko. „To je všechno moc divné. Radši zavolám Sonnymu.“

Vytočila jeho číslo. Hodnou chvíli to nikdo nebral, pak se ozval jeho hlas, jako vždy ostražitý a znepokojený.

            „Děje se něco, zlato? Přišel na tebe záchvat?“

            „Ne. Kde jsi teď?“

            „Doma. Čekám na telefonát od Barryho. Snad něco vyšťoural na Lemercierovou. Proč?“

            „Já jsem byla ráno s ostatními soutěžícími vyslechnout si zadání předposlední úlohy. A pak mě paní Joshtová pozvala na čaj k ní do butiku. Dějí se tu záhadnosti, Sonny.“

            „Co tím myslíš?“ otázal se detektiv zvědavě.

            „Paní Joshtové před měsícem někdo z obchodu ukradl šaty. Nahlásila to prý konstáblu … ehm,“ oddálila sluchátko od ucha, „kterému policistovi jste to hlásila?“

            „Dohertymu.“

            „Konstáblu Dohertymu,“ doplnila a vyslechla si Sonnyho odfrknutí. „Zametl to pod koberec. Ale teď se šaty vrátily na své místo.“

            „Cože?“ Citelná nevěřícnost v jeho hlase.

            „Jo. Někdo je sem přišel vrátit.“

            „Takže se tam někdo vloupal?“

Yukiko si opět oddálila mobil od ucha a přikryla reproduktor prsty.

            „Vloupal se sem někdo?“

            „Ne, zámek je neporušený. Chtěla jsem ho už dávno vyměnit, ale nikdy jsem se k tomu nedostala.“

            „Zámek není rozbitý, ale zřejmě asi za moc nestojí. Je tu už léta,“ hlásila do telefonu.

Sonny okamžik mlčel. Yukiko si dovedla živě představit, jak horlivě zapisuje poznatky do notesu.

            „Takže se tam mohl dostat kdokoli. Stačila by mu k tomu sada univerzálních paklíčů.“

            „Bylo zamčeno, Mildred?“ zeptala se Yukiko. Ani si nevšimla, že přešla k oslovování křestním jménem.

Paní Joshtová se zamyslela. Pak bezradně pokrčila rameny.

            „Nevím. Nemůžu si vzpomenout.“

            „Není si jistá, jestli bylo nebo nebylo zamčeno,“ řekla do mobilu.

            „Chápu. No – můžu se spojit s policejním oddělením a donutit je, aby poslali technika pro případ, že by tam byly otisky. Ale ty se stejně zničily, když ráno majitelka odemykala. Nebo se alespoň dotkla zámku při zasouvání klíče. Obávám se, že z toho nic nebude. Ale můžu to zkusit.“

            „Chcete, aby se sem přijel manžel podívat?“ zeptala se paní Joshtové.

            „To bych byla nesmírně ráda,“ řekla Mildred vděčně. „Konstábl se mi vysmál, tak snad teď něco objevíte vy.“

            „Nemůžu nic slíbit,“ zašeptala s rukou na reproduktoru. Tu pak sundala a do telefonu odpověděla: „Až budeš mít čas, přijeď se sem na to podívat, prosím tě.“

            „Přijedu. Nyní ale budu muset složit hovor. V telefonu mi pípá, možná už volá Barry.“

            „Dobře,“ řekla Yukiko a zavěsila. Mildred ujistila, že manžel přijede, jakmile bude mít trochu času.

Dorazil až za týden.