Sonny - kapitola 11

Sonny se nemýlil. Na druhé straně spojení opravdu vyčkával Barry.

„Barry, stará vojno, jak se daří?“

„Můžu ti říct, Rossíčku, žes mi dal teda zabrat!“ zahromoval detektivův parťák do telefonu. Nikdy se docela nenaučil s tím přístrojem zacházet. Připadalo mu, že vzdálenost od volajícího musí vykompenzovat silou hlasu. Proto řval do aparátu jako startující letadlo.

„Jo? A dozvěděl ses něco?“ opáčil Sonny a oddálil mobil dvacet centimetrů od ucha, aby mu nepraskl bubínek.

„Jasně že jo. Parťák Barry Hill nikdy nezklame!“ zaburácel. Pak Sonny uslyšel několik vzdálených klapavých zvuků. Jeho kolega zřejmě bušil do klávesnic počítače.

„Tak tedy – jde o jakousi kočičku Lindu Lemercierovou, že?“

„Hm.“

„Nebylo lehký ji najít, to ti povím.“

„Jak to?“

„Protože je to umělecký jméno.“

„Fakt?“ podivil se Sonny a zběsile psal do notesu. „Jak se jmenuje doopravdy?“

„No, takhle – ta její kavárna v Paříži je napsaná na nějakou Helgu Astierovou. Vdovu po významném francouzském cukráři a majiteli sítě restaurací a kaváren Thierim Astierovi. Byl to starej dědek, o čtyřicet let starší než ona, a před pěti rokama natáh brka!“

„Fajn práce,“ pochválil ho Sonny. „A co teda ta Linda Lemercierová? Pseudonym?“

„Jak říkám, tu fotku, cos mi dodatečně poslal, jsem projel všema možnejma databázema a nic. Nakonec se mi osvědčil starej dobrej strejda Google. Vylezla mi tam v plný parádě i s pikantníma fotkama, to ti povím!“ hulákal Barry a řehtal se na celé kolo.

„O čem to mluvíš, příteli?“ dožadoval se Sonny vysvětlení.

„Je to kurva, parťáku!“ vyhrkl a znovu se hlučně rozesmál.

„Cože?“

„Teda, tak pardon – je to lepší prostitutka. Něco jako eskortní služba!“

Sonny uznale hvízdl.

            „A jsi si jistý, že je to ona?“

            „Na kočičandy mám šestý smysl. Blond hříva, smyslný rty, svádivě přivřený oči a obtažený šaty, co sahaj sotva pod zadek. To je ona, ne?“

            „Řekl bych, že jo. Ale stejně mi to nejde do hlavy. To jí ta kavárna nevydělává dost?“

            „Kouknul jsem na její účtařinu. Ta špeluňka sice vypadá na první pohled jako zlatej důl, ale prodělává. Objednat si tam kafe a koláč můžou jen ty vopravdu prachatý, a těch se tam, věř nebo ne, moc neobjevuje. Radši strčej prachy do něčeho jinýho než do polední svačinky.“

            „Takže eskort dělá jako normální živobytí,“ řekl Sonny zamyšleně.

            „No – určitě jí to slušně vydělává. Vo tom žádná. Skotačí jen s těma, co si to můžou dovolit. Ale nejsou to jen vysoce postavený týpci jako ministři nebo majitelé hotelů. Objednat si ji může každej, kdo sesmolí požadovanou částku.“

            „A to je kolik?“

            „Koukni se na její webový stránky, když seš tak zvědavej,“ houknul kolega poťouchle a vyprskl smíchy. „Najdeš to pod názvem Sladká Linda.“

            „Kýč jak bič,“ prskl Sonny nevěřícně. Barry zařičel smíchy.

            „To je dobrý!“ hýkal pobaveně.

            „Ještě něco pro mě máš, parťáku?“

            „Jo. Ještě jednu horší zprávu. Ta se týká čistě Helgy Astierový.“

            „A co je to?“

            „Má záznam. Prej obtěžovala nezletilýho kluka.“

Sonny, který právě okusoval násadku pera, ji málem spolkl.

            „Cože?!“ vyjekl šokovaně.

            „Jo. Podle policejní zprávy byla objednaná k nějakýmu postaršímu pařížskýmu obchodníkovi. Když dorazila k němu do bytu, nebyl tam. Zato narazila na jeho čtrnáctiletýho kluka. Chvíli si povídali a než se nezkušenej panic nadál, strkala mu jazyk do krku. A takhle in flagranti je načapal papínek. Dovedeš si představit to tóčo, co z toho bylo. Fotřík nakvašenej, synátor s rtěnkou na hubě zmateně hodil všechno na Lemercierovou, a ta se pak snažila tvrdit, že jí hoch sám sváděl a chtěl ji znásilnit,“ odfrkl si Barry.

            „Krásné vztahy mezi lidmi panují,“ šeptl Sonny rezignovaně.

            „To bych řek. Ten obchodník pak Lemercierovou zažaloval, že obtěžovala jeho syna, což byla taky nejspíš pravda. Na jejích webovkách se můžeš dočíst, že ráda zaučí mladé a nezkušené zajíčky do tajů sexu.“

            „Jo. Ale já bych si pod tímhle pojmem představil mladíky, co je jim šestnáct až osmnáct. Ne čtrnáctileté děti. To hraničí s pedofilií.“

            „Přesně. Proto taky zdrhla z Paříže do Anglie. Asi aby se tam na ni na chvíli zapomnělo.“

            „Jo. Hele, příteli, mám tu jednoho mrtvého čtrnáctiletého kluka. Oblíbeného mezi dospělými, ale zřejmě šikanovaného ve škole, to teprve zjistím. Odněkud ho asi shodili, měl zlomený vaz. A na dolním rtu byl upatlaný od rtěnky.“

            „Bingo!“ křikl Barry do aparátu. Výkřik projel Sonnymu hluboko do hlavy a zanechal za sebou nepříjemné dunění. „Udělala to ona, ne?“

            „Nejsem si jistý. Připadá mi, že ji mladíčci pod zákon sexuálně vzrušují a cítí občanskou povinnost je líbat,“ zahučel opovržlivě. „Ale že by je zabíjela?!“

            „Co ty víš. Třeba se hoch nechtěl nechat cicmat od postarší štětky a odstrkoval ji od sebe. Ona se nasrala a strčila do něj.“

Sonny přikývl.

            „Je to možné. Zatím ani nevím, odkud mohl spadnout. Vypadá to tu jako jedna velká rovná pláň, do hajzlu. Odkud ho mohla postrčit?!“

            „Co třeba z okna?“ nadhodil Barry nesměle.

V Sonnym ošklivě hrklo. Tato možnost ho vůbec nenapadla! Nebohého Clarka vrah nemusel shodit ze skály nebo kopce. Mohl ho úplně normálně vystrčit z okna!

            „Barry, kamaráde,“ zahlaholil uctivě. „Já tě nemít, tak skončím jako policejní ucho!“

Jeho kolega zařičel smíchy.

....................................................................................................................

Deník, strana 156, zápis ze dne 27.12. 2015

Bibury, Cirencester, hrabství Glocestershire, Anglie

            Naše „dovolená“ v Bibury pokračuje. Yukiko se dostala do posledního kola soutěže, kterou se pořadatelé v čele s Harveym Joshtem rozhodli dokončit jen z úcty k účastníkům a vesnici samotné. Nikdo z ní nemá radost, lidé jsou vážní a zachmuření. V klání zbyla Yukiko, Jonathan Stevenson (k překvapení mnohých, protože pobyt zde neosvětlil jednu záhadu, a to proč Ir, který neumí dobře péct, stejně pomýšlí na vítězství?), Bradley Welsh a stále perfektní a nepřekonaná Linda Lemercierová alias Helga Astierová. Zatím jsem na ni neuhodil, ale soutěž zítra končí, a pak to rozjedu.

            Zatím jsem nenápadně vyslechl Ashley Stevensonovou. Něco přede mnou zatajovala a já už teď vím, co to je. S Barryho pomocí se mi podařilo nabourat se do Lindiných webových stránek, kde kromě oplzlých nabídek bylo možné zhlédnout i některé její fotky. V chumlu obrázků s různorodou klientelou jsem narazil i na pár šťavnatých fotek Lindy s Jonathanem Stevensonem. Nenápadný Ir asi nezahálel a schrastil požadovanou částku. Měl k tomu ostatně dost času, loni se vedle Lemercierové soutěže účastnil i on. A přijel bez manželky.

            Luigiho jsme zapsali do pěveckého sboru. Pan farář si poslechl jeho zpěv a usoudil, že má talent. Chlapec byl štěstím bez sebe, že může začít dělat něco, co ho skutečně baví. Hned první den zkoušek na novoroční mši se seznámil s malou Laurou Travalianovou. Doma vyprávěl, že dívka je plachá, skoro nemluví a pořád se bázlivě rozhlíží kolem. Luigi nás upozornil, že bude asi trvat déle, než si k ní najde cestu. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomil, jak rychle dospěl.

            Yukikiny záchvaty polevily a mně se zatím vrátila jen jednou bolest hlavy, která ale kupodivu nepřešla v migrénu. Ovzduší je tady zřejmě blahodárné. Potají přemýšlím o tom, jaké by bylo tu zůstat. Souhlasila by Yukiko? A co Luigi? Nezpřetrhal bych mu vazby s domovem? S kamarády z Ameriky? Budu o tom ještě přemýšlet.

Plány do blízké budoucnosti: Vyslechnout Lindu Lemercierovou. Zaměřit se na školu, kam chodil Clark Shannon. Porozhlédnout se po obchodě paní Mildred Joshtové. Instruovat Luigiho, co má říct malé Lauře.

Plány do vzdálenější budoucnosti: Navrhnout Yukiko a Luigimu delší pobyt zde. Podívat se na internet, zda čistší vzduch může souviset se snížením agresivity.

            Soutěž skončila následujícího dne v poledne. Účastníci předvedli svá nádherná umělecká díla, které si najatý fotograf zanesl do aparátu s tím, že je později upraví a pověsí na internet. Hlavní cenu nepřekvapivě vyhrála Linda Lemercierová a celé mužské osazenstvo propuklo v neutuchající potlesk a provolávání slávy. Sonny, stojící opodál opřený o kmen stromu, pocítil drobnou nevoli. Nelíbilo se mu, že nevyhrála Yukiko, ale ta na druhou stranu nevypadala zklamaně. Byla pyšná, že se probojovala až do finále a měla možnost za biburské finance vykouzlit opravdu nádherný, dvoupatrový skvost z čokolády.

            „Doma si ho nakrojíme,“ špitla Luigimu, který tleskal jako smyslů zbavený, když vyvolali maminčino jméno. Byl na ni nesmírně hrdý, vypadala krásně a jako znovuzrozená. Vůbec nevadilo, že nevyhrála první cenu. Pro něj byla šampionem.

Sonny si zamyšleně prohlížel svého syna. Uvědomil si, že dovolená zde mu svědčí. Nebyl tak bledý a zádumčivý. Do obličeje se mu nahrnula červeň a jiskřily mu oči. Se spokojením seznal, že odjezd z Ameriky přece jen byl dobrý nápad. Po očku sledoval Jonathana Stevensona, když jako vítěze vyhlásili Lindu. V prvním okamžiku propukl v jásot, pak si ale uvědomil, že ho sleduje manželka, a raději ztichl.

Linda Lemercierová si užívala pobyt v centru dění. Opravdu je ráda středem pozornosti, napadlo Sonnyho. Stála uprostřed Joshtovy zahrádky v titěrných šatičkách s norkovým kožichem, a mávala na všechny strany. Počínala si jako hollywoodská hvězda první velikosti a vůbec nezáleželo na tom, že jí tleská jen několik chlapů stojících okolo, a ženy se tváří spíš kysele.

            „Ach, děkuji mockrát, miláčkové!“ vrněla sladce a posílala vzdušné polibky.

 Na stolku za ní se vyjímal třípatrový sacher s bílou polevou. Je tak dokonalý, že je snad koupený, napadlo detektiva mimoděk. Jedno bylo jisté na sto procent – Lemercierová k jeho vytvoření nepřispěla ani náznakem. Všechno za ní udělali jiní.

            „Lindo, náleží vám právem první cena!“ řekl Harvey Josht podivně pohnutým hlasem. „Série prvotřídních fotografií jako reklama pro vaši kavárnu a finanční odměna deset tisíc liber.“

            „Ach, tady přece nejde o peníze, Harvey!“ vyhrkla šokovaně a pohladila Joshta po tváři. „Tady jde o prestiž! Neznám lepší soutěž než je tahle. Všichni jste neuvěřitelní drahoušci!“

Její hlas byl v jednu chvíli pištivý, pak zase vrnivý, následně sametově hladký. Sonny nad rychlostí těch proměn žasl. Opravdu luxusní štětka, co se vyzná.

Vyhlášení vítěze se značně nerad účastnil i konstábl Doherty. Vrátil se z dovolené opálený a jaksi zpomalený dlouhým pobytem na slunné pláži. Sonny mu zavolal a informoval ho, co se chystá udělat. Řekl mu, že hodlá hned po ceremonii vyslechnout Lemercierovou, a aby celá záležitost vyzněla dostatečně úředně, potřebuje přítomnost místního policisty.

            „Chci, abyste stál v rohu a pouštěl hrůzu!“ nařídil otrávenému policajtovi. „To na některé spolehlivě zabere!“

            „Fajn,“ zabručel Doherty zlostně.

Linda stále ještě posílala vzdušné polibky a děkovala „drahouškům“, když k ní Sonny zezadu přistoupil. Kvůli zachování vážnosti vytáhl z kapsy průkaz a zamával jím zmatené ženě před obličejem. Udělal to rychle. Stále čekal na podepsání mezinárodní smlouvy o spolupráci, tudíž vlastně nebyl oficiálně vyšetřujícím.

            „Paní Lemercierová, potřebuji s vámi mluvit. Pojďme někam do soukromí.“

Doherty popadl šokovanou štětku za paži a táhl ji pryč ze zahrádky.

            „Kam?“ houkl.

            „Ke mně domů. Támhle,“ ukázal na domek napravo. „Teď tam nikdo nebude.“ Ohlédl se a významně mrkl na Yukiko a Luigiho. Oba kývli, že chápou.

            „Hej, miláčci,“ křikla Linda s podrážděním v hlase. „Kam mě vedete?“

Prošli dveřmi a malou halou do kuchyně. Tam konstábl poněkud hrubě Lindu usadil ke stolu.

            „Sedněte si,“ zabručel a nevšímal si podmračeného pohledu novopečené vítězky soutěže.

            „Co se děje, milánkové?“

Sonny si sedl naproti ní. Vytáhl notes a nalistoval příslušnou stránku, kam si zapsal Barryho poznámky.

            „Jste Linda Lemercierová, narozena osmnáctého srpna devatenáct set sedmdesát sedm?“

            „Ano,“ zavrněla sladce a naklonila se nad desku stolu tak, aby co nejvíce odhalila dekolt. „Proč vás to zajímá, detektive?“ dodala smyslně.

            „Chci vědět, co vás přimělo změnit si jméno z Helgy Astierové na Lindu Lemerierovou?“

Její svůdný úsměv okamžitě zmrzl. Hypnotizovaně hleděla do Sonnyho očí a ústa střídavě otevírala a zavírala jako ryba na suchu.

            „Jak to víte?“

            „Mám své zdroje,“ odpověděl lakonicky. „Mám pravdu, že?“

            „To první jméno jsem už hodně dlouho neslyšela,“ zašeptala. Po dřívější vyzývavé samičce nezbylo ani zbla. Teď tu seděla obyčejná ženská, trochu shrbená a s rukama složenýma v klíně.

            „To je mi jasné, vzhledem k profesi, kterou provádíte bokem.“

Linda zamrkala a lehce zrudla. Sklopila pohled do země, ale pak očima znovu vyhledala Sonnyho a vyzývavě na něj hleděla.

            „No a co? Je to trestné? Nejsem žádná prostitutka, ale dobře placená společnice.“

            „Jakej je v tom rozdíl?“ ozval se posměšně konstábl z rohu kuchyně. Lemercierová po něm loupla zlostným pohledem.

            „Právě takoví ignoranti jako vy by do naší firmy mohli zavolat třeba tisíckrát a nikdo by jim žádnou ženu neposlal. Jestli chcete šlapku, jděte loudit na roh ulice!“ prskla nenávistně jeho směrem.

            „Jak jste se k tomu dostala?“ vyzvídal Sonny.

            „Nemáte cigaretu?“ požádala.

Komisař sáhl do kapsy a vytáhl krabičku camelek. Jednu jí podal a připálil. Labužnicky vtáhla kouř, který vypustila nosem.

            „Můj manžel zhebnul a nechal mi prodělečnou kavárnu obtěžkanou spoustou dluhů,“ řekla pak jedovatě. „Hraju si na velikou šéfku, protože tak to můj muž chtěl, ale pravdou je, že jdeme ke dnu. Pokud ten krcálek chci udržet při životě, musím nějak umořit dluhy. A tohle je nejsnazší cesta.“

            „Mohla jste tu kavárnu prodat a tím je zaplatit,“ podotkl Sonny a sám si také zapálil.

            „Jo, mohla,“ usoudila rezignovaně. „Ale Thiery dřel do úmoru, aby si vydobyl čtyři hvězdičky. Připadalo mi bestiální hned po jeho smrti prodávat něco, co miloval víc než svou rodinu.“

            „Místo toho radši prodáváte sebe,“ podotkl konstábl bezcitně. Linda po něm střelila zlověstným pohledem.

            „Co je to s vámi, konstáble?!“ vyhrkla útočně. „Vy snad doma nešukáte nebo co?!“

Dohertymu se do tváří nahnala červeň. Chvíli němě lapal po dechu, ale bylo jasné, že si připravuje nějakou šťavnatou odpověď.

            „Klid,“ utnul to Sonny mávnutím ruky. „Jak probíhá ta vaše živnost?“

Lemercierová se otočila zpět a pokrčila rameny. Popel z cigarety odklepla na zem.

            „Do agentury zavolají zájemci a vyberou si ženu, kterou chtějí. Moje šéfka pak vybere ty nejperspektivnější a ti musí zaplatit předem. Pokud si klient vybere mě, šéfová mi zavolá a já je pak postupně všechny navštívím.“ Po chvíli dodala: „Nejde vždycky o sex, tedy, ne výhradně. Některý pán chce jen společnost, protože se cítí sám. Jiný zase potřebuje doprovod na významnou akci. A tak podobně.“

            „Vaší klientelu tvoří hlavně postarší páni?“ zeptal se.

            „Většinou. Proč?“

            „Tím je vysvětlena vaše záliba v mladých zajíčcích.“

Linda dlouho nic neříkala. Jen zpytavě hleděla na inspektora. Pak nasadila pokřivený úsměv a pohřebním tónem odvětila:

            „Četl jste spis o té žalobě, že jo? Ach, pane bože, já se toho snad nezbavím!“ plácla dlaní do stolu.

            „To nevymažete.“

            „Ale ráda bych. Byla to chyba a stala se před čtyřmi lety. Proč to pořád vytahujete?“

            „Pokusila jste se svést čtrnáctiletého kluka. A před pár dny byl jiný čtrnáctiletý hoch nalezen mrtvý,“ vysvětlil úředně. „Se stopou rtěnky na rtech.“

Linda vyvalila oči šokem a zbledla. Odhodila špačka na zem a snažila se rychle vstát od stolu. Doherty přiskočil a násilím ji zatlačil zpět do židle.

            „Tak to ne! Tohle mi nepřišijete! Proč bych toho chudáka zabíjela?“ Zněla zoufale a obličej jí pokryly nevzhledné skvrny.

            „Třeba proto, že nebyl svolný k vašim malým pedofilním radovánkám,“ navrhl Sonny tvrdě. „Pokoušela jste se ho líbat a on nechtěl. Tak jste se namíchla a strčila ho z okna.“

Linda jen bezhlesně kroutila hlavou. Zběsile mávala rukama a hledala vhodná slova.

            „Podívejte. Toho kluka jsem znala, přiznávám. Připadal mi zajímavej, protože byl takovej podivnej. Furt se mě ptal na to, z jaký látky mám ušitý šaty a jestli nemám umělý prsa. No chápete to?“ vyhrkla nevěřícně. „Neustále za mnou dolejzal a chtěl vidět mý módní časopisy a katalogy s hadrama!“ Bez povšimnutí přešla k hovorové angličtině. Byla rozhodnutá ve vteřině vyhrknout vše, co měla na srdci. „Jednou mi řek, že našel webový stránky Sladká Linda. Bála jsem se, že mě bude vydírat a práskne Harveymu, co jsem zač, a ten mě pak vyleje ze soutěže. Šla jsem za Clarkem do toho jejich kostelního sboru a tlačila jsem na něj, ať drží zobák. Vypadal šokovaně. Řek, že nikdy nechtěl o mně nic říct, ale že mě chce požádat o laskavost. Ptala jsem se, co chce. Chtěl pusu. Tak jsem mu jí dala. On mi pak sdělil, že to byl pro něj experiment a nic necítil. Netušila jsem, co tím myslí a neptala se. Odešla jsem pryč.“

Sonny pečlivě naslouchal Lindině vyprávění. Psal si poznámky.

            „Takže jste ho naposled viděla kdy?“

            „Přijela jsem hned na začátku prosince, dva týdny před začátkem soutěže. Takže jsem toho kluka mohla vidět tak třináctýho.“

            „Tři dny před vraždou,“ zamumlal detektiv. „Máte na to svědka?“

            „Na co?“ zeptala se zmateně. „Na to, jestli jsem ho viděla naposled třináctýho nebo na to, že jsem se s ním od toho dne nesetkala?“

            „Oboje.“

Linda roztržitě pokrčila rameny.

            „Já nevím. Určitě mě viděl farář, jak vcházím do kostela a sháním se po Clarkovi.“

            „Máte představu, kdo mu to mohl udělat?“

Pokrčila rameny. „Jeho matka. Nenáviděla ho.“

            „Vážně?“

            „Jo. Říkal to sám Clark.“

            „Budu potřebovat vzorek rtěnky, kterou používáte.“

Linda vykulila oči.

            „Proč?“

            „Už jsem to řekl. Clark měl na rtech rtěnku. Jakou značku používáte?“

            „Nově Bourjois Rouge Velvet. Jde mi líp k pleti.“

            „A předtím?“

            „Přivezla jsem si sem tři rtěnky značky Nyx. Temně červená, ale nehodila se mi k šatům a stejně už byla stará. Vyhodila jsem je všechny do popelnice před domem.“

Sonny kývl na konstábla.

            „Nechte prohledat všechny popelnice v okolí, ano? Kdy odvážejí odpadky?“

            „Pokud vim, tak jednou za čtrnáct dní.“

            „Pak by tam ještě měly být, pokud tady paní nelže.“

            „Nelžu!“

            „Uvidíme.

....................................................................................................................

            „Ahoj, já jsem Luigi.“

Detektivův syn už několik dní kroužil okolo Laury Travalianové, ale bezúspěšně. Holčička nebyla sdílná a dokonce mu ani neodpovídala na pozdrav. To se nyní změnilo.

            „Čau,“ houkla stydlivě a klopila pohled do země. Byla to malá dívka s klučičí postavou a chomáčem rozčepýřených černých vlasů, překvapivě hodně krátkých. Její oči upoutaly svou velikostí a chrpovou modří. Nejistě vrhala pohled na Luigiho. Čekali v kostele na začátek hlasové zkoušky. Laura toho okamžitě využila, zaplula do nejbližší lavice a začala se modlit.

            „Slyšel jsem tě ve sboru. Zpíváš opravdu moc hezky.“

Trpce se pousmála.

            „Jo? Moje máma si myslí vopak. Podle ní ze mě vychází cosi podobnýho chrastění kovovejch součástek,“ zamumlala hořce zhrublou angličtinou. Chlapec jí sotva rozuměl. Patřila zřejmě k té skupině Britů, co umějí vyslovit jen jednu polovinu slova a tu druhou raději spolknou.

            „A kdo je tvoje máma?“ zajímal se chlapec účastně.

            „Ta, co tu voprašuje sochy svatých a rozsvěcí svíčky na oltáři.“

Luigi vykulil oči.

            „Tvoje máma je hodně pobožná?“

Laura malinko nakrčila nos a zamračila se.

            „No, ani ne. Ale je manželkou faráře, takže to musí aspoň předstírat.“

Chlapec překvapeně zamrkal.

            „Pan farář, ten, co vede sbor, je tvůj táta?“

            „Jo.“

Luigi nevycházel z údivu. Co všechno se člověk nedozví, napadlo ho. Pak si vzpomněl na tatínkovu radu – nenápadně se zeptej na Clarka. Sice netušil, jak se taková věc dělá nenápadně, přesto se rozhodl to zkusit.

            „Máš tu hodně kamarádů?“

Laura si ho výsměšně přeměřila.

            „To snad vidíš, ne?“ odtušila ironicky. „Jsem doslova ve vobležení lidí, co se mnou chtěj prohodit pár slov.“

            „Sem chodil i Clark Shannon, viď?“

Holčičce přeběhl po tváři stín. Zachmuřila se a chvíli nic neříkala.

            „Jo. Chodil. Uměl krásně zpívat falzetem,“ zasnila se.

            „Ale to přece byl tvůj kamarád, ne?“ nedal se odbýt.

Pokrčila rameny. Pak zavrtěla hlavou.

            „Ani ne. Spíš za mnou furt dolejzal. Neustále mi byl v patách.“

            „Ale proč?“ nechápal.

Laura po něm střelila nakvašeným pohledem.

            „Asi sem se mu líbila!“ vyjekla. Její výkřik se obrovskými prostory kostela rozlehl do všech koutů. Osamocení věřící, kteří se přišli pomodlit, na ni vrhli káravý pohled.

            „Promiň,“ šeptal omluvně. „Nechtěl jsem se tě dotknout.“

Holčička po chvíli hodila černou kšticí. V očích se jí zračila urputnost.

            „Nedotk ses mě. Bylo to strašně votravný a vyčerpávající. Pokaždý, když sem šla nahoru do šatny vyndat si roucho ze skříňky, stál buď za rohem nebo za dveřma, a visel na mně vočima.“

Zimomřivě se otřásla. Luigi neměl dostatek zkušeností, ale připadalo mu, že Clark měl nebezpečně blízko k označení „úchylák“.

            „To tě šmíroval?“

            „Co? To ne,“ pospíšila si s odpovědí. „Spíš koukal jak vyjevenej na moje voblečení.“

Hoch si teprve teď pořádně všimnul, že Laura, byť majitelka chlapecké postavy, má na sobě hezké modré šaty s polodlouhým rukávem. Skvěle se jí hodily k očím a ještě zvýrazňovaly ostře řezané rysy a snědou pleť.

            „Aha,“ hlesl a nevěděl, na co se ještě zeptat. Dívka mu to ale usnadnila.

            „Byl to takovej poťouchlej ňouma. Hrozně hodnej a milej, ale nejistej sám sebou. A urputnej.“

Chlapec nad její předposlední větou dlouze přemýšlel. Co, ksakru, v jejím slovníku znamená nebýt si sám sebou jistý? Bude to muset říct tátovi, ten to jistě rozluští.

Děvče náhle vstalo z lavice.

            „Poď, začíná zkouška,“ vyhrkla, popadla ho za paži a táhla k oltářnímu jevišti.

            „Oblékněte si roucho,“ zvolal pan farář. Jeho hlas naplnil každou skulinu kostela. „Ať si na něj zvykáte, než bude premiéra.“

Luigi pozoroval ostatní, děti od osmi do patnácti let, jak mizí v sakristii. Sám nevlastnil žádný kněžský oděv, proto se ani neobtěžoval je následovat.

            „Luigi,“ zašeptal pan farář. „Také si pořiď svaté roucho. Ať zapadneš.“

            „Ano, otče,“ zahlaholil chlapec. „Já ale za pár dní odjíždím domů, tak to možná bude zbytečné,“ dodal smutně.

            „Vlastnit něco svatého nikdy není zbytečné,“ poučil ho usměvavý otec a mrknul na něj.

Zkouška proběhla dobře. Luigi málem ochraptěl, jak se snažil vyzpívat vysoké tóny, ale nakonec se mu to podařilo. Ani nevěděl jak, ale farář ho postupně lákal blíže, on postupoval ze zadních řad dětí, až nakonec stanul v té úplně první.

            „Vidíš, chlapče!“ zahlaholil svatý otec radostně. „Teď udáváš tempo a ostatní tě musejí poslouchat! Jen tak dál.“

Hoch potěšeně zčervenal. Kam se hrabou hodiny tenisu doma, pomyslel si. Najednou se mu vybavila zlomyslná tvář Dannyho, jeho uzurpátora. Ten by se mi zase pěkně vysmál, kdyby mě tu viděl. A asi by mi i namlel. V ten okamžik si mladý de Rossi přál jediné – už nikdy se nemuset vrátit domů.

            „Výborně, děti,“ pochválil je kolektivně farář. „Pro dnešek to stačí. Uložte si roucha nahoře ve věži.“

Luigi se zmateně rozhlížel kolem, když vtom ho popadla malá Laura Travalianová a táhla ho za sebou.

            „Poď. Ukážu ti svojí skříňku. Mám tam noty pro příští zkoušku. Táta nám je rozdal, když si tu eště nebyl, tak ať je máš.“

Vystoupali společně do patra po příkrých schodech. Stanuli v mezipatře, kde bylo u bělostné zdi seřazeno asi deset kovových skříněk s visacími zámky.

            „Proč je těch skříněk tak málo?“ podivil se. „Vždyť do sboru chodí asi čtyřicet dětí.“

Laura pokrčila rameny.

            „Ti zbejvající si svý věci buď vemou s sebou nebo je můžou uložit ještě vo patro vejš, ale tam není nic kromě zaprášený podlahy a velkýho vokna.“

Její angličtina byla stále horší. Nejprve mluvila docela dobře, napadlo ho, ale teď hovoří opravdu obhrouble. Hrozně se jí chtěl zeptat, proč jako dcera svatého otce má tak špatnou výslovnost, ale raději mlčel. Netoužil ji urazit.

Laura mezitím přistoupila ke skříňce, odemknula ji klíčem, který měla zavěšený na řetízku kolem krku a nahlédla dovnitř. Skříň byla malá, skoro tři čtvrtiny zabíralo složené roucho. Luigi zahlédl ještě ruličku not ovázanou stuhou, nějaký barevný časopis a cosi černého a lesklého. Pomyslel si, že je to nejspíš zapalovač a zkoumavě se na dívku zadíval. Ona kouří? V hlase to určitě patrné nemá.

Potom se podíval o několik schránek dál a uviděl na jedné z nich nálepku se jménem „CLARK SHANNON“. Přistoupil k ní. Jméno bylo vybledlé, zato přes něj mohl Luigi zřetelně přečíst dva jiné vzkazy, oba vyvedené týmž rukopisem, jen jinou barvou propisovačky.

První zněl jednoduše: HNUSNÁ LESBA

A druhý: JEŽÍŠ TĚ MILUJE – ale nikdo jiný už ne.

Oba nápisy měly rozmazaně konce. Jako kdyby se je někdo pokoušel zběsile odstranit, ale marně. Luigi zmateně pohlédl na Lauru. Ta jen pokrčila rameny a sklopila pohled do země.

Chlapec si vzpomněl na vlastní bezúspěšný boj s Dannym. Ten mu taky na okraje sešitů psal oplzlosti a nadávky. Ten kluk Clark zažíval to samé. Ale co, propána, znamená to pojmenování „Hnusná lesba“?! Luigi nad tím chvíli uvažoval, pak ale dospěl k závěru, že skříňka musela předtím patřit nějaké dívce.

            „Našla sis novýho amanta?!“ ozval se za nimi výsměšný hlas.

Oba se otočili. Ve dveřích stál vyčouhlý zrzek s uhrovitým obličejem, který se ležérně opíral o zárubeň. Tvářil se nadřazeně a posměšně, ale vzhledem k chomáčům rezavých štětin na hlavě a poďobanému obličeji vyzněla jeho snaha vypadat hrozivě poněkud legračně.

Alespoň to si myslel Luigi. Pobaveně shlédl na Lauru. Úsměv mu ztuhnul na rtech, protože viděl, že holčička rozhodně jeho dobrou náladu nesdílí. Byla úplně bledá v obličeji a třeštila na staršího zrzka oči plné strachu.

            „N-ne,“ zakoktala. „To je jen kluk z našeho sboru. Nováček,“ dodala šeptem.

Vytáhlý zrzoun se zachechtal. Vdupal do místnůstky a namířil si to ke skříňkám. Začal hrubě trhat dvířky každé z nich ve snaze je buď násilím otevřít nebo aspoň poničit. Na devíti schránkách byl bytelný zámek, jen poslední úplně dole vlevo zamčená nebyla. Zrzoun ji jediným škubnutím otevřel, až málem vyletěla z pantů. Uvnitř bylo typické roucho, způsobně složené, a na něm pečlivě poskládané noty. Vagabund obě věci neomaleně vytáhl a hodil na zem. Pak rukou zašátral až v nejzazším koutku a sprostě zanadával.

            „To je skříňka malýho posery Kulmana?“ vykřikl směrem na Lauru.

            „J-jo,“ zakoktala oslovená a couvla několik kroků dozadu. Luigi ani netušil proč, ale raději se k ní přidal. Neměl rád tyhle kluky, co všechno ničí a demolují. Nesnášel také, když někdo jen tak pro nic za nic zdevastoval cizí soukromý majetek. Chudák Kulman, napadlo ho.

            „Kurva! Říkal sem mu, že mi sem má každej tejden přinést cíga!“ hromoval ryšavec. Neobtěžoval se ani naházet Kulmanovy věci zpátky do jeho schránky. Jednoduše vstal a uhodil na Luigiho.

            „Hele. Nemáš cíga?“ Nechutně popotáhl.

Chlapec jen němě zavrtěl hlavou. Zrzek se křivě pousmál.

            „Co takovej usoplenec jako ty hledá ve svatostánku?“

Luigi se neovládl a vyvalil oči. Co má tento ničitel co mluvit o svatostánku, napadlo jej.

Ale vyčouhlý kluk se jen nehezky rozesmál.

            „Hádám, že mám neska smůlu.“ Pak přistoupil k vyděšené Lauře a hrubě ji uchopil za bradu.

            „Nezapomnělas, doufám, co jsem ti minulej tejden říkal, že ne?!“

Dívka horlivě zavrtěla hlavou. Nechtěla s ryšavcem navázat oční kontakt, proto radši těkala pohledem ode dveří k oknu.

            „Tak si to koukej pamatovat, nebo …!“ zahrozil a demonstrativně se dotkl klouby prstů jejího nosu. Pak se otočil a vydupal ven.

Oba si oddychli.

            „Kdo to byl?“ zeptal se Luigi tiše, když s Laurou trochu vydýchali ten šok.

            „Peter Rhys,“ odpověděla. „Místní šikanátor.“

No bezva, pomyslel si chlapec. Uzurpátoři se prostě najdou všude.

            „Na co nemáš zapomenout?“ vyzvídal dál. „Co ti řekl minulý týden?“

Laura zrudla a odvrátila pohled.

            „To je má věc.“

            „Má to co dělat s Clarkem?“ napadla ho chytrá myšlenka.

Dívka zrudla ještě víc.

            „TO JE MOJE VĚC!“ zakřičela, odstrčila ho s nevídanou silou od sebe a vyběhla ven. Luigi slyšel nejen její dupot po schodech dolů, ale i něco, co nápadně připomínalo pláč.