Mezihoří - úvod

Město se ještě objímalo s tmou, když vkročil do samoty svých čtyř stěn. Hodiny měřily vzdálenost stínů a jitra. Uvržen do prostoru bez dechu, přemýšlel o podstatě noci. Usedl zvolna mezi své stíny a probíral se jimi jako špinavým prádlem. Jak je jen roztřídit - nevěděl. „Skvrny se nezbavíš“ procedil mezi zuby. Lidi si skládal do podivné mozaiky na hubené a tenké zločiny, neuměl již přemýšlet v intencích čistého světla. Praxe a zkušenost - jáma a kyvadlo. Dnešní večer byl však v něčem jiný, neuměl uchopit ten okamžik, který měl před očima, tu hloubku a propast zároveň, nechával plynout v obrazech němý film retrospektivy.

Všednost si podávala ruce i s tímto dnem, ospalé jitro bodalo do spánků, čerstvé pečivo z pekárny na nároží rozprostíralo vůni do ulic a ranní černá káva zaváněla smrtí a zločinem. Každé zrníčko byl jeden případ, který teprve čeká na rozlousknutí. Otáčel lžičkou mezi prsty a chytal do ní odlesky zbloudilého světla dne, které se urputně dralo do místnosti přes zatažené závěsy. Z myšlenek ho probralo až ostré zvonění telefonního aparátu, zvuk, který rozřezává ticho a prostor vedví. Ztěžka se zvedl z pohodlného sevření křesla a o to hbitěji zvedal sluchátko. Zápisník, tužka a nová adresa: Lipová 9. S úšklebkem odvětil: „Poetické místo pro vraždu, zvláštní spojení.“ Skřípění dubových dveří, ještě kabát, odznak a pistoli, zabouchnout, kvapné kroky po schodech, kvílení klaksonu, zběsilý plyn.

Zprvu všeckno nasvědčovalo vloupání, pokoj byl obrácen celý tváří naruby. Původně řádně poskládané papíry objímaly snad každý kout pokoje, na všem zde ležel zvláštní těžký strach. Skomírající plamínky olizovaly poslední kousky tajemného papíru. Pohrabáčem vylovil zbytky listiny, jakási podivná mapa Broumovska. V nákresu byla křížkem označena dvě místa, zbytek již spolkly plameny. Šonov, Otovice - první vodítko případu. Všude byly znát stopy zápasu, o čemž svědčily i stopy krve. Žádné tělo, žádná vražedná zbraň a přeci ho k případu přivolal výstřel, alespoň tak znělo hlášení ze stanice. Zkušeným pohledem zkoumal každý záhyb pokoje, před očima se mu míhaly různé scénáře toho, co se mohlo stát. Jedna žena, dvě sklenky s posledním douškem vína, pečlivě otřená hrdla, nedopalky cigaret v útrobách ohně, vzduchem se nesl pach chloroformu, krve  a střelného prachu. Vražda nebo únos?

Byt v lipové neměl stálého nájemníka, lhůta určená pro pobyt poblíž omamné aleje byla každému vyměřena jen na krátko, a to v řádu několika měsíců. Byl to azyl pro zbloudilé duše, jak mu s oblibou říkala majitelka domu paní Svěcená. Poslední duše tohoto bytu Ela Lustigová, věk 33 let, štíhlá bruneta s nápadně vystouplými lícními kostmi a nosem a líbezným úsměvem, jak bylo patrno z fotografie i dle popisu paní domácí. Krátce zaměstnána ve zdejší textilní dílně.  Nic víc, nic míň, nic zvláštního. Pár knih, miska pro toulavé kočky, zmíněné papíry a pár kusů ledabyle složeného oblečení. Známky neukotveného života, který obklopuje samota, a přeci v cestovním kufru na skříni časem zažloutlá, pomačkaná fotografie malé baculaté dívenky s datem narození 9. 12. 1937 a městem Broumov.