I 

Na papíře se to tu jmenuje V Kuní Boudě. Neonovej nápis na ulici ale do světa sebevědomě vytrubuje něco docela jinýho. Čtyři prostřední písmena totiž nesvítí. Zdánlivě nešťastnou náhodou tak prozrazujou skutečnej název tohohle svůdně pochybnýho podniku.

V Kun—dě je na první pohled ideální místo pro člověka jako já. Pro člověka se zlomeným srdcem. U stěny mezi dveřma na dámský a pánský záchody totiž stojí jukebox, ze kterýho si právě stárnoucí seladon pouští tklivý pecky o lásce. Jako poslední jukeboxovej Romeo si v kroksech podupává do rytmu a zaťatejma pěstma se bije do prsou. Brouká si přitom texty, co zavazujou k věčný a nehynoucí lásce k holkám, který maj hvězdy v očích a kytky ve vlasech. Každej je známe. Na jaře jako první vyjdou do ulic v šatech, co při pohledu proti slunci zprůsvitní. U piva na zahrádce se pak za nima otáčí každej pobuda a nechává si uslintaně zdát.

Když se unaví, mávne Romeo na barmana a jde se vychcat.

Barman je takovej umaštěnej chlap s kozí bradkou. Tyčí se nade mnou a jeho stín se táhne přes celej bar. Vypadá trochu jako ďábel. Kdyby ďábel byl váš strejda, co hrozně rád nadává na komunisty a vzpomíná, jak na čundrech holky nenosily podprsenky.

Pivo pro Romea postaví vedle mě.

Po návratu se Romeo napije, aniž by se posadil. Pak z krabičky vytáhne cígo, fotrovsky si odchrchle a zapálí si.

„Co čučíš, mladej?“ zeptá se bodře.

Podívám se na něj a marně hledám odpověď, která by nevedla k tomu, že na něj začnu sypat obsah svýho hrudního koše. Nic mě ale nenapadá. Z pudu sebezáchovy mu proto típnu to jeho čerstvě napálený cígo do piva. 

Můj nos se v zápětí rozpleští pod tíhou jeho mocný tlapy o bar,  pod kterej se s hřmotným žuchnutím sesunu jako podmáčenej svah na malebnou vesnici v údolí. 

Romeo se posadí. „Práce, dluhy nebo ženská?“ zaburácí na mě a hodí po mě pakl parfumovajech kapesníčků.

„Práci nemám a na dluhy seru,“ odpovím, zatímco se snažím zastavit proud krve řinoucí se z mých nozder stejně jako z rozšklebený rány na nose.

„To bude problém. Dlužíš mi pivo a cígo a mně se dluhy platěj,“ řekne veledůležitě.

„Tobě? Dyť ani nemáš na pořádný boty,“ vysměju se mu.

„Na koho se tu povyšuješ?“ ptá se spíš řečnicky a pak s nešťastnou osudovostí dodá: „Ubožák jako ty.“

Ubožák! 

Já ti ukážu, kdo je ubožák, pomyslím si a zakousnu se mu do achilovky.

Něco takovýho zaručeně nečekal. Není v tom ale sám. Společně se tak ocitáme na prahu zcela nový situace, na území neprobádanejch životních zkušeností.

Jemu se ta výprava ale moc nezamlouvá. Snaží se mě proto setřást.

Marně. 

Držím se ho totiž, jako by byl moje poslední naděje.

Když mu konečně dojde, že se ho jen tak nepustím, sleze, aby měl víc manévrovacího prostoru. Přitom ale ztratí rovnováhu, zapacká o barový židle a skácí se na zem.

Tam mě pak volnou nohou kope do hlavy tak dlouho, dokud neztratím vědomí. Narozdíl od naděje se mu tak podaří uniknout z mýho mocnýho sevření.

 

Třesu se zimou a v hlavě mě tlačí dunivá bolest a všechno včetně vzpomínek je takový zastřený, neproniknutelný. Navíc nemůžu otevřít oči. Ať se snažím sebevíc, víčka se od sebe nechtěj odlepit. Drží je u sebe vrstva nějaký hmoty. 

Poslepu se posadím a prohmatám si obličej. Zdrojem tý záhadný hmoty je rána na mým napuchlým nose.

Promnu si oči a oddrolím hlavní krustu zaschlý, nakost zmrzlý krve. Zbytek už rozmrkám a rozhlídnu se.

Jsem ve škarpě.

Vyškrábu se na patník a začnu si balit cígo na cestu domů.

 

Bydlím u jednoho člověka, co je dost privilegovanej na to, aby měl babičku, po který se mu povedlo zdědit na sídlišti byt v prvním patře. Je to takovej ten typ, co si vůbec neuvědomuje svý štěstí. Myslí si, že všechno, co má si zasloužil. A co nemá, je jenom kvůli tomu, že lidi jsou svině. Hlavně ženský. Všechny ženský jsou podle něj rozmazlený po-péru-lačný děvky, který: „Si neuměj správně vážit dobrýho chlapa, protože moc přeceňujou ty svý šklebivý díry.“ ​​

Hloubka jeho nevraživosti vůči ženským se ukázala při jednom z jeho četnejch, telenovelově přepjatejch rozchodů s holkou, která sice nebyla žádnej dokonalej ideál krásy, ale pro takový hovado byla pořád až moc hezká. Čím ale naprosto vyčnívala z průměru, byly ty její  rozkošný kukadla. Takový, ze kterejch se na vás s každým mrknutím rozletěj hejna motýlů. 

Jednou jsem si takhle pokuřoval na balkóně, na kterej se chodilo přes jeho ložnici. Vtrhnul tam celej rozčarovanej s tou svojí okatou slečnou a něco po sobě štěkali. Nejspíš jí už zase předhazoval, že není nic víc než malá kurvička. Tuhle zdrobnělinu používal vždycky, když se s ní hádal. Jakoby se v ní snažil udržovat pocit méněcennosti, protože pořádná dospělá kurva by mohla vědět, co chce. To ale on nemoh dopustit. Ona si bohužel to podzimní odpoledne konečně aspoň uvědomila, co nechce. Začala si totiž balit svý věci na přespání. Byl to takovej pelmel obvyklejch krámů jako kosmetika, spodní prádlo, pyžamko se žirafkama a hlavně malej modrej zubní kartáček s přísavkou a krytem ve tvaru žraločí hlavy. Ona ten kartáček vždycky připevnila vzhůru nohama k toaletní skříňce nad umyvadlem, takže vypadal jako nějakej žralotopýr: produkt zakázaný, ale o to skutečnější lásky mezi vášnivou žraločicí a statným netopýrem.  Byl to děsně roztomilej výjev, díky kterýmu jsem se dokázal aspoň jednou denně každý ráno usmát. Zároveň to ale bylo něco, z čeho to naše kolektivní nevědomí čerpá inspiraci pro ty nejhrůzostrašnější noční můry. Prostě— Kdybych už tehdy nebyl tak zamilovanej, dokázal bych si představit, že s ní aspoň chvíli můžu předstírat lásku. Nejspíš by to nebyla láska, kdy na všechno zasněně hledíte jako děcko do výlohy hračkářství. Určitě by to ale mohla být aspoň taková ta solidní láska, co vám pomůže aspoň trochu uvolnit to sevření, kterým vám samota drtí srdce tak, že nemůžete vstát ani z postele.

Jak se tam hádali, ani si mě na tom balkóně nevšimli. Takže jsem skrze okno moh celou tu scénu pohodlně pozorovat jako nějakej naučnej pořad o životě divý zvěře. Největší dojem na mě udělal záběr, ve kterým jí ten domnělej nadsamec vyrval z ruky gaťky od toho jejího žirafovskýho pyžamka a se symbolickou obrazností je jedním mocným trhnutím na úrovni svých prsou rozerval v rozkroku vejpůl. Musela je mít fakt ráda, protože až v tu chvíli jí z těch jejích kukadel vytryskly slzy. A mně to pak už prostě nedalo. Vešel jsem proto plaše dovnitř a doufal, že moje přítomnost situaci nějakým způsobem uklidní. Jeho to ale ještě víc rozzuřilo. Začal ji surově strkat z ložnice do chodby a ven z bytu. Snažil jsem se namítat, že to snad není takhle nutný. Na to mi on ale odpověděl, ať držím hubu, nebo potáhnu taky. Tak jsem ji jako správnej slaboch držel, zatímco ona ho prosila, ať ji aspoň nechá sbalit si ty věci. On byl ale neúprosnej a dál ji před sebou bezcitně hrnul, jako buldozery ve válečnejch zónách hrnou bezvládný těla do masovejch hrobů.

Chtěl jsem něco udělat, ale v boji muže proti tomu zvířeti bych neměl šanci. Říkal jsem si, že bych se před ní nejspíš stejně jen ztrapnil.  

Vyhodil ji až před vchod do paneláku. Když se vrátil zpátky, celým bytem už drnčel domovní zvonek. 

Myslel jsem, že ji tenhle akt pasivního vzdoru po pár minutách přejde. Ta holka ale měla výdrž a odhodlání. Uběhlo totiž patnáct minut a ona se pořád nevzdávala. Začínal jsem k ní mít nečekanou úctu. Když se šlo to hovado vykadit, využil jsem příležitosti a začal jí tajně balit ty její věci. Doufal jsem, že jí je prostě dám a bude klid. Jenže kolohnátovo sraní tentokrát mělo kratší trvání, než u něj bývalo obvykle zvykem, a já si přes to její bezútěšný zvonění nevšimnul, že už spláchnul. 

Najednou stál teda ve futrech do koupelny a tyčil se nade mnou jako nedosranej bůh pomsty.  Chvíli jsme na sebe jen tak „tiše” zírali. Šance, že mě zabije, se limitně blížila jistotě. Zkažený sraní, ale mělo na jeho krvelačnost překvapivě malej vliv. Jenom mi fláknul jako neposlušnýmu frackovi a sebral mi tu igelitku. Pak do ní okamžitě začal zuřivě ládovat zbytek jejích věcí. Což bylo všechno, co v jeho bytě nebylo úplně odporný. Díky tomu porozchodovýmu šílenství si naštěstí aspoň nevšimnul žralotopýra, kterej tam nad umyvadlem nezúčastněně visel a číhal na vhodnou příležitost zaútočit na špatnou náladu stejně jako na váš pocit bezpečí, když se v noci zachumláte pod peřinu. V nestřeženým okamžiku se mi tak povedlo toho mezidruhovýho křížence a postrach těch nejtemnějších vědomejch i nevědomejch hlubin na zemi i na souši nepozorovaně strčit do kapsy. Zbytek jejích věcí byl ale nevyhnutelně odsouzenej k věčný záhubě. 

Když měl pocit, že už sbalil všechno, nacpal kolohnát igelitku do koše a zuřivě ji tam zadupal. Ona zatím dál bláhově zvonila a beznadějně se domáhala svýho majetku.

Kolohnát se usadil ke kuchyňskýmu stolu a začal do sebe lít levnou vodku. V rychlým sledu do sebe hodil několik panáků. Pak přizval mě, ať piju s ním. Prej na zlomený srdce. Mně se do toho ale vůbec nechtělo.  Věděl jsem, že bude říkat věci, se kterejma nebudu souhlasit. Já ale budu moc zbabělej na to mu oponovat a svědomí mi to pak bude vyčítat a já z toho budu celej takovej smutnej. Jako alkoholik jsem navíc neměl ve zvyku pohrdnout chlastem zadarmo, protože darovanýmu chlastu na kolek nehleď. Takže jsem to jeho pozvání přijal a začal pít a ona dál odhodlaně zvonila bez jediný známky únavy. 

Po třičtvrtě hodině mě napadlo, že bych jí moh vrátit, aspoň ty střepy. To aby věděla, že už to nemá smysl. Jenže ten sviňák jí nechtěl dopřát ani to. Chtěl, aby se těch věcí sama vzdala. Chtěl, aby si musela přiznat porážku. Chtěl, aby se cítila bezmocná.

Tak jsme tam teda za neustálýho drnčení domovního zvonku seděli a pili. Většinou mlel něco o tom, jak by jí dal všechno, kdyby si ho aspoň  jenom trochu vážila. Dyť přece maká, má auto i byt (po babičce) a do hospody za kamarádama (který nemá) skoro nechodí. Tak co ta nevděčná kurva ještě chce (svý věci).  Tyhle sebeklamný žvásty se ještě daly jakž takž vydržet. Jako ožrala jsem na ně byl zvyklej. Pak se ale dostal do fáze odpornýho, ale neuvěřitelně promyšlenýho filozofování. Evidentně to bylo něco, čemu věřila celá ta jeho odporně ubohá bytost, protože to vyvěralo přímo z toho jeho šovinistickýho nitra. Muselo to být něco, co tam dlouho rostlo, nabíralo kontury a tvar. A teď byla ta obludnost konečně připravená vydrat se na povrch. Zformovanou a došonenou ji vyvrhnul na světlo boží v celý její ulepený, upatlaný zrůdnosti. 

„Kunda, kamaráde, není nic víc než rozšklebená rána, se kterou se každá ta děvka prostě narodí,“ vypustil to na mě. „Můžeš ji lízat a snažit se to zahojit, ale ona pak stejně pude a ještě ji navíc roztáhne někomu jinýmu!” řek a s chudáčkovskou omluvností k tomu dodal: „Zvlášť když pár dní po sobě přijdeš z práce utahanej.“ V jeho očích jsem v tu chvíli zahlídnul vzpomínky na událost, ze který se nejspíš narodila tahle několikahlavá myšlenková stvůra s tělem posetým vředama ve tvaru malejch čůráčků. Ze štěrbinek na jejich hříbkovitejch hlavičkách slzelo nahnile nažloutlý semeno. Smrdělo jako žluklý máslo a v proudech se proplétalo mezi ochmýřenejma pytlíčkama. Tahle kluzká odpornost se sápala po mý hlavě a strkala mi do uší ty svý ubulený baculatý vředíky ve snaze oplodnit mě tím jejich degenerovaným jedem. 

Skoro jako by to cítil taky, kopnul do sebe dalšího panáka, aby zahnal tu pachuť, a s potlačeným nadavováním pokračoval: „Ony prostě nechtěj, aby se jim ta rána zahojila.  Sami si tam dobrovolně každou chvíli strkaj prsty!  Líbí se jim totiž, když to mokvá a teče z nich ten nakyslej hnis. Podle mě se bojej, že kdyby se jim to někdy jakože zacelilo, rozlije se jim ten jed do těla. Proto je píča jediná rána, kterou čas nikdy nezahojí. Nikdy z ní nebude jizva— Aspoň že tím ty kurvy taky chčijou!“ Začal se řehrat. „Chcanky totiž dezinfukujou, ty vole!“ Zakončil ten svůj umatlaně nenávistnej elaborát uhýkanou kastrátní fistulí impotentního šovinisty. 

Nechápal jsem, jak se ta okatá bohyně sladký průměrnosti mohla kdy zasloužit o zplození něčeho takovýho. Ale ani kdybych se v tom chtěl dál patlat a pátrat po rodokmenu tý duševní zvrácenosti, neměl bych příležitost. Ten vožralej vypatlanec totiž vzápětí vstal, odešel do chodby a holejma prackama zvonek rozmlátil.

Drnčení ustalo a bytem konečně znovu zavládnul klid a mír. Byla to taková idylka, že se díky tomu musel jít okamžitě dovykadit. 

Po chvíli se z hajzlu začalo ozývat těžký odfukování, který se střídalo s dunivým chrapotem. Vyplížil jsem se proto z bytu za tou nezdolnou odbojářkou s tím, že jí vrátím aspoň toho žralotopýra. K mýmu překvapení ale nestála na pokraji vyčerpání u zvonku. Místo toho pohodlně kouřila na patníku. Ta okatá mrška totiž použila ten dětskej trik se zlomenou sirkou zaklíněnou ve škvíře mezi tlačítkem zvonku. Bylo na tom něco tak rozkošně nevinnýho, že nebýt zadanej, vzal bych si ji okamžitě za ženu. 

Omluvně jsem k ní přistoupil a co necitlivěj jí oznámil tu tragickou zprávu, že její věci potkal násilnej konec, kterej si podle mě určitě nezasloužily. Jakoby to ale byla moje vina, vyjela na mě, jestli vím, kolik to všechno stálo?! Jenom řasenka prej byla tak drahá, že by mohla podat trestní oznámení za poškození cizí věci!  

„Ale zachránil jsem aspoň tadydle žralotopýra!” Vítězoslavně jsem se před ní vytasil s jediným přeživším toho masakru a doufal, že ji to aspoň trochu rozveselí. Místo toho ale na mě vykulila oči jako na úplnýho blázna s tím, že žralotopýra si prej můžu tak akorát strčit do prdele. Zvlášť když jsem se jí vůbec nezastal.  Myslím, že ke mně nebyla úplně fér. Neuvědomovala si, že kdybych se do toho zapojil nějak výrazněj, mohlo to skončit daleko větším a možná i smrtelným násilím. Takhle to odneslo jenom pár jejích věcí a zvonek, o jehož osudu jsem tu materialistickou kozu taky pro jistotu informoval. Na to poslala do prdele i mě a sama se tím směrem nasraně vydala. 

Cestou zpátky do bytu mi prolítlo hlavou, že možná nakonec byla tak trochu nevděčná děvka. 

Musel to být zárodek tý šovinistický slizky! Cítil jsem, jak se mi ta vředovitá myšlenka dere na jazyk. Naštěstí se mi z toho udělalo tak špatně, že jsem ten jeho zamindrákovanej jed ze sebe vyvrhnul ještě na chodbě.

 

II

Je už skoro ráno, když se konečně dopotácím ke vchodu do toho paneláku. U dveří ale bohužel zjistím, že od tý zatuchlý nory po babičce nemám klíče. 

Paměť se mnou nemluví. 

Nemám proto ani nejmenší tušení, kde by ty klíče mohly být. Jsem si ale jistej, že jsou na nějakým bezpečným místě. Vždycky když mám chlastat víc než obvykle, můj evolučně adaptivní pud sebezáchovy mi totiž přátelsky poradí, ať si je raděj dobře schovám.

Pud sebezáchovy je kámoš. Narozdíl od paměti. Moje paměť totiž umí být pořádně bezohledná svině. Zvlášť když ji člověk zrovna nejvíc potřebuje. Klidně by mě nechala zhebnout pro vlastní zvrácený pobavení. Pouštět se s ní ale do hádky o tom, kdo komu víc ublížil, nemá smysl. A stejně by nejspíš vyhrála. Navzodory mý trestný výpravě, kterou proti ní svým nezřízeným chlastáním vedu, toho na mě pořád ví až moc.

Další věc co taky nemám, je šance dozvonit se na kolohnáta, protože zvonek se asi po tolika měsících nejspíš sám nevzkřísil.

Najednou si ale všimnu, jak kolem mě prochází bezprizorní naděje. Vrtí zadkem a láká mě jako paní na rohu. Okamžitě se jí proto zmocním a pořádně si ji prohlídnu. Je to naděje, že třeba budu mít konečně štěstí a kolohnát zrovna dneska zaspal do práce, do který tak svědomitě ten úctychtivej šovinista chodí.

Obejdu proto barák a přes zábradlí se vyšplhám na balkón. Žaluzie jsou zastřený.  

Dychtivě zaklepu na okno. 

A nic. 

Naděje se začíná cukat. Sobecky kolem sebe kope a zmítá se, jako by šlo o život jí a ne mně.

Zaklepu znovu a silněj. 

Odmítám ji totiž pustit ze svejch spárů bez boje.

Ale zase nic.

Je evidentní, že kolohnát jako poslušnej otrok odešel do práce na čas, aby svým korporátním pánům vydělal třeba právě na nákup podobnejch bytů a domů, který pak můžou dál pronajímat o něco míň šťastnejm otrokům, co jsou ještě víc ochotný za každou cenu vytvářet hodnoty, jenom aby měli jistotu, že nechcípnout hlady nebo mrazem. 

Nic pro mě. 

Hlad a mráz si dávám k snídani. Někdy doslova.

Proplesknu tu svoji naději a vysvětlím jí, že nikam nejde, dokud se tohle nějak nevyřeší. Trochu se uklidní a napadne ji, že kolohnát třeba zapomněl zavřít okno na kliku, když si ráno dával první cigáro.

Není to špatnej nápad. Zatlačím proto na okno, ale zase nic.

To důsledný hovado mě svou svědomitostí v podstatě odsoudilo k smrti.  Jak se ale pozděj ještě tolikrát ukáže, mě je vám vlastně děsně těžký zabít. Ať už jste člověk, objekt nebo událost, pokud se mi pokusíte sáhnout na život, je dost pravděpodobný, že to pro vás neskončí dobře. Skoro jako bych na svý hrudi nosil zrcadlo, co odráží smrt. Pošlete na mě svý paprsky smrti a ony se ode mě odrazí a přinesou zkázu a zmar vám i všemu, co je vám drahý.

Třeba oknu vašeho bytu po babičce.

Aniž bych svý šance probral s ukořistěnou nadějí, napřáhnu pěst a vyšlu ji na zteč s tou ničemnou bariérou, která se ke svý vlastní smůle postavila mezi mě a vyhřátou postel.

Postup mý úderný jednotky ale zastaví obranná linie neproniknutelnejch žaluzií a já se musí dát poníženě na ústup dřív, než mi spřepy z první vrstvy skla posekaj žíly.

Přijímám porážku a celej bezradnej se sesouvám mezi hromadu střepů. 

Chvilku tam jen tak sedím a přemýšlím, co bych z tý nebohý naděje ještě vytřískal. Ona už se ale ani necuká. Povolím proto svý sevření a její tělo se bezvládně skulí na podlahu. Předstírá, že je mrtvá. Čeká totiž, až si smrt přijde pro mě. Najednou je mi to všechno hrozně líto. Je mi líto jí i toho, co jsem jí udělal. Jemně proto do ní cvrnknu. Jedním okem se na mě opatrně podívá. Hned ho ale znovu zavře a doufá, že jsem si toho nevšimnul. Nevěří mi. S hrůzou vyčkává, co zase přijde. Znovu do ní cvrnku a zavrtím hlavou, aby věděla, že jsem s ní skončil. Pořád mi nevěří. Stejně se ale z posledních sil začne plazit pryč. Co nejdál ode mě. Nevyčítám jí to. Doufám, že snad najde někoho, kdo si ji zaslouží víc než já.

Když se odplazí do bezpečný vzdálenosti, zavřu oči a konečně se začnu pomalu smiřovat se smrtí umrznutím. Na smrt hladem mám totiž v sobě ještě pořád až moc piva.

V instinktivní reakci na chlad, kterej mi prostupuje tělo, se mi v hlavě začínaj přehrávat ty nejhřejivější vzpomínky.

 

⟲

 

Seděl jsem tehdy v MHD a za oknem sledoval, jak tam zuří jedna z těch těžkejch letních bouří, když se dovnitř vehnali revizoři. I když jsem na tom tehdy nebyl finančně tak tragicky jako teď, stejně jsem se musel kvůli nim vhrnout do tý burácející smršti povětrnostních běsů.

Bylo to na zastávce kousek od nádraží, což znamená, že ten nejzatuchlejší pajzl nemoh být daleko.

Nádražka byla jeden z těch rozkošně domáckých podniků, kde nikoho nezajímáte, protože vás tam buď znaj a nebo za chvíli beztak odjedete někam do prdele.

Celej durch jsem tam vtrhnul jako živelná zkáza a její brácha beznadějnej zmar. Dvojčata, se kterýma jsem dneska na spirituální úrovni spřízněnej krví našich nepřátel.

Oklepal jsem se a posadil se k prázdnýmu stolu v rohu. Chvíli na to ke mně přivrávorala ona. Servírka s rozkošně hopsavým krokem. Netrhaný a přesto útlý obočí dávalo jejímu obličeji zvláštně upřímnej ráz, jako by dokonalou opravdovost měla vepsanou přímo ve svý dvoušroubovici.

„Něco na zahřátí?“ zeptalo se mě to zjevení s dlouhýma černýma vlasama a mrtvolně bledou pletí, která byla v tom nejostřejším střetu s její živelně bezbřehou živočišností.

„Pivo,“ zabreptal jsem.

„Pro mě taky!“ zachrčel od vedlejšího stolu děda.

„Počasí je dneska pěkná svině, že mladej?“ zadrmolil pod svým očouzeným knírem směrem ke mně.

„Lepší, než kdyby vůbec nebylo,“ přiřítila se se svojí kouzelně vzletnou odpovědí a panákem rumu ta vrávoravá víla. „Tady něco na zahřátí a ty pivka budou hned,“ dodala a s neskutečnou lehkostí zase odvrávorala zpátky za bar. Moment na to se za mnou ozvalo neskutečně hřmotný kýchnutí. Celej vyplašenej jsem s sebou škubnul. Takhle jsem za celej život slyšel kýchat jen jednoho jedinýho člověka. Moji mámu. Když jsem se otočil, ke svojí úlevě jsem ale zjistil, že moje máma ještě nezačala vymetat zaplivaný nádražky v naději, že mě tam najde a přivede domů. Byla to ta servírka. Vždycky se mě pak ptala, proč najednou znervózním pokaždý, co kýchne. Samozřejmě jsem měl strach jí říct pravdu. Přišlo mi totiž, že je na tom něco zvrácenýho. Nakonec jsem jí ale ve slabý chvilce v posteli přiznal, koho mi její kýchání připomíná. Ona se na to jen zasmála. Já ale věděl, že ví, proč jsem jí to nechtěl říct. Když už to ale bylo venku, zeptal jsem se jí teda, proč kýchá tak velkolepě. Proč to, jako všichni, prostě trochu neutlumí, aby neděsila lidi. Odpověděla, že ona se nejenom nesnaží nesnaží mít to kýchání pod kontrolou, ona tomu naopak záměrně pomáhá. Když cítí, že to na ni jde, schválně se do toho ještě pořádně opře. Díky tomu jí pak může popřát zdravíčko mnohem víc lidí. A navíc to prej takovej hrozně příjemnej pocit uspokojení: „Skoro jako když se uděláš nosem.“ 

Po tomhle zjištění jsem začal doufat, že svoji mámu už nikdy kýchat neuvidím.

„—žeó?!“ Děda s očouzeným knírem vrhnul mým směrem chuchvalec slabik.

„Prosim?“ odpověděl jsem zmateně, pořád ještě vykolenej z jejího mateřsky nepřiměřenýho kýchnutí.

„Nemám. Nic. Nepros. Nedám. Říkám – seš tady novej mladej, žeó?“ zopakoval svoji otázku.

Přikývnul jsem a pokusil se pochopit, kdo to na mě mluví. Měl na sobě oblek a na stole položenej klobouk. Skoro jsem si proto dokázal představit, že kdysi – dávno před tím, než ho věčnost protáhla těma nejhoršíma škarpama a kanálama, kde jsou doma jen krysy, tma a šílenství – to moh být docela úspěšnej ba i váženej chlap.

 „Se tu na ni tlemíš jak děcko v planetáriu. Dobrá hoka je to. Dobrá. Jen ten svět je nějakej takovej zlej! Nedobrej pro holku jako ona. Ona by mohla, a to ona by totiž, si myslím, že by i chtěla – teda dát mu všechno. Kurva!“ třísknul pěstí do stolu, až se celý osazenstvo toho nepříliš rozsáhlýho podniku zaměřilo ostražitě naším směrem. „Místo toho ale tady s náma, co už to máme za pár, zbytečně zhebá.“

„Třeba ji to tu naplňuje,“ reagoval jsem tak tupě, jak to jen šlo.

„Hovno! Existencionalismus je hovno, mladej! A hovno patří do hajzlu nebo do prdele. Takový věci mi tu po stole nerozmatlávej.“ 

Pokýval jsem hlavou, protože jsem ho nechtěl rozohnit ještě víc.

„Ta holka se tady zabije! To ti garantuju. Já to už viděl! Ona nemá za co bojovat. A ona je bojovník! To ti pak ale nemůže ani jinak dopadnout, žeó! Takovej válečník, když nemá, na co by namířil pušku, tak ji pak namíří na sebe – to já už viděl, mladej!“

Jeho očouzenej knír se přestal aspoň na chvíli zmítat, když nám konečně přinesla ty piva. Samozřejmě to všechno slyšela a nejspíš ne poprvý. Beze slova před nás postavila další panáky rumu, tentokrát tři, a přisedla si.

Ten okamžik dneska vnímám jako jednu z nejzásadnějších událostí mýho života. Poprvý jsem si totiž tehdy uvědomil, jak voní. Voněla letně. Myslel jsem, že chlórem. Ta vůně byla úplně stejně svěží jako koupaliště, do kterýho jsem se jako malej harant celej šťastněj nořil každý prázdniny. Pozděj jsem zjistil, že to byl ale jenom opalovací krém a vůbec mi to nevadilo.

V tichosti jsme kopli ty panáky a já měl pocit, že mezi náma v ten moment vzniknul nějakej nevyřčenej pakt. Jen jsem nevěděl, co bylo jeho předmětem. To mi ale v zápětí vysvětlil on.

„Bojuj o ni, jestli můžeš,“ pošeptal mi ten jasnozřivej vágus se slzama v očích po tom, co ona odtančila vyřizovat pohledávky ostatních hostů.

Zamotala se mi hlava. Měl jsem pocit, jako bych měl každou chvíli nevyhnutelně dopadnout děsivou rychlostí na povrch slunce. Přes jeho žár jsem se nemoh nadechnout a zdrcující síla jeho gravitace mi nedovolovala se pohnout. Přísahal bych, že ze mě nemohlo být nic víc, než hrst dýmajícího popela.

Bojuj o ni, jestli můžeš!

⟳

 

Se zakuckáním se procitnu zpátky na balkóně. Promrzlej ve zvratcích a střepech ale taky s novým odhodláním. Nekonečným odhodláním bojovat. Máme přece pakt! Rumovej pakt! Jak jsem na něj moh zapomenout?! Takovej závazek se neporušuje! Nedá se nic dělat, musím prostě přežít. Smrt je totiž to jediný, co by mi mohlo zabránit v tom o ni dál bojovat.

Posadím se a ubalím si cígo, i když tuším, že můj dávicí reflex mi to dá pořádně vyžrat. Mám ho od mámy. Ona hlavně strašně špatně snáší alkohol. Tvrdej pak úplně nejvíc. Po každým panáku okamžitě zvrací. Někdy si myslím, že mi ten svůj dávicí reflex dala do vínku jenom proto, aby se ujistila, že se jednou neuchlastám. Většinu času je ale můj bezuzdnej alkoholismus prostě silnější než mateřská láska.

Ten dědičně záludnej dávicí reflex mě hned po prvním šluku pošle na všechny čtyři a já se dávím tou nekonečně napěchovanou prázdnotou, cose mi v žaludku nahromadila za těch pár dní, co jenom kouřím a chlastám. 

Pohled na mě musí být vážně děsně politováníhodnej. I moje paměť se totiž nade mnou najednou ustrne a ukáže mi vzpomínku, která všechno mění. Ono to vlastně není tak úplně vzpomínka, ale spíš obraz. Přízračná abstrakce v rozmazaným rámu, kterej mi brání rozhlídnout se a pochopit její kontext. Nejspíš abych si nemyslel, že mi už všechno odpustila.

Každopádně aspoň už vím, kde klíče hledat.