Anotace: ...
Manželka majitele Hulé se chodbou vracela ke komnatě dětí. Nejraději by ji byla nikdy neopustila, ale co naplat. Přírodě nedokáže poručit ani choť korunního prince… Kolem ní proběhl Vladimír Nikitič. Bezděčně se usmála. Možná by na něj měla být přísná, konečně, byl to jen vnuk jejich lékaře. Nedokázala to však. Byl to tak roztomilý chlapec. Zrzavé vlasy, laskavé oči a pihy rozsypané po tvářích ji přímo vyzývaly, aby se na ně usmívala stejně, jako se jejich majitel usmíval na ni a vůbec na všechny. Právě proto milovala Světlana děti, jejich půvabnou a skoro záviděníhodnou bezstarostnost, která vyvolávala ten úsměv, který jako by nikdy z dětských rtů neměl vymizet a který prozařoval celý svět. Světlanu najednou napadlo, že by jí vůbec nevadilo, kdyby za ní její manžel přišel, jemně ji políbil a odvedl na lůžko, jen tak, za bílého dne, jak to dělával poslední měsíce, kdy byl v poklidu a míru doma. Ano, poslední měsíce… stále sice trvala válka proti Švédům, ale tady jako by po ní nebylo žádných stop. Tady na Hulé si člověk klidně mohl hýčkat iluzi, že žádná válka už není… Mohl by si hýčkat takovou iluzi, nebýt pana Fössra. Semkla rty. Vzápětí pohodila hlavou, na Axela Fössra přeci teď myslet nebude. Proč si kazit náladu, kterou jí tak zpříjemnil malý Vladimír Nikitič. A původně přeci myslela na svého chotě. Vítala by jeho náruč, skýtající teplo a ochranu… a vítala by i jeho klín skýtající možnost a příležitost ke zplození dalšího potomka. Světlana s plukovníkem vstoupili do čtvrtého roku manželství a společného života. Ruská princezna si uvědomila, že uplynulá tři léta mu co rok dala dítě. Šťastně se usmála. Letos přeci musejí pokračovat v tradici. I letos mu musí dát potomka. A třeba by se mohl narodit i další syn… Věděla, že jejímu manželovi by to bylo srdečně jedno, hlavně, že ona i dítě ve zdraví přežijí. Světlana však chápala i svého tchána a chtěla být poslušná a hodná nejen manželka, ale i snacha. Chtěla tchánovi udělat radost vnukem. Antoine byl tak daremný, že si, samozřejmě nerada, musela připustit, že bude zázrak, dožije-li se konce měsíce. Kdyby tak chtěla zima skončit… Nebyla zlá, to tady na jihu nebyla nikdy, jak slyšela, ale trvala už dlouho a přeci jen dítě potřebuje teplo…
Z myšlenek ji vytrhl zvuk. Byl to zvuk kovu, dvou kovových předmětů řinčících o sebe… Hned jí došlo, o co asi půjde. Kousek se vrátila a stanula v otevřených dveřích do jedné síně. Nevěděla, proč, ale nedokázala od svého manžela trénujícího s panem Fössrem šerm odtrhnout pohled. Plukovník Arian Pierre Louis d’Agoulle právě provedl výpad vysoko k Axelovu obličeji. Ten bleskově ráně nastavil svůj rapír a nastala zkouška síly. Klouby na ruce chráněné košem rapíru Švédovi zbělely. V obličeji naopak nepatrně zrůžověl. Musel o plochou stranu meče zapřít i druhou ruku, aby odklonil plukovníkův rapír. Světlana pochopila, že pan Fössr, ačkoli si to nepochybně nechce připustit, je ještě slabý. Na čele mu vystoupily krůpěje potu. Když plukovník pod nečekaně zvětšenou silou jeho obrany klopýtl dozadu, využil mladík těch několika vteřin, aby si rukávem košile pot otřel. Světlana zkřivila obličej. Ale plukovník nečekal a ihned znova zaútočil. Princezna nepostřehla, jak, ale najednou měl Švéd ruku prázdnou a jeho zbraň ležela na podlaze. Plukovník nepatrně sklonil hrot.
„Zvedni ho,“ řekl.
Fössr poslechl. Plukovníkově manželce však neuniklo, že i když se shýbl pro rapír na zemi, pohled nesklopil a nespustil staršího muže z očí. Zachytila i pochvalné kývnutí svého manžela. Pak Fössr vyrazil a jeho útok byl tak bleskový, že překvapil dokonce i zkušeného plukovníka. Pokusil se mu vzdorovat, ale rychle podlehl. Švéd odklonil jeho rapír, odkryl jeho trup a vrhl se na něj. Třebaže se plukovník okamžitě vzpamatoval, bylo pozdě. Byl poražen. Jeho schovanec se instinktivně ohnal rapírem a škrábl ho na paži. Rána nebyla hluboká, vlastně se z ní ani nespustila krev, hrot spíše jen roztrhl košili a letmo se dotkl kůže, ale mladíka to zdálo se zarmoutilo. Sklonil hrot rapíru k zemi a omluvně se podíval na svého pána.
„Omlouvám se, já… nechtěl jsem… totiž… nechtěl jsem vás zranit…“ blekotal a rozpačitě přešlapoval.
Světlana Nikitovna udělala dva kroky ke svému choti, ale ten její postup pohybem ruky zarazil. Pak pohlédl skoro něžně na Švéda před sebou. „Neomlouvej se. Namísto toho si zapamatuj, že někdy je výhodné protivníka nezabít a také vůbec nezranit.“
„Kdy?“ nechápal on. „Vždyť dojde-li k souboji… přece se musím bránit, a když protivníka nezraním nebo nezabiju, ukrátí život on mně!“
„Třeba kdybys ho chtěl zajmout. Jen ho odzbrojíš, nechceš ho zabít ani zranit, protože i pouhé škrábnutí může být potenciálně smrtelné. Můžete být někde… daleko od lékaře.“
„Když já si nemůžu pomoct,“ zabručel mladík. „Nějak… v sobě prostě mám, že když bojuji, tak… zabíjím.“
„Tak se toho zbav,“ poradil mu plukovník.
„Je to instinkt!“
„Chce to trénink. Tak pokračujeme.“
Švéd se nepohnul.
„Co je? Pokračujeme, do střehu!“
„Ale… neukončíme to, pane? Jste zraněný…“
Plukovník se srdečně rozesmál. „Ani to necítím.“
„Ale tehdy jsme přestali, když…“ Axel zmlkl. Významně na plukovníka hleděl. Když ten nijak nereagoval, odhodlal se mladý voják větu útrpným tónem dokončit: „… když jsem byl při souboji zraněný já…“
Ve tváři jeho společníka se mihlo pochopení. „Ale tvé zranění tehdy bylo mnohem horší. Tak pokračujeme!“
Světlana nejistě přešlápla. Nebyla si jistá, má-li zůstat. Od svého manžela naivně očekávala, že odloží rapír, pošle Švéda pryč a bude se věnovat jí. Navzdory tomu, že o její přítomnosti věděl, však se svým schovancem dál trénoval. Sledovat je ji trochu bavilo, ale měla vlastní starosti a povinnosti. Napadlo ji, že udělala chybu, když se sem šla zvědavě podívat. Před očima se jí mihla Antoinova tvář. Až se k němu vrátí, třeba mu bude lépe… čím déle bude tady, tím větší je pravděpodobnost… Čas by ubíhal ještě příjemněji, kdyby její manžel opustil toho pitomého Švéda a odešel s ní na lůžko… Dychtila po jeho náruči. I když byl doma, připadala si sama. Věnoval se záležitostem panství, které ona, jak si poctivě přiznala, zanedbávala. Omluvou jí budiž nemoc jejího synka. Jako matka se přeci musí věnovat svému potomkovi. Všem třem svým potomkům. I tomu čtvrtému, kterého doufala, že počne. Také by se ráda svěřila manželovi s jednou ze svých starostí, která se v poslední době vyskytla a hlodala ji víc a víc…
Z myšlenek ji vytrhl Fössrův přidušený výkřik. Podívala se na dvojici mužů. Mladíkův rapír se už zase válel na podlaze, její manžel stál těsně u svého schovance, levou rukou držel v pěsti košili na jeho hrudi, v pravé ruce svíral rapír, jehož hrot byl významně opřený o Švédovo žebro.
„Vidíš?“ upozornil plukovník. „Je důležité umět zadržet ránu, aby nedopadla. Nemusím ti snad říkat, jak by to dopadlo, kdybych tuhle ránu nezastavil včas.“
„Ne…“ zasípal on. Na očích mu Světlana viděla, že si to opravdu uvědomuje… a překvapeně v nich zahlédla i vinu. Přesně takhle nejspíš před dvěma lety zabil.
„To by stačilo,“ řekl plukovník téměř laskavě. Vinu v očích svého schovance určitě postřehl i on. Pustil ho a ustoupil. Jeho pohled se setkal s pohledem Světlaniným. V očích se mu mihlo překvapení, že tu stále je, ale pak zjevně pochopil. Pochopil i Axel Fössr. Zasalutoval plukovníkovi, sklonil hlavu před Světlanou a rychle je opustil.
„Zlepšil se,“ zamumlal plukovník za jeho zády tak tiše, aby to voják neslyšel. Pomalu zasunoval rapír do pochvy.
„Zabil přece ty vlky, nebo přenejmenším jednoho z nich,“ připomněla Světlana suše.
„Vlk nemá meč,“ zabručel plukovník.
„To není pravda,“ zavrtěla hlavou ona. „Má jich celou řadu. Vlastně dvě řady proti sobě.“
„V tlamě,“ pochopil a uznal plukovník. „To je pravda… ale to teď není důležité. Proč jste tady?“ Vzápětí pojal podezření. „Náš syn…?“
„Ne,“ uklidnila ho překotně. Natáhla ruku a dotkla se jeho ruky, stále položené na jílci rapíru. „Jsem tu kvůli jeho sourozenci.“
„Sourozenci?“ zopakoval tázavě. „Proč sourozenci? Snad sestře, ne? Bratra zatím nemá.“
Světlana se usmála. Slovo „zatím“ se jí líbilo. Mrkla na něj. „To já ještě nemůžu vědět. Může být bratr, může být sestra. Záleží na tom, co se narodí.“
Pochopil. Usmál se na ni, políbil ji a uchopil za ruku. „Tak to bychom to měli co nejdříve zjistit,“ podotkl. Byl zjevně ve výtečném rozmaru.
To se Světlaně potvrdilo v její komnatě na loži. Když ji dvakrát pomiloval, políbil ji a zeptal se, jestli má zájem ještě. Zasmála se a prohlásila, že by to zatím stačilo, protože více než dvě děti by asi pod srdcem neunesla. Myslela to vážně, stačilo jí jen si vzpomenout na Agrippinu a její břicho, které před půl druhým rokem Světlanu utvrzovalo v názoru, že víc než dvě děti by se tam ani nevměstnaly.
Plukovník se usmál a lehl si vedle ní. „Jak je Antoinovi?“
Tou jedinou přirozenou otázkou rozdupal klid a pohodu, kterou na okamžik ve Světlaně rozjitřil milováním.
„Nezměnilo se vůbec nic,“ odpověděla hořce a přivinula se k němu. „K horšímu, ale ani k lepšímu.“
„K lepšímu, ale ani k horšímu,“ poopravil ji.
„Kdyby se tak chtělo oteplit…“ naříkala Světlana. „Zima není nijak zlá, když si vzpomenu na Rusko, je vlastně příjemně teplo, ale… Antoinovi je asi chladno.“
„Modlím se za to každý den,“ hlesl její manžel. Upřeně se díval do její tváře. Říkával, že právě proto se s ní rád miluje za bílého dne. Zataženými průsvitnými záclonkami lůžka pronikalo sluneční zlatavé světlo a měkce ozařovalo jejich těla a tváře. I Světlaně bylo příjemné, že na něj při tom vidí. Desítky tisíc voskovic planoucích v noční tmě nemohlo nahradit životodárné slunce. Životodárné… Usmála se. Ano, snad i jim dopřeje zplodit nový život.
Přestože však sluníčko tak pěkně svítilo, sílu krajinu také zahřát ještě nabrat nestačilo. A malý Antoine byl stejně slabý jako to slunce. Jenže zatímco slunce pomaličku sílilo, on rychle slábl. Slunce možná zatím nestačilo na to, aby rozehnalo svým teplem zimu za okny, ovšem Antoine svou horečkou štědře ohříval pokrývky a košilky.
„Neměl jsem mu dávat jméno Antoine,“ smutně potřásl hlavou plukovník. „Zjevně nosí smůlu.“
Světlana z těch slov vycítila bezmoc, která v nich obou panovala. V očích svého manžela dokonce zahlédla lesknout se slzy. Když postřehl, že se na ně dívá, rychle oči zavřel. Bylo to zlé pro ně oba. Jejího muže, jak věděla, hněte však ještě jedna okolnost Antoinovy nemoci. Jeho další čtyři synové byli zdraví, špatně na tom byl jen Antoine, který jediný by mohl jednou usednout na trůn coby Richard VIII.
„Můj pane,“ oslovila ho Světlana. Byla tak naučená z domova a on byl opravdu jejím pánem. Byl korunním princem, zatímco ona byla dcera knížete. „Nedělá mi starosti jen Antoine. Měl byste vědět, že váš syn Alexandr je… odpusťte, ale nenapadá mne lepší slovo… zlý.“
„Zlý?“
„Na mne, ale to se dá pochopit, já ho mám ráda, ale on… ve mně vidí prostě jen macechu. Jenže nedávno začal být zlý i na Světlanu Arianovnu. Začal jí říkat malá macecha, protože se mi podobá. Laskavý není ani na Sabine. A neposlouchá mě, vždycky, když ho okřiknu nebo mu jinak vyčiním, vyplivne na mě, že mu nemám co poroučet, že nejsem jeho matka, a uteče…“ Tentokrát se slzy do očí začaly drát jí. Skryla obličej ve tmavých chloupcích na plukovníkově hrudi. Ucítila, že ji hladí po vlasech.
„Domluvím mu,“ řekl ledově. „Má pravdu v tom, že nejste jeho matka, ale jste ruská princezna a moje manželka, a tím si také zasluhujete jeho úctu.“
Světlana přikývla. Natáhla ruku a jemně se prsty dotkla místa na plukovníkově paži, kam ho zasáhl Fössrův rapír. Věděla, že je zbytečné to komentovat. Když jim jednou spílala, že bojují s běžnými, ostrými zbraněmi, oba se na ni podívali, jako by spadla z nebe. Trvala na svém a vyčítala jim, že si alespoň nezakryjí hroty. Byl to Fössr, kdo nhlas prohlásil, že on není zbabělec, aby šermoval se zakrytým hrotem jako dítě. Plukovník tehdy neřekl nic, ale ve tváři mu četla absolutní souhlas.
„Hodlám Axela znovu oženit,“ promluvil najednou plukovník.
Užasle se na něj zahleděla. „Už teď? Ale můj pane… Vždyť mu manželka zemřela předevčírem!“
Pobaveně se usmál. „Já neříkám, že se má ženit hned, ale chci, aby se znovu oženil. Jestli za týden nebo půl roku, na tom mi nesejde, i když… čím dříve, tím lépe.“
„A s kým?“ Z tónu té otázky bylo znát, že se tomu stále podivuje.
„Přece s mademoiselle Aersovou.“
„Uděláte to zase? Už Elsu si… musel vzít.“
„Budu to dělat tak dlouho, dokud nepochopí,“ opáčil tvrdě. „Jestli – nedej Bůh – Agrippina také zemře, ožením ho znova s další dívkou, se kterou bude mít dítě.“
Světlana na něj hleděla, jako by ho nepoznávala. Připadalo jí to… podivné. Její manžel ještě chvíli držel ve tváři sveřepý výraz a pak se rozesmál a přivinul ji k sobě silněji.
„Já jsem to stejně měl v plánu,“ vykládal bodře. „Pak se stalo… to s vévodkyní a já se rozhodl, že ho za to vytrestám. Když ale madame Elsa zemřela… asi je osud, že můj původní záměr se má naplnit a on si má vzít to děvče. Navíc spolu mají ta dvojčata.“
„Kdy chcete, aby svatba proběhla?“
„Ať mají hezkou svatbu. Bude v létě. S vévodovou vdovou se muselo spěchat, to teď potřeba nnení.“
„Zatím,“ smála se Světlana.
Koutky jeho úst se zaškubaly. „No, to máte pravdu. Vlastně bych se skoro vsadil, že ji ještě do té doby stihne znova obtěžkat.“
„Ale… nevěsta nemusí být jediná v požehnaném stavu,“ políbila ho Světlana. Rukou mu zajela do slabin, aby ho do sebe navedla.