Za Axela Fössra / Šedesátá první kapitola - Hugo

Sám na sebe se hněval i Hugo d’Elzzbierppe. Stejně jako Damon litoval svatby s Katariinou, litoval Hugo, že ztratil pět let života, které strávil po boku Faidry. V posledních týdnech začínal mít pocit, že navíc svou chybu zopakoval, když se oženil s Marie-Catherine. Miloval ji, jen měl pocit, že ji poslední dny miluje méně a méně. Za více než rok manželství a manželského života stále neobtěžkala. Hugo v nitru zuřil. Bylo mu pětatřicet let a pořád neměl vytouženého potomka. Už dávno mu bylo jedno, jestli by se narodila dcera, nebo syn, hlavně aby měl vůbec nějaké dítě… Jenže pořád nic. O něco méně ho trápilo, že neobtěžkala ani Alexandra, vnučka šenkýře a krásná Röm, za kterou si čas od času tajně zajel, když mu šla jeho neplodná manželka příliš na nervy. Příležitostně se také pomiloval s nějakou služkou nebo děvečkou, ale moc ho to nebavilo. Byl na zámku již deset let a všichni stárli, jak on, tak ty služebné.

Začátkem května se právě vracel z obhlídky panství. Zajel až na sever do skal, aby zkontroloval tamní zámek, který rovněž spadal pod jeho správu, a po více než měsíci se blížil k domovu. Nespěchal, neměl za čím. Nechal koníka jít krokem, ani nedržel uzdu. Jednou rukou si upravoval peří na svém klobouku a druhou se snažil dopnout sponu na béžovém plášti. Ideálně kdyby ji provlékl i fiží… Nedařilo se mu to však, a tak zapojil i druhou ruku. Stříbrná těžká spona zdobená několika rubíny už byla stará a špatně sloužila. Problémy byly právě se zapínáním. Jenže Hugovi se ji z jakési zbytkové nostalgie nechtělo vyhodit. „Do pekla!“ ucedil kletbu, když si o hrot spony roztrhl kůži na prstě. Rychle ruku odsunul, aby krev nepotřísnila ani béžový plášť, ani bílé fiží, a začal poraněný prst cumlat v ústech. Naštěstí stihl stáhnout z ruky rukavici dříve, než začala rána krvácet. Spona však stále nebyla zapnutá. Byl by si plášť ani nikdy nesnímal, jenže potřeboval kvůli jisté záležitosti seskočit z koně a nechtěl nádherný plášť umazat. Popravdě se mu příčilo i stoupat botama na tu špinavou rozbahněnou zem, jenže nebylo zbytí. Předešlou noc pršelo a teď byl jeden z těch v Gonách velmi vzácných chladnějších dní začínajícího léta.

Přišlo mu se najíst. Jindy by snad zastavil, nechal koně chvíli volně se procházet a usedl jen tak do trávy… ale nechtěl se ani ušpinit, ani nasáknout vlhkost, a tak jel dál a šťavnatou dužinu okusoval za jízdy. Rozhlížel se přitom po svém okolí. Louky byly poseté květinami, které voněly, a jak byly i ony vlhké, třpytily se na slunci. Slabě byla cítit i vůně goi, ovšem nepříjemnější následky této vůně byly otupeny vůněmi nespočtu jiných, bezpečných květů. Hugo zkušeným okem rozeznával její drobné kvítky i jiné bylinky. Někdy, až nebude takové protivné mokro, si vyjedu a natrhám si její listy do zásob, usmyslel si.

Vjel do lesa. Tady byl nucen koncentrovat se především na větve trčící do cesty a snaha se jim vyhnout ho zcela pohltila. Na kraji lesa dojedl jablko, a když vjel na louku, bezděky se rozhlédl, kam by odhodil ohryzek. Mrštil jím nazdařbůh a sledoval, kam dopadne. Najednou ho zamrazilo, div se neotřásl. Nechápal, proč. I tohle byla malebná loučka plná květin a jejich vůní, které se mísily v jeden téměř agresivní parfém. Huga napadlo, že až dojede domů, budou z něj cítit jen ty květiny a parfém, kterým se navoněl on sám, zůstane zcela bez možnosti být povšimnut. Zafoukal chladný vítr a Hugo si uvědomil, že je mu na holou ruku trochu zima. Navlékl si zase rukavici a přitom si prohlížel místo, kde se poranil. Bude látku muset zašít… Přesněji řečeno někomu přikázat, aby ji zašil… Opět vzhlédl. Z něčeho na tomhle místě mu doslova nebylo dobře. Na okamžik ho napadlo, jestli ho přece jen nepřiotrávila vůně té bylinky… ale hned to zamítl. Účinek by byl jiný a ta vůně určitě nebyla tak silná. Jemně pobídl koně do cvalu. „Pospěš, Philippe,“ procedil tiše. „Ať jsme z tohohle místa pryč.“ Zamířil do dalšího lesa, za nímž, pokud se nemýlil, už by měl narazit na poslední úsek panství, který mu zbýval zkontrolovat, vesnice Daiéra a Elara. Příliš zaujat úvahami nad svým divným svíravým pocitem, který jako by mu ledovými pěstmi rdousil útroby, se na cestu nesoustředil a slepě hleděl na louku. Teď však zaregistroval změnu směru a přitáhl koni opratě. „Hej, co to děláš?“ zabručel, když zaregistroval, že Philipp uhnul doleva, a ohlédl se doprava. Přešlapoval tam jeden člen jeho doprovodu, který měl jet před ním. Pak jel ještě jeden za ním. Ten se však zatím neobjevoval.

„Co tu jen stojíš?“ rozzlobil se Hugo d’Elzzbierppe, drážděný svým nejasným, tajemným pocitem zla.

„Pane…“ Voják se zajíkl. „Nepřipadá… vám tady něco divného?“

„Ne,“ odpověděl samozřejmě Hugo. „Proč by mělo?“

„Nevím…“ zamumlal voják. „Mám tady z toho… doslova špatný pocit. Něco je tu jinak, přímo… přímo to cítím ve vzduchu.“

Hugo se bezděčně nadechl. Pokrčil rameny. Co by tu mělo být jinak? Stejná květinová vůně, stejné květiny, stromy, tráva… Prostě obyčejná louka. A přesto mu z toho místa naskakovala husí kůže. „Dej pokoj,“ ušklíbl se na vojáka před sebou. „Třeba tu měly v noci slet čarodějky, co já vím. Pojeďme dál, můžeme se zeptat ve vesnici, jestli něco nevědí.“

Voják se pokřižoval, ruka se mu trochu chvěla. Pak se po další výzvě otočil a rozjel se do lesa. Hugo ho cvalem následoval.

Očekával, že se mu v lese udělá volněji u srdce, ale spletl se. Až když jej opustili a spatřili před sebou v dálce řeku Elaru a okolo ní domečky rozházené, jako by někdo hodil kostkami při vrchcábech, uklidnil se. Na okamžik zastavil, také proto, aby dal vojákovi zase náskok, a zhluboka se nadechl. Do nosu ho uhodila mámivá, i když slabounká vůně goi. Hugo úplně zkameněl. V prvních vteřinách si nebyl vůbec jistý, jestli se ještě někdy dokáže pohnout. Pak si uvědomil, že musí. Vyrazil vpřed jako šíp, který měl snad ještě v erbu. Srdce mu bušilo strachem.

„Už vím, co je špatně!“ volal na vojáka. Ano, věděl to. Ale vůbec tomu nerozuměl.

 

Na záležitosti vesnice se vůbec nedokázal soustředit. Zvažoval, jestli to říct, jestli to říct vesničanům, varovat je… nebo jestli to říct alespoň tomu vojákovi, který ho doprovázel. Nechtěl ale budit paniku, i když bylo pravděpodobné, že v tuto chvílí ví jen on sám, jaké nebezpečí hrozí. Jen on… a ten, kdo to udělal.

Přišlo mu zbytečné se ptát, jestli ve vesnici nepřenocoval někdo cizí. Rychle pochopil, že Elara a Daiéra, zejména však Elara, jsou jako dva psi na opačných březích řeky. Dva naštvaní psi, kteří na sebe přes nepřekonatelnou vodní plochu cení zuby, vrčí a z huby jim létají sliny, jako by se snažily alespoň ony překonat vzdálenost mezi oběma zvířaty. Oba rychtáři přísně hlídali, kdo do vsi vejde. Trvalo to, než si na něj zvykli, ale pustit ho museli. Hugo tušil, že jim jeho paruka a rapír u pasu nahánějí hrůzu, přirozenou bázeň ovcí před honáckým psem, bázeň nevolníků před jejich vrchností, bázeň třídy ovládaných před třídou ovládajících.

Ve vesnicích tedy nemělo smysl se ptát. Napadlo ho ale zajet do toho šenku… Teď tam navíc stejně delší dobu nebyl, mírně se mu stýskalo… Vyměnil si pohled s vojákem, jenž ho doprovázel. „Svůj úkol jste už splnili. Počkej tu na svého druha, každou chvíli tu bude. Jeďte zpět na zámek.“

„Jak přikazujete, pane,“ udiveně odpověděl on.

Hugo se prudkým cvalem rozjel na východ. Jel několik hodin, štval koně, modlil se, aby v hostinci narazil na Alexandru. Vrazil do hostince a usadil se na kraj lavice nejbližšího stolu. Objednal si ředěné víno, aby se neřeklo. I když věděl, že se tu výtečně vaří, neměl vůbec chuť k jídlu. Jeho hlavním cílem tu dnes byla šenkýřova vnučka. Když mu dolévala nápoj, nenápadně ji pohladil po zadku a letmo políbil na tvář. „Na chvíli zmizíme vedle do té jizby, co tomu říkáš?“

„Nemůžu,“ vymanila se mu jemně ona. „Jsem tu sama. Děda je nemocný a sestra před pár dny omylem rozbila džbán a ještě na střep nešťastně stoupla. Teď leží, rána se jí zanítila… možná o nohu i přijde… takže mi tu pomáhá jen moje sestřenice v kuchyni. Promiňte.“

„Ach, tak vy jste tři…“

„To jsme,“ přikývla věcně.

„Ale ty jsi beztoho z vás tří nejkrásnější.“

„Jak to víte, když jste ani mou sestru, ani sestřenici neviděl?“ zdvihla zvědavě obočí.

„“Jsou snad taky Röm?“

„Ne. Moje sestra má vlasy hnědé a sestřenice je černovláska.“

„No vidíš,“ usmál se. „Já to hned říkal, že jsi nejkrásnější.“

Zasmála se. „Nu, když umíte tak pěkně lichotit…“

„Tak přeci půjdeme?“ vyhrkl s nadějí. „Bude to jen pár minut… nejvýš čtvrthodinka!“

Zavrtěla hlavou a pohladila ho po tváři. „Opravdu nemůžu, ne teď.“ Vesele na něj mrkla. „Leda že byste tu chtěl zůstat, dokud tu neskončím. A to ještě tak dvě tři hodinky potrvá.“

Zaváhal. „Počkám,“ souhlasil pak. „V tom případě mi ale dones k tomu čekání něco k snědku. Třeba zase to výborné voňavé maso. Říkala jsi, že v kuchyni hospodaří tvoje sestřenka? Hm, škoda, škoda… Spojit tak tvou krásu a její vaření, hned bych si tu kombinaci odvedl s sebou na zámek.“

„No, no,“ zasmála se a odběhla.

Zatímco Hugo jedl, poslouchal a pozoroval ostatní hosty. Z útržků rozhovorů se však nedozvěděl nic, co by se týkalo goi. To ho trochu překvapilo, bylo zajímavé, že nikdo neprojel stejnou cestou jako on. Ale když o tom hlouběji zauvažoval, vlastně to tak podivné nebylo. Hostinec byl přeci jen vzdálený od těch míst i od té cesty. Přesto sem cítil potřebu zajet… Byl tou cestou znaven. Odstrčil prázdný talíř a misky, upil vína, opřel o desku stolu ruce a bradu a přivřel oči. Brzy ho šum hlasů ukolébal do dřímoty.

Když se probudil a se zíváním se protáhl, shledal, že všichni hosté už odešli a Alexandra se s lehkým úsměvem opírá o stěnu a dívá se na něj. V ruce držela džbánek červeného vína. Rychle vstal a šel k ní. Odvedl ji do jizby a pomiloval. Pak se spolu podělili o to víno. Hugo zůstal v posteli, ale ona odešla k oknu a spravovala mu natrženou rukavici.

„Víš, co je to goi?“ zeptal se zamyšleně.

„Ovšem,“ řekla, aniž by na něj pohlédla. „Proč se mě ptáte?“ zajímala se.

„Jen tak… Neslyšela jsi v poslední době, že by si tu o ní někdo povídal?“

„Tady se toho napovídá,“ ušklíbla se. „Nevzpomínám si. Pouštím to většinou jedním uchem tam a druhým ven. Mám jiné starosti.“

„Jistě,“ souhlasil vstřícně. „A nepřišel ti nějaký z hostů podivný, něčím… podezřelý?“ Něco ho napadlo a rychle se ještě zeptal: „Předpokládám, že tu máš – i pro to vynikající jídlo – spoustu stálých hostů. Co nějací noví, neznámí?“

„Prakticky každý den sem zavítá někdo nový. Někdy se tu jen mihne, někdy sem začne chodit pravidelně, jako třeba vy. Ale nemůžu si pamatovat každého.“

„Chápu.“

„Nikdo mi podivný nepřišel. Ale to nic neznamená.“

Rozhodl se změnit téma. „Říkala jsi, že jsi tu teď sama. Pokud nepočítám tvou příbuznou v kuchyni. Tvůj děd je nemocný a kdo ví, jak to dopadne s tvou sestrou. Mimochodem, jestli jsem se ještě nezmínil, jsem lékař, mohu ti nabídnout své služby, když tu jsem. Rozmysli se ale včas, ráno nebo dopoledne mám v plánu zase odjet… ale k věci. Oblíbil jsem si to tu. Je to tu jen kousek od panství, jež spravuji. Oblíbil jsem si zdejší kuchyni a… ano, také tebe, proč to nepřiznat. Jsem při penězích. Navrhni svému dědovi, že bych to tu koupil. Střechu nad hlavou vám nechám, možná i zařídím lepší. Budu rád, když zůstane tvá sestřenka u plotny, kde se jí tak daří, a jestli jsi z půlky tak dobrá kuchařka, můžeš jí tam pomáhat. Obsluhu v šenku zařídím.“

„Co za to?“ podivila se.

„Nic,“ pokrčil rameny. „Jen maličkost. Budeme spolu dál příležitostně spávat, jako dosud. Možná z tebe udělám svoji milenku, stálejší a častější. Líbíš se mi, opravdu moc. Zvlášť proto, že jsi Röm. Musím podotknout, že na rozdíl od mé manželky,“ usmál se.

Ona se neusmála. „Promyslíme to,“ řekla jen, vstala a podala mu rukavici. „Je spravená.“

 

Dopoledne dohodli další podrobnosti. Hugo slíbil, že vše zařídí a do podzimu se ještě zastaví. Nato odjel na zámek. Víčka se mu klížila, v noci toho mnoho nenaspal. Pronásledovaly ho děsivé sny o rukou (o samotných rukou nepatřících žádnému tělu) pohybujících se po prstech po lukách a vytrhávajících goi. Teď si ale zdřímnul cestou. Když přijel na nádvoří a hodil otěže čeledínovi, oznámil mu mladý Vincent Aers, že asi přede dvěma hodinami přijel kapitán královské gardy. Hugo vstoupil do haly, a zahlédnuv pootevřené dveře salonu, zamířil tam. V křesle seděla jeho manželka Marie-Catherine a naslouchala Axelu Fössrovi, který jí hrál na loutnu. Hugo se zastavil ve dveřích, chvíli je pozoroval a uvažoval, co si o tom myslet. Proti své vůli si vzpomněl na Faidru. Nevěřil Axelovi, že by nebyl s to zopakovat si to s jeho novou ženou. Musel se ale chytit stébla naděje a věřit alespoň Marie-Catherine. Zamyšleně si Švéda prohlížel. Neviděli se půl druhého roku, ale Hugovi při pohledu na přítele připadalo, že ve skutečnosti uběhlo hned několik let. Axel měl ve vlasech i vousech plno šedin.

„Ach, tady jste!“ vykřikla a vrhla se k němu. „Hrozně jsem se bála, když vaši vojáci přijeli sami!“

„Jsem v pořádku,“ pousmál se.

„Nejste,“ namítl Axel a odložil nástroj. „Na to se známe až moc dobře. Poznám, když vás něco trápí. Stalo se něco?“

Hugo vešel do salonu a zavřel dveře. Posadil se, nalil si víno a zhluboka se napil. „Něco se stalo. Povím vám to, ale neřeknete o tom živé duši. Přísahejte na kříž.“

Oba to udělali.

Hugo se znova napil. „Cestou jsem projížděl jednou loukou. Všude je teď plno goi. Na té louce ale nebyla ani jediná. Na jiných lukách, kterými jsme jeli, jich bylo dost! Ale tady ne. Nebyl tam jediný kvítek. Jen goi, ostatních květin a bylin tam byly mraky. Chyběla jen ona…“

„Myslíte, že ji někdo záměrně vytrhal?“ zeptal se Axel a Hugo mu v hlase rozpoznal úzkost.

Mrzutě přikývl. „Nenapadá mne jiné vysvětlení. Je to hodně zlé. Kdyby byly pryč jen listy… ale tam nebylo nic, vůbec nic. Ani jinde nebyly květiny pohozené.“ Odmlčel se a zhluboka vzdychl. „Ten, kdo to udělal, má v rukou dost jedu na vyvraždění třeba celého královského dvora! A možná by mu ještě zbylo. Mne ale zaráží ještě jeden fakt. U vesnic goi normálně roste. Zmizela jen z té odlehlejší louky.“

„Takže v tom může mít prsty někdo z vesnic? Zašel si, aby na něj nepadlo podezření?“

„Napadlo mě to,“ souhlasil Hugo. „Zítra pošlu zprávu na Hulé, ať Richard se svými muži pročeše hustým hřebenem každý dům, každou mezeru mezi prkny v podlaze v těch vsích, každý lísteček na zahradě a na polích.“

„Můžu při pátrání pomoci,“ nabídl se Axel. „Dvůr mi takové zdržení jistě promine, tahle věc se týká absolutně každého.“

„Budu rád,“ přikývl lékař vážně. „A nikomu o tom ani slovo!“

„A teď z veselejšího soudku,“ řekl Axel a mrkl na Marie-Catherine. „Nejsem si jistý, Hugo, zda jsme ještě přátelé… vy se na mne kvůli něčemu zlobíte? Nebo proč jste mi opomněl říci, že už rok máte novou choť? Navíc tak půvabnou…“

„Evo!“ okřikl ho Hugo. „Tohle jablíčko je pro tebe zakázané, nech si zajít chuť!“

„Jen jsem ji tu trochu bavil,“ pokrčil rameny on.

„Tak dobrá. Abys věděl, jak jsem hodný, dám ti skvělou radu. Jestli budeš mít někdy cestu na východ, zajeď do hostince U Voňavého džbánu. Báječný podnik. Potěšíš tam jazyk, žaludek i klín.“

„To zní lákavě,“ souhlasil vesele kapitán. Zvážněl. „Bohužel jsem tu teď vlastně služebně, abych pravdu řekl. Před pár týdny zemřel král Richard VI.“

„Cože?“ zvolal nevěřícně Hugo.

„Je tomu tak. Onemocněl a… zemřel. Co bude dál, to nevím, když jsem odjížděl, rada ještě pořád rokovala, už několikátý den.“

Když se později rozešli spát, Hugo se právě odstrojoval na lůžku, když do komnaty vklouzla Marie-Catherine s úsměvem na rtech. Přicupitala k němu a vnutila se do jeho náruče. Políbila ho.

„Co to?“ podivil se překvapeně.

„Myslela jsem, že… budete rád, můj pane,“ odvětila zaraženě. „Byl jste dlouho pryč, tak… jsem vás chtěla… přivítat.“

„To jsem samozřejmě rád,“ usmál se slabě. „Jen… že jindy touhle dobou se společnému lůžku vyhýbáš.“

„To ano. Ale tentokrát to není zapotřebí,“ opáčila klidně.

Prudce vykřikl, objal ji a začal líbat. „To je báječné!“ zajásal nadšeně.

„Počkejte, počkejte,“ mírnila ho moudře. „Ještě si nejsem úplně…“

Nenechal ji domluvit. Už ji svlékal a u toho nepřestával líbat rozličné části jejího těla. Něžně ji pomiloval a pak si nechal vyprávět novinky ze zámku.

O tři týdny později ho Marie-Catherine ujistila, že opravdu čeká dítě.