Za Axela Fössra / Sedmdesátá kapitola - Axel

Konec roku přinesl Švédovi zpočátku nezměrnou radost. Jen tak, pro rozptýlení, si začátkem měsíce zase dovolil kratochvíli, kdy si vyjel k Voňavému džbánu. Pro sníh, který zasypával severní větší polovinu země, musel cestovat pomaleji, k hostinci přijel devátého dne, tedy 11. prosince. Velmi dlouho nic netušil. I když mu pravda přišlo zarážející, že ho Alexandra přišla obsloužit ve volné košili, která zcela pohlcovala její půvabné boky. Pokusil se ji obejmout kolem pasu a pohladit po hýždích a poněkud ho rozmrzelo, když mu to nedovolila a couvla, byť s úsměvem. Tomu, že ho jindy vždy prostovlasá žena uvítala s jakýmsi rozcuhcaným a evidentně rychle tvořeným uzlem v rezavých kadeřích, si snad ani vůbec nepovšiml.

„Proč najednou děláš drahoty?“ divil se a poručil si víno. Najednou ho napadlo mrazivé podezření. „Je to kvůli Hugovi?“

Hlasitě se rozesmála, až mírně podklesla v kolenou. Nesmírně jí to slušelo. „Kvůli němu? Ale kdeže… už bych na něj byla dávno zapomněla!“ Váhavě natáhla ruku a jemně ho pohladila po tváři. „Večer vám to vynahradím, pane kapitáne… Slibuji.“

Spokojeně přikývl. Navečeřel se a klidně čekal, až zavře krám. Konečně si ji odváděl do jizby. Tichounce za ním cupitala.

Ráda se milovala ve tmě. Byl to takový její rozmar. Prohlašovala, že má tak ze všech dotyků větší požitek. Když slyšel, jak vedle něj zašustily pokrývky, nedočkavě se po ní natáhl, sevřel její tělo, přitáhl si ji k sobě… a skoro hned ji zase pustil a odstrčil od sebe.

„Tak takhle to je, ty mrško…“ ucedil, sám nevěděl, jestli je víc pobouřen, pobaven… či co vlastně. „Tak takhle to je…“ opakoval tišeji a roztržitě jí dlaní přejížděl po břiše, naběhlém těhotenstvím.

Několik dlouhých minut panovalo mezi nimi mlčení.

„Dlouho už nebudeme moci pokračovat,“ řekla posléze Alexandra prostoduše.

„O čem mluvíš?“ nepochopil hned on.

„O tomhle. O milování.“

„Proč?“

„Protože jsem těhotná,“ opáčila s jakýmsi pobavením v hlase.

„A to něčemu brání?“ divil se.

Tentokrát se rozesmála nahlas. „Ne snad?“

„Já se nezlobím, jestli myslíš tohle…“

Objala ho kolem pasu, přivinula se k němu a prsty mu pomalu přecházela po hrudi a ramenou. „To tak ještě, abyste se zlobil. Vždyť je to dítě taky vaše.“

„Tvrdíš to nějak jistě,“ mírně ji pokáral.

„Jsem si jistá,“ odvětila. „Víte, kapitáne, já nejsem děvka, co vleze do postele s každým. Pečlivě si vybírám, kdo se mi líbí.“

„Jsem poctěn. Ostatně ti za to neplatím.“

„Přesně tak,“ souhlasila. „Takže… můžeme pokračovat?“

Objal ji a políbil na rameno. „Určitě.“ Ve tmě slyšel, jak se šťastně usmála.

„Víte, kapitáne, já jsem za to ráda. Těším se na to dítě, hrozně moc.“

Chviličku váhal. „Já také,“ řekl pak. „A budu sem za vámi jezdit, jakmile to půjde.“

 

Když ráno Švéd vyšel z pokoje, zakopl o dítě, které se mu zamotalo pod nohy. Klekl k němu. „Jsi v pořádku?“ strachoval se.

Děvčátko k němu zdvihlo oči černé jako noc. Axela zamrazilo, když viděl velkou, jasně bílou skvrnu, která se jí rozlévala po straně krku.

„Nejmenuješ se náhodou Louise?“ zeptal se staženým hrdlem.

Holčička němě kývla na souhlas.

Axel se usmál, ruce se mu roztřásly prudkou radostí. Vzal dceru do náruče a políbil ji na čelo. Když spolu usedli ke stolu a Alexandra je přišla obsloužit, zajímal se: „Jak jsi k ní přišla?“

„Našel ji můj děda,“ řekla s úsměvem a pohledem obráceným k Louise. „Ujali jsme se jí. Moje sestřenice jí zle říká Flek kvůli těm skvrnám na jejím těle… Ale na košilce měla droboučkými písmeny vyšité Louise, tak se asi jmenuje tak…“

„Ty umíš číst?“ užasle ji přerušil Axel.

„Ale kdepak!“ zasmála se. „Můj děd ale ano. Chvíli chodil do školy… Proč se na to děvče ptáte?“

Axel se na ni vážně zadíval. „Našli jste mou dceru.“

V jejích očích neviděl údiv, spíše pochopení. „Ach, jistě… ty bílé skvrny…“

Přikývl.

„Odvezete si ji pryč?“ zeptala se. V jejím hlase rozeznal upřímný zármutek nad tím, že by holčička měla odjet.

„Pokud chceš, nechám ti ji tu. Věřím, že tu o ni je dobře postaráno.“

„Ano,“ potvrdila. „A až ještě trošku povyroste, mohla by mi tu pomáhat.“ V očích se jí leskla radost a vášeň.

 

Axel zůstal s Alexandrou a především s Louise až do dalšího dne. Potom se vypravil na cestu zpět do Ykkhó. Nejel na jih služebně, byl tedy v civilu a víceméně neozbrojen. U pasu měl rapír a v brašně pistoli, která mu byla k ničemu, protože prach zvlhl.

Sotva ujel kus cesty na sever, začala se Agrippina bořit do hlubokého sněhu. Axel pochopil, že patrně u Alexandry nevědomky přečkal pořádnou vánici. Pohladil bělouška po krku. I on si jistě návštěvu užil. Axel ho nechal pobíhat podle chuti a kůň, přivyklý přísnému vojenskému životu, neboť musel projít skoro stejným drilem jako jeho jezdec, byl z volna blažený.

Když projížděl jakýmsi jehličnatým lesem, zmocnila se ho potřeba močit. Seskočil na zem (či spíše do hromady sněhu, která ji pokrývala) a zamířil ke stromu. Nohy se mu více než polovinou lýtka pokaždé pohroužily do záhybů toho nevinně bílého roucha krajiny. Axel byl oděn dost teple, zima ho netrápila, ale vadilo mu zpomalení, které mu sníh udílel. Pak se přidala i bolest. Při jednom kroku už ke kmeni jehličnanu mu nohou projela ostrá bolest. Nevykřikl, prošel drsným výcvikem, terý mu tohle zakazoval, ústa se mu automaticky jako by uzamkla na několik západů. Když se ale pokusil nohu zase zvednout a udělat další krok, bolest se zhoršila, až mu do očí vhrkly slzy. Zároveň cítil, že přestal být pánem svého močového měchýře. Zaklel, bezmocně padl na kolena a začal se prohrabovat sněhem, aby viděl, co se vlastně stalo. Nasucho polkl. V mase měl zakouslé železné hladové čelisti pytlácké pasti. Vztekle je uchopil a snažil se je rozevřít. Prsty mu klouzaly po námraze.

Uslyšel Agrippinu. Zvedl hlavu. Bělouš prchal pryč a hlasitě ržál na poplach. Staženým hrdlem na ni zavolal, snažil se ji přilákat zpátky, ale marně. Vrtalo mu hlavou, co ji mohlo polekat… A jako by mu měl být odpovědí, uslyšel najednou zvuk, ze kterého mu ztuhla krev. Krátce zauvažoval, jak je možné, že ho předtím přeslechl. Patrně byl příliš šokován událostmi posledních vteřin. Jeho myšlenky přetrhlo třetí vlčí zavytí. Axel zaklel. Agrippina se alespoň mohla spasit útěkem, jenže on… on se utéci nemůže. K půdě ho poutají čelisti z železa. Vlci ucítí krev… a přijdou si pro něj. Určitě.

Tasil šavli. Jen ji měl na svou obranu. Téměř bezmocně vyčkával, přežíval, živořil. Několikrát se pokusil z pasti se osvobodit, ale nepodařilo se mu to. Držel na železe ruce ve snaze jej alespoň trošičku ohřát, aby se rozpustila zrádná kluzká vrstvička ledu. Seděl, jak upadl. Sníh, do něhož se zabořil, se vlhce vsakoval do jeho oděvu. Začínala mu být zima. Skřípal zuby a v duchu proklínal svůj výcvik. Najednou si uvědomil, že předtím ale zaklel nahlas. Dokonce volal na svého koně… Bezděčně udělal to, o čem se domníval, že mu to výcvik znemožnil. Zjevně však pradávné instinkty a pud sebe záchovy, jakkoli zoufalými pokusy nyní disponoval, přemohly tvrdý dril, jímž byli gardisté zoceleni. Kapitán se s tímto vědomím zhluboka nadechl a jal se volat o pomoc. Ty pasti sem někdo musel dát a nejspíše je také půjde zkontrolovat… Jenomže kdo ví, kdy sem byly položeny. Člověk sem může klidně zavítat až zítra… Rozzuřeně se podíval na zraněnou nohu a zalitoval, že není psem nebo jiným zvířetem. Nebyl tak silný, ale zvířata… Jeho pud sebezáchovy nemohl zápasit s jejich. Ona by si končetinu ukousala, aby se osvobodila. On… Mračil se na nohu a uvažoval, jaké by to asi bylo, pokusit se o tentýž manévr…

Najednou uslyšel zvuk. Ve svém vytržení si už představoval, jak k němu sněhem dusají vlčí tlapy… Posléze ale obnovil svoji činnost jeho rozum a rychle ho ubezpečil, že to nejsou vlčí tlapy, ale koňská kopyta. Možná se vrací Agrippina, napadlo ho, ale neposkytlo mu to žádnou útěchu. K čemu by to taky bylo dobré? Bělouškovy zuby mohly stěží rozkousat ocel, která ho tu věznila. I ten vězeň v nejčernější kobce má vědro na vyprazdňování a nějaký skrojek chleba, třebas jen jednou za pár dní. On nemá ani jedno, ani druhé. Cožpak voda, o tu nejde, nabere si sníh, který bude cumlat, ale jiné jeho potřeby by nebylo tak snadné uspokojit. Bolest? Už na ni skoro zapomněl. Dílem na ni zapomínal i proto, že chlad zbavoval jeho nohu, všechny jeho údy v dolní polovině těla, pozvolna citu.

Kopyta se zatím přiblížila. Zněla blíž a blíž a Axel už Agrippinu bezděky vyhlížel, když tu kůň vjel na cestu, u níž uvízl. Nebyl to ale bělouš. Byl to vraník ostře se rýsující proti bílé záplavě kolem. Axel zaváhal, ale pak se pokusil znova zavolat o pomoc. Nevěděl si rady. Jezdec, mladý muž ve splývavém plášti, rukavicích a vysokých botách, kterému sníh usiloval o předčasné zbělení rezavých vlasů, se ohlédl. Skoro sebou škubl. Hned přitáhl opratě, seskočil a utíkal, či spíše se o to ve vysokém sněhu snažil, ke gardistovi. Bystře ho prohlížel.

„Vydržte,“ řekl hlasem, který mu emocemi přeskočil. Přitom horečně šátral v brašně u sedla. Ano, Axelovi se skutečně zdálo, jako by stál těsně u něj, ale zároveň měl ruce pohroužené do zavazadla na hřbetě zvířete. „Tady,“ zvolal muž a vtiskl mu do zmrzlých prstů plátno. „Držte to na ráně, až tu past uvolním. Bude to hned krvácet.“ A tiše zašeptal slovo, které Axelovi k jeho zmatku znělo jako „doufám“.

Když se past uvolnila, Axela se znova zmocnila kletba a záchrana gardy. Čelisti se mu scvakly k sobě, zuby zaťaly, rty slepily. Mimické svaly byly napnuté k praskutí, aby udržely jakýkoli zvuk uvnitř hrdla.Zrzavý mladík, jehož oči připadaly Axelovi jaksi smutné, se na něj zvědavě díval.

„Tady vás ošetřím stěží,“ promluvil po chvíli. „Ovážu to, ale musí se to pořádně vyčistit. Tohle je jen provizorní.“ Odmlčel se. „Jak dlouho tu propána jste?“ Chvíli čekal na odpověď, která jednoduše nemohla přijít. Axel se na něj dokázal jen upřeně dívat. Mladík jeho pohled vydržel a neuhnul před bledýma očima. „Tak dobře,“ prohlásil po chvíli. „Pomohu vám na svého koně. Tu šavli už můžete schovat, já nejsem vlk ani pytlák. Jen jsem projížděl.“ Nepatrně se pousmál. Jeho oči ale vůbec. „Nějak doputujeme do nejbližšího šenku. Pak uvidíme.“

Když se vezl v sedle, uvažoval Axel nad tím, jaké by to bylo, kdyby šenk, na který narazí, byl právě ten, kde sloužila Alexandra… Přišli ovšem do jiného podniku. Zrzek okamžitě najal dva pokoje a do jednoho Axelovi pomohl. Švéd se vyčerpaně svalil na postel a skoro ani nevnímal, jak ho jeho zachránce ošetřuje.

„Jste… zdá se zkušený…“ zamumlal.

Mladík pokrčil rameny. „Jsem lékař. Odpočiňte si.“

„Kde… jste se tam vzal?“

„Jen jsem projížděl. Šťastná náhoda.“

„Nebo Boží záměr,“ opáčil Axel.

„Nebo.“

„Snad jsem vás moc nezdržel…“

„Ale kdeže, vůbec ne,“ pravil rozhodně mladík. „Vůbec nespěchám. Vlastně se sám teprve rozmýšlím, kam jedu… Nevím. Měl bych jet na Hulé, kde bych se poklonil památce svého dědečka? Nebo na zámek, kde jsem žil? Nebo do hlavního města? Nevím…“

„Hulé… dědečka…“ opakoval Axel.

„Vracím se po letech z Padovy a mnoho jsem tu toho zapomněl,“ přiznal mladík.

„Z Padovy… Poslyšte, nejmenujete se náhodou Vladimír Jankovljev?“

„Ano,“ překvapeně souhlasil on. „Vladimír Nikitič Jankovljev.“

„Já jsem Axel Fössr.“

„Pak jsem rád, že jsem mohl zachránit právě vám a oplatit vám tak, jak jste tehdy pomohl vy mně, když mne napadl syn pana plukovníka.“

Axel neodpověděl. Matně cítil, jak mu Jankovljev položil ruku na rameno.

„Odpočiňte si. Ráno pojedeme dál.“