Za Axela Fössra / Sedmdesátá třetí kapitola - Katariina

Pro Damonovu manželku s sebou nový rok přinesl nepopsatelný šok. Jak by jen bylo lze popsat ten otřes celé její bytosti, celého jejího já, když první měsíc roku uplynul, ovšem opomněl s sebou přinést obvyklou krev. Katariina nevěděla, jestli se má radovat, nebo zuřit. Ve skutečnosti cítila něco od obého. Její první reakce spočívala v tom, že obviňovala sebe samu. Neměla to dělat, neměla podlehnout… Jenže… její manžel se jí vyhýbal i pohledem, zatímco on… byl na ni tak hodný, dvorný… choval se k ní jak k opravdové královně. A přesto by s ním nebyla ulehla, kdyby byla věděla… kdyby byla tušila, že… Takovými myšlenkami se rychle přesunula k sekundární reakci – obviňování Huga d’Elzzbierppe. Ano, mohl za to jedině monsieur d’Elzzbierppe! To on jí přeci řekl, že už děti mít nemůže! A ona? Proč by mu nevěřila, je to přeci doktor! Jenomže se zmýlil!! Katariina zuřivě přecházela po komnatě jako zvíře v kleci, zatínala pěsti a vrhala zběsilé pohledy do všech koutů.

Když se trochu uklidnila, zaměřila své náhle ledově racionální myšlenky na úvahy o tom, jak se s otcem dítěte setkat a svěřit mu tu novinu. Možná by mohla zařídit, aby se setkali večer a pak… pak si tu příjemnou chybu zopakují… Ano, bylo to příjemné… po tak dlouhé době pocit něhy a lásky… byť ne od manžela. Člověk potřebuje lásku, alespoň na pár minut. To objetí silných paží vojáka, teplo zjizveného těla, ten nádherný polštář v podobě silné hrudi, ošlehané a pevné jako ocel… Stálo to za to… Rozhodně... to za to stálo…

Potom Katariinu napadlo zajít za hraběnkou Tërrovou. Nedávno přeci dítě ztratila… A kapitán se kolem ní také točil, toho si žárlivá Katariina dobře povšimla. Třeba bylo to dítě také jeho… Doufala, že u hraběnky najde pochopení, jako tehdy na tom balkóně. Tak se ve svém rozhodnutí utvrdila.

Katariině přišlo vhod, že ještě koncem března ležel na severu se svými vojsky sníh. Na chodbách se pochopitelně netopilo, a tak měla skvělou výmluvu, proč se tu pohybuje zahalená v teplém plášti. Ve skutečnosti ji plášť nechránil ani tak před zimou jako před cizíma očima, kterým nechtěla dovolit spatřit bříško, které jí za dva měsíce, kdy se vzpamatovávala z ochromujícího šoku, stačilo narůst.

Ještě trošku váhala, když přibližovala ruku ke dveřím hraběnčiných komnat, ale jakmile prvně zavadila kůží o dřevo, znovu nabyla odvahy. Zaklepala důrazněji.

Hraběnka byla poctivá, ještě ležela. Katariinu přijala vlídně. Nešťastná panovníkova manželka byla tak nervózní, že nedokázala vůbec promluvit. Stála u dveří, třásla se a málem se neodvažovala na hraběnku ani podívat. Veškeré obavy se vrátily. Udělala dobře? Neměla by ještě rychle couvnout? Přeci jen… její manžel o tu ženu usiluje… co když mu nehodlá vzdorovat, jak tvrdila? Co když je na jeho straně, co když mu vše poví, co když… Napřímila se a zvedla hlavu. Už nelze jít zpátky. Těhotenství se už nezbaví. Kiera na ni vyčkávavě hleděla. Na rtech se jí chvěl shovívavý úsměv. Ten dodal Katariině kuráž. Rozepjala plášť a nechala ho vyklouznout z konečků prstů a sesunout se k zemi.

Hraběnka zalapala po dechu a užasle jí pohlédla do očí. „Myslela jsem, že…“

„To jsme myslely dvě,“ přikývla jízlivě. „Přesto se stalo. Jenže co teď s tím?“

„Předpokládám, že není vašeho manžela, to byste takhle stála před ním.“ Hraběnka ji posunkem vyzvala, aby se u ní posadila. „Jak dlouho jste těhotná?“

„Tři měsíce. Došlo k tomu po Vánocích, to vím jistě.“

Kiera ji přejížděla pohledem a lehce pokrčila rameny. „No jestli po třech měsících vypadáte takhle… Moc dlouho to neutajíte.“

„To je mi jasné.“

„Řešení je vlastně prosté,“ usmála se Kiera Tërrová. „Udělejte to jako já.“

„Jako vy?“

„Skryjte se v komnatách, nevycházejte. Budu u vás já. Dohlédnu na váš porod.“

Zaváhala. „Co… za to…?“ zeptala se opatrně.

Kiera se usmála. „Jen drobnost,“ mávla rukou. „Ukojte mou zvědavost a prozraďte mi prosím… kdo je otcem?“

Katariina se ani nezačervenala. „Lední medvěd.“

Kiera se opět usmála. „Jistě. To mě mohlo napadnout.“

Katariina však úplně klidná stále nebyla. Jednou večer ještě před začátkem dubna se jí podařilo neviděná proklouznout ke kapitánovi do komnaty zde na zámku poté, co jej sem vlákala hraběnka Tërrová. Důstojník si právě svlékal košili. Překvapeně se ohlédl za zvukem otevírajících se dveří, vlasy ještě neměl rozpuštěné, a zůstal tak stát zkamenělý, napůl nahý, napůl otočen do chodby. Pak se usmál, když poznal Katariinu Bour. Byl to úsměv příjemného překvapení, úsměv ješitnosti, úsměv triumfu.

Konečně se k ní otočil celým tělem. Rychle za sebou zavřela dveře a přešla k němu. Objal ji a chtěl ji políbit na tvář, ale ona mu nastavila rty. Srdce jí bušilo. Kmitala pohledem z jedné bílé oblasti na jeho těle na druhou. Jedna skvrna mu z ramene stékala lehce dolů a po části paže, další na opačné straně barvila bíle část hrudi a sklouzávala k oblasti jater. Katariina věděla, že další má Švéd například na pravém třísle a že se ta skvrna líně plazí po jeho stehně dolů a přerušená pokračuje až ke koleni. To byly ty největší, ale jinak jich měl tucty maličkých, drobných jako kapka inkoustu, jako krůpěj krve, když se bodne do prstu. Byl skvrnitý jako levhart, měl je na pažích, zádech, ramenou, na spánku, na kotnících, dokonce na prstech. A do této směsice flíčků se přimíchaly časem vybělené jizvy na zádech, novější jizvy na pažích, chybějící ucho, které se snažil zakrývat vlasy a ohavná výrazná rudofialová vystouplá jizva na předloktí pravé paže. Jen té jizvy se trochu děsila.

Když mu pověděla o svém těhotenství, rozzářil se k jejímu překvapení a potěšení radostí. Měla strach z jeho reakce, ale on se zachoval tak, jako se chovával v jejích nejtajnějších snech a přáních. Usmál se, přivinul ji k sobě a pravil: „To je úžasné!“

Rozzářila se.