Za Kiery Tërrové / Stá padesátá šestá kapitola - Alexandr

Dítě se rozkřičelo. Agrippina slabě zasténala, zakryla si rukama obličej. Ministr ji objal a políbil do vlasů. „Vezmu si ho na chvíli k sobě, odpočívej,“ řekl něžně. Rozevřela prsty a škvírami mezi nimi na něj vrhla pohled nesmírného vděku. Vzápětí padla do polštářů, schoulila se do klubíčka a opět zaúpěla. Zaváhal, ale když se otočil a uviděl za sebou Huga d’Elzzbierppe, uklidnil se. Agrippina je jen unavená, ujistil sám sebe. A s Hugem jí určitě nic nehrozí, v pořádku přivedl na svět už tři naše syny předtím, tak i s tímhle porodem a vším, co s ním souvisí, bude vše v pořádku.

Chvíli s chlapečkem v náručí chodil chodbou a snažil se jej utišit. Pak si s ním na okamžik sedl na schodiště. Když dítě zmlklo, uvědomil si, že i dole je ticho. Patrně skončily hlavní oslavy a většina hostů se nejspíš rozešla spát. V hale pod sebou zahlédl koutkem oka vrchního chirurga Charlese Näüse, objímajícího a bezostyšně rukama šátrajícího po vnadách královny Katariiny. Nevypadala, že by jí to vadilo. Neměli o něm ani tušení. Sklouzl pohledem k dítěti na svých rukou. Vrátím ho k matce, řekl si a pomalu vstal.

Lehýnce zaklepal, sotva slyšitelně, a sáhl po klice. Hned rukou přehmátl na dítě a natočil se bokem, chystaje se do dveří strčit loktem, aby mohl vstoupit. Dveře se mu najednou s klapnutím zabouchly. Dvě věci ministra hospodářství ubezpečily, že to nebylo samovolné: hlasitost toho zvuku a předtím přísné, rázné zasyčení Hugova hlasu: „Teď ne!“ Alexandr zaklel a dveře nakopl. Srdce mu vylétlo až do krku. Kdyby měl volné ruce, začal by do hladkého dřeva bušit. Namísto toho je znova nakopl.

„Hugo! Hej, co se děje? Co je s ní?!“ zakřičel. „Hugo!“

Zničehonic ho kolem pasu objaly zezadu něčí paže, něčí brada mu odhrnula vlasy a něčí rty ho políbily na šíji. Ucítil alkohol. Byl rozzuřený, vyděšený... Prudce se otočil, uvolnil si jednu ruku a do osoby za sebou vrazil, aby ji od sebe odstrčil. Příliš prudce. Alkoholem omámený Vladimír Nikitič Jankovljev neudržel rovnováhu a se slabým vyjeknutím se po zádech zřítil ze schodiště. Obdivuhodně rychle se schoulil do klubíčka, jeho tělo poskočilo na posledních stupních.

Alexandrovi chvilinku trvalo, než si plně uvědomil, co se vlastně stalo. I on vykřikl, opatrně odložil chlapce ke zdi a vrhl se dolů. Lékař už se posadil, přejel si rukama po tváři, chytil se zábradlí a snažil se vstát. S heknutím se chytil za koleno a padl zpátky na zem. Teď už mu na nohy pomohl sám Alexandr.

„Proboha, to jsem nechtěl... lekl jsem se vás... jste v pořádku? Co vaše noha? Nic jiného...“ začal chrlit otázky.

„Je to jen naražené,“ uklidnil ho slabým hlasem zrzek a říhl. Mírně našpulil rty.

„Nebudete zvracet, že ne?“

Pokrčil rameny, energicky se chytil zábradlí a vyhoupl se na první schod. Alexandr ho podepřel.

„To já bych se měl omluvit,“ promluvil nahoře lékař. „S někým... s někým jsem si vás spletl.“

„To mi došlo,“ zamračil se na něj náhle Alexandr. „A rád bych, aby to bylo naposledy.“

Vladimír přikývl, ale nepodíval se na něho.

„Tak pojďte,“ chytil ho Alexandr pod paží, když se lékař pokusil vydat se ke své komnatě, ale zapletly se mu nohy a musel se zachytit zdi. „Doprovodím vás, nebo se ještě z těch schodů zřítíte znova...“

Vladimír asi chtěl poděkovat, ale namísto toho znovu říhl.

„Opravdu jste v pořádku? Já... je mi hrozně, tak jsem to... neměl jste spadnout dolů, jen jsem chtěl, abyste... abyste přestal... víte, s čím. Asi jsem to sám trochu přehnal, byl jsem v ráži, Hugo mě odmítá pustit za Agrippinou... děsí mě, co se tam může dít...“

Vladimír ležící zhroucený na svém lůžku si začal rozepínat kabátec. Podivně vědoucně se přitom po Alexandrově monologu ušklíbl, jako by říkal: „A vás nic nenapadá? To já bych hned věděl...“ Jenomže než stačil cokoliv říct nahlas, usnul. Blaženě tvrdě spal i navzdory tomu, že s ním ministr prakticky okamžitě začal třást, aby ho zburcoval.

Po neúspěchu u Jankovljeva zamířil Alexandr stále nervóznější ke králi. Damon Hulaimé si zrovna u okna rozvazoval fiží. „Vaše Veličenstvo,“ uklonil se pokorně Sall, „omlouvám se, že ruším, myslel jsem, že... tu najdu paní hraběnku... hraběnku Tërrovou.“

„Jednak buďte rád, že jste ji tu nenalezl,“ zpražil ho pohledem vladař, „protože v takovém případě bych vás nejraději prohodil tímhle oknem zase ven. Jednak paní hraběnce nebylo dobře, dobře vám radím, nerušte ji.“ Jeho výraz změkl. „Vidím, že už se dítě narodilo...“

„Ano,“ polkl Alexandr. „Další syn. Ale Hugo mě nechce pustit k Agrippině, mám... obavy. Chtěl jsem paní hraběnku požádat... je porodní bába, ji by tam Hugo pustit musel...“

„Zkoušel jste Vladimíra Nikitiče? Studoval sice v Padově, ale pochopitelně si pak doplnil vzdělání tady.“

„Zkoušel. Není stavu.“

Damon Hulaimé delší chvíli mlčel a ministra si měřil. „Běžte se vyspat, vypadáte hrozně. Hugo za vámi přijde, až tam skončí, a o všem vás jistě zpraví.“ Jeho hlas zněl najednou docela jinak, podivně cize, nepřirozeně.

„Vaše Veličenstvo...“ zajíkl se Alexandr. „Co je paní hraběnce?“

„Nic vážného,“ mávl rukou vladař a postupně ho zatlačil za dveře. „Jen ji bolí hlava. Jestli se nevyspíte, bude bolet i vás. Bonne nuit, pane ministře.“ Přibouchl mu dveře před nosem stejně jako předtím Hugo.

Alexandr se vrátil dolů do sálu s pocitem, že si děti všech kolem sebe asi jen vybájil, protože podle jejich chování by nikdo neusoudil, že už sami potomky mají. Hugo, Vladimír, Damon, nikdo mu nerozuměl. Skupinku zastihl v salonku u stolu, kde prováděli inventuru pozůstatků zdecimovaného občerstvení. Plukovník de Taale vzpomínal s oběma Näüsy na invazi na Guille před třinácti lety, ve vojenské topografii zběhlý poručík Fyr se opíral o stěnu, stál na jedné noze a špičkou nohy druhé vyťukával do zdi marš. Přitom dojídal plátek hrušky a olizoval si prsty ulepené medem. Zaujatě o invazi poslouchal. Helmut se rozvaloval v křesle a nebezpečně si v prstech pohrával se sklenkou, na jejímž dně ještě zbyla trošinka červeného vína. Druhou rukou si přejížděl po přecpaném břiše. Když si všiml Alexandra a chtěl ho pozdravit, namísto toho říhl. Ministr financí seděl u okna a díval se ven, nevšímaje si ničeho jiného. U krbu seděl v křesle Albert d’Elzzbierppe, podobně rozvalený jako Helmut, a veškerou svou pozornost věnoval Hectorovi, který hrál na cembalo.

„Tak co, pane ministře?“ otočil k příchozímu hlavu gardový poručík. „Máte konečně dceru, nebo je to zase chlapec?“

„Zase chlapec.“

„Jé, mohl bych?“

Alexandr chvilinku váhal, ale pak syna Renému Adamu Fyrovi podal.

„Nebojte,“ ukázal poručík v úsměvu na gardistu překvapivě špatné zuby. „Není to poprvé, kdy držím dítě.“

„Vím,“ přikývl ministr a usmál se na něj téměř neznatelně. Pak se posadil k ostatním a nalil si víno.

„Jak se jmenuje?“ zajímal se starý Näüs, ale kupodivu sám projevil o odpověď mimořádný nezájem, protože se zvedl, přešel k oknu a dal se do řeči s Publiem Christianem d’Elzzbierppe.

„Nemám tušení,“ přiznal sklesle a opravdu bezradně Alexandr. „Už jsme s chlapeckými jmény dočista v koncích.“

Okamžitě se na něj začaly ze všech stran sypat návrhy: „Jean! Albert! Adalbert!“

„Nikdy! Ne!“ skoro vyskočil ministr hospodářství. „François, Philipp, Daniel, Martin... podobná odporná tuctová jména přede mnou vůbec nevyslovujte, nebudu mít syna jménem Denis nebo Victor! Dost na tom, že mám Huga a Gabriela!“

„Omlouváme se...“

„Takových jmen mám po krk!“ odplivl si Alexandr.

„Co takhle Pierre?“ navrhl mírně Charles Näüs.

„Neslyšel jste mě?“ prskl on. „Další tuctové jméno! O Pierra zakopnete na každém rohu, jen v Ykkhó by jich člověk mohl dát dohromady celý regiment! Sever je plný Pierrů, na Edtraggu je dokonce město jménem Pierre!“

„Na Edtraggu,“ odtušil chirurg, „je zjevně zcela běžné nazývat města lidskými jmény. Je tam také jedno, které se jmenuje Yanna.“

„Nezajímá mě, jak se jmenují města někde daleko na severu, nadto jména ženská. O dceru se snažíme už od narození dvojčat. Po těch pěti letech teď hledám jméno pro šestého syna... opovažte se cokoliv říkat, poručíku!“ okřikl nadechujícího se Fyra.

„Já mít dalšího syna,“ zamyslel se krátce plukovník de Taale, „pojmenuji ho nejspíš Alexandr.“

„Tuctové,“ zavrzal zuby ministr. „Já ho nesnáším, mám s ním jen těžkosti.“

„A co to udělat jako s Korneliem?“ navrhl posléze Helmut. „Třeba přechýlit jméno Agrippina...“

„To už jsem zkoušel s Agrippinou konzultovat. Křičela, že syna jménem Agrippa mít nebude. O to víc jsme doufali v dceru...“

„No a Co Arian? Tak se ve skutečnosti jmenoval plukovník d’Agoulle... měl by z tolika vnuků radost...“

„Arian Sall...“ zkusil to vyslovit Alexandr. „Snad mi otec promine, ale... brrr...“

„A co Axel po druhém dědečkovi?“ navrhl s lehkým úsměvem gardový důstojník.

„V žádném případě!“ ohradil se ministr. „To je snad ještě horší než Arian!“

„Na Guille je oblíbené jméno Vitus,“ nadhodil chirurg.

„To je hezké jméno,“ usmál se poručík.

„Já mít dalšího syna,“ ozval se Helmut, „dal bych mu jméno René... Tedy já bych mu dal jméno Horst, ale toho už jednoho doma mám... nebo Helmut,“ zaplály mu v očích veselé ohníčky.

„S těmi německými jmény se běž vycpat,“ poradil mu jízlivě nevlastní bratr. „Reného bych klidně bral, ale tohle jméno, stejně jako jméno Adam, je nám zapovězeno. A já bych si rád s panem poručíkem udržel přátelské vztahy,“ pousmál se laskavě na náhle se mračícího Fyra chovajícího v náručí předmět dlouhé diskuse. „Vitus ale není k zahození...“

„Anatolij je neobvyklé jméno,“ promluvil de Taale.

„A divné. Já chci netuctové jméno, ne divné jméno.“

„Měl jsem jednoho kadeta,“ zavzpomínal poručík, „který se jmenoval Castellio... byl to dobrý muž.“

„Hlavně v posteli, co?“ ušklíbl se znechuceně Alexandr. „Nepojmenuji svého syna po vašem bývalém milenci, proboha!“

„Jé, tak to nevím, jestli nějaké jméno ještě vůbec najdeme...“ rýpl si Helmut.

„Mně by se líbilo třeba Hector, jenže ten už pod naší střechou taky jeden je,“ vzdychl Alexandr.

„Když jsme mluvili o vašich otcích,“ ozval se de Taale, „co takhle Alfréd?“

„To byl váš otec?“

„Ne, strýc vaší ženy. Byl to... myslím, že mladší... bratr Axela Fössra.“

„Alfréd...“ válel to jméno Alexandr po jazyku. „Tak budeme mít Alfréda. Ale pod jednou podmínkou. Vy, pane plukovníku, mu půjdete za kmotra.“

V tichu, uvolněném tichu, které následovalo, si kdosi významně odkašlal, upoutávaje tak na sebe pozornost. Alexandr se otočil. Ve dveřích stál Hugo d’Elzzbierppe a sušil si právě umyté ruce. Ministr hospodářství vyskočil, až povalil židli. „Agri...“

„V pořádku, spí, nechoďte tam, nechte ji odpočívat,“ zadržel ho lékař, sám podle hlasu také znaven. „Blahopřeji, máte syna.“

„Vím,“ ukázal Alexandr na dítě v poručíkově náručí.

„Asi došlo k nedorozumění,“ uchichtl se lékař. „Máte dalšího syna. Byl v ní ještě jeden. Když jste byl pryč... proto jsem vás už pak nemohl pustit... chápete. Asi stárnu, mohlo mi to dojít dříve... ale všichni tři jsou v pořádku...“

„Gloria Domine,“ vzal mu vojenský chirurg slova z úst.

„Gloria Domine,“ zopakovali po něm unisono lékař a ministr hospodářství.

„Vypadá to,“ nepříliš šťastně se usmál Alexandr, „že nakonec najdeme uplatnění i pro Vita."