Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá druhá kapitola - Charles

Sir Charles Young, plukovník gonské královské gardy a manžel princezny René, bojoval po boku svého přítele pod korouhví pretendenta Charlese Edwarda Stuarta už desátým měsícem. S jakobitskou armádou se držel i oddíl sedmiset vojáků, které poslali na vlastní pěst v srpnu Guillané. Velel jim nástupce knížete d’Elzzbierppe, jeho nejstarší syn Gabriel.

Helmut jako obvykle vyfasoval mapu a byl vysílán, aby slídil po okolí. Všiml si ho dokonce sám vrchní velitel Murray. Jeho osvědčenou taktikou bylo, že armádu rozdělil a její část poslal oklikou, aby nepřítele zmátl. Součástí těchto oddílů byl většinou i Helmut, přinejmenším byl pokaždé vyslán napřed, aby obhlédl Murrayovu zamýšlenou trasu. Zpočátku pár Skotů vrzalo zuby, proč by měl po okolí čmuchat ten mladý voják, když je to navíc cizinec… Helmut si ale rychle získal jejich respekt. Ve vojsku ostatně zdaleka nebyl jediný cizinec. Mezi jakobity byli Irové, Francouzi, tu a tam nějaký Španěl… Sám sir Charles si nebyl jistý, kdo ještě. Srdce tvořil princ Charles Edward Stuart a jeho přátelé, povětšinou mladí Irové, s nimiž se seznámil již ve Francii, když sháněl lidi pro svou věc.

Hlavní velení měl George Murray, nicméně nejednou vznikl konflikt mezi ním a některým dalším velitelem, Murray byl pyšný, neústupný a urážlivý, nicméně zkušený vojevůdce. Sám plukovník Young byl nejednou svědkem jeho pří. Přesto to bylo pravděpodobně právě Murrayovou zásluhou, že zejména v listopadu a prosinci slavili jedno vítězství za druhým, dobyli například Carlisle nebo Lancaster a začátkem prosince dorazili do Derby. To celé byl Murrayho nápad, on v Edinburghu přiměl všechny, aby se namísto do Newcastlu vydali na jihozápad směrem na Carlisle. Měl to být kraj jakobitům nakloněný, avšak velké podpory se nakonec nedočkali. Ke všemu se hned v Carlisle Murray opět rozzlobil, protože princ nesvěřil jistý úkol jemu, nýbrž jinému veliteli.

Začátkem prosince se ocitli v Derby, jen sto mil od Londýna. Ve vojsku panovalo jiskřivé vzrušení. A pak se zničehonic karta obrátila. Jedné noci se v době, kdy již princ spal, uskutečnila válečná porada. Charlese Younga probudil Helmut, který měl hlídku. Když sir Charles přišel na poradu, byl už na ní i čerstvě probuzený Charles Edward Stuart. Vášnivě se diskutovalo, princ byl bledý vzteky, protože mu bylo oznámeno rozhodnutí o návratu do Skotska. Proč, když byli už tak blízko?! Táhnout na Londýn je příliš nebezpečné, tvrdila část velení. Mladý Stuart byl rezolutně proti návratu, ale mužů, kteří se přidali na jeho stranu – mezi nimi byl samozřejmě i sir Charles – bylo příliš málo. Navíc se dozvěděli, že se objevil oddíl devíti tisíc vojáků, o kterém dosud nevěděli. To byla nejspíš pověstná poslední kapka. Návrat do Skotska byl nevyhnutelný.

Opustit Derby se zjevně nechtělo více lidem. Vojsko, které se osmého prosince dalo na pochod pryč z Anglie, vypadalo úplně jinak než to, které před čtyřmi dny do města přijelo. Vojáci se neochotně ploužili, sám princ se nezvykle vezl na voze. Jako by už tehdy tušili, že rozhodnutí pro návrat bylo špatné.

Ani Skotsko je nepřivítalo s otevřenou náručí. Angličané zatím úspěšně působili všemi směry, takže padla jistá města dříve jakobity dobytá a nyní se vojsko Charlese Edwarda muselo uchýlit do Glasgow, které ani předtím nepociťovalo vůči jakobitům přílišnou vřelost. Všechno už šlo od desíti k pěti, pomalu, ale jistě.

V lednu 1746 po jedné vítězné bitvě se znovu ostře pohádali mladý Stuart a generál Murray. Posléze se Charles Edward sebral a odjel obléhat stirlingskou pevnost. Bylo to fatální rozhodnutí. Jakobité prakticky neměli šanci a jediným výsledkem bylo, že ze Stirlingu doslova prchali, navíc u pevnosti museli ponechat řadu poškozených děl. Následovala další porada, na níž se rozhodlo o dalším kroku, který se později měl ukázat jako osudný. Vojsko mělo být rozděleno na dvě části, které se měly opět shledat v Inverness, městě již dříve jakobity dobytém. První skupině velel generál Murray, druhé Charles Edward Stuart. Sir Charles se s gonskými oddíly bez váhání připojil ke skupině vedené svým princem, zatímco Guillané vedení knížecím princem Gabrielem d’Elzzbierppe se příznačně přidali ke generálovi Murrayovi.

Na místo určení dorazil jako první oddíl v čele s Bonniem Princem Charliem, jak Skotové nazývali mladého Stuarta. Stalo se tak dne 18. února roku Páně 1746. O pár dní později dorazil i druhý oddíl pod velením George Murrayho. Vojsko bylo již před Stirlingem značně demoralizované, k problémům se připojil i hlad a došlo i k další pohromě, které už začínaly být v souvislosti s jakobity a Stuartovci přímo pověstné. již loňského roku se jakobitům podařilo dobýt anglickou loď, ta byla posléze přejmenována na „Le Prince Charles“ a vyslána do Francie. Tam byla naložena zlatem a namířila si to opět do Skotska. Jenomže skotské přístavy byly z valné části blokovány Angličany. I když nakonec bylo nalezeno místo, kde přistát – a bylo to až na samém severu – byla posádka nakonec obklíčena a musela se vzdát. Peníze nicméně do rukou nepřítele nepadly, protože je muži stačili zanechat ve vřesovištích.

Po obdržení této zprávy se ve vojsku rozhostila beznaděj. Definitivní konec přišel v dubnu roku Páně 1746. Patnáctého dne přitáhl lord Cumberland s protistuartovskými vojsky k Cullodenu ležícího nedaleko Inverness. Jeho armáda byla dobře nakrmená, disciplinovaná a měla lepší prostředky, zatímco vojsko Charlese Edwarda bylo hladové, vyčerpané a promrzlé na kost. Mezi oběma armádami ležel desetikilometrový pás rašeliniště. Jakobité zamýšleli jej překročit a překvapit na opačné straně Cumberlandova vojska. Plán skýtal naději, ztroskotal ovšem na vyčerpání vojáků. Když už byli navíc konečně první muži na druhé straně, znovu došlo ke střetu mezi princem Stuartem a generálem Murraym. Nakonec se rozhodlo o ústupu a po návratu vojsko ulehlo k odpočinku.

I když se Helmutovi únavou zavíraly oči, byl to právě on, kdo z Goňanů obdržel hlídku. A byl to právě on, kdo o pouhých několik hodin – příliš málo času na skutečný odpočinek – později zburcoval svého velitele, sira Charlese. Cumberland útočil.

Bitva, která definitivně skoncovala s jakobitským povstáním, proběhla 16. dubna 1746, v den, kdy princezna René slavila třicáté narozeniny. Trvala asi půl hodiny, ale účastníkům připadala nekonečná. do skotských klanů pršely salvy z anglických děl. Muži se hrdě bránili, povzbuzovali se výkřiky v jazyce, kterému málokdo rozuměl a ze kterého Goňanům běhal mráz po zádech. Teď se ukázalo, že Cumberlandova armáda je také lépe vyzbrojena. Zoufalí Skotové dokonce po nepříteli vrhali kameny, které nacházeli na zemi. Nebylo to mnoho platné. Armáda Charlese Edwarda Stuarta zanedlouho prakticky zmizela z povrchu zemského.

Poslední řady jakobitů již prchaly. Goňané se je snažili zadržet a přimět je k boji, ale pak sami uviděli, co se děje vpředu, a krev všem ztuhla v žilách. Vévoda Cumberland měl své zásady a jednou z nich bylo, že nepřítel je doopravdy poražen teprve tehdy, až z něj nezbude vůbec nic. Jeho dragouni pronásledovali prchající, a koho dostihli, tomu prováděli hrozné a hrůzné věci, snad aby ho potrestali za útěk, snad aby ostatním ukázali, co je čeká, jestliže padnou vévodovi do rukou.

Jakobitské vojsko se rozpadlo. Kdo ještě neležel na zemi, utíkal, seč mu síly stačily. Vojáci prchali v hloučcích i samostatně, mnohdy se hlouček stejně rozdělil, aby bylo těžší jej pronásledovat. Útěk mířil do všech směrů a pronásledování jakbysmet. Přátelé se strachovali o své přátele, protože nikdo nevěděl, jestli jeho přítel padl v bitvě, jestli je na útěku nebo jestli jej dostihli dragouni.

Sir Charles svěřil velení gonských oddílů poručíkovi Taavettimu a sám šel bojovat po boku svého dávného přítele Maxwella. Uviděli prchat z bojiště Gabriela d’Elzzbierppe a několik jeho vojáků, viděli i to, jak opozdilce z jejich řad dopadli jezdci lorda Cumberlanda.

„Do háje…“ zajíkl se Maxwell. „Pryč odsud, Charlie!“

Sir Charles ponuře přikývl. Otočil se právě včas, aby viděl, jak Helmuta zasáhla střela. Gardista se v sedle zapotácel, ale na koňském hřbetě se udržel. Jeho velitel k němu vyrazil. „Pojeď!“ zvolal, když ho míjel. Ještě se otočil. Helmut za ním cválal na svém bělouši Horstovi a za jeho ramenem zahlédl ještě i Maxwella, který mu mával.

„Najdu prince a pojedeme do bezpečí!“

Charles Young přikývl. Maxwellova slova mu připomněla, že se před bitvou nedomluvili, kde se pak setkají. Nebyl ovšem čas nad tím dumat. Ucítil bolest v levé noze. Kůň zaržál a vzepjal se s ním. Sir Charles ho pobídl k větší rychlosti.

Netušil, jak dlouho jel, netušil ani, kam vlastně jede. Kůň pod ním padl. Muž se odkulil stranou a těžce se postavil. S hrůzou postřehl, že za ním sice stále kluše Helmutův bělouš, jenže bez jezdce. Ohlédl se. Nemohl se vracet, to mu bylo jasné ihned. Poplácal Horsta po krku a s heknutím se vyhoupl do jeho sedla. Pokračoval směrem na sever. Když už cítil, že dál nedojede, sesedl a málem přitom upadl. Noha ho mučivě bolela a pálela a cítil, že nohavici má mokrou krví. Při bližším prozkoumání shledal, že má prostřelené stehno. Zavedl Horsta na kraj lesa, schoulil se u paty jednoho stromu a neklidně začal dřímat. Ve spánku však nepřestal svírat jílec šavle.