Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá pátá kapitola - Helmut

Stá osmdesátá pátá kapitola – Helmut

 

Později se dozvěděli, že princ Charles Edward Stuart – pokud tedy ještě vůbec mohl být něčeho princem – se do Skotska již nikdy víc nevrátil. On, Skot, svou rodnou zemi opustil navždy, zato Helmut, Goňan, se sem vrátil rád. Zelená scenerie mu připomínala jižní Gony a byl vděčen svému plukovníkovi, že ho na záchrannou výpravu vzal s sebou. Občas míval nadmíru ješitný pocit, že je nejvyužívanějším gardistou. Opět obdržel mapu a dělal průzkumy. Loď, kterou se do nepříliš nadšené části Velké Británie dopravili, je vyplivla na samém Severu, který nebyl pod takovou kontrolou britského námořnictva a dalo se jejich hlídkám spíše proklouznout. Teď se museli ze severu Skotska dostat na sever Anglie.

Helmut už ztratil přehled, kolikátý den se již podle jeho názoru nádherným Skotskem ubírali, když ho jednoho dne kolem poledne dohonil sir Charles a nadmíru ho překvapil svou otázkou: „Můžu vám sáhnout na vlasy?“

Helmut nevěděl, jestli se na něj má zamračit, nebo se začít smát. „Prosím?“ otočil se na něj naprosto nechápavě.

„Můžu?“ natáhl opatrně jeho velitel ruku k jeho culíku.

„Ehm… nechápu sice, proč, ale poslužte si…“ odvrátil se od něj voják, aby mu nastavil své kadeře. Matně vnímal, jak jich několik Skot promnul v prstech. Pohodil hlavou, vyškubl se mu a zabodl do něj pohled. „Co tím sledujete?“

„Nezdálo se mi to…“ zamumlal sir Charles a nahlas řekl: „Myslel jsem, že je to nějaká podivná hra světla, ale ne… vy už šedivíte… kolik vám je let? Vypadáte o tolik mladší?“

„Netuším, na kolik podle vás vypadám,“ ušklíbl se Helmut. „Je mi šestatřicet. Ale ani mě nepřekvapuje, co říkáte, můj otec byl v nějakých sedmatřiceti už úplně šedivý.“

Asi čtvrt hodiny jeli krokem mlčky.

Potom se Helmut osmělil: „Směl bych se teď na něco zeptat já vás, sire?“

Skot povytáhl obočí. „Chcete mě překvapit, že už taky šedivím?“

Helmutovi se zaškubaly koutky úst, ale usilovně se snažil nedat to najevo. „Ne, to ne, sire… já se chtěl… chtěl jsem se zeptat na něco jiného…“

„Tak do toho,“ vybídl ho jeho velitel klidně.

„Pojedeme přes Edinburgh?“

Jeho plukovník na něj na okamžik vytřeštil oči. V jeho tváři se objevila zarputilá přísnost. Máchl rukou k jeho brašně. „Máte mapu a na ní vyznačenou cestu. Od čeho vás s sebou mám, když ani nepoznáte, že naše cesta přes Edinburgh nevede?! Čekal jsem od vás rozumnější otázku, Helmute.“

Gardista nesklopil pohled. „Samozřejmě vím, že trasa, která je zakreslená v mapě, Edinburgh míjí, ale… zajímalo mě… zajímá mě, jestli bychom tam přeci jen nemohli zajet…“

„Proč? Schází vám snad tak moc nějaká větší společnost?“

„Prostě… se mi tam líbilo, když jsme tam byli loni…“ zamumlal napůl úst Helmut s očima provrtávajícíma Horstovu hřívu. „Líbila… se mi tamní architektura…“

„Architektura?“ opakoval sir Charles.

Helmut v tu chvíli v duchu snad stokrát proklel gardový předpis nařizující culík za krkem, který mu odhaloval tvář a také nach, který mu v ní začal rozkvétat. Rychle bodl Horsta do slabin, aby svému plukovníkovi ujel a on si jeho ruměnce nevšiml.

Byl už zase v pořádku, když ho sir Charles opět dojel. „Můžeme se tam zastavit cestou zpátky,“ navrhl přátelsky.

Helmut se na něj nepodíval.

„Teď se tím nechci zdržovat,“ chrlil Skot. „Maxwell… kdo ví, co mu provádějí. Chci ho z Anglie dostat co nejdříve! Potom se můžeme v Edinburghu zastavit všichni tři.“

Helmut se kousl do rtu, ale nakonec neodolal. „Odpusťte, sire, ale… upřímně mi přijde, že stále považujete Anglii a Skotsko za dvě země. Jenže ona už je to vlastně jedna země, Velká Británie. Cožpak jsme se o tom nepřesvědčili v prosinci loňského roku? Ani tady nejsme v bezpečí, navíc vaše jméno bude určitě známé ve spojitosti s jakobity a Maxwellovo jakbysmet. Neřekl bych, že je rozumné se v takové trojici do Edinburghu vydávat.“

„Co tím chcete říct?“ šlehl po něm pohledem Charles Young.

„Jen to, pane, že když už, tak by bylo lépe jet do Edinburghu jen ve dvou, než ještě s dalším člověkem, který by na nás mohl upoutat pozornost. Bude to menší risk.“

„V tom případě tam nepojedeme vůbec! Nehodlám se Edinburghem zdržovat, to bylo mé první a je to i mé poslední slo…“ Zničehonic zmlkl.

Helmut se na něj podíval. Skot měl sevřené rty, křečovitě svíral otěže, ale přitom jeho kůň už zpomaloval a on byl napnutý a připravený v okamžení seskočit.

„Jeď dál, počkej na rozcestí!“ křikl na Helmuta, zatímco mířil do křoví pár kroků od stezky.

Helmut ho bezmyšlenkovitě uposlechl a cestou dál přemítal, co se děje, že je jeho velitel tak podrážděný. Proč se tolik brání Edinburghu? Je v tom opravdu jen tolik, co řekl nahlas? Na druhou stranu, co by tak mohl před Helmutem tajit? Asi v tom bude opravdu jen strach o jeho přítele… A kde vůbec tak dlouho vězí, Helmut už tu na něj čeká… kdo ví, kolik minut…

Posléze pokračovali v cestě. K tématu Edinburgh se už nevrátili, Helmut cítil, že jeho velitel diskusi považuje za ukončenou. Co se dá dělat, gardista se holt asi bude muset smířit s tím, že se tam nepodívá… třeba si potom vezme na pár dní Pruh a do Skotska si zajede a Edinburgh navštíví sám.

Toho večera se utábořili hluboko v lese, nanosili kamení a dříví, poskládali ohniště a Helmut vykřesal oheň, zatímco sir Charles zmizel za houštinami. Brunet vytáhl dvě placky a ukrojil kus sýra, který rozlomil na dvě stejné části. Jednu porci pak podal plukovníkovi, ale ten mu sýr vrátil.

„Díky, spokojím se s plackou,“ zamumlal a rychle se do ní zakousl. Žvýkal podezřele dlouho, takže Helmut pochopil, že už spolu rozmlouvat nebudou. Uložil se tedy ke spánku a nechal Skotovi první hlídku.

Ohnivé plameny byly pryč a tmu bázlivě rozháněly jen řeřavé uhlíky, když se v noci probudil. Probudil se sám od sebe a trochu ho podráždilo, že ho velitel nezburcoval, když na něj měla přijít řada s hlídkou. To chce sám střežit okolí celou noc?! Tlumeně ho oslovil, ale sir charles neodpovídal. Helmut se ušklíbl. Nejen, že ho nevzbudil na jeho hlídku, on sám na stráži usnul, usoudil. Nebo, napadlo ho vzápětí, mě nevzbudil právě proto, že usnul.

Za rozbřesku ho udivilo, že plukovník Young neleží u ohně z opačné strany, jak si večer ustlal, nýbrž se přestěhoval až k houští. Možná by si mohl myslet, že se tam prostě jen nějak ve spánku odkulil… to by ovšem nesměl muž ležet úhledně ve svých pokrývkách.

„Chcete snídani?“ zeptal se voják, když ho zburcoval z dřímoty.

Skot zamumlal cosi, co bylo prokazatelně nesouhlasem, a ztratil se v křovinách. Helmut se prošel k říčce a vodou zchladil popel a uhlíky v ohništi. Teprve když za sebou uslyšel šustění, uvědomil si, jak dlouho asi jeho druh ve křoví byl. Otočil se a upřímně se zhrozil, když ho uviděl.

„Jste v pořádku, Herr Anführer?“ Vůbec nechápal, proč se ptá, bylo přeci nabíledni, že ne. Muž měl barvu mramoru, chvěl se a vypadal vyčerpaně. Když si sedl, vypadalo to spíš, jako by se prostě zhroutil.

 

„Ne, Helmute… asi… nejsem… v pořádku,“ vysoukal ze sebe ztěžka o den později. Tomuto jeho výroku předcházela situace, kdy opět znenadání sesedl z koně a odběhl kamsi na kraj lesa. Potom se vrátil, strčil nohu do třmenu. Helmut nečekal, až nasedne, pomalu se rozjel dál a přitom k němu cosi pronášel. Teprve když dlouho neslyšel jeho odpověď, ohlédl se. Plukovníkův bělouš stál tam, kde před několika minutami, a Helmut už uhodl, kde je asi jeho pán, který se už v jeho blízkosti nenacházel.

Zkoumavě si ho prohlížel, když se zase objevil. Tentokrát se z křovin skoro vyplazil a ani se neobtěžoval jít až ke koni. Zůstal opřený o kmen stromu, zarýval prsty do kůry, na čele se mu perlil pot. Helmut sesedl, vydal se k němu a cestou mu hodil lahev s vodou. Skot se okamžitě žíznivě napil.

„Nemůžu… nezvládnu jet,“ hlesl slabým hlasem.

Helmut se na něj soucitně díval a zamyšleně si hryzal ret. Sedl si proti němu do trávy a na kolena si rozložil mapu. Prstem přejížděl po vyznačené cestě do míst, kde se teď zhruba nacházeli. Zatěkal pohledem. Zaváhal, ale pak oči zvedl k siru Charlesovi. „Když dám prst na mapu do míst, kde jsme… je v jedné přímce kousek od Edinburghu…“

„Ne!“ ostře se ozval Skot. „O tom už jsme mluvili! Je to nebezpečné!“

„Já považuji za nebezpečnější, když vidím, jak na tom jste!“ rozčílil se už Helmut. „Měl byste se vidět! Počítal jsem, kolikrát jste si už takhle odběhl, sire. Je před polednem a vy už jste zmizel do křoví šestkrát.“

„Ani to nepřipomínej…“ zavrzal zuby důstojník.

„Sám říkáte, že tu cestu nezvládnete! Pane, pojeďme do Edinburghu. Není to tak daleko, teoreticky bychom tam mohli… no dobře, dnes asi ne, ale zítra bychom tam mohli být, kdybychom jeli přes noc. Tam vám pomůžou, dáte se do pořádku a pak můžeme pokračovat!“

„To se můžu dát i tady, do pořádku…“ zabručel muž a těžce se zvedl. Musel se opřít o nízkou větev, tak se mu roztřásly nohy. Když se potácel mezi houštiny, Helmut si několikrát myslel, že upadne.

V poledne přišel definitivní konec. Sir Charles v sedle vydržel ani ne čtvrt hodiny, když sesedal, spadl, a do křoví se tentokrát doopravdy odplazil. Dál se nedostali. Muž několikrát podnikl pokus ještě se vzchopit, ale málo platné, sotva se z houští vypotácel, už se mohl otočit a jít tam znova, až nakonec zmizel Helmutovi z dohledu asi na půl hodiny. Gardista už si málem začínal myslet, že tam rovnou vypustil duši, když uslyšel slabounký rozechvělý hlásek: „Asi už se odsud nikdy nehnu…“

„Nemusíte,“ povzdechl si a seskočil z koně na zem. Nanosil dříví, rozdělal oheň, oběma ustlal. „Půjdu s koňmi najít vodu,“ oznámil houštinám. Když se vrátil, ležel plukovník Young ve svých přikrývkách a vypadal snad ještě hůř. Ležel schoulený do klubíčka a měl zavřené oči. Když k němu Helmut dřepl, sice nadzvedl víčka, ale vypadalo to, že jeho očím trvá velmi dlouho, než vojáka konečně našly. Helmut mu dal ke rtům lahvici a sir Charles pil, jako by vodu od příjezdu do Skotska nepotkal. Helmut mu zatím s nepříjemným tušením položil hřbet ruky na čelo.

„Měli jsme jet do Edinburghu, dokud jste se ještě udržel v sedle,“ zanaříkal. „Co teď? Mohl bych zajet do nějaké vsi poblíž, ale vsadím se, že bych se tam nedomluvil.“

Sir Charles neodpověděl, usnul s lahvicí u úst. Helmut nad ním držel stráž, pokoušel se chladit jeho kůži svým šátkem, který namočil v říčce, a naprosto bezradně přemítal, co si počnou. Jeho velitel nedokázal už ujít ani pár kroků. Když Helmut vzdal hlídkování a uložil se také k spánku, mnoho toho stejně nenaspal, jelikož ho Charles Young každou chvíli budil a on mu musel do houštin pomáhat, což v podstatě znamenalo, že ho tam musel takřka odvléct.

Ve stejném duchu a se stejnou náplní práce pro Helmuta proběhly následující čtyři dny. Jeho společník hubl a byl vyčerpanější a vyčerpanější, slabší a slabší… Helmut, který si zpočátku dělal starosti především s tím, jak a kdy bude jejich cesta, která zatím nepříjemně stagnovala, pokračovat, se poslední dny začal podstatně víc strachovat o samotného Charlese Younga. Snažil se toho do něj dostat co nejvíc, z úzkosti ho krmil častěji a po malých dávkách, ale málo platné, sir Charles mu toho většinu za okamžik vrátil spolu se žaludečními šťávami. Čím hůř mu bylo, tím víc se Helmut podivoval nad tím, že on je zcela v pořádku.