Za Huga d'Elzzbierppe / Stá devadesátá kapitola - René

Květen

 

Stá devadesátá kapitola – René

 

Byl nádherný den, jen ho namalovat. Na blankytné obloze nebyl, kam až oko dohlédlo, jediný obláček, sluníčko oslnivě svítilo, a i když již dávalo krajině pocítit svou žhavou sílu, přeci jen to ještě nebylo tak docela to pravé gonské parné léto, poněvadž je ještě zvládal rozhánět příjemný chladivý vánek. Bylo to odpoledne jako stvořené pro Reného záměry. Po obědě nechal připravit do svých zavazadel vše potřebné a vyjel si s Bernadette na vyjížďku. Jel s nimi i Walentin, zatím ho však ani jeden z rodičů nechtěl pustit na jeho vlastního koně, a tak ho René přidržoval před sebou.

Na louce pod rozkvetlým stromem se usadili na přikrývku a rozložili kolem sebe lehké občerstvení. Walentin rychle zhltl, nač měl chuť, a rozběhl se do trávy. Bernadette s Reném se na sebe usmáli.

„Minulý měsíc to bylo deset let, co jsme manželé,“ řekl bývalý poručík královské gardy.

„Vím,“ usmála se jeho pětadvacetiletá choť. „Měla jsem štěstí jako málokterá, mohla jsem se vdát ještě před šestnáctými narozeninami a navíc jsem svou dlaň spojila stuhou s dlaní muže, kterého jsem opravdu milovala. A miluji pořád,“ dodala spěšně a oba se rozesmáli.

„Můj někdejší velitel měl taky takové štěstí,“ vzpomínal Fyr. „Tedy… když si pár dní po jejích šestnáctých narozeninách bral svou lásku, byla už viditelně těhotná…“

„Co se s nimi stalo?“ podivila se Bernadette, která tou dobou žila ještě v Paříži.

„Ona asi za tři měsíce zemřela při porodu. On zemřel nějaké dva, tři roky po ní, už přesně nevím.“

Bernadette sklopila pohled. „My máme opačný problém. Těžko můžu zemřít při porodu, když nerodím.“

I když to Fyra bodlo, musel se tiše zasmát. Přivinul ji k sobě. „Tváříš se, jako by to bylo špatně!“

„Tak trochu,“ utrousila. Honem ho ale objala kolem krku. „Ale myslím, že už jsme se s tím oba smířili, ne?“

„Právě,“ přikývl, vděčný, že bolavé téma uzavírá. „Mám pro tebe dárek,“ prohlásil vesele a z brašny vytáhl červené šaty. Bernadette se rozzářila. „Zkusíš si je?“

Horlivě přikývla a bezostyšně se rovnou na místě začala svlékat z róby, kterou měla na sobě. René jí ochotně pomohl. Sledoval, jak se před ním v červených šatech šťastně točí kolem své osy jako malé děvčátko. Pak se mu jeho žena vrhla do náruče, sedla si mu do klína, opřela ruce o jeho hruď a vroucně ho políbila. Dlouho se jen tak líbali, pohroužení sami do sebe, jeden do druhého. Bernadette se pomalu položila na pokrývku a stáhla manžela s sebou.

„Víš, že jsem se ještě nikdy venku nemilovala?“

Okamžitě vycítil nebezpečí. Rychle ji znova začal líbat a vyhrnovat jí šaty k pasu, aby si pospíšil se splněním jejího přání a vyhnul se nutnosti odpovědět, jak očekávala, a lhát jí, že on se venku taky ještě nikdy nemiloval.

Jenže k činu nakonec nedošlo. Muž si ještě ani nerozepnul nohavice, když se k nim přihnal posel. „Jedu z Château La Maison du Roi. Žádají si vás tam, Milosti.“

„Proč?“ otázal se hrabě stroze.

„Jde o smrt monsieur Näüse, vy jste o tom neslyšel?“

„Ne,“ odsekl podrážděně. „Garda o mne ztratila zájem, tak já ztratil zájem o ni,“ lhal. Obrátil se na Bernadette. „Vezmi Walentina a jeďte domů. Přijedu tam za vámi, jak budu moci.“

 

V trůnním sále byl jen král Charles I. a dva vojáci na stráži. Panovníkovi bylo šestatřicet let, měl na sobě drahý kabátec a plášť, který byl z vnitřní strany zlatý a z vnější na něm byla vlajka Gon. Na hlavě měl černou paruku Richarda VI., v níž trochu připomínal Charlese Näüse, a přes čelo mu běžela zlatá obroučka, ještě omotaná tenkým zlatým drátkem.

Krátce po Reném vstoupil plukovník Young, překvapivě v civilu, v provokativním bílém oděvu a temně modrém plášti. Co však Reného popudilo mnohem víc, bylo, že po jeho boku se princezna René Hulaimé nesla ve stejně modrých šatech s bílými bohatými krajkami, jež jí vůbec neslušely. Hrabě měl při pohledu na manžele pocit, že už nikdy nesnese spatřit modrou barvu. Příchod princezny a jejího zahraničního muže však v Reném Adamovi Fyrovi probudil novou zvědavost, co se tu bude dít.

Skot se uvelebil po panovníkově pravici s temným pláštěm elegantně omotaným kolem předloktí. Princezna usedla po levici svého nevlastního bratra. René znejistěl, když se na něj upřely pohledy té vznešené trojice.

„Jistě se diví, proč jsme je dali zavolat,“ pronesl laskavě Charles I. Renému v tu chvíli poskočilo srdce. Možná, napadlo ho, možná mne přijmou zpátky… Chybí jim přeci čtvrtý poručík, když Näüs zemřel… A kdo jiný by měl mít větší zkušenosti než právě já! „Zavolali jsme je kvůli uprázdněnému místu čtvrtého gardového poručíka,“ pravil Charles Hulaimé a slova mu ze rtů kapala a táhla se jako zlatý med. „Rádi bychom slyšeli jejich názor na Helmuta von Gräü.“

„Mys… myslíte jako… jestli by… byl vhodný…?“ vypravil ze sebe ztěžka Fyr, ale rychle se vzpamatoval. „Samozřejmě, Vaše Veličenstvo. Doporučoval jsem ho už tehdy, když přišel o život poručík Üffä. Ale… upřímně pochybuji, že by to místo přijal, tenkrát mne s tímtéž nápadem… no nevyjádřil se k němu zrovna lichotivě.“

„Uděláme vše, co bude v našich silách, abychom ho přesvědčili,“ usmál se lehýnce sir Charles. „Helmut je vynikající gardista, má opravdový talent a byla by škoda, aby… si jej nechával jen pro sebe.“ Jeho úsměv byl tak strojený, jak jen mohl být. René odhadoval, jestli se za jeho maskou skrývá víc únava, nebo smutek, neboť ve Skotově tváři viděl obé.

Když byl propuštěn, neopustil zámek ihned. Vylezl na hradby, prohlížel si město pod sebou a hlavně sledoval kasárna. Byl zvědavý, jak se bude ten Skot tvářit, až ho Helmut s tou nabídkou pošle do háje. Díval se, jak sir Charles těžce kulhá k bráně. Nenáviděl ho… Jeho vyhodili od gardy kvůli řadu let starým zraněním, navzdory tomu, že byl šlechtic, že za zásluhy obdržel titul hraběte… že dělal pro krále a království první poslední, plnil tajné úkoly… a sir Charles? Pár hodin dělá oči na princeznu, až si ho vezme do postele, udělá jí dítě… a rázem mu spadne do klína celá zem. René Hulaimé pro něj udělá, co mu na očích vidí, a i když se její manžel sotva vleče, dál ho nechá v úřadu plukovníka. Co ten Skot přitom udělal tak záslužného? Jakmile šlo o jeho zemi, o Skotsko, už dvakrát se tam vrhl do boje, ale pro Gony, kde žil a odkud měl ženu, nehnul prstem.

Když uviděl plukovníka Younga odjíždět na jeho bělouši, pospíšil si k vlastnímu koni a jal se Skota sledovat. Muž mířil na jih, ale asi po třech hodinách jako by si uvědomil, že si spletl směr, obrátil koně a vracel se, i když víc na západ, než odkud prvně vyjel. René zase za ním. Konečně si ho sir Charles, pobrukující si nějakou melodii, všiml. Zamračil se a ruka mu sjela k jílci rapíru.

„Co chcete? proč mě sledujete?“

„Jsem vaše budoucnost,“ ušklíbl se René Adam Fyr zlověstně. Rty se mu vzápětí roztáhly do děsivého úsměvu. „Kampak to sahá vaše ruka? Vy se chcete bít?“ Tasil vlastní zbraň. „No dobrá, proč ne. Můj rapír už se těší, až ochutná vaši krev!“

Skot divoce vykřikl a vrhl se na něj. René mu vyrazil v ústrety a rapíry se s třeskem srazily. René jen o vlas minul Skotovo rameno. Pokusil se ho odzbrojit, ale nepovedlo se mu to. Podařilo se mu Charlese Younga škrábnout na lokti, ale protože rapír způsobil víc škody jeho košili než tělu, nijak to Reného neuspokojilo. Chtěl jednat rychle, boj, který nepříjemně stagnoval, ho přestával bavit. Prudce vyrazil rapírem proti sokovu obličeji. Toužil mu způsobit zranění, které by ostatní ubezpečilo o tom, že ani sir Charles nemá u gardy co pohledávat. Jenomže protivník ránu hbitě odrazil, až René překvapeně zalapal po dechu. Než si stačil uvědomit, co se děje, setrvačnost mu vrhla ruku vpřed a rapír zasáhl sira Charlese do břicha. René zaklel, na nic nečekal, stáhl se a ujížděl pryč. Letmo se ohlédl. Skot si oběma rukama, tou volnou i tou, v níž dosud svíral rapír, tiskl břicho. Na bílé látce se pod jeho prsty pomalu začala utvářet rudá skvrna. René Adam Fyr se zase otočil dopředu a pobídl koně k větší rychlosti. Doufal ve dvě věci: že zranění, které Skotovi nechtěně způsobil, není smrtelné, a že ho pořádně bolí.