Za Huga Salla / Dvou stá třicátá druhá kapitola - Hugo

Všude kolem byla modř. Jemně modrá obloha, modrý obzor v dálce a modré moře, ve kterém člověk tonul už pouhým pohledem. Hladina byla klidná a jen sotva postřehnutelně se vlnila, jako by to byla obrovská, nezměrná přikrývka, kterou někdo zvolna pohyboval nahoru a dolů. I vítr jim přál a hnal je na západ. Krásu kazila jediná věc – příšerná zima. Severní ledový oceán neměl své jméno pro nic za nic.

Hugo Sall slezl ze strážního koše, kde ho nahradil Andrzej, a zamířil do podpalubí. „Kde je Jom?“ zeptal se Gabriela.

„Na přídi, měří naši rychlost. Půjdeme se najíst?“

„Nepočkáme na něj?“

„Ne, mám za sebou náročný půlden a mám hlad! Jednomu se zanítila rána, od brzkého rána prakticky jen vymačkávám hnis.“

„A máš chuť k jídlu?“ pozvedl Hugo ironicky obočí.

„Asi i za něho,“ letmo se usmál Geb.

„Až se vrátíme, máš svatbu s tou děvkou, že?“

„Muriel není děvka!“ zarazil ho stroze Gabriel.

Hugo se ušklíbl. „Ale jistěže je, Gebe! Pracuje v nevěstinci a rozhodně tam jen neroznáší nápoje.“

„Odešla odtamtud!“ hádavě vyhrkl Gabriel. „Od té doby, co mi řekla ano, už svoje tělo samozřejmě nikomu neprodává!“

„Jsi si jistý?“ podíval se na něj vážně Hugo. „Gebe, děvka se kouzlem nepromění na princeznu. Děvka je a vždycky bude děvka. Jestli věříš něčemu jinému… je mi tě vlastně líto.“

„To mně je líto tebe, že nevěříš, že by se někdo mohl napravit. Jestli teda Muriel kdy něco napravovat musela. Nějak se člověk živit musí.“

„Já bych svoje tělo nikdy takhle neprodával,“ odplivl si Hugo.

„No, tebe by taky asi nikdo nechtěl…“ utrousil Geb. „Ale moc rád využíváš toho, když je někdo prodává, viď? Nevymetli jsme snad my čtyři s Andrzejem pěknou řádku vykřičených domů?“

„To ty ses zamiloval do děvky, ne já,“ upozornil chladně Hugo.

Gabriel se na něj díval s ledem v očích. „Říkám ti naposled, že Muriel už není nevěstka. A děvka nebyla nikdy.“

„To nedává smysl,“ ušklíbl se. „Je to totéž. A kde jsi ji potkal? Přeci v nevěstinci. Přinejmenším poprvé jsi s ní spal jako s děvkou.“

Gabriel tiše zavrčel a vrhl se na něj. Hugo zakopl o židli, ta se převrátila a on spadl na ni. Uhnul bratrově pěsti, která se rozlétla proti jeho obličeji, a sám ho udeřil do nosu. Gabriel ho za to nakopl mezi nohy. Hugo ho na oplátku kopl do holeně, i když přitom sám lapal po dechu bolestí. Posádka kolem skandovala jejich jména.

„Dost!“ ozval se Joachimův hlas. „Přestaňte, oba dva! Co to do vás vjelo?“ Přešel k Hugovi a pomohl mu vstát. Pak narovnal židli a Gabriel se na ni posadil a mnul si holeň. Krve, která mu stékala z nosu, si nevšímal.

„Tak který z vás mi poví, co se stalo?“ dorážel halasně Joachim.

„Já ne,“ odsekl Hugo, jak nejvztekleji svedl. „Jsem starší, nemusím se ti zpovídat.“

Jom se mlčky podíval na Gabriela, ale vtom nad nimi zaburácel hlas kapitána: „Chlapi, co tady děláte?! Marš na palubu, všichni! Připravit se k boji! Vy,“ ukázal prstem na Joma, „vy ať už jste na přídi!“

„Skvělé,“ utrousil potichu Joachim. „Kvůli vám dvěma teď budeme bojovat na lačno.“

„Je delší a štíhlejší než Stříbrná liška,“ vykládal Andrzej nahoře na palubě, když se zbrojili a Joachim zaměstnával lidi u děl, než se k nepříteli dostatečně přiblíží. „Lucerny na zádi osvětlují její jméno. Bílá labuť,“ zazubil se.

„Tak to máme v kapse,“ usmál se Gabriel zakrvácenými rty. „Liška labuť zadáví!“

„Dej Bůh,“ přikývl Andrzej vážně.

„Má stejnou vlajku jako my,“ všiml si Hugo. „Proč je to nepřítel?“

„Všiml sis vlajky a těch anglických uniforem dole ne?“ podivil se Andrzej. „Měl jsem tě za bystřejšího.“

„To ale mohou být přeci zajatci,“ namítl Hugo.

„A zajatci by se volně pohybovali po palubě?“ ušklíbl se Geb. „Nemají pouta, nevypadají, že by je tam drželi násilím, naopak se, zdá se, chystají k boji stejně jako my.“

„Takže už si nás všimli, to není dobré,“ zamračil se Hugo a prstem zkusil ostří šavle. Jako jediný neměl uniformu, předtím ji svlékl, když myslel, že může odpočívat, byla totiž úplně promáčená od vodní tříště. Zpátky si ji obléct nestačil.

Kousek od nich se ozval zvýšený Joachimův hlas a trojice se otočila právě včas, aby viděla, jak malý chlapec ebenové pleti schytává pár vteřin po sobě dva pohlavky, jeden od Joachima, druhý kapitánovou rukou.

„Philippe!“ křikl kapitán na námořníka, který právě seskočil dolů z lanové sítě, „příkaz galejníkům, je čas přejít na vesla! Ty se už taky konečně připrav, Joachime!“

„Nevykal mu ještě před okamžikem?“ obrátil se překvapeně Andrzej na oba bratry.

„To je kapitán. Řekne svůj rozkaz, jak ho zrovna napadne.“

„Děla počkají! Nechci Bílou labuť potopit, dokud nebudeme mít pár zajatců, aspoň jednoho toho červenokabátníka musíme dostat!“

Joachim roztočil nad hlavou lano s hákem na konci a hodil. Přesnou trefou se Stříbrná liška zakousla do Bílé labuti. Obě lodě se k sobě přibližovaly, i Bílá labuť změnila kurz. Obě posádky bažily po boji a krveprolití. Muži ze Stříbrné lišky přeskočili na palubu Bílé labuti, jako první Hugo. Vrhl se se zápalem do boje a bil se snad s pěti nepřáteli najednou. Joachim se mu vrhl na pomoc a tři muži se otočili k němu. Jom jednoho křísl nožem přes obličej, druhého bodl do stehna. Třetí ho zranil na ruce. Velkými kapkami z ní na palubu unikala temná krev. Jom se k němu otočil, přehodil si nůž do levé, nejistější ruky… Hugo nepřítele sekl šavlí přes záda. Muž vyprskl krev a klesl k zemi.

Nejstarší z bratrů se rozhlédl kolem. „Jome, potřebuju nůž,“ sykl. „Okamžitě!“ Viděl, jak jakýsi mladý světlovlasý Brit chytá kapitána smrtícím chvatem a chystá se mu zlomit vaz. Než to stihl udělat, hodil po něm Hugo zbraň. Nůž nebyl určen k vrhání, proto mladík ke své mírné lítosti trochu minul a místo do spánku se trefil do krku, rána však přesto definitivně vyřadila Brita z boje.

„Podívejte, Hugo, Jome!“ zvolal Andrzej. Bratři pohlédli nejdříve jeho směrem a vzápětí směrem, kterým ukazoval. Hugo zbledl. Na palubě byl i Bernard de Taale. Přesněji řečeno na palubě býval – nyní byl už ve člunu a jakýsi Angličan s ním horlivě vesloval pryč a něco přitom křičel. Podle zmateného výrazu gonského aristokrata Hugo pochopil, že anglicky neumí ani slovo.

Probili se ke člunům a jeden spustili do vody. Hugo do něj skočil a začal veslovat jako o život k odplouvající dvojici. Kořist, jakou byl sám Bernard de Taale, hlava rodu modrého šípu a švagr hlavy rodu červeného šípu, si nemohl nechat proklouznout mezi prsty!

Připlul až k jejich člunu, pustil vesla a tasil šavli. Angličan udělal totéž, Bernard de Taale zůstal klidně sedět a se zájmem je pozoroval. Hugo Angličana po chvilce odzbrojil a pak mu šavlí rozrazil lebku. Muž se zhroutil aristokratovi k nohám.

Na zlomek vteřiny měl mladík dojem, že se příslušník rodu modrého šípu pozvrací. Pak tmavovlasý šlechtic ve svém nejlepším obleku s parádním širokým kloboukem s mnoha pery na hlavě sklouzl ze sedátka a shýbl se nad mrtvým. Hugo využil jeho nepozornosti a přelezl k němu do člunu. Když se de Taale napřímil, držel Angličanovu šavli.

Jen se dráždili, ukazovali si, jak jsou jejich zbraně ostré. Hugo šlechtici švihem uťal část pera z klobouku, de Taale mu zase přetnul stuhu ve vlasech. Hugovi, kterému stuha držela kadeře uhlazené a rovné, se osvobozené vlasy okamžitě bohatě zvlnily kolem hlavy, jako by mu někdo mávnutím kouzelné hůlky během vteřiny změnil vzhled.

„Zmiz, nebo to s tebou špatně skončí, ohavo!“ odplivl si Bernard de Taale.

„Se mnou? Spíš s vámi, vy napudrovaná nádhero!“ ušklíbl se Hugo a pobaveně sledoval, jak šlechtic semkl rty nalíčené temně rudou barvou. „Nevypadáte, že byste se plavil bojovat. Kam jste měl namířeno?“

„Domů,“ odsekl zlostně.

„A odkud?“ Hugo ostentativně shlédl na mrtvolu pod sebou. „Z Británie, jak se mi zdá, že?“

Bernard de Taale se usmál. „Správně. Byli jsme tam nakupovat. Já tam třeba koupil krásné šaty pro jednu dámu. Vezu jí je až z Glasgow.“

„Drahý dárek,“ přikývl Hugo. „Ale spíš než šaty jste tam, jak vidím, nakupovali vojáky!“

Bernard de Taale vyrazil, Hugo jeho výpad s úsilím zablokoval a sám zaútočil. Lehce ho zranil na lokti. Překvapený de Taale zavrávoral, nahnul se do strany, s ním se nahnul celý člun… a než se nadáli, oba se plácali vedle loďky ve vodě, obklopení ochromujícím chladem. Hugovi bylo, jako by se pokoušel plavat v obrovské kádi plné ledu. Nějak se mu podařilo dostat se k líně odplouvajícímu člunu a chytit se ho. Vzápětí se vedle něj chytil de Taale. Podívali se na sebe a oba vyprskli smíchy.

Pobavení trvalo jen chvíli. De Taalemu začaly záhy drkotat zuby. Hugo opatrně přeplaval na druhou stranu člunu a podařilo se mu dostat dovnitř. Loďka nabrala trochu vody, to ale mladíka vůbec netrápilo. Zahleděl se na aristokrata – nyní již bez parádního klobouku – držícího se kraje veslice. Je mi vydán na milost a nemilost, napadlo ho. Mohl bych ho přetáhnout šavlí a nechat vykrvácet nebo pravděpodobněji utopit se. Jenže… někde jsem slyšel, že by se voják měl k zajatci chovat tak, jak by sám chtěl, aby se k němu v případě zajetí chovali. A před okamžikem jsem byl přeci v úplně stejné situaci jako de Taale…

„Když vám podám ruku, abych vám pomohl sem ke mně, neuseknete mi ji šavlí?“

„Jak bych si tím pomohl?“ ušklíbl se šlechtic. „Mám stejný dotaz: když se vaší ruky chytím, abyste mi pomohl do člunu, neuseknete ji vy mně?“

Zavrtěl hlavou a neubránil se lehkému pousmání. „Přísahám,“ dodal posléze.

Hodnou chvíli si ještě hleděli do očí, pak k sobě váhavě vztáhli paže. Aby mohl Hugo vytáhnout de Taaleho z vody, musel odložit šavli a pevně se chytit sedátka. Všiml si, že pod ním něco je, neměl ale čas se tím dál zaobírat.

Jen co byl příslušník rodu modrého šípu bezpečně v loďce, ohnal se svou šavlí a přetáhl Huga přes hruď. Odlétla sprška krvavých kapiček. Něco vypadlo Hugovi zpod košile a odkutálelo se to stranou. Byl to kožený váček, který dříve visel pod košilí mládenci kolem krku, rána ale koženou šňůrku přeťala, a váček uvolnila.

Bernard de Taale se s uspokojením díval, jak Hugo padá na dno člunu, jak si vyráží dech, když zády spadl na sedátko, a jak na bílé košili pomalu, pomaličku rudne oblast kolem dlouhé rány, kterou ho křísl přes prsa. Posadil se na druhé sedátko a chopil se vesel. Když dovesloval ke druhému člunu, na kterém prve připlul Hugo, přelezl do něj. „Prokážu ti stejnou laskavost, jakou jsi prokázal ty mně. I když bych mohl, nezabiju tě. Ono tě stejně nejspíš zabije to zranění. Tak příjemnou plavbu. Sbohem.“

Hugo zavřel oči a zhluboka dýchal. Věděl, že de Taale už vesluje pryč. Jak se loďka na vlnách pohupovala a kolébala, něco ho najednou jemně uhodilo do pravého ramene. Natáhl do těch míst levou ruku. Vděčně vydechl, když se jeho prsty sevřely kolem sošky svatého Mikuláše. Jako by mu patron námořníků vlil do žil novou energii. Rána už tolik nebolela… možná dokonce přestala krvácet, říkal si. Vzpomněl si, že něco bylo zastrčené pod jedním sedátkem. Třeba v té bedýnce jsou obvazy, napadlo ho. Stále dost malátně se pomalu posadil a přetočil se, vytáhl bedýnku a snadno ji otevřel. Nebyly tam obvazy. Byly tam šaty, které Bernard de Taale koupil v Glasgow. Byly jemně modré jako obloha nad jeho hlavou a prošité zlatem. Mladík bedýnku zase zavřel, vyškrábal se na sedátko a se zaťatými zuby počal veslovat směrem k Bílé labuti. Překvapilo ho, jak moc se od ní vzdálil. Měl pocit, že se k ní ještě vůbec nepřiblížil, když najednou šumící ticho klidného moře kolem něj prolomila hrozná rána. Výbuch, pochopil někde v hloubi svého podvědomí. První rána ještě ani nedozněla a ozvala se druhá, stokrát hlasitější, až musel pustit vesla a přitisknout si dlaně k uším. Loď před ním se roztrhla na kusy v gejzíru žhavých jisker.