? (4. Rodina

Procházím ozdobně kovanou bránou a vkročím na příjezdovou cestu lemovanou stromořadím. Před sebou zřetelně vidím nádhernou budovu. Moje bývalá parťačka a  kolegyně, detektiv z protidrogového na mateřské Andrée Robinsová si žije jako královna. Jsem asi ve třetině cesty k vile, když se za mnou brána opět pootevře. Instinktivně se otočím.

„Jé, to je náhoda,“ usměje se. „Co tu děláte?“ Vypadá strašidelně, na tváři, kam ho zasáhl boxer, má odpudivou tmavou velkou podlitinu a má ji také trochu oteklou. Na sobě má světlé kalhoty, hnědé lesklé boty, černé tričko s nápisem I love Paris a obrázkem Eiffelovy věže a lehkou bílou bundu s vyhrnutými rukávy. Poprvé si všímám, že na pravém předloktí má vytetovaného velikého delfína.

„Zdravím,“ ušklíbnu se pobaveně.

K vile Lhotáková-Lünneÿová dorazíme bok po boku. Dveře jsou otevřené. Nasazujeme si návleky na boty a pokračujeme dál. Po levé straně je recepce, za přepážkou sedí na otáčivém křesle Andrée v červených šatech s krátkými rukávy a mucká se se svým manželem. Ten je vedle ní na invalidním vozíku. Vzhledem k tomu, že je sobota brzy dopoledne, mě nadmíru překvapí, když si v čekárně všímám ještě dvou dívek. Jak tu tak sedí vedle sebe, je jejich vzájemná podobnost tím nápadnější. Mohou to být sestry, na to jsou od sebe ale trochu moc věkově rozdílné, odhaduji, že mezi nimi může být tak patnáct let. V extrémním případě by to teoreticky mohly být i matka s dcerou. Starší z nich je kolem pětadvaceti, má tmavé kaštanové vlasy shrnuté na jednu stranu, na sobě bílé tričko s obrázkem mourovaného kotěte a oslnivě modré džíny s dírami na kolenou. Vedle sebe má otevřený pytlík paprikových brambůrků, na klíně má položenou nějakou knihu nebo sešit ve tvrdých deskách a na papír na ní něco zaujatě píše. Z jednoho ucha jí visí sluchátka a z toho, které v uchu nemá zastrčené, vyřvává rap. Mladší dívce může být deset, jedenáct, dvanáct let, vlasy má v copu jako Katniss Everdeenová, na sobě má meruňkově zbarvené jednoduché šaty a kolem krku jí visí stříbrný řetízek bez přívěsku. Má odřené koleno, oděrky na rukou a mírně se chvěje.

Sedáme si s Joansem naproti nim a Joans si bere časopis. Doktor Lünneÿ vjíždí do čekárny. „Ifigenie Maisonová?“

„Samozřejmě, že je tady!“ zamračí se starší dívka, úkosem se na dentistu podívá a postrčí mladší dívku k němu. „Vy že jste monsieur Lünneÿ?“

„V celé kráse,“ usměje se on.

Ifigenie na něj jen němě zírá.

„Nevadí, když ti budu tykat?“ ptá se zubař jemně.

„Jistěže ano!“ vyprskne starší dívka a rozhořčeně zvedá zrak od papíru, na který právě položila pravítko s ryzkou.

„Nebude,“ odpoví však Ifigenie roztřeseným hláskem.

Zubař se na ni dívá s něhou v očích. Pleskne se do stehna. „Chceš se svézt?“

„Můžu?!“ dychtivě vyhrkne děvčátko.

„Jú, kdo to je? Je moc krásná!“ vypískne, když jedou k ordinaci. Na stěně visí velká fotka ženy v záři reflektorů, může jí být asi třicet, má blonďaté vlasy ve vysokém účesu, černé oči, v uších stříbrné náušnice a na sobě sexy mini šatičky, jejichž barva pomalu přechází odshora dolů z stříbřité v jemně modrou a vzor na nich připomíná rybí šupiny. Nemají rukávy a jejich spodní lem snad nedosahuje ani do půlky stehen.

„Miluše Lhotáková-Lünneÿová. Moje matka.“

„Lhotáková…“ opakuje Joans zaraženě.

„Pochází z České republiky, z Pardubic. A ano, je opravdu moc krásná. Vyhrávala soutěže… Je… nesmírně ctižádostivá. Už jsem se s ní léta neviděl. Žijí teď s otcem v Öölle v Guilleském knížectví. Mně tu nechali obě vily, které jí otec dal postavit, jak ji miluje. Jednu tady a druhou v Lavlaine. Nepřekvapilo by mě, kdyby v Öölle měla už další.“

Dívám se za nimi, dokud nezmizí v ordinaci. Ta malá holčička… Bože, kéž bych měla takovou dcerušku! Okamžitě si uvědomuji, jak na mně musí být mé myšlenky vidět. To pomyšlení se mi nelíbí, svou dávku přehnané sdílnosti už jsme si s Joansem včera vyčerpali. Sáhnu po časopisu, který drží.

„Můžu?“

„Proč si nevezmete jiný? Začetl jsem se.“

„Kvůli té ženě na obalu. Je to kočka.“ Tahám za časopis, dokud ho nepouští, strčím si jej před obličej a upřeně hledím do prázdna. Joans netrpělivě šoupe nohama a jeho boty na podlaze vržou. Pečlivě se soustředím na časopis a obraz malé holčičky se mi před očima pozvolna mění na ženu na přední straně. Uvědomuji si, že je opravdu moc hezká, štíhlá Röm (zrzka) s vlasy v drdolu, pózující v jednodílných přiléhavých plavkách barvy červeného vína.

„Myslel jsem,“ procedí Joans, „že když mě vaše milá kamarádka objednala na sobotu dopoledne a přemluvila svého muže, aby se mě v tuto dobu ujal, tak až sem přijdu, půjdu do křesla. A půjdu do něj hned, jak přijdu!“

„Proč jste tak nervózní?“ Vzápětí mě napadá odpověď a neodolám rýpnutí: „Bojíte se? Au!“ syknu, když mi dupne na nohu.

„Ne, ale v autě venku na mě čeká Peter a jestli s ním dneska neobejdu alespoň tři muzea a jednu výstavu, usmaží si mě k večeři!“

„Andrée,“ otáčím se ke kamarádce, „v tomhle má Joans pravdu, byl objednaný!“

„Akutní případ,“ pokrčí rameny a z jejího tónu je slyšet, že ji to opravdu mrzí. „Je mi líto, Lieso, ale… mademoiselle Maisonová má přednost.“ Poslední čtyři slova pronese současně s ní i dívka, která s námi zůstala v čekárně.

„Ať žije protekce,“ zahučí Joans.

„Díky protekci jste tu i vy,“ připomínám mu.

Angličan si skousne ret.

Dívám se, jak rudé plavky napíná objemné poprsí, když vedle sebe postřehnu koutkem oka pohyb. Joans se zdvihl a přechází k dívce. „Promiňte, mademoiselle, mohl… mohl bych si vás vyfotit?“ Jednou rukou už sahá po mobilu.

„Jako proč?“ zvedne k němu oči a nebezpečně je přimhouří. Dává si záležet, aby viděl, jak moc se na něj mračí.

„Ehm… víte, někoho mi hrozně připomínáte… chtěl jsem…“

„Zapomeňte,“ skočí mu přísným tónem do řeči a opět sklopí pohled k papíru a tužkou začne něco psát.

„Co to je?“ zajímá se Joans.

Povzdechne si. „Úkol do školy. exponenciální funkce.,“ odpoví nevrle.

Z ordinace k nám dolehnou zvýšené hlasy.

„Povím, až totéž povíte vy mně! Co se stalo vám?“ naléhá dívčí hlásek.

„Ne, ne, když už, tak naopak. Já to totiž potřebuju vědět kvůli tvému ošetření.“

Chvilinku je ticho. „No dobře,“ vykřikne pak dívka. „Zkoušela jsem nové věci!“

Doktor Lünneÿ se srdečně rozesměje. „Ano, to sedí,. Taky zkouším nové věci. Třeba teď zkouším monogamii.“

„Co je to monogamie?“ zajímá se okamžitě děvčátko.

„To znamená, princezno, že ti budu muset spravit jen jeden zoubek. Tak jdeme na to, co říkáš?“

„Tak dáte mi už pokoj?“ rozzlobí se dívka v čekárně. Najednou vypadá opravdu zlověstně. „Se mnou sinezačínejte, monsieur. Mimo jiné dělám box. A podle toho, jak vypadáte, jste už dostal na frak.“

„Škoda,“ vrací se Joans na své místo. Zaloví v bundě. „Jdu si zakouřit. Dojděte pro mě, kdybych přišel na řadu.“

„Nechcete náhodou přestat kouřit?“ divím se.

„To víte,“ strčí si cigaretu mezi rty, „nemůžete přestat ze dne na den, je třeba odvykat pomalu.“

Když se vrací, doktor Lünneÿ s dívenkou akorát vyjíždějí z ordinace. „Málem bych zapomněl,“ dívá se na ni rozzářeně a loví v kapse. „Máme tu odměnu pro statečné princezny jako ty.“ Podává užaslé dívce plyšovou bílou myš a nějaký bílý čtvereček.

„Jé, děkuju!“ vypískne nadšeně.

Poznávám v hračce Ferdinanda, bílou laboratorní myš ze stejnojmenného dětského kresleného pořadu. Jedná se o jednoho z nejlevnějších, zároveň však nejoblíbenějších plyšáků v zemi. Pořad sám si také získal velkou popularitu, protagonistou je pokusný myšák jménem Ferdinand, kterému se prakticky v každém díle něco následkem pokusů přihodí, vědec ho však pochopitelně vždycky ze všeho zase dostane. Pamatuji si dokonce na díl, v němž se Ferdinandovi podařilo z laboratoře utéct… napínavá epizoda.

„Spletl jsem se,“ sykne Joans. „Peter si mě neusmaží, popraví mě jako Williama Wallace… teda jestli to byl on, ten Skot, kterého rozčtvrtili… učili jsme se o něm už hrozně dávno.“

„Hm…“ protáhnu. „Já nikdy.“

Doktor přijede až k židli a nechá Ifigenii Maisonovou, aby se na ni vyhoupla. „Prosím, Vaše Výsosti…“ usměje se na ni. „Au!“ vyhrkne vzápětí. Všichni se otočí k němu.

„Proč jste na tom vozíku?“ zvolá užasle starší dívka. „Když jsem vás teď kopla, cítil jste to! Myslela jsem, že jste ochrnutý!“

„Všiml jste si taky, že se mu vůbec neomluvila?“ šeptám Joansovi.

„Nejsem ochrnutý. Vážně chcete vědět, proč sedím na vozíku?“ ptá se zubař dopáleně. Poodjede kousek dozadu a vyhrnuje si jednu nohavici. Končetina pod ní je podivně zkroucená, odhaduji, že kosti musely být na několika místech zlomené a mimořádně špatně srostly. „Kdybych měl chodit o berlích, předhonila by mě i želva!“ Otáčí se k nám. Poté, co zavadil pohledem o Ifigenii, má ve tváři stále rozněžněný výraz. Popojede k Andrée a obejme ji kolem pasu. „Že si uděláme i holčičku…“

„Možná později,“ pousměje se ona.

„Andrée, postaráš se už prosím o dámy? Já si vezmu monsieur… promiňte, to anglické jméno…“

„Joans,“ říká suše Joans a vstane.

„Budete platit kartou, nebo hotově?“ ptá se Andrée starší dívky.

„Hotově.“

„Pak už klidně běžte, Andrée,“ volá z hlubin vily doktor. „S  monsieur Joansem to vyřeším sám!“

„Díky!“ zavolá na oplátku a usmívá se.

Dívka se přehrabuje v kabelce, a když konečně vytahuje peněženku, něco z kabelky vyskočí a spadne na podlahu. Okamžitě si pro to dřepne, než to ale stihne sebrat, poznávám, o co jde. Je to boxer. „Jdeme, If!“ zavelí dívka vzápětí a obě odcházejí.

 

V kavárně usedáme s Andrée do volných křesel zhruba uprostřed místnosti. „Černou kávu?“ ujišťuji se a jdu objednat, protože tahle úžasná kavárna v centru hlavního města je bez obsluhy. Když se vracím, Andrée si čte noviny. „Kdo ještě dneska má papírový noviny?!“ zírám na ni užasle.

„Jsem staromilec.“

„A musíš si číst? Myslela jsem, že si spolu jdeme nad kafem popovídat!“

„Když mám před sebou noviny, aspoň mi nemůžeš koukat na prsa.“

„Když… ona jsou tak hezká…“

„Pořád jsem hetero,“ říká káravě, ale pak se obě rozesmějeme. „Promiň. Hledám nějaké inzeráty nových škol pro Ama.“

„Pět let dopředu?“ žasnu. „A co školky?“

„Tam ho dávat nechci.“ Pokračuje výčtem argumentů na obhajobu svého názoru, ale já ji nevnímám. Jako v hypnóze zírám na noviny.

„Jak se jmenujete? Statistici říkají, že celých 22,6% gonských příjmení začíná na Ü!“ jásavě sděluje nadpis na začátku stránky. Mně však daleko více upoutává článek pod fotografií zhruba v první třetině strany. Na fotografii je muž s vlasy ostříhanými na vojáka a očima, ve kterých se mísí hnědá se zelenou. Stahuje se mi hrdlo. Okamžitě ho poznávám. Jak to, že mi to nedošlo? Článek pod fotografií láká titulkem: „24. září! Truchlí celá zem: právě rok uplynul od skonu Nicolase Maisona!“ Přelétnu očima první řádky: „24. září 2014. Měl to být den jako každý jiný. Nicolas Maison (51), Pierre Ongen, von Gräü (38) a Alexandr Otto, von Gräü (30) si – jako každý rok – vyjeli na svých motocyklech. Ani jeden z nich netušil, že tohle den jako každý jiný rozhodně nebude…“

„Lieso!“ Andrée mi mává rukou před očima. „Vnímáš mě?“

„Jo…“ hlesnu slabě.

„Tak si pojď povídat!“ usmívá se na mě ona. „Co ty a Kasandra?“

Napiju se cappuccina, abych oddálila nutnost odpovědět. „Je… je konec. Asi. Pohádaly jsme se, mně pak volal Joans… šla napřed… když jsem pak přišla domů, nebyla tam. Byl tam jen lístek s heslem PROMIŇ. Nezvedá mi mobil…“

„To mě mrzí,“ říká soucitně. „Nevzala tvoje odmítnutí? Teda… předpokládám, že jsi její žádost o ruku odmítla…“

Přikyvuji. „Ale v tom problém nebyl, vlastně to vzala úplně skvěle… asi o tom ještě nemůžu mluvit. Nebo začnu brečet a to už jsem si užila v noci.“

„Dobře, tak… co nový parťák?“

„Je to divný patron… říká něco úplně jiného, než jak se chová, anebo prohlásí něco, co je úplný opak něčeho, co říkal předtím… nevím, co si o něm mám myslet.“

„A co tvoje sestry?“

„Christine je spokojená a… Eva se pořád neobjevila. Obě se s Christine děsíme toho, až moje máma zase svolá nějakou rodinnou sešlost, na které se nakonec potkáme jen my čtyři – já, Christine a naši – a s Christine budeme bombardovaný otázkama na Evu. Život ani jedné z nás, jejích starších dcer, ji nezajímá. Od chvíle, co přestala komunikovat, je to pořád jen samá Eva, Eva, Eva…“ Napiju se cappuccina. „Ale dost o mně, jak se máš ty? Co Am, nezlobí?“

Dál si povídáme o všeličems a já u toho někde v hloubi mysli uvažuji o tom, že musím požádat Joanse, aby stejně jako se zbavil svého snubního prstenu, nechal zmizet i ten můj…

 

…

 

O rok dříve

 

24. září 2014

 

Má to být den jako každý jiný. Jako každý rok po oslavách nástupu podzimu 23. září – podzim je v Gonách velice oblíbeným ročním obdobím a Goňané nadšeně souhlasí s ruským slovním spojením „zlatý podzim“ a přidávají vlastní označení „ohnivý podzim“ – si tři muži vyjedou na svých motocyklech. Nicolas Maison musí coby manžel královny Ilty I. strpět doprovod gardy, jeden mladý a veselý a jeden zkušenější a ostřílenější voják mu však jeho kratochvíli vlastně spíše ještě zpříjemňují.

je časně ráno, ještě je skoro tma, ale to Nicolas miluje, je to pro něj větší výzva. Jejich motorky jsou uzpůsobené pro terénní jízdu a lze na nich provádět i kaskadérské kousky. Přesně to je od mládí vášní královnina chotě.

Trojice se po speciálním závodním okruhu řítí na svých strojích, Nicolas na zeleném, jeho dva ochránci na bílých. Nicolas má pod helmou kratinký vojenský sestřih, gardistovi po jeho levici vlaje zpod helmy blonďatý, muži napravo černý culík. Jejich motorky spokojeně předou a řvou eufórií, když na nich jezdí střídavě na obou a jen na zadním kole. I když jsou oba zbylí muži od gardy, Nicolas je z trojice nejlepší a nejrychlejší. I to mu dodává pocit radosti a hrdosti. Až na chvilkové zmatení  dnes zemře opravdu šťastný. Milovaná jízda z něj odvane veškeré starosti a pochybnosti a nechá ho čistého a veselého, blaženého.

Černovlasý gardista přidá na rychlost, které se dokonce i on bojí, aby Nicolase dohonil. „Musím si odskočit, pane.“

„Dobře. Pojedeme ale dál.“

„Samozřejmě, doženu vás,“ přikývne voják. Prudce odbočí směrem k asi čtyři sta metrů vzdálené benzínce.

Pokračují dál, řítí se po střídavě zpevněné a nezpevněné cestě, mezi stromy i volnou krajinou, která jim nabízí zřetelný pohled na Ykkhó. Opět vjíždí mezi stromy a mezi míháním stínů a kousků světla se najednou něco zaleskne.

„Pozor!“ zařve blonďatý gardista s bušícím srdcem. Nepochybuje, že Nicolas si ničeho nevšiml, ale jeho smysly jsou speciálně trénované. Královnin manžel zastavuje ve chvíli, kdy už cítí dotyk struny na svém hrdle. Je natažená přesně ve výšce, aby mu byla oddělila hlavu od těla. Blondýn zastaví asi o deset kroků za ním. Vymění si vyděšený a šokovaný pohled… a v tu chvíli u paty jednoho blízkého stromu exploduje granát. Síla výbuchu je omračující. Gardista se světlými vlasy je od granátu dál, přesto je odhozen stranou, padá z motorky a tvrdě dopadá na záda. Vyráží si dech. Zoufale lapá po vzduchu, v uších mu zvoní, hučí a píská a v první chvíli si vůbec neuvědomuje, kde je. Když se mu konečně podaří nadechnout, ucítí kouř. Chce se zvednout a rozběhnout se pro Nicolase, s hrůzou však shledává, že necítí dolní končetiny. Hlavu má jako střep, nedokáže zcela jasně uchopit myšlenku… ví ale, že musí bojovat. Nepamatuje si, jak se mu daří přetočit se na břicho. Jen s pomocí paží se plazí a táhne svoje tělo vpřed. Nahmatá něco teplého a – jak doufá – živého, i když přes kouř Nicolase nevidí. Chňapne lem bundy a s hekáním, nadávkami a pěnou u úst vleče jedinou paží sebe i manžela své panovnice.

Někdo mu pomáhá. Když s vypětím sil nadzvedne hlavu, uvidí, že je to jeho druh, který si předtím odskočil. Vidí, jak se mu hýbají rty, neslyší ale ani náznak jeho hlasu. Černovlasý gardista vytahuje mobil, ten jeho druha se při pádu roztříštil. Volá pomoc, je však příliš pozdě. Už v okamžik exploze bylo příliš pozdě. 85 minut po výbuchu Nicolas umírá na operačním sále.