Medailon zkázy 17.

17.kapitola - Úzkost

Druhý den ráno, když sešla Marika na snídani do haly, vypadalo to, že všichni zapomněly na včerejší potyčku. Ale to se mýlila! Kdyby v tu chvíli jen tušila, kolik problému teď řeší Jakub a nejen on.
Kdyby jen věděla v jakém jsou právě všichni nebezpečí. Kdyby si to všechno přiznala, nedivila by se, že si každý myslí, že Erik byl jen nastrčený špeh. A svou práci proved s vyznamenáním!
Pokaždé když to Marika opět od někoho slyšela, cítila se strašně dotčeně. Proč jí nikdo nevěří? Erik si přece nic nepamatoval. Byla naprosto zaslepená a nevěděla čím. Byla si naprosto jistá, že má pravdu!
Neviděla ty fakta, co jí každý vnucoval. Ten co měl všech pět pohromadě, ji nevěřil a vlastně ani neměl co.
Jediné, co Marika stále dokola opakovala, bylo, že on s tím nemá nic společného. Jakmile se ale někdo zeptal, jak to ví? Dopadlo to tak, jako třeba když se jí pokusila Klára vyslechnout a zeptala se přesně takto:
„Vy mě máte za blázna?! Nebo jak si to mám vysvětlit!!! Tak sakra Kláro, vždyť to říkám už snad po padesáté! Já to prostě vím! A neptej se jak. Prostě to vím!!!“
„No a to je právě ten problém. Víš Mariko, já bych ti chtěla věřit, vážně. Ale jak? Vždyť ty nám s tím vůbec nepomáháš! Jediné, co na to dokážeš říct je. Já to prostě vím!“ snažila se jí uklidnit Klára, ale marně.
„Kdyby si byla skutečně kamarádka, tak by ti to stačilo!“ ohradila se Marika.
„Tak a už toho mám dost! Víš co si myslím? Ty si prostě nechceš přiznat pravdu! Našla si skvělýho kluka a on tě takhle zradí! Mariko nemůžeš se té pravdě bránit tím, že jí zazdíš! Že si budeš namlouvat takovou pitomost! Každý blbec to hned pochopí, jen ty si tvrdohlavej mezek, co si postaví hlavu a nikdo s tebou nehne. Já už se ani nedivím našim holkám, co si o tobě myslí! Asi jsi vážně divná!“ dořekla rozčíleně a z křikem Klára.
Marika se ale jen tiše zvedla a uraženě odkráčela. Ještě před tím, než za sebou zavřela dveře se otočila a tiše dodala:
„Tak ti moc děkuju! Alespoň vím, co si myslíš!“
Po cestě vrazila do Terezy , která se řítila za Klárou.
„Tak co? Jak to dopadlo?“
„No jak asi?!“ řekla nervózně a teprve teď. Co se trochu uklidnila si uvědomila, co řekla.
„Tak co si myslíš?“ naléhala na ni Tereza.
„No co asi? Co myslíš? Prostě se do něj zabouchla a nemůže to zkousnout!“
„Fakt? To ti řekla“
„Zbláznila ses? Ne, ta mi řekla zase to co vždycky!“

Marika za sebou rychle práskla dveřmi a sedla si na svou postel! Měla na Kláru strašný vztek! A vlastně ne jen na ni! Ona moc dobře věděla, že vše, co jí tam řekla byla pravda! Ale něco, něco v hlouby duše to nemohlo přijmout! Seděla tiše a po tvářích se jí valily slzy!
Stále před sebou viděla hluboký, něžný pohled těch krásných zelených očí.
To přece není pravda! On by ničeho takového nebyl schopen!
Ale pak se jí vybavil ten sen, ty kruté oči, ta dychtivost a radost z každé rány! A konečně se pomalu probouzela z toho snu.
Vždyť on je schopen mnohem horších věcí! Jakmile tuto myšlenku pomalu přijmula, už svůj pláč nemohla zastavit.

„Mariko? Jsi tu?“ Zeptala se ostýchavě Tereza
„MARIKO??“ Až teď si všimnula plačící kamarádky. Rychle za sebou zavřela dveře a pomalu se k ní přiblížila a sedla si vedle ní.
„Víš…já, já… mu vážně… věřila! A…a on…!“ Snažila se říct Marika, ale přes svůj nářek se jí mluvilo tak špatně!
„Já vím. Jen se z toho pořádně vybreč. Bude ti líp.“
Snažila se jí podpořit, když jí Marika padla do náručí!