Medailon zkázy 20.

20.kapitola - Dorbas

„Ale ne! Toho snad nikdo nezkrotí!“ vzdychla Laura a všechny svým gestem upozornila na možné nebezpečí.
„Pavle? Co tam je? Nějaká místní zrůd…“ svou otázku ale Klára nestihla ani doříct. Najednou to, co bylo ukryto za dřevěnými vraty prokoplo prkna a ukázaly se černá… černá kopyta.
„Ale vždyť je to jen kůň!“ zasmála se Tereza, ale zdálo se, že její radost Laura ani Pavel nesdílí.
„Jen Kůň?!“
„Myslím, že divočejší zvíře jsi ještě neviděla! Tak radši ustupte!“ varovala je Laura, ale bylo už pozdě! Splašený kůň si to už mířil k Marice.
„Mariko! Zachovej klid. Teď se nehýbej! Jakmile uděláš prudší pohyb je schopnej ti rozdupat lepku!“ Snažila se ji pomoct zachovat klid, ale zdálo se, že uklidnit se potřebovala právě ona.
Pro Mariku to byl tak zvláštní pocit. Nic takového nikdy před tím nezažila. Jakmile se podívala do jeho očí, naprosto se zklidnil. Měla pocit, jako by jí chtěl něco říct! Měl tak divoké oči, ale při prvním pohledu do nich uviděla i něco víc než jen dravost! Přiblížil se k ní ještě o kousek a pak ještě o větší, až mezi sebou neměli ani půl metru.
„Mariko, neboj se! Já tě z toho nějak dostanu. To chce jen klid…“
„To je v pořádku Laura!“ Snažila se ji přesvědčit, když jí položil hlavu na rameno.
„No páni!“ řekla užasle Tereza. Přiblížila se, ale jakmile k němu natáhla dlaň, splašil se znovu!
„No tak! No tak. Jen klid!“ snažila se ho uklidnit Marika.
„Lauro? Jak se jmenuje! Tak slyšíš mě?“ Naléhala na ni.
„Co? No jo. Dracó! To kvůli těm ohnivejm očím!“
„No tak Dracó! Klid! Jen Klid“ Jakmile zaznělo jeho jméno z Maričiných úst, okamžitě se zklidnil a opět k ní přistoupil blíž!
„Tak to jsem viděl naposled u …!“ řekl užasle Pavel, ale Laura ho rychle přerušila.
„No tak! Už musíme jít! Na tohle nemáme čas!“ řekla neklidně a chtěla odvést Dracó zpět do stáje. Ale tohle teda neměl v plánu, jakmile se k němu přiblížila, začal být opět nervózní!
„Lauro, ne!“ řekla přísně Marika
„Ale my už musíme jet!“
„No tak nevím jak vy, ale já vidím jen jediné řešení!“

Když konečně všichni, a hlavně Marika, přesvědčili Lauru, že se nic nestane a Pavel ji ujistil, že všechny následky bere na sebe, pomalu osedlali Dracó a vyjeli!
„Tak tomu bych nevěřil!“ vydechl Pavel
„Kdyby mi někdo řekl, že na tomhle koni ještě někdo pojede, řekl bych, že je blázen!“
„A kdo ne něm jezdil dřív?“ zeptala se Tereza.
„Víš, o tomhle koni se říká, že si vybírá svého jezdce sám! Sednout si na něj dovolil jen Marice a ...“
„Pavle?!“
„Ale no tak Lauro“ Tohle přece není žádné tajemství!“ ohradil se po okřiknutí Pavel.
„Tak kdo na něm ještě jel?“
„No kdo asi? Sára!“
„Co?“
„Jo! Dracó je ten nejlepší kůň kterého znám! Ale taky nejdivočejší. Svého jezdce by chránil na smrt!“

Jeli dlouho, přejeli několik kopců, lesů, luk. Byla to krásná rozlehlá země, alespoň tak to vypadalo tady! Zrovna se začalo stmívat, když jim Laura oznámila, že už jsou skoro namístě. Vjeli do tmavého lesa. Ani nevěděla jak to dlouho trvalo, ale byli zase venku. Nebo ne? Až teď jí to došlo! Kolem nich byl stále les, nebo alespoň to co z něj zbylo!
„Lauro, kde to jsme?“
„Kdysi tady byl tábor povstalců, byli nejlepší, z ničeho neměli strach! Troufli by si i na Medarda! Ale nakonec si on troufnul na ně a takhle to tu dopadlo! Všechny schopný muže si nechal, ale ostatní…“ řekla sklesle .
„To je strašný!“
„Holky! Teď buďte prosím zticha a nechte mě mluvit!“ napomenul je Jakub.
„Co se děje?“ zeptala se tiše Tereza Pavla.
„Už jsme na místě. Musíme jen projít přes hlídače.“
„Co?!“ Tak tohle má být Dorbas? Nic tu není!