Podzimní vánek - 17. Ne-sá-rah!

Chtěla jsem mu vtisknout další a další vroucí polibky, ale odtrhl mě od sebe. Proč? Ať se vykašle na nějaký zkažený pravidla! Já mám jeho a on má mě. Na to žádný pravidla nestačí.
„Ikre? P proč jsi to udělal? Já tě mám ráda.“
„Jak jsi to říkala? T’mére Sára, La’tin Nesárah! Ne-Sá-Rah! Velká zlatá křídla, mrtvá těla?“
Vůbec jsem nechápala, co to do něj vjelo. Mumlal si tiše nějaká cizí slova, mračil se a chodil sem a tam po pokoji.
„Ikre? Co to prosím tě děláš?“
„Si anm ooske mi ah…“ zaslechla jsem cizí řeč – jen taková poznámka, nevím, jak se ta slova píší, napsala jsem jen jejich výslovnost. – Ani nezaznamenal, že jsem na něj právě promluvila.
„Je to jasné,“ spustil konečně česky. „Copak tobě to nedochází?“
„A co jako?“
„Ty jsi…“

Najednou jsem nemohl promluvit. Zaskočila mi nejspíš slina a ukrutně jsem se rozkašlal, až mi slzy tryskaly z očí. Byl jsem tak šťasten, když mi konečně došlo, co to všechno znamená, že jsem zapomněl na svůj slib. – „Pamatuj, Tannessi. Ať se dozvíš cokoliv, co by mohlo souviset se Sářinou budoucností, budeš držet jazyk za zuby. To ti povídám. Jestli ne, postarám se o to jinak, ale věř, že to nedopadne dobře ani pro tebe a tvou rodinu ani pro ni.“ – Takže musím mlčet.
Uklidnil jsem záchvat kašle a pohladil ji po tváři. Chudinka malinká. Vždyť je ještě tak mladá. Vždy, když se mluvilo o Neli Sádah Rahme, myslel jsem, že je to nějaké mýtické stvoření. Stará žena minulosti. Jak to, že mě to nenapadlo mnohem dřív? Vždyť jsem o ní četl. Skoro každý o ní četl. Je to ta, která nás záchrání. V tolika knihách to je zapsáno a mně to nikdy nedošlo.

Přijde doba, kdy Vražda bude na denním pořádku. Nemyslí se tím válka, bídná doba hladu či nemocí ani peklo. Bude to doba, která se tváří, jako každá jiná. Náš svět skryt bude před lidmi. Naše děti dál se budou rodit ukryté stranou veškeré lidské civilizaci. Jediným rozdílem bude, že druh bude zabíjet svého druha. L’mäniän vědomě zavraždí jiného L’mäniän a ještě hrdý na to bude. Doba rozvratu. Tichého nepatrného, kdy málokdo si uvědomí, že už nastala.
V té době dívka zrádců se narodí. Jako lidské dítě tvářit se bude. Avšak až prožije svůj život lidský, doba si ji vyžádá. Až mrtvá těla blízkých rozseta v okolí budou, ona se rozhodne. Až vraždu našinci provedenou spatří, její rozhodnutí se pozačne plnit.
Mocí silnou jak pár zlatých křídel mávat bude kolem sebe. Krásou až přímo ďábelskou označena bude a kdo by snad neuvěřil, že spasitelka přišla, přečíst může si to na jejím těle. Vždyť to ona přírodou samotnou je. Vesmírem snad a pokud by zklamala. Svůj úkol propásla, zemře s ní i život, krása, svět.
Z lidského dítěte dva drahokamy zazáří, síla vyvstane, krása jejího srdce spatřena okolními bude a pak i své schopnosti nabude.
Kdo spatříš anděla, poklekni a ukloň se, neboť to Neli Sádah Rahme dopřála ti spatřit spasitelku.

Nesnášel tohle vydání. Tahle knížka je šílená. Vůbec se nedá číst. Avšak vypráví příběh nejvěrohodněji ze všech. Žádné pohádky pro malé děti, kterých je bezpočet. Jen holá pravda. Všechno to zatím perfektně pasuje. A on jí nesmí nic říct!
Když si všechno tak pěkně poskládal v hlavě a vysvětlil si různé pasáže, vrátil se k ní a znovu jí políbil. Teď už ji od sebe neodtrhl. Zahodil všechna pravidla – vždyť stejně brzy zemře.

Celý den jsem ho neviděla. Ikralex se zatarasil ve svém pokoji a louskal nějaký knížky. Já jsem jen trénovala. Kirili mi přinesla nějaké polodrahokamy a vysvětlovala mi jejich moc. Co které dokáží. K čemu to je? Ptala jsem se pořád, ale prý člověk nikdy neví, kdy se mu taková síla může hodit. – Síla? Jaká síla proboha? Je to jen hromada barevných kamínků!
Napadne někoho otázka, proč jsem netrénovala raději se zbraněmi? Klidně hned odpovím. Teď se mi totiž málokdo může vyrovnat. Sílu zbraní jsem si přivlastnila snad nejdříve. Šlo to hladce. Nejhorší to teda bylo s mojí fyzičkou, ale teď už vydržím bojovat mnohem mnohem déle, než zprvu.
Dneska mi šlo všechno doopravdy skvěle. Jen jsem někdy měla problém se soustředit – nemohla jsem na něj přestat myslet. Viděla jsem před sebou každou část jeho těla. Vlasy, oči, paže, ústa… Asi jsem se do něj doopravdy zamilovala. Kéž bych tak věděla, co cítí on.
„Tak mě vnímej!“ Mávala na mě Kirili.
„Co? Jo, jasně..“
„Co je dneska s tebou? Chvílemi ti to jde tak úžasně a chvílemi mám pocit, že tu vůbec nejsi.“
„Ono se těžko vnímá, když je člověk zamilovaný.“ Pronesla Neferit. Obě (já i Kirili) jsme trhly hlavou a otočily se jejím směrem.
„Právě jdu od Ikra a vypadá stejně, jako Sára.“ Usmívala se.
„My dneska někam jdeme?“
„Ano, proč?“
„No, jsi... sluší ti to.“
„Děkuji. Však tobě to také bude slušet. Jen zazáříš.“
Nemohla jsem se na ni vynadívat. Na své tmavé opálené pleti zářily černé lesklé šaty dokonale obkreslující křivky jejího těla. Pouze ramínka svítila průhlednými kameny, které vedly k jejím zádům a lemovaly šněrování zadního výstřihu. Líčení nádherně zvýraznilo její tvář a černé linky podtrhly ty krásně temné oči. Havraní vlasy si smotala do pracného drdolu, do kterého bylo vsazeno několik dalších kamenů.
Jedním slovem jsem nestačila zírat. Když pohnula hlavou, pramínky odkryly i tu poslední nádheru – náhrdelník a dlouhé visací náušnice ze stejných průhledných kamenů.
„A kam jdeme?“
„Však on ti to pak Ikr vysvětlí. Kirili? Pomůžeš Ikrovi, že. Znáš našeho bratra – málokdy si vybere oblečení, které se k sobě hodí.“
„Copak Kirili s námi nepůjde?“ Divila jsem se, když za sebou zavřela dveře.
„Ne. Kirili se na takové akce nehodí.“
„Vždyť jí to musí být ukrutně líto!“
„Ona sama dobře ví, čím si to zasloužila. Na jinou akci by s námi jít mohla, ale sem raději ne.“