Na motýlích křídlech. I.část

I.

Alice má na rukou modré skvrny. Od kdy? Ode dneška. Ráno si šla hrát do zahrady a teď je samý flek. Takový divný flek. Ne, není to špína, jak jsem poznala velice dobře po dvou hodinách drhnutí horkou vodou a mýdlem až chudinka křičela bolestí a z těch divných skvrn nezmizela ani setina jejich nebeské modrosti. Popravdě ani nevím, čím by se to dítě mohlo v zahradě tak ušpinit.
Ona sama tvrdí, že za to mohou broučci. Tedy, malí motýlci. Honila se s nimi v zahradě, a pak si s nimi prý hrála – ukazuje nám důkladně svýma baculatýma dětsky nemotornýma ručkama, jak si s nimi hrála na lesní vílu.
Alice nemá ve zvyku lhát – to vím moc dobře. Starostlivě se ještě jednou zahledím na ty ošklivé skvrny, co se jí rozlezly po pažích. „Broučci říkáš?“ ptám se jí pro jistotu.
„Ne. Motýlci!“ trochu se na mě zamračí, protože jako každé tříleté dítě má ráda ve věcech jasno. „A byli modrý.“
|“Jistě motýlci,“ prohlásím a starostlivě se zahledím na Petra, který jen krčí rameny a dál hledí do počítače. „Modří motýlci.“
„Pokousali tě?“
„Ee,“ vrtí hlavičkou – už trochu znuděně. „Můžu si jít zase hrát?“
Nevšímám si její otázky a znovu se zahledím na její ruce.
„Brouci,“ říkám si pro sebe.
„Motýlci!“ znovu mě opravuje, teď už i trochu dotčeně.
„A cože ti udělali?“ chci znovu vědět.
Dítě se mračí: „Vždyť říkám – hráli jsme si. Já byla víla… a oni moji poddaní…“
„Sahala jsi na ně?“
„Néé…“ vrtí hlavičkou. „Jak asi, když lítali kolem mě?“
„Tak jakto, že máš ruce samý flek?“
„To oni, jak si na mě všichni slétli…“
„Takže tě pokousali!“ hrozím se.
„Ne. Jen na mě seděli.“
„Alice!“
Dívá se na mě smutně, a pak se dotčeně vrhne Petrovi na klín. Dnes už mi neřekne nic – vím to. Rozmazlila jsem si ji. Přesto tak vážnou věc nemůžu nechat být – mé dítě má na rukou fleky jak od inkoustu. Sedím v kuchyni a koušu se do spodního rtu, tak dlouho dokud nepřijde Petr a nevyloží mi přesně, co mu naše maličká pověděla než si odběhla zase hrát. Krčím čelo a on mě utěšuje, že si jen vymýšlí jako každé malé dítě jejího věku.
Neuklidnilo mě to. Alice nikdy nelže. Petr se mi směje a já se děsím, že moje malá holčička má parazity.

***

Alice sebou trhne. Dnes zase měla ten divný sen. Sen o tom, že sem vůbec nepatří. Dnes jí je sedmnáct let – má narozeniny. Ví, že tu vyrostla, a přesto je tu ten sen a něco jí tajně šeptá, že žije ve lži. Zdálo se jí o tom muži. Jak jen vypadal? Ne, nevzpomene si… škoda. To něco jí říká, že se jí líbil. Rozhrne závěsy pokoje… aby jí do pokoje vnikla trocha světla.
Sotva to udělá… palácem se roznese tiché zašeptání: „Královna vstala… královna je vzhůru.“
Je to tak každé ráno… tichý šepot modrých zdí, co přivede její modré společníky.
Alice nezná jinou barvu než modrou. Levitanie je zemí, kde jiná barva neexistuje. Přesto Alice mívá sny, kdy se jí zdává o duze a o životě v dočista jiném světě. Jak přesně ten svět vypadá, to Alice neví – jen si je jistá, že lidé tam nejsou tak podivně chladní jako tady.
A tu vejde do pokoje Súfa a vytrhne ji ze zahloubání. „Dobré ráno Má paní.“ Pokloní se jako každý den a Alice v též rituálu odpoví dělnici jemným pokynutím hlavy.
„Jak se vyspala naše krásná mladá královna?“
„Do modra,“ šeptne Alice, ale dělnice nezaslechne její vtip, a i kdyby ho vyslechla nejspíš by jej ani nepochopila. Levitánské dělnice nemají fantasii – a Súfa není vyjímkou. Neznají fantasii ani ironii byla by jim v jejich činnostech jen na obtíž. Levitánské dělnice žijí Systémem. Alice si už dávno zvykla na to nepokládat jim zbytečné otázky, nechá se tedy jako každý den ustrojit a učesat mlčky. Hledí do zrcadla na svou mladou tvář: jemnou, bez vrásek – tvář princezny, a pak stejnou chvíli i na tu Súfinu. Dělnice má dnes starosti – už jen nedbalý způsob s jakým si na zádech složila křídla jasně dokazoval, že dnes mířila do korunní komnaty ve spěchu.
Něco se stalo, přepadne královnu panika. A s dalším Súfiným dotykem už na ni přichází okamžik Sdílení. Noří se do temné propasti společného vědomí celé Levitánie. Pocítí společný záchvěv strachu, který na chvilku ovládl celou planetu. Zaútočili na Domov Zaútočili!