Trůn smrti III.

Noc konečně vystřídala horký den a pro vše živé nastala chvíle oddechu, než slunce za několik hodin opět obnoví svou vládu.
Všechny brány do Tamiru byli zavřené a jen malá vstupní dvířka v masivních dubových vratech, zpevněná ocelovými pláty, byla otevřená, aby hlídky mohly do města vpustit posli, kteří neustále pendlovali mezi hlavním městem království Ivana I. a vojenskými posádkami okolo obležené Harky, která neustále odolávala panovníkově stále početnější armádě.
„Taky by nás mohli nechat vyspat. Kvůli komu vůbec hlídáme bránu? Vždyť tudy žádný posel nikdy nešel a není nikdo, kdo by se mohl jen pokusit napadnout město,“ řekl jeden z vojáků na hlídce u východní brány. Jeho státná postava - něco přes dva metry výšky a pořádným svalnatým tělem - byla napasována do pevného a těžkého brnění vycpaného vlčími kožešinami, aby nedřela svého majitele při pohybu. Váha zbroje byla nejméně padesát kilo, ale muž byl zvyklý. Byl horal, muž nejsilnějšího národu z lidí na kontinentě a právě díky panovníkovi mladého království se z kdysi primitivních obyvatel horských oblastí stali všemi uznávaní řemeslníci a bojovníci, schopní se utkat i s početní přešilou třikrát takovou, než měla jejich vlastní jednotka.
„Ztichni,“ okřikl jej druh na hlídce. „Zapoměls?! Velitel obchází hlídky a já rozhodně nechci skončit jako ti z minulého týdne, které nechal zbičovat.“
„Ale prosím tě. Když jsou tak blbý, že nechají západní bránu dokořán a jen tak se všichni vykradou do nejbližšího hostince, tak si podle mě nic jiného nezaslouží.“
Náhle zázněly zvuky okovaných bot na dlážděné cestě, která vedla ke klášteru Velkého patrona. Avšak po této cestě se do města nevracel nikdo od té doby, co klášter vyhořel. Oba muži sevřely rukojetě svých statných mečů a kráčejíc vedle sebe se vydali před bránu, kde se pořádné rozhlédli. Zbylých deset válečníků, kteří spali ve strážnici za bránou, připraveni rychle vyskočit na nohy v případě ohrožení nechali spát. Nešlo přitom ani tak o neopatrnost, jako spíše o bojovou vášeň, která jim proudila v žilách a kterou nedokázali ignorovat vždy, když se vyskytla možnost nějakého boje. To také byla jediná a celkem i zásadní nevýhoda statných válečníků ze severu.
„Vidíš něco?“ zeptal se první dřív, než mu stejnou otázku stačil položit jeho druh.
„Ne. Vidím úplný hovno. Dneska je tma jak v pytli,“ odvětil horal a ani ho nenapadlo se podívat na oblohu, na níž jasně zářil měsíc a hvězdy, které celou krajinu viditelně osvětlovaly.
A tak dva tmavé obrysy proklouzly okolo hlídky do města a ztratili se v jedné z mnoha ulic.
„Co teď,“ zeptala se Klára, když s Jakubem zastavili dostatečně daleko od brány. Pak si sejmula z hlavy kápi a její plášť ztratil svou maskovací schopnost.
„Půjdu se podívat po nějakých stájí. Ty tu na mě počkej,“ odvětil rytíř Smrti a pod ochranou svého pláště pronikl hlouběji do města.
Klára se otočila a její smaragdové oči upoutala neudržovaná stavba hostince. Vzpomněla si na tu stavbu. Stála tu již před patnácti lety, kdy se ještě nacházela na kraji Tamiru. Kněžka Smrti přistoupila k budově a hebkou rukou přejela po rozpadající se omítce. Vzpomněla si, jak si okolo této budovy hrávala s kamarády, když její otec - rybář - byl zrovna na jezeře a chytal ryby, aby je za pár šupů prodal na trhu a uživil tak jí a sebe. A také, aby z peněz, které střádal po smrti své milované ženy splnil přísahu, kterou složil u jejího těla, že zajistí, aby Kláru čekala lepší budoucnost. Tato vzpomínka vyvolala emoce, které stvořili pár slz, co jí steklo po tváři. Pak se Klára najednou vydala dál po ulici, hlouběji do středu Tamiru k přístavišti, kde kdysi žila v jedné z rozpadlých chatrčí.
Na konci své cesty se ocitla v odpudivých slamech, které byli naprosto stejné jako před patnácti lety. Tenkrát je však obývali jen chudí lidé, dnes to byli rodiny původních obyvatel Tamiru, které nedokázaly soupeřit s pracovitostí řemeslníků horalů a nemohli se přihlásit ani do armády, protože muži byli stejně jako jejich rodiny vyhladovělí a král Ivan I. si zakládal na majestátnosti svého vojska. Navíc zbroje a zbraně se v kovárnách vyráběly jen pro muže, kteří měli pořádnou sílu a byli okolo dvou metrů vysocí, takže jí žádný z obyčejných Tamirských mužů nedokázal obléknout, unést, natož nějak využít.
Klára přistoupila k jedné mírně udržované chatrči, z jejíž oken vycházela na ulici záře dohořívající svíčky. Nakoukla pod ochranou pláště dovnitř a spatřila rodinu v otrhaném oblečení, vyhladovělou, špinavou a úplně na dně. Přesto matka láskyplně přikryla obě děti – desetiletého chlapce a sedmiletou holčičku – dekou sešitou z kusů ušpiněných hadrů a sama ulehla vedle muže, kterému se v očích odrážela bezmoc a lítost nad tím, jak jeho rodina živoří. Vzpomněla si na pohled svého vlastního otce, který ten samý pohled měl také. Pak kněžka Smrti zavřela oči a použila svou moc, aby se vydala v čase nazpět a viděla obraz vlastní rodiny, otce a matky, jak ještě oba žily i s ní v té samé chatrči u níž stála a přes veškerou bídu měli velké bohatství, alespoň jeden druhého. Během vize se Kláře ze zavřených očí draly desítky slz, které stékaly po jejích hebkých tváří a dopadaly na rozpálenou kamenou zem, jež v nočním chladu nestačila ztratit své nastřádané teplo...

Vlado přešlapoval ve své komnatě v nejvyšší věži Tamirského hradu. Přes svých pětadvacet let se mu v mladé tváři odrážela moudrost a vědění desítek vzácných a moudrých spisů, jenž přečetl a znal nazpamět. Byl vrchní mág na dvoře krále Ivana I. a byl také jeho prvorozený syn. To bylo dopředu naplánováno vladařem, který ještě za časů svého šlechtického titulu spřádal plány, jak vybudovat vlastní říši. A proto se také naoko zamiloval do jedné z čarodějek, která mu jeho lživé city uvěřila a z plodu své pravé lásky porodila vladaři syna, který měl už od narození obrovský potenciál. Přesto místo vděků, či nějaké odměny dal Ivan I. matku svého prvorozeného syna zabít a pečlivě veškeré stopy po onom činu zahladil, aby se vyhnul možného nebezpečí ze strany mocného mága.
Vlado se procházel po honosně vyzdobené komnatě, které se slušely pro syna panovníka, ale svou moudrostí opovrhoval tak okázalým přepychem. Více jej zajímal svět a právě magie byla prostředkem, jak jej mohl zkoumat a prohlížet si ho z bezpečí komnaty. Nebyl povahou odvážný dobrodruh, k čemu taky, byl čaroděj, jeho mocí bylo vědění a magie v krvi, díky níž dokázal i z několika tuctů válečníků v těžké zbroji v několika vteřinách udělat hromádku kouřícího popela. Přesto ani on nedokázal zdolat hradby Harky, hlavního města království, které jeho otec rozvrátil. A panovník na něj neustále tlačil a nutil jej k dalším a dalším pokusům, neboť jeho touha po absolutní moci neznala mezí. A dokud stálo hlavní město z říše, ve které býval tím nejubožejším šlechticem, nebyl schopen ve válečném snažění polevit. Těžko mu Vlado vysvětloval, že silná přítomnost cechu magů a rytířů Bílé růže bude překážkou, kterou ani on není schopen překonat.
Nakonec se mladý muž musel uklidnit, a tak zanechal marného vymýšlení nových plánů útoků na Harku a vydal se ke křišťálové kouli ve středu pokoje, díky níž se mohl jen tak rozhlížet nad blízkým okolím říše svého otce, pozorovat přírodní krásy a zajímavosti. A to samé hodlal udělat zrovna teď, neboť čím častěji kouli používal, tím s její pomocí dokázal nahlédnout dále. Ale dnešní noci jej neupoutala nezmapovaná místa, ale sám Tamir. A místo v chudinské části, ve které zachytil podivné obrazy, vidiny ze života malé holčičky, která spokojeně žila se svým matkou a otcem v bídě. A to Vlada velmi upoutalo. Bylo totiž jasné, že ten, kdo dokáže vyvolávat obrazy z minulosti, není jen tak obyčejný člověk. A proto okamžitě vyslal na ono místo jednotku válečníků, jednoho vymítače a mága, z řad noviců, které sám zasvěcoval do tajemství kouzel.