Trůn smrti VI.

Atovin neúnavně pochodovala lesními stezkami, vyšlapaných zvěří, která se tentokrát držela daleko od ní. Nevěděla proč a bylo to pro ní nezvyklé. Ještě nikdy jako dcera Stvoření nepocítila takovou tíhu samoty a to jí soužilo ještě víc, než únavný pochod.
Najednou v dálce zaslechla padající strom, jasný důkaz přítomnosti lidí. Opatrně se plížila k onomu místu v naději, že oni dřevorubci nebudou nepřátelští, ale jakmile je uviděla, spadl jí kámen obav ze srdce. Byli to horalé. Vyšla z úkrytu statného smrku a v klidu přišla k pětici mohutných mužů, kteří by nahnali hrůzu většině lidí. Dlouhé vlasy, statná ramena a tvrdý nekompromisní pohled ukrýval v nitru dobrou a čestnou duši. Byli to praví horalé a ne jejich vzdálení bratři ve službách Ivana I., který jejich povahy již dávno zkazil a přetvořil k obrazu svému a svých plánů.
Muži okamžitě zanechali práce, když spatřili dceru Stvoření a seběhli se kolem ní.
„Zdravím Vás,“ promluvila Atovin a po výměně pohledů k ní přistoupil jeden z nich.
„I my tebe,“ odvětil slušně hromotluk s černými vlasy staženými do tlustého copu, v němž se leskly bližtivé ozdoby. „Já jsem Rognar syn Gornův z Lesního květu,“ představil se muž a Atovin teprve teď rozpoznala v obličeji rysy mládí, kterých si z dálky nebylo možné všimnout.
„Těší mě, Rognare, já jsem Tyrscha, dcera Stvoření.“
Pětice horalů okamžitě poklekla a sklonila hlavu na znamení pokory.
„Odpusť nám, mocná Atovin, že kácíme stromy ve tvém panství, ale naše osada si musí udělat zásoby na zimu. Můj otec nechce, aby kvůli naší nepřipravenosti kdokoliv z nás ve studených období trpěl a ...,“ okamžitě spustil Rognar, ale mávnutí ladné ruky Tyrschy jej přerušilo v dalších omluvách a vysvětlování.
„Tvůj otec je náčelníkem Lesního květu?“
„Ano, má paní.“
„Odveď mě tedy k němu,“ poručila Tyrscha a Rognar okamžitě pokynul jednomu z mužů, který byl nejméně dvakrát starší, než on, aby přivedl koně. Pak pomohl dceři Stvoření nasednout na statného valacha. „Odpusť paní, že ti nemohu nabídnout lepšího koně, ale nečekali jsme, že nás poctíš návštěvou,“ dodal syn náčelníka a potom společně s ostatními se vydal na cestu zpátky do Lesního květu.

***

Kamir se dostal skrze džungli k městu nejmocnějšího mága. To nebylo ani tak velké rozlohou, jako spíše svojí výškou. Jako obří sekvoj se z neproniknutelného pralesa k nebi tyčyla ohromná věž a okolo ní tři menší, od kterých k té hlavní vedly provazové mosty a žebříky, na nichž ještě vysela pozoruhodná hnízda, houpající se při poryvu větru ve výšce několika set metrů nad zemí.
Posel Smrti před hlavní branou města, zcela otevřenou dokořán a u níž nestála jediná stráž, vyslal svého ebenového havrana do vzduchu a poté teprve vstoupil do sídla mocného protivníka.
Ačkoliv mezi obyvateli působil jako pěst na oko, nikdo se za ním neohlédl nebo na něho překvapeně nezíral. Kráčel ulicí, jako kdyby byl pro všechny pouhý vzduch a trochu jej ho to i uklidnilo.
Kočičí lidé vypadali prazvláštně. Měli vzpřímená těla podobná lidským jen pokrytá srstí s kusem látky zakrývající pouze to nejnutnější. Jejich končetiny se zatahovatelnými drápy, plus metrový ocas, pronikavý pohled kočkovitých šelem, velké uši a citlivý nos, tak to byl ve zkratce výtvor mága, který si zahrál na boha a v té hře nehodlal ještě přestat, neboť si posel Smrti moc dobře všiml, že někteří z nich vypadali mnohem víc jako normální lidé.
Když se s kočičími lidmi Kamir setkal poprvé, bylo to ještě v království jeho matky, v říši mrtvých. Dobře si pamatoval na vztek Smrti, která běsnila při setkání s prvnim kočičím mužem a ženou. Nevadilo jí, že se k ní dostala duše příslušníků nové rasy ani zvířete, ostatně Stvoření vždy po nějakých sto letech s nějakým novým tvorem přicházela, ale běsnila nad tím, že ty tvory stvořil pouhý člověk. A tak svého prvorozeného syna poslala na svět s úkolem onoho opovážlivce zabít a to bylo poprvé, kdy se Kamir s Xemem střetl a těžce ho podcenil. Proto také rychle stanul znovu po boku své matky v říši mrtvých, když jeho tělo ve světě živých mág zničil za pomoci své magie a bílého kamene...
Kamir se na ulici zastavil a pozoroval kočičí samce a samice jak šplhají po provazových žebřících do vyšších pater města, přeskakují z jednoho mostu na most vzdáleného klidně patnáct a více metrů s ladností šelem a bez sebemenších problémů. Musel sám uznat, že Xemova stvoření byla krásná, dokonalá a děsivá zároveň.
A jak se tak posel Smrti díval okolo sebe, vytrhl ho z úžasu až divoký zvířecí řev. Znělo to jako lev před bojem a když se vydal po onom řevu, brzy nalezl zdroj, kterým byl kočičí samec. Stál v kruhové aréně s pouhou bederní rouškou a naproti sobě měl soupeře. Byl o něco starší a již značně zraněný. Pouhé jedno oko, ukouslý kus ucha a spousta jizev po těle. Přesto samec neměl před nezraněným a značně mladým protivníkem bez jediného zranění strach a svým bojovým řevem krále zvířat to celému městu dokazoval.
Když se pak okolo arény shlukl dostatečný počet přihlížejících, boj započal. Mladý samec skokem vyrazil vpřed s vytasenými drápy namířenými na krk protivníka, ale ten jen hbitě uskočil z místa dopadu a ještě soka stačil seknout vlastními drápy. To samé se zopakovalo ještě dvakrát, než mladý kočičí samec pochopil, že takto soupeře nezkolí. A tak pomalu přistoupil až ke starému samci, který na to zjevně čekal. Když pak mladý bojovník udělal výpad levou tlapou, skrčil se a potom do odkrytého boku zarazil své drápy.
Mladý kočičí samec se pokoušel vysmeknout z držení starého kocoura, ale ten jen jeho mávající tlapy odrazil, podrazil mu levou nohu a ve vteřině se přemístil za padajícího soupeře, který mu krásně odhalil při pádu krk, do kterého se zakousl a udržel stisk svých zubů dokud jeho sok nezkonal. Potom starý samec vztal a odhodil tělo mladého kocoura do prachu u svých nohou. Jedinkrát vítězně zařval a potom ještě s tlamou od krkve vyrazil k pódiu, na němž stála mladá kočičí žena se smutným pohledem. Samec na nic nečekal a byla mu lhostejná přítomnost přihlížejících, pouze si stáhl bederní roušku, strhl kusy oblečení ze samice, opřel jí o zábradlí pódia a okamžitě s ní začal kopulovat v neúnavném rytmu.
Kamir i na vzdálenost třiceti metrů jasně viděl ohromné slzy deroucí se z velkých očí a bolest mladé samičky, která se musela podřídit zvyklostem, které nejmocnější mág nechal vytvořit svým vlastním výtvorům. Zvyklostem, ve kterých samice plnili jen podřadnou roly a přání samců. Okamžitě v tu chvíli pocítil odpor ke Xemovi, když se rozhodl stvořit novou rasu, ale zároveň jí nijak neurčil pravidla, zákony a nechal jí zvířecí hierarchii a zvyklosti.
„Vidím, že si se stal svědkem dalšího boje mého šampióna o právě dospělou samici,“ ozval se hlas zpoza Kamirových zad. „Nemusím ti vidět ani do tváře, abych věděl, jaký údiv tě teď k mému výtvoru jímá.“
„Nějaké pocity teď z toho mám, ale údiv to rozhodně není,“ odvětil posel Smrti a odpor v něm nabral jasný temnější odstín v jeho už tak černých očí, které se hned upřely na mága, když se k němu otočil.
Xem v rychlém gestu vztyčyl okolo sebe magické bariéry a bylo mu jasné, že údiv posel Smrti rozhodně nad bojem jeho šampióna s mladým samcem nemá.
„Kde je Zkáza!“ zeptal se Kamir, ale neměl svůj obvyklý lidský hlas. Tentokrát to byl hlasem mnohem hlubší, který se zařezával až do morku kostí a mrazil v zádech i duši.
Černý závoj se okamžitě objevil okolo posla Smrti a Xem, stejně jako jeho výtvory zaujaly bojový postoj. Mág se svým hedvábným modrým rouchem a holí s křišťálovou koulí udělal několik kroků vzad a vzdálenost mezi ním a Kamirem okamžitě obsadilo tucet kočičích bojovníků v lesklé zbroji. Sám čarodějův šampión nechal napokoji svou výhru – samici – a přiskočil k potomkovi Smrti na vzdálenost kratší, než byly dva mužské kroky.
„Co chceš dělat?“ zeptal se Xem a svou hůl zamířil na Kamira. „Zničit mě i celé tohle město a jeho obyvatele? Na to nemáš dost síly..“
„Možná nemám, možná mám. Od našeho posledního setkání uběhlo mnoho času,“ odvětil posel Smrti a temnota z jeho očí vyšla na svět, aby svého pána dokonale skryla před hrozbou. „Teď už nejsem jen prvorozený potomek Smrti. Teď jsem už i poslední,“ zaznělo z úst čtyřmetrového monstra z kostí, podobnému ještěrovi. Potom mocný dravec sklonil hlavu na dlouhém krku k vítěznému kočičímu samci, který ztuhl na místě při pohledu do rudě žhnoucích očí netvora, jenž mu vzápětí ukousl hlavu. Pak se tvor z říše mrtvých vztyčil v celé své velikosti a zařval až se všem obyvatelům města naježila srst a nejmocnějšímu mágovi zbělelo těch pár posledních hnědých vlasů na hlavě.
„Možná jsi mocnější, než dřív, ale tvá slabost, jako každého potomka Smrti se nezměnila,“ odvětil mág, když se vymanil z vlivu moci temného predátora před sebou. Potom mávnutím ruky přenesl další ze svých válečníků, kteří v rukou třímaly prazvláštní sít, do níž byly vetkány průzračné kameny. A než stačil Kamir ve své skutečné podobě z říše mrtvých jakkoliv zareagovat, padala na něho z provazového mostu nad ním síť. Když dopadla, pokusil se posel Smrti jí přetrhnout, ale kameny v ní zapletené se rozzářili a svým bílým světlem začaly podobu potomka Smrti navracet do normálu a vyhánět z něho temnotu, která se na jeho pokyn spojila s lidským tělem.
Než se Kamirovo tělo navrátilo do půdovního tvaru, ocitl se už pod silnou bolestí způsobenou kameny Stvoření, která tyto své artefakty rozsela po světě, aby měli živí tvorové možnost se bránit před mocí Smrti.
„Tak přeci jen nejsi tak mocný, Kamire,“ řekl nad ležícím tělem mladého muže Xem a potom svým válečníkům pokynul ze zajatce sundat síť. Poté poslovi Smrti na krk pověsil náhrdelník s obrovským bílým kamenem, který pojistil kouzlem, aby svého protivníka úplně odstřihl od jeho moci.