Trůn smrti VII.

„Přicházejí!“ vykřikla Klára, když otevřela oči, aby již dál nečelila obrazům stvůr okolo nich.
Rytíř Smrti doposud vyčkával v bojovém postoji, ale když kněžka Smrti promluvila, podíval se jí do tváře. Zahleděl se do smaragdových očí, které jindy tolik plné života, emocí a citu se zakalily zoufalstvím a strachem. To Jakubovi dodalo sílu a zvolal: „Drž se u mě!“ Pak vyrazil vpřed jedním z tunelů a bylo zcela jedno, jakým směrem. Jediný cíl bylo ochránit Kláru a dostat jí z odporného místa.
První monstra překvapil nenadálý útok jejich kořisti. Znetvoření lidé na takovou věc nebyli zvyklí a okamžitě jich několik zaplatilo tuto chybu smrtí. Tedy respektive vysvobozením a ukončením nedobrovolné existence v odporně znetvořeném těle a na ještě odpornějším místě.
Rytíř Smrti porcoval černým mečem vše, co se mu připletlo do cesty a kostěnou rukavicí rozdával rány, kterými drtil kosti a vysvobozoval trpící a zmučené duše. Chvílemi zpomalil, aby se podíval, zda je Klára ještě s ním a když spatřil, že se k ní blíží monstra, co se vydaly po jejich stopě, ještě více zrychlyl na tempu, kterým odpor před nimi decimoval.
Dvojice služebníků Smrti postupovala městskými splaškami, které se za chvíli zaplnila krví a usekanými údy, jenž mnohdy neměli ani náznak lidské končetiny. Postupně se dostávali stále hlouběji, aniž by si to kterýkoliv z nich uvědomoval. Do části stok, které byli zbudovány před více, než šesti stoletími, v době, kdy Kamir a jeho sourozenci vedli největší válku s potomky Stvoření. Ve válce, kde měla zvítězit jen jedna strana. Ale do války zasáhla Nicota a oběma bohyním dokázala, že jí není radno podceňovat, a tak dvě úhlavní protivnice byli donuceny se spojit, aby nečekaného a mocného protivníka přemohly. Ale to si vyžádalo mnoho objetí, na obou stranách. Jak na straně Smrti, kde jediný z poslů Smrti přežil Kamir, tak i na straně Stvoření, která na tom byla podstatně lépe a s Tyrschou přežilo ještě pět dalších Atovinů.
Najednou Jakubovi s Klárou nikdo nestál v cestě. V cestě stále hloub pod Tamir, do míst, o kterých nikdo z obyvatel města neměl ani tušení, protože ta místa nestvořila lidská ruka.
Kněžka Smrti přejela rukou po zdi a zděsila se: „To udělaly ty stvůry?!“
„Cože?“
„Podívej se, jak dokonale opracovali kámen. Ta chodba je úplně rovná. Mistrovská práce,“ řekla s úžasem Klára a zároveň se děsila toho, co na konci chodby leží.
Jakub pevněji sevřel rukojeť meče a zaostřil své rudé oko do temnoty před nimi. V podivných odstínech černě viděl tepelné stopy pochodní a mezi nimi něco, co vydávalo ohromné množství tepla.
Rytíř s kněžkou Smrti si vyměnili pohledy. Oba dobře věděli, že zpátky se stejnou cestou nemohou vrátit, neboť stvůry na ně stále čekaly. A tak společně, bok po boku, vykročili vstříc neznámu..

***

Lesní květ se nacházel ve smíšených lesích, které byli bohaté na zvěř. Horalé o zemědělství neměli pražadné podvědomí a jedinou obživou pro ně byl lov a sběr lesních plodů. Jejich harmonie s přírodou přímo vybízela k přátelství s potomky Stvoření. Ostatně země horalů přímo sousedila s elfskou říší, do které měla Tyrscha sama namířeno. Ale potřebovala koně, jenž by jí cestu ukrátil, stejně jako informace, co se vůbec za posledních patnáct let stalo?
Rognar kráčel spolu s ostatními horali vedle valacha, na němž jela Atovin. Jeho mladá mysl přemýšlela nad krásnou ženou, která na první pohled vypadala normálně. A přesto měla moc, co dávala život. Podíval se na chvíli na své vlastní ruce a prohlédl si pořádně mozoly. Otec ho nechával dělat každou namáhavou práci, co jen zvládl. Chvílemi si říkával, proč jej vůbec nutí pracovat dvakrát tolik, než ostatní z Lesního květu? Ale tyto své úvahy vždy po chvíli hodil za hlavu a začal se věnovat dalšímu úkolu svého otce. Teď však měl úkol od Atovin, který hodlal splnit do puntíku.
Osadou horalů - obehnanou kolem dokola dřevěnou palisádou - vypuklo pozdvižení. Malé děti pokřikovali jeden přes druhého, jen aby na sebe upoutali pozornost Tyrschy. Nikdo poté, co stráž u brány podala zprávu o vzácné návštěvě dál nemohl zůstat u svých povinností a musel se jít podívat, co že to vůbec dcera Stvoření dělá v jejich domově.
Než dorazil Rognar se svou družinou k obydlí náčelníka, shlukli se všichni okolo nich.
Dvoumetrový muž vyšel z dřevěného obydlí, přes rameno dlouhý luk a u pasu houpající se toulec šípů. Byl sice lovcem, ale jedním z nejlepších, kterého kdy země horalů měly. Ostré rysy v obličeji změkčil jemný náznak úsměvu, když spatřil syna, ale vzápětí jej vystřídaly obavy při pohledu na Atovin. Dobře věděl, kdo to je. A byl především šokován. Před patnácti lety to byla právě tato dcera Stvoření, kterou s jejím elfským doprovodem potkal při lovu v lese. A byla to právě ona, jež si získala srdce nejmocnějšího posla Smrti, stejně jako silnou nenávist jeho matky.
„Zdravím tě, Tyrscho,“ řekl Gorn a ostatní obyvatelé Lesního květu zírali na náčelníka, který se přátelsky obejmul s dcerou Stvoření a pozval jí do svého příbytku.
Rognar se již chystal vejít do obydlí za nimi, ale otec mu zahradil cestu a poslal jej splnit další z úkolů, který pro něho už vymyslel.
„Vidím, Gorne, že jsi svůj luk vyměnil za kupu starostí,“ řekla Tyrscha, když se uvelebila na medvědí kožešině hned u ohniště, nad kterým si náčelník sám vařil a právě v něm nechal dovařit polévku.
Horal se přátelsky zasmál. „Ano, máš naprostou pravdu. Lov je přeci jen lehčí práce, než ukočírování osady,“ odpověděl horal a když se zdánlivě sehnul pro naběračku, uchopil rukojeť dlouhého nože a ve vteřině jeho hrot přemístil k hrdlu dcery Stvoření. „Co jsi zač a nesnaž se mě obelhat!“
„Gorne, to jsem já, Tyrscha,“ řekla Atovin a ani trochu se jí přerod z přátelské do nepřátelské situace nelíbil.
„Nelži! Pravá Tyrscha je už patnáct let po smrti! Padla v nerovném boji s Gargoily.“
„Jak … jak o tom víš?“
„Řekl mi to sám Kamir a tomu to pověděla malá dívka se schopností vidět smrt. A ona také celý boj Atovin s tvory Nicoty viděla. Tak naposledy se tě ptám. Kdo jsi a co jsi zač?“
Tyrscha se podívala na čepel nože, potom na Gorna a z očí jí vyrazily první slzy. Avšak náčelník Lesního květu nebyl obměkčen. Za dobu strávenou vedle nejmocnějšího potomka Smrti toho zažil tolik, že se nehodlal nechat ukolébat k neopatrnosti. Tím spíše ho slzy přiváděly k tomu, aby zabil ženu před sebou dřív, než ztratí možnou výhodnou příležitost.
„Vím, že to pro mě nevypadá dobře,“ řekla po chvíli Tyrscha. „Ale vše mohu vysvětlit.“
„Tak do toho. Ale nesnaž se mě obelhat,“ odvětil stroze Gorn.
„Poté, co jsem nechala Kamira, Jakuba, Kláru a zbytek jeho družiny pokračovat v cestě, ucítila jsem podivné chvění. Chvění, které bylo podobné, když jsem cítila přítomnost Kamira nebo jeho sourozenců blízko sebe, ale tohle bylo jiné. Bylo prázdné, studené, naprosto bez života. A mě bylo jasné, kdo jediný to může být...“
„Gargoilové,“ řekl místo Tyrschy Gorn.
„Ano. Ale nebyl to jen jeden, ale celá tlupa, která se vydala po Kamirově stopě. Věděla jsem, že když jsem ucítila já je, tak oni mě také. A jako dceru Stvoření nechají na chvíli pronásledování prvorozeného posla Smrti a půjdou mě zničit, neboť tím, co Nicota nejvíc nenávidí je život.“
„Co bylo dál?“
„Můj doprovod do jednoho nemilosrdně povraždili a odeslali jejich duše do Nicoty. Mě si nechali až nakonec. O to víc jsem se zařekla a donutila se bojovat. Musela jsem je zničit už jen za to, co provedli, nehledě na to, že do našeho světa nepatří. A tak jsem použila veškerou svojí sílu a svedla s nimi boj. Přesto se mi nepodařilo nad nimi získat převahu. A tak z posledních sil, posledních myšlenek na Kamira jsem pocítila lásku a touhu žít, opět ho spatřit a být s ním. Ta touha a cit ve mně sílil. Poznala jsem, jak mou moc života Gargoilové nenávidí a dokonce je zraňuje, a tak jsem sílu své lásky vložila do moci nad životem. Avšak stalo se něco, s čím jsem já ani Gargoilové nepočítali. Došlo ke střetu našich mocí. Život se srazil s Nicotou a došlo k něčemu podobnému výbuchu.“
„Ta mýtina...“
„Ano,“ dopověděla Gornovu úvahu Tyrscha. „Ale výbuch byl jen vedlejší stránkou propojení mocí. Ve skutečnosti se otevřelo něco jako brána, průchod. Poslední, na co si vzpomínám je to, jak mě něco vysává z našeho světa a táhne do prázdna a chladu obklopeného Temnotou.“
Náčelník Lesního květu odložil nůž na vlčí kožešinu po pravici. Vše souhlasilo, nemohl být pochyb. Před ním opravdu stála Atovin, která ulopila srdce potomkovi samotné Smrti. „Kamir o tvém návratu ví?“ zeptal se hned Gorn.
„Kamir,“ zopakovala jméno Tyrscha, ale nedokázala odpovědět, neboť jí zasáhla mírná bolest hlavy. A čím více pak o Kamirovi začala přemýšlet, tím bolest narůstala. Najednou se Atovin chytila za hlavu a dřív, než k ní náčelník Lesního květu přiklekl, už se ocitla v bezvědomí...