Trůn smrti VIII.

Kamir otevřel oči a zjistil, že se nachází na velmi, velmi neobvyklém místě. Byl v jednom provazovém hnízdě - vysoko nad zemí - a k ještě větší smůle zjistil, že veškerá jeho moc je pryč. Pouto s mocí Smrti blokoval Bílý kámen, který Stvoření rozesela po světě. Již dříve se s tímto kamenem setkal a pokaždé to pro něho mělo špatné následky, ale tohoto dne to bylo nejhorší za celou jeho existenci.
Rozhlédl se po podivném obydlí, od kterého nevedla žádná lana, žebříky ani mosty. Jedinou cestou pryč byl otvor o průměru jednoho metru a od něho plošina hlavní věže vzdálená dobrých patnáct metrů. Kamir se dotkl ještě rozbolavělé hlavy a uvědomil si, že se stále nevzpamatoval ze šoku po nedobrovolném rozpojení s Temnotou. Temnota totiž nebyla přímo vazalem Smrti ani nikoho jiného. Byla svou vlastní stranou, která pouze spolupracovala s Kamirovou matkou, neboť život bylo to, čím se živila. Ve skutečnosti totiž ani sám prvorozený potomek Smrti netušil, že na dně propasti v říši mrtvých není Nicota, jak mu bylo předhazováno, ale právě Temnota, která všechny duše strávovala výměnou za svou službu Smrti a všem jejím potomkům. A nebyly to jen duše odporných hříšníků a stvůr, kterými byla krmena, protože Temnota měla neustále hlad a pravidelně se dožadovala svého krmení. Proto Smrt stále pokračovala ve válce se Stvoření a toužila po svém artefaktu. Potřebovala jej, aby mohla zasahovat do světa živých, kde podněcovala války a rozbroje, aby do její říše přicházely další a další duše. Duše, kterými by mohla sytit Temnotu. Ale jelikož byl její kámen zničen, začala se Smrt nacházet v nepříznivé situaci, protože Nicota čekala na šanci, šanci k jejímu svržení a prvnímu kroku na cestě za mocí..
Najednou se zavěšené obydlí zhouplo, když u vstupního otvoru přistál jeden kočičí samec s tácem v levé ruce. Podíval se na mocného zajatce a potom položil tác s jídlem na podlahu. Bez jediného slova se pak odrazil a přistál ladně zpátky na plošině odkud skočil na celu. Kamir se podíval na donesené jídlo. Dva krajíce namazané marmeládou. Pití mu nosit nemuseli, neboť vak s vodou visel zavěšený na stěně jeho cely o průměru tři a výšce jeden a půl metru. Posel Smrti si jeden z krajíců vzal, ještě jednou se rozhlédl po své cele a podíval se na zlatý řetěz s velkým průzračným kamenem na krku, který nedokázal sejmout ze svého krku ať by udělal cokoliv. Potom pokrčil rameny a zakousl se do chutného chleba s marmeládou z pralesních plodů.
Když Kamir dojedl, uvelebil se, co nejpohodlněji a usnul. Nic jihého ani dělat nemohl.

Zkáza se prodíral znovu bujarou vegetací. I když v předchozím hledání po sobě zanechal ohromnou stezku mrtvých rostlin, prales je zatravnil a zaplnil životem v několika hodinách. A tak se jediný existující lich musel pustit do pátrání nanovo. Čas od času se v neúnavném putování džunglí musel zastavit a kostěnou ruku přiložit na hruď, ve které jako jediný z orgánu tlouklo odporné srdce poháněné Temnotou a dožadující se přísunu duší tvorů, aby udrželo nemrtvého mága naživu.
Ale to nebylo všechno, co měl Zkáza ve své hrudi. Krom posledního orgánu měl přesně uprostřed prsou zaražený malý úlomek Bílého kamene, který narušoval Temnotu a on tak byl nucen do sebe vstřebávat po krátkých chvílích nové duše, aby žil. Naštěstí se nacházel v pralese, kde život kolem něho jen kypěl. Přesto nemohl ke Kamirovi – svému stvořiteli – cítit nic jiného, než zášť. I když to nebyl on, kdo mu pokřivil mocnou existenci a přidal k ní potřebu neustálého přísunu duší, které doplňovaly vnitřní nádobu moci v podobě pomyslného proděravělého vědra, odkud magie neustále mizela. To měl ve skutečnosti na svědomí vůbec první existující lich.
Xardas toužil po ukončení svého několika tisíc let trvajícího života, ale nedokázal odejít s vědomím, že po něm bude na světě někdo další jako on. Někdo, kdo navíc touží jen po moci a ničení. A tak proti Zkáze vyslal hned po jeho přeměně v licha stříbrnou dýku, v jejíž čepely se nacházel onen úlomek Bílého kamene...
Když najednou Zkáza vysál život z další popínavé rostliny před sebou, nalezl to, co hledal. Přímo před ním se znovu zhmotnil chrám, který tolik let hledal a když jej konečně nalezl, tak ho Kamir vypátral. Tolik proklínal svou smůlu, že nemohl věřit štěstí, co jej právě potkalo. A i když jeho existence mu odebrala veškeré emoce, vítězoslavně zkřivil ústa do úsměvu beze rtů a poté kouzlem vyslal zprávu ke svému spojenci v městě kočičích lidí.
Xem rozevřel pergamen s mírně rozechvělýma rukama. I když Kamira odřízl od jeho schopností, stále ještě pozůstatky řevu predátora, který nepatřil do světa živých v něm přetrvávali. Ale když si přečetl zprávu od Zkázy, že je připraven a čeká jen na povel vstoupit do chrámu, nemohl jinak, než se usmát stejně jako lich. Okamžitě potom vstoupil do svých soukromých komnat a předal zprávu dál ke třetímu členovi malého, přesto ohromně mocného spojenectví. Třetímu a zároveň nejmocnějšímu a nejdůležitějšímu spojenci, kterému se už brzo do spárů dostanou oba služebníci Smrti.
Potom si Xem nechal přivést Kamira. Musel mu povědět o všem, o co v této hře vlastně jde, aby se mu pomstil a zároveň vysmál do obličeje, neboť to byl právě prvorozený potomek Smrti, který na popud své matky v jednom z mnoha svých životů ho připravil o milovanou rodinu, když rozpoutal první obrovskou válku lidí na kontinentě.