Trůn smrti X.

Jakub s Klárou se tiskl jeden ke druhému, tváří v tvář obrovitému monstrum, které kdysi bývalo lidským čarodějem a zároveň prvním rádcem Ivana I.. Oba věděli, že moc, jež jim dala Smrt jim proti Baltazarovi, který pro vykonání odplaty proti Kamirovi pozřel jeden ze svých elixírů a stal se tak tvorem, jehož bytí nenáleží Smrti ani Stvoření, ale pouze a jedině Nicotě.
„Konečně k tomu došlo,“ zazněl hřmotný hlas Baltazara jeskyní a jeho rudě žhnoucí oči vyhasly a nabraly podobu, co nejvíce podobnou lidským.
„Ty jsi přece mrtvý!?“ zaprotestoval Jakub, ale po vyřčení slov sám nedokázal uvěřit, že něco takového řekl.
V odpovědi zazněl rytíři Smrti pouze burácející smích. „Zapoměls na jednu důležitou věc. Po vypití elixíru jsem už nebyl člověk a má duše měla po mém skonu propadnout Nicotě. Ale ona se nerozhodla mě zničit, ne, ona má své vlastní plány a já jsem v nich získal dost podstatnou roly. A vy v plánech Nicoty také figurujete.“
„Nikdy,“ vyštěkl ostře Jakub a už si v duchu promýšlet, jak by ohromného soupeře, co nejsnáze zabil.
„Ty mě nikdy nedonutíš, abych tobě nebo Nicotě jakkoliv pomohla. To raději zemřu!“ ozvala se kněžka Smrti.
„Zemřeš? Vždyť už jsi mrtvá ty hloupá. Ale neboj se, já tě nezabiju, tebe totiž Nicota právě potřebuje...“
Rytíř Smrti už přestal rozmýšlet bojovou strategii a vyskočil proti ohromné našedivělé mase svalů, která se po něm bleskově ohnala levou rukou, zakončenou kovovou palicí, jež ho tvrdě zasáhla a odpálkovala na druhý konec jeskyně.
Bodce na konci palice prorazily Jakubovu zbroj a zabodly se mu hluboko do těla. Kdyby už nebyl mrtvý, tak by cítil, jak mu z těla mizí život, ale místo toho se jen nemotorně začal zvedat na nohy se zjišťováním, kolik toho jeho tělesná schránka utrpěla. Měl zpřelámanu většinu žeber a děravou hruď, že by jí mohl používat namísto hrubého sýta. Po nohou na zem mu pak stékala černá páchnoucí tekutina, která mu v těle kolovala místo krve a dávala mu nadlidskou sílu, stejně jako tajemné schopnosti. Ale přes všechna tato zranění stále žil. Avšak to se chystal Baltazar právě změnit.
„Víš, co je největší problém nemrtvých?“ promluvilo monstrum na Kláru. „Nic nevydrží. Jsou to ubohé skořápky, které v sobě vězní duši. Ale mé výtvory,“ řekl s vášní i pýchou současně a oči Baltazarovi zazářili šílenstvím, co jej od zrození doprovázelo. „Mé výtvory jsou vysoko nad nimi.“ Pak se do jeskyně nahrnulo deset znetvořených lidí, jejichž těla byla kombinací lidských a krabích údů. Takovou kombinací, kterou před patnácti lety podaroval Klářina otce. Ale narozdíl od Evžena, tyhle nedokázaly ani sebesilnější city k potomkovi, lásce ani rodině podlomit věrnost a zabránit ve splnění přání Baltazara.
Jakub se pokusil seknout svým černým mečem, když k němu našedivělá stvůra přišla. Nic se však nestalo a až když se podíval na levou ruku pochopil. Měl vykloubené rameno a jeho končetina jen bezvládně visela u boku zbídačeného těla.
Baltazar se uchechtl a pravou rukou popadl rytíře Smrti za nohu. Vyzvedl jej do vzduchu a jako rybář svůj úlovek triumfálně ukázal Kláře. „Ty uděláš přesně, co chci. Protože jinak tenhleten holobrádek bude nadobro ze hry koloběhu bytí,“ a pak přemístil šílený služebník Nicoty bezvládného Jakuba nad jeden ze dvojice ohnivých košů v jeskyni a nechal plameny, aby se o zbytek postaraly. „Nevím jak ty, ale pokud vím, tak nemrtvé čeká na tomhle světě jen Nicota, když zemřou,“ dodal a s nebetyčnou radostí se kochal pohledem na Kláru, která musela celé to děsivé představení vidět až do konce. „Ale pokud uděláš, co chci, Nicota toho tvého holobrádka opět přivede na tento svět, hned, jak bude volná...,“ domluvil Baltazar a už dopředu věděl, že první úkol z těch, které mu Nicota zadala má úspěšně splněný.

***

Jakubovo bytí padalo hlubokou propastí, na jejímž dně nebylo nic jiného, než Nicota a její nenasytný chřtán. Marně rytíř Smrti křičel, neboť nebyl nikdo, kdo by ho uslyšel, nikdo, kdo by mu pomohl před nevyhnutelným. Ale když už jej od setkáním s Nicotou dělilo pouhých pár metrů, někdo se přeci jen našel. Ohromná černá ruka vyrazila z kamenné stěny propasti, popadla jej a vtáhla do stěny, aby se posléze vynořila v říši Mrtvých, v paláci Smrti, kde Jakuba vhodila přímo před trůn panovnice, která teď stála s rukama napřaženýma vzhůru a za ohromné záře uvolňovala zbylé síly, které spolu s tísici dušemi svého království směnila s Temnotou za záchranu rytíře, jen aby Nicota nezvítězila. Přeci jen šlo o víc, než o existenci jednoho služebníka, šlo o princip, neboť ne Nicota, ale pouze Smrt má vždy poslední slovo!
Jakub stále v šoku křičel a na podlaze máchal rukama okolo sebe ještě pár desítek vteřin. Sama Smrt si jeho chování nevšímala, protože se vysílením zhroutila na trůn z kostí a sbírala to málo síly, co ještě měla, aby vůbec dokázala existovat.
„Má paní,“ promluvil Jakub, když se konečně rozkoukal a zjistil, co se to stalo. „Zklamal jsem vás. Přijmu jakýkoliv trest, pokud mi dovolíte se vrátit nahoru a dokončit své poslání.“
Nastala dlouhá chvíle, než panovnice promluvila zeslabým hlasem: „Vrátit? Ty … hlupáku. Dala jsem ti moc, sílu a k čemu? Aby si za krátkou dobu zemřel a já poslední kousky sil vydala na tvou záchranu. Máš jediné štěstí, že potřebuji vědět, co se to děje, když Klára mi vůbec nic nehlásí. Co se to tam děje!“ a mocná síla Smrti ještě naposledy roztřásla trůním sálem v kostěném paláci.
Jakub jen poníženě poklekl a začal dopodrobna vyprávět, co se dozvěděl, stejně jako se událo od jejich navrácení do světa živých. Jedinou věc, kterou zamlčel bylo o tom, jak se miloval s Klárou. I když slova Smrti, že jí kněžka žádné hlášení neposkytla v něm samotném probudila semínka otázek, které rychle rostly v nebezpečnou rostlinu zrady...

***

Když se Tyrscha opět probrala, ležela v malém pokoji, které bylo součástí obydlí náčelníka Lesního květu. Místnost o několika metrech čtverečních s nízkým stropem neměla okna, ale kožešiny na stěnách a na podlaze svou hebkostí dokázaly zajistit útulnost. Z malých kamínek pak vycházel příjemný žár, který hladil na těle stejně dobře jako uklidňoval duši.
Atovin se posadila, vzala kožený měch na vodu, co ležel kousek od ní a pořádně se z něj napila. Věděla, že s ní něco není v pořádku a věděl to i Gorn.
Najednou za Tyrschou do místnůstky vstoupil Rognar. Podíval se na Atovin a ta mu pohled oplatila, ale on oční kontakt nevydržel a sklopil svůj zrak.
„Poslal tě za mnou tvůj otec?“ zeptala se nevině Atovin, ale tušila, že dostane úplně jinou odpověď.
„Ne. Přišel jsem z vlastní vůle. Rád bych … potřeboval bych …,“ začal drkotat nesourodé věty syn náčelníka Lesního květu a nemohl přijít na slova, kterými chtěl vyjádřit své otázky.
„Posaď se,“ přerušila Rognarovi pokusy Tyrscha a ukázala na vlčí kožešiny naproti sobě. Když se mladý horal usadil, pokusila se mu pomoci: „Hezky se nadechni a potom mi pověz, co tě trápí.“
Rognar udělal, co mu Atovin řekla a potom zahájil své vyprávění: „Má matka zemřela krátce po mém porodu. Můj otec byl tehdy hodně vytížený a obavy mého lidu před novým panovníkem, kterému přisluhují zrádci z našich řad tomu také nepřidaly...“
„A ty by si mu chtěl nějak pomoci že?“ hádala Tyrscha a nenechala tak mladého horala domluvit.
„NE!“ vykřikl Rognar náhle, ale pak se hned zklidnil. „Můj otec je silný muž a já bych udělal vše, jen abych mu nějak pomohl. Tohle se týká jen mě. Myslím si, … chci říct, ...“
„No,“ vybízela dcera Stvoření jemně.
„Jsem PROKLETÝ.“ vyhrkl na Tyrschu nakonec Rognar.
„Cože? Počkej, čím jsi prokletý?“
„Já nevím, kdo nebo jak jsem byl proklet. Vím jen, že dokážu rozmlouvat se zvířaty a duchové mrtvých ke mně hovoří jako ty přede mnou. Snažím se s tím bojovat, bránit se před tím, ale je to silnější, než já. Dokážeš mi pomoci?“ zažadonil na závěr Rognar a potom se rozplakal a konečně uvolnil dlouho zadržované zoufalství.
Tyrscha několik sekund zůstala jako opařená. Potom začala konejšit Rognara, ale více uvažovala nad tím, co jí řekl, než jak by jej utěšila. Dobře však věděla, s kým si musí jít okamžitě promluvit.

Hodinu po rozhovoru s Rognarem se vydala Tyrscha hledat Gorna. Náčelník byl zrovna venku u hlavní brány do osady a rozmlouval s lovci. Bylo na něm jasně vidět, jak touží vyrazit s nimi, ale to nemohl. Měl až moc povinností a prohánět se s loveckou vášní lesem by mu nepomohlo vyřešit ani jeden problém.
Když náčelník spatřil blížící se Atovin, ukončil rozhovor s lovci a s úsměvem ve tváři vykročil k Tyrsche. Místo přátelského jednání se mu dostalo jen káravého pohledu a několika tvrdých slov: „Musíme si promluvit,“ řekla dcera Stvoření a potom i s náčelníkem zamířila do jeho obydlí.
Gorn se s dcerou Stvoření usadil na kožešinách a vyčkával, co se bude dít.
„Ty víš, že tvůj syn je Vymítač?!“ řekla Tyrscha na začátek rozhovoru a vynechala dlouhé chození okolo horké kaše.
Gorn sklopil zrak k ohništi uprostřed místnosti a opět se zahleděl do plamenů, jako kdyby mu nebezpečný živel dodával sílu. Potom se zhluboka nadechl a odpověděl: „Ano, vím to.“
„Jak dlouho?“
„Krátce po jeho narození mi to pověděl Rotgar. Prý už jako malé mimino by dokázal svou silou přemoci skoro i jeho. Tenkrát mi to přišlo směšné, ale když mu byli dva roky, byla právě zima a okolo Lesního květu se potulovali snad všichni vlci z našich zemí a každý den se odvážili stále blíž, až nakonec jednoho dne vnikli do města a já spolu s několika válečníky spatřil, co můj syn dovede.
Toho dne jsem byl na hlídce u hlavní brány, když tucet vlků proniklo do osady. Pospíchal jsem, s šesti dalšími lovci, abychom vlky vybili dřív, než někoho napadnou, ale všichni zamířili sem, do mého domu. Když jsme pak vstoupili dovnitř, čekalo na nás něco nevídaného.
Ten den jsem zapomněl přiložit, takže oheň v ohništi vyhasl a do mého obydlí vnikl chlad. A můj syn - Rognar – ležel stulený k největšímu a nejnebezpečnějšímu vlkovi, kterého jsem kdy viděl. On si je zavolal, aby ho zachránili před umrznutím. V pouhých dvou letech!“
„A co Rotgar? Jak to, že dopustil, aby vlci se proháněli tak blízko okolo vás?“
„Rotgar byl už mrtvý. A my právě zažívali první zimu bez něho. Lovce, kteří spatřili moc mého syna jsem donutil přísahat, aby o tom nikomu neřekli. A nikdo jiný, než Vymítač není schopen vycvičit dalšího. Tak to u nás chodí. Proto jsem doufal, že spousta úkolů, povinností a práce, kterou Rognarovi dávám mi pomůže jej od jeho schopností nějak odpoutat. Aspoň do doby, než bude dost starý na to, aby jí zvládl ovládnout.“
„Ale on o svých schopnostech už ví! A myslí si, že je prokletý,“ vpálila pravdu Tyrscha Gornovi rovnou do tváře.
„Cože?! Ale jak, copak ...“
„Spousta práce ani povinnosti nikoho nikdy od schopností neodtrhly. Pouze to způsobí, že se vyjímečný jedinec vyděsí. A to přesně potkalo Rognara. Musíš mu všechno povědět. Hned!“
Gorn se zadíval do očí Atovin před sebou a znovu v nich spatřil sílu života. Udělalo mu to radost, i když obavy nad tím, jak může tak mocného Vymítače vycvičit nebo připravit na zaujmutí jeho postavení pouhý lovec jej v nitru už dopředu děsila.
„Musíš mu dát jen čas, oporu a podporu,“ řekla Tyrscha dřív, než se Gorn stačil zeptat na radu.
„Co teď budeš dělat ty?“ zeptal se náčelník, aby proteď změnil rozhovor.
„Musím vyrazit do elfské říše. Potřebuji odpovědi a ty dostanu jen tam.“
„Potřebuješ doprovod? Pošlu s tebou nejlepší bojovníky a ...“
„Ne,“ přerušila náčelníka Tyrscha. „Stačí mi jen, když mi zapůjčíš koně.“
„Dobrá, ale než odjedeš, udělej mi ještě radost a běž si odpočinout. Potřebuješ si odpočinout, čeká tě dlouhá cesta,“ ukončil prosbou rozhovor náčelník Lesního květu a Atovin souhlasně kývla. Potom se odebrala zpátky do malé místnůstky, ve které se před několika hodinami probudila.
Gorn se zas odebral za svým synem, kterému se chystal sdělit pravdu o tom, co je zač a požádat jej o odpuštění, neboť mu to měl říci již dávno, ale místo toho se dál schovával za naději, že k tomu nikdy nedojde.