KAMSS: Vzkříšení říše (prolog)

.. kritiku a připomínky

Mírné kopečky a na nich úrodné lány polí, táhnoucí se daleko za obzor. Na nich pak zlatavá pšenice jen potvrzující brzký příchod sklizně v polovině léta. Do toho se krajinou proháněl horký vánek, jenž si s dětskou radostí pohrával s jednotlivými klasy, připravenými sytit početný lid přes zimu až do příští sklizně.
Z blankytné oblohy k tomu na zem shlíželo slunce a svými paprsky bylo připraveno něžně pohladit každého, kdo mu nastavil tvář. Byla to krása. Dokonalý ráj...
Temný stín však nečekaně vyrazil zpoza obzoru a valil se ve vlnách přes pšeničná pole. Tisícihlavé stádo černých tvorů, pod jejichž kroky se zem za doprovodu děsivých skřeků měnila v mrtvou krajinu a krása v trosky. A tyto stvůry teď pochodovaly s jediným cílem, vyhladit veškerý život.
Obránci z hrdinného praporu teď pociťovali opravdovou sílu strachu, jenž se jim vkrádal do srdcí. A velitel sedící v sedle statného hřebci vyřvával proslov ke svým mužům o odvaze, povinnosti a naději. Žádný z válečníků mu však nenaslouchal. Každý voják pevně svíral rukojeť své zbraně a v myšlenkách se svými blízkými, pro jejichž záchranu měl za chvílí riskovat život, vyčkával okamžik střetu s živou lavinou nelidských protivníků.
Temný stín pokryl již polovinu obilného pole a každou vteřinou zkracoval vzdálenost k hrstce obránců, kteří se pošetile rozhodli stavět obrovské mase těl na odpor.
Velitel tasil svou šavli, když stvůrám o výšce jednoho a půl metru zbývalo posledních pár metrů. Rozhodl se za současného máchnutí zbraně vykřiknout povel: „Do útoku!“ ale jeho hlas už nezazněl...
Černá masa se přelila rychle a nemilosrdně přes ubohou živou hráz z vojáků, jimž k vítězství nemohlo nic pomoci. Po každém muži zbylo jen ohlodané torzo kostry a zbroje spolu se zbraněmi zadupanými do prachu právě odumřelé půdy.
Velitelova kostra pak zůstala stát jako pomník bojiště - navěky sedíc v sedle svého oře s šavlí v nápřahu - vyvolávající slzy v každém, kdo má alespoň trochu citu.
Obránci zklamali a teď celá zem doposud šťastného království, jejich domoviny, skončí v ruinách. Pro všechny ostatní právě nastal závod s časem o přežití, ale dokáže jej vůbec někdo na kontinentě vyhrát?

***

Mezitím stovky mil daleko, na jih od bojiště, si v nevědomí o blížící se hrozbě u pobřeží moře žije další království. V něm sklizeň začala o několik týdnů dříve, a tak teď veškerý lid po namáhavé práci, spolu s královskou rodinou a šlechtou bujaře slaví konec žní. Nikdo v tu chvíli nemá sebemenší důvod se strachovat, leda tak z bolehlavu od vína, které teče proudem.
Když však ze sousedního království dorazí spěšný a uřícený posel, jde radost stranou a král Rastislav III. se ujímá vladařských povinností...
„Nuže, posle, co mi tvůj vládce, Itgar I., musí sdělit tak naléhavého? Teď v čase hodování.“ zazní trůním sálem a poté si panovník nechá poslat jedno z pážat pro pohár vína. To jen, co pootevře dveře, vpustí do starobylé místnosti z kamene ryk veselí, hudbu a zpěv, které dohromady k sobě muže již nad středním věkem vábí stejně silně jako můru přitahuje světlo.
Posel se uklonil a přitom ze svého ušpiněného šatu shodil jednu vrstvu prachu na kamennou dlažbu. Poté přeskočil veškeré ceremonie a spustil: „Pane, můj král mě vyslal s naléhavým poselstvím. Není to ani tak zpráva, jako varování.“
„Varování? Před čím? Chce se snad tvůj panovník vojensky zmocnit toho kousku země, o který se naše rody již tak dlouho přou?“ přerušil vypravování posla král v naději, že vladařské povinnosti uspíší.
„Ne, vaše výsosti. Tohle je něco zcela jiného!“ zvýšil muž okolo třiceti let na závěr hlas, aby Rastislav III. pochopil vážnost jeho slov. „To, co sebou přináším do tvé země králi je strach, ale také naděje!“
„Už mě začínáš unavovat, posle! Začínám mít chuť tě nechat vyhodit ze svého hradu se vzkazem, aby Itgar I. se staral pouze o vlastní království. Kvůli tvým slovům mi utíkají oslavy sklizně. Tento rok byl tuze bohatý a chmel se zvláště vyvedl...“ načal větu král, ale pak se zasnil a už svůj proslov nedokončil.
„Ale já se už nemám KAM vrátit!“ doslova vykřičel posel. „Můj domov již brzy zničí Děsy a místo toho, abych alespoň zemřel se svými blízkými mě můj král pověřil, abych varoval sousední zemi.“
„Děsy?“ zopakoval pojmenování hrozby král a pak se pod vlivem vína začal smát. „Děsy ničí leda spánek malých dětí, když se jim před spaním vypráví o nich příběhy.“
„To si mysleli i králové z Térie a Rosmudie. A teď už je jejich zem obrácena v prach,“ smutně a ztichlým hlasem, který se rozlil do ozvěny odvětil posel. Pak se otočil na místě a zamířil ke dveřím z trůnního sálu, neboť dál nehodlal mluvit s panovníkem, který blížící se zkázu považuje za vtip.
„Stůj,“ přikázal Rastislav III. a povinnosti ke svému lidu v něm převážily účinky alkoholu. „Jsi si jistý tím, co mi tu povídáš? Máš na mysli Děsy, které žijí v nejvyprahlejší části pouště. O těchto bytostech tu mluvíš? Proč by nás chtěli napadnout? Tisíc let o sobě nedali vědět a teď...“
„Já neznám jejich důvody,“ vetřel se panovníkovi posel do řeči. „Nikdo je nezná. Vím jen to, že před měsícem opustili poušť a vtrhly do království Franka IX.. Během týdne zničili celou jeho zemi. Jediný, kdo tu zkázu přežil byl poštovní holub, kterého nechal vladař s varováním vypustit předtím, než mu Děsy zpustošili hrad.
Král Térie zprávu samozřejmě považoval za vtip, ale když mu do země vpadly ty bestie, bylo už pozdě. Pouze stačil poslat varování dál.
Vždy bojechtivá Rosmudie samozřejmě nechala nastoupit šiky svých vojsk, ale nebylo jim to k ničemu.“ Hovořil o smutných osudech vzdálených říší posel. „Když potom můj král dostal varování, rozhodl se zachránit, co nejvíce lidí. A já jen doufám, že se jich do našich lodí vešlo mnoho...“ Pak se posel krátce odmlčel, aby svým dalším slovům přidal na důležitosti. „Teď se varování dostalo do tvé země, králi Rastislave. A je jen na tobě, co pro záchranu svého lidu uděláš. Mé poslání však právě skončilo,“ potom zničený muž opustil trůní sál. Nikdo se posla nepokoušel zastavit ani ho sledovat, a tak nikdo nespatřil konec člověka, který už neměl pro co žít. Ten v naději, že se alespoň po smrti shledá se svými blízkými vystoupil na hradby. Tam se naposledy nabažil krásami světa při pohledu na širý oceán, od jehož hladiny se odrážely paprsky poledního slunce. Chvíli na to skočil z hradeb přímo mezi útesy, odkud pak jeho tělo odnesly vlny na širé moře...

Do hodiny se chodby hradu naplnili poplachem, který se rychle šířil dál a za několik minut dorazil až do města. I když byla většina obyvatel království v podnapilém stavu, všichni se chopili svých povinností, jak jen nejlépe dokázali. Možná právě i alkohol jim pomohl přijmout hrozbu bájných Děsů, ale spíše to byla úcta k dobrotivému vladaři a důvěra v jeho rozhodnutí.
Král sám se chytil nápadu sousedního vládce a s tím, že jeho lid staví mnohem lepší lodě, hodlal zachránit, co nejvíc poddaných tím, že je pošle na cestu přes moře do bezpečí. I když doposud nikdo nevěděl, zda se vůbec nějaká pevnina v širém oceánu nachází. Přesto musel doufat, neboť legendy pravily, že Děsy neznají slitování a kam šlápnou vstoupí už nic neroste ani nežije. Jejich podobu jim prý vtiskly samotní démoni, aby děsili lidi a krotili je v jejich marnotratnosti.
V trůnním sále bylo v několika minutách zřízeno hlavní velitelství záchranných operací a Rastislav III. se radil se svým dlouholetým přítelem a generálem, Marcusem Deloreim, jehož vnímal jako bratra, kterého neměl. Ale i když si generál přátelství krále cenil, přesto se vždy při rozhovoru s ním držel etikety a to panovníka dost často štvalo...
„Můj pane, o hrozbě byli informováni již všichni poddaní. Jaký je váš plán?“ řekl generál a poté čekal instrukce.
„Díky slavnostem máme v přístavu všechny naše lodě. Pět galeon. To nám dává dobré šance. Chci, aby si na každou z nich nechal převelet ty nejlepší námořníky, které máme. Ale musí být mladí! Jestli naleznou pevninu, bude potřeba zdravých a silných jedinců. To jsou jediná kritéria, kterými se musíš řídit. Věřím příteli, že mě v tomhle nezklameš.“
Poté, co král věnoval svému generálovi vlažný úsměv, zeptal se hlavní vojenský velitel: „A co vojáci? Jak jste řekl, pokud naleznou zemi, nemáme jistotu, že bude neobývaná.“
„Samozřejmě. Každá loď bude mít po dvacet ostřílených válečníků. Vyber ty nejlepší, ale jak jsem ti řekl požadavky u námořníků, tak ...“
„... všichni musí být mladí. Chápu. Veličenstvo chce, co nejvíce zvýšit šance na přežití.“ dokončil větu generál Marcus.
„Přesně. A také nech nalodit potomky našich nejlepších řemeslníků, tesařů, ranhojičů, prostě ty, kteří budou mít dokonalé znalosti v oboru. Hlavní je, aby vše, co jsme se doposud naučili nezaniklo. Teď jdi. Musím ještě něco zařídit.“
Generál králi věnoval poklonu. Poté šel rozdat příkazy svým podřízeným a pak teprve zamířil do přístavu, aby dohlédl na přípravu lodí...

Chodbami hradu se nesly ozvěny mnoha kroků, ale jedny patřili i dvěma důležitým mužům. Oba byli urození, velmi si vzhledově podobní a oba byli synové Rastislava III.. Mezi nimi však stála zeď, kterou tvořilo sedm let života. Proto starší syn panovníka byl už poznamenán nevlídností a krutou stránkou života, zatímco druhorozeného ovládala impulzivnost, naivita a sny mládí.
První do trůnního sálu vstoupil mladší syn, Zikmund. Ten měl na sobě honosně zdobené šaty a s krásnou tváří po matce vždy přitáhl pozornost žen. Bylo mu dvacet dva let a jasně dával najevo svůj královský původ, který až zneužíval, když do svého lože tahal mladé komorné. A i když jako druhorozený neměl právo usednout na trůn, až nebezpečně moc toužil vládnout.
V těsném odstupu za Zikmundem pak vešel Rastislav IV. budoucí král, který se ohromně podobal otci. Měl ve tváři stejně nevzhledné drsné rysy, bojovného a neústupného ducha, ale především mu šlo v prvé řadě o poddané.
Zikmundova impulzivnost se hned objevila, když bez vyzvání promluvil: „Otče, co je pravda na tom, že se chystáš vyslat lodě s našimi lidmi neznámo kam a jen proto, že ti posel Itgara I. navykládal nějakou pohádku?“
Král něco podobného od svého mladšího syna samozřejmě očekával a jednoduše odpověděl: „Vše, co jsi slyšel byla pravda.“
„Ale to je šílenství? Čirá hloupost, kterou by udělal leda tak blázen a ...“
„Tak dost! Já jsem panovníkem této země a rozhodnutí jsou na mě. Ne na tobě! To už si konečně zapamatuj.“
„Ale otče, proč raději nepovoláš všechny muže do zbraně a nevytáhneš už do války. Nech mě vést tvou armádu a já ti slibuji slavné vítězství.“
„Už zase začínáš?! Kolikrát jsem ti říkal, že na vyhlášení války musí být důvod.“
„Ale ten přeci je. Ten kousek země...“
„Ten kus neúrodné půdy nestojí za nic. Vedla se kvůli tomu již jedna válka za mého mládí a zbytečně v ní umřelo mnoho dobrých mužů. Jediné, co přinesla bylo, že desítky žen ovdovělo.“
„Ale otče...“
„Dost! Už se s tebou o tom nehodlám dál bavit.“
„Opravdu si myslíš otče, že Děsy táhnou napříč kontinentem?“ Zeptal se po chvíli Rastislav, který doposud jen naslouchal bratrovým plánům o ovládnutí celého kontinentu.
„Přál bych si, aby to bylo jen vtip, ale znám krále Itgara již desítky let a vím, že k takovému humoru by se nikdy nesnížil.“ odpověděl vladař a potom do trůnního sálu vpadnul voják s poštovním holubem v rukou. Opeřený posel měl k pravé noze přivázanou zlatou ruličku s vyrytým erbem sousedního království, v němž se hrozny vína střídaly s jezdci na koních. Král Rastislav III. odvázal pouzdro z nohy holuba a potom z něj vyndal zprávu. Rozvinul malinký pergamen a nahlas přečetl: „Zachraňte se. Dokud máte čas. Již k vám přicházejí!“
Prvorozený syn přistoupil k otci a položil mu ruku na rameno, aby věděl, že má o koho se opřít. Zikmund v tu chvíli odvrátil zrak, protože toto gesto, stejné jako jedno z mnoha, které jeho bratr otci prokazoval považoval za podlézání. Smutná věc na tom byla, že doposud nepochopil význam oněch gest.
Král se poté podíval nejprve na prvorozeného, pak druhorozeného syna a řekl: „Chci, abyste mi slíbili, že uděláte všechno, aby odkaz našich předků a lid této země ze světa nezmizel!“
Zikmund jen převrátil oči v sloup, ale starší bratr se okamžitě zeptal: „Cožpak ty s námi neodpluješ?“
„Ne. Jsem již starý a pro budování nového království úplně k ničemu. Navíc chci až zemřu být pochován v zemi, které jsem vládl, co nejblíže hrobu vaší matky.“
„Ale jsi král! Někdo musí vládnout.“obořil se na otce Rastislav.
„Můj synu,“ řekl král a zahleděl se Rastislavovi do očí. „Naučil jsem tě všemu, co znám. Jsi silný, rozhodný a rozvážný. Máš pravé vlastnosti dobrého krále. Určitě si povedeš dobře. Ale chci, abys mi teď odpřísáhl, že pro záchranu našich lidí uděláš maximum!“
Rastislavovi začaly stékat po tváři slzy. Nechtěl zanechat otce v tváří tvář jisté smrti, ale úkol, který mu byl svěřen nemohl ignorovat. Zatvrdil se tedy a kývl na souhlas se slovy: „To ti přísahám. I kdybych za to musel zaplatit životem!“
Rastislav III. se usmál a poté oba syny poslal do přístavu, aby se seznámili s lidmi, s kterými budou vytvářet novou říši. Kdyby však tušil, že Zikmund v duchu učinil vlastní přísahu, že nikdy nedovolí, aby jeho bratr vládl, měl by panovník o mnoho těžší chvíle.

Generál Marcus Deloreim rozdal všem rozkazy a nyní už pouze dohlížel na jejich vyplnění v přístavišti. Když k němu dorazil Rastislav se Zikmundem, bylo mu jasné, jak se v otázce svého nástupce panovník rozhodl. Ostatně prvorozený syn se vždy stával dědicem koruny a jen ve velmi vyjímečných situací se vlády chopil některý po něm. Vojensky se s oběma přivítal a pak se slovy: „Musím jít dohlédnout na nalodění řemeslníků,“ se vydal do města a zanechal přípravy k vyplutí pěti lodí sourozencům.
Rastislav se svědomitě chopil práce generála a dohlížel nad naložením nejnutnějších věcí do lodí. Stovka vojáků kmitala mezi pěti galeonami. Bouře, Mořský děs, Vichr, Tajfun a Spasitel. To byla jména lodí, která měla za úkol zachránit odkaz jednoho království.
Ale i když Rastislav dohlížel na nakládání zásob a vybavení svědomitě, bohužel bylo molo postaveno tak, že měl přehled jen nad čtyřmi loděmi. Pátá, Bouře, byla na molu mezi rybářskými čluny a skrze jejich plachty nic nezahlédl. Proto řekl bratrovi: „Zikmunde, mohl bys dohlédnout na naložení Bouře?“
Mladší bratr chtěl ihned drze odseknout, ale dřív, než to stačil učinit se stal svědkem toho jak jeho bratr okřikl vojáky, kteří podle něho nakládali na palubu lodí až příliš velké množství zbraní a zbrojí. V tu chvíli se druhorozenému synovi krále zrodil v hlavě nápad a odpověděl: „Samozřejmě.“ Pak se vydal k Bouři, ale nejprve si přivolal jednoho z mužů, aby mu přivedl jemu oddané kamarádíčky z řad nižších šlechticů, kteří toužili po moci stejně jako on.
„Tak, jak to jde,“ zaznělo za zády Rastislava a ten, když se ohlédl spatřil usměvavou tvář stejně starého muže s černými vlasy a malou pěstěnou bradkou.
„Mikši,“ zaznělo v odpověď radostně a potom se dva přátelé již od ranného dětství pořádně objali.
Zatímco však Rastislav zasvěcoval přítele do všech událostí a spolu s ním kontroloval přinášené zásoby a nářadí, jeho bratr už dávno přebral vládu nad pátou galeonou. Ve vteřině odvolal všechny námořníky a vojáky, které na loď převelel generál Marcus Deloreim a krom věrných spojenců z řad šlechty na palubu nalodil podvratné živly, které mu už delší dobu velmi dobře sloužili. Do podpalubí poté vmáčkl spoustu zbraní a zbrojí, které se tísnily s nutnými zásobami.
I když se Zikmund pořád zříkal existence armády Děsů, která teď mířila do království jeho otce, tak přesto neopoměl na vše, co by mu mohlo v případné bitvě se starším bratrem přinést nějaké výhody.

A pak to k večeru propuklo. Doposud spořádané přípravy k odplutí se změnili v bratrovražedné boje, když hlídka z nejvyšší věže hradu spatřila černé moře Děsů. Vojáci museli zatarasit všechny přístupové cesty do přístaviště, neboť hrozilo, že nápor vyděšených lidí ohrozí vše, co doposud učinili.
Všech pět galeon naštěstí už bylo připraveno k vyplutí a jediné, na co se čekalo byl poslední rozkaz panovníka.
Rastislav III. si naposledy nechal zavolat oba své syny, aby se s nimi rozloučil.
„Opravdu s námi neodpluješ, otče?“ zeptal se ještě jednou Rastislav.
„Ne. Jsem králem této země a nehodlám utéci, i když je naše situace bezvýchodná. Přesto se cítím klidný, neboť vím, že pod tvým vedením náš lid a kultura přežijí.“ odpověděl král a poté do připravené truhlice - vypolstrované sametem - uložil žežlo, korunu a zlatý náhrdelník s ohromným rubínem. Pak si z pravé ruky sundal prsten s drahokamem velikosti třešně a podal jej synovi. „Tento prsten se dědí v naší rodině již mnoho generací. Sice nepatří ke korunovačním klenotům, ale je symbolem našeho rodu. Střez jej proto, jako oko v hlavě.“
„To budu,“ odpověděl Rastislav a navlékl si prsten na pravou ruku. Potom objal otce.
Zikmund obejmul otce hned poté a se slovy: „Dohlédnu, aby korunovační klenoty bezpečně dorazily na palubu lodi,“ zamířil se dvěma členy královské gardy do přístavu.
Panovník počkal, až jeho druhorozený syn zmizí za dveřmi a poté ještě promluvil k Rastislavovi: „Vím, že tvůj bratr má horkou hlavu a ty bys měl být před jeho činy neustále ve střehu, ale jako otec tě žádám, aby si na Zikmunda dohlédl.“
Rastislav kývl na souhlas a ještě jednou objal otce, než zamířil na svou loď. Cesta do přístavu mu připadala nekonečně dlouhá a namáhavá. V duchu se loučil se vším, co znal, co měl rád. Přesto věděl, že není jiná možnost. Než vstoupil na palubu Spasitele, naposledy se otočil k hradu a spatřil otce, stojícího na hradbách spolu s generálem Marcusem. Oba vypadali šťastně, když pozorovali, jak pět galeon zvedá kotvy a s dědictvím předků se vydávají hledat nové útočiště, novou zemi pro království.
Rastislav IV. se díval ze zádi Spasitele a vedle sebe měl věrného přítele Mikše. To bylo poprvé, co se prvorozený syn krále zamyslel nad svým přátelstvím a nad přátelstvím generála Marcuse a svého otce, kteří spolu vyrůstali, jako on a Mikše. Poplácal tedy přítele po rameni a s vědomím, že u něho vždy nalezne podporu setrval na místě, dokud mu hrad nezmizel za obzorem.
Když všechny lodě zmizely z dohledu, vydal se král se svým generálem k poslední vycházce po hradbách. Slunce se už chystalo, co nevidět zmizet za obzorem, ale stále setrvávalo, jako kdyby se chtělo stát svědkem zničení posledního království na kontinentě.
Černý stín již pokryl většinu kdysi úrodné země a zanechal pouze hrad , před jehož branami se tisíce stvůr zastavilo. Odporní tvorové s pařáty ostrými jak břitva, čelistmi plných špičáků a rozeklaným jazykem teď vřískali a z černých očí jim přímo vyzařovala touha zaútočit a smést poslední zbytky živých tvorů stojící jim v cestě za vítězstvím. Přesto čekali a celé to působilo přímo děsivě.
Najednou si král něco spolu se svým generálem uvědomil. Někdo nebo něco armádu stvůr ovládalo a teď se čekalo, kdy ten někdo vydá povel a celou tu věc už skončí.
Pak se moře Děsů rozestoupilo a vzniklou uličkou přinášelo tucet stvůr - navlečených do zlatých rouch - nosítka. Těsně před bránou do města, kde byl vodní příkop se nosiči zastavili. Z nosítek vystoupila osoba v černém plášti a přišla, jak jen nejblíže mohla.
Král s generálem se bedlivě dívali a když se osoba zastavila a sundala z hlavy kápi, panovník nevěřícně vykřikl: „Ty!“ na to se armáda Děsů dala do pohybu. Nedbaje šípů a dalších střel se stvůry nahrnuly do vyschlého vodního příkopu a jakmile jej první řady nelítostné armády zaplnily, další jejich druhové se začali skládat na ně, a tak se vrstvili stále víš, až dosáhli hradeb. Za děsivého křiku se pak odehrál nerovný boj hrstky lidí s lavinou stvůr sahající až daleko za obzor. Ale Děsy rychle těch několik odporujících přemohli a poté obsadili celý kontinent...