Trůn Smrti XIII.

Klára poslušně kráčela za ohromným Baltazarem úzkými chodbami pod Tamirem. Za ní se pak belhalo tucet odporných výtvorů šíleného mága a bránili jí tak v útěku. Uvnitř ní ještě do toho sváděly boj láska k Jakubovi a k otci. Ale bohužel pro rytíře Smrti měla zelenooká kněžka vládkyně mrtvých silnější cit k milovanému otci.
„Kam to jdeme?“ zeptala se Klára, když ušli v labyryntu chodeb nejméně dva kilometry.
„Za chvíli budeme u cíle. Potom sama pochopíš.“ odvětil Baltazar a zabočil na dalším rozcestím doprava a vedl průvod opět o něco hlouběji pod zemský povrch.
Kněžka Smrti se pokusila přemýšlet o něčem jiném, než o budoucnosti, o tom, co se chystá špatného udělat, a tak se soustředila na své okolí. V hlavě se jí pak urodily hned dvě otázky. První byla o tom, jestli v chodbách, kterými pochodují je vzduch, ale jelikož na stěnách viděla místy zapálené pochodně, musel mít ohneň nějaký zdroj kyslíku. Jenže tak hluboko pod zemí a navíc s městem nad hlavou pochybovala o tom, že by Baltazarovi stvůry vytvářely nějaké větrační šachty. Druhá otázka se pak týkala záměru těch desítek kilometrů chodeb. Kláře bylo jasné, že měli sloužit jako bludiště, ve kterém by se nežádoucí hosté ztratili, ale co chtěl šílený mág skrýt tak hluboko pod zemí za labyryntem chodeb a početnou stráží svých výtvorů?
Baltazar tentokrát už naposledy odbočil na rozcestí tunelů doleva a po chvíli oslnění ostrým světlem Klára spatřila, co šílený kouzelník, který se spřáhl s Nicotou vytvořil. Město. Ale rozhodně jeho obyvatelé nebyli normální lidé. Byli to nešťastníci, které ve své šílenosti přetvořil Baltazar. Populaci podzemního města tvořili odporné stvůry stvořené z lidí, kteří za posledních patnáct let beze stopy zmizeli v Tamiru. Ti poslušně plnili úkoly, které jim jejich pán a stvořitel zadal, což v tuto chvíli nebylo nic jiného, než výroba zbrojí a zbraní na těla krabích válečníků, jenž byli už tak hodně smrtonosní.
Baltazar se dmul pýchou a vykouzlil na své ohyzdné tváři úsměv, když se kochal na šokovanou kněžku Smrti.
Klára se však také stala svědkem, že šílenost mága velmi pokročila, neboť se již nezajímal jen o přetvoření lidí, ale také psů, koček a dalších tvorů, ze kterých vytvářel smrtící mazlíčky bez kapky slitování. A v tu chvíli kněžka Smrti vše pochopila. Baltazar se chystal na válku po celých těch dlouhých patnáct let a teď jen čekal, až bude Nicota propuštěna ze svého vězení.

***

Tymir vedl svého otce a zbytek své výpravy do tábora, který založil už před více, než několika stoletími, kdy se ujal prvních kočičích lidí, kteří nedokázali přijmout pravidla Xemova města.
Kamir se velmi podivil, když spatřil zelený ráj, rozléhající se okolo majestátního vodopádu, jehož voda protékala středem tábora a dále se větvila, jak z řeky vedlo mnoho uměle zbudovaných říček, aby měl každý obyvatel kočičí utopie vždy čerstvou vodu. Všude panoval na pohled klid a mír a posel Smrti i v duších kočičích samců a samic cítil podobnou harmonii. Poté se podíval na svého syna a poprvé pocítil otcovskou pýchu nad jeho skutky a zásluhami.
Tymir ubytoval otce ve svém prostorném sídle hned kousek od vodopádu a šel se věnovat svým obvyklým povinnostem, které se vesměs skládali z poroučení rostlin, aby rostly přesně tak, jak bylo potřeba kvůli neustálému rozšiřování města.
Kamir po chvíli vyšel ven z domu a zamířil si to rovnou k vodopádu, kde se posadil na kámen v bezpečné vzdálenosti, aby jej stříkající voda nezmáčela. Přivolal svého ebenového havrana a poté si se svým opeřeným přítelem a věrným společníkem dlouze povídal.