Zatím nepojmenováno

Co se týče jména, tak ono to vlastné to jméno má, ale víc prozrazovat nebudu, třeba na to přijde někdo sám...

Odpradávna existuje pojem „právo silnějšího“. Ze začátku stálo vítězství opravdu na straně svalnatějšího a krvežíznivějšího válečníka, který dokázal poraženému protivníkovi zakroutit krkem, ale jakmile začala lidská stvoření přemýšlet, neznamenalo už mohutnější a víc svaly pokryté tělo zaručenou jistotu vítězství.
Jakmile totiž první pravěký muž popadl kus klacku nebo tvrdý kámen a prokázal tak známky jistého intelektu, začal se pojem „právo silnějšího“ měnit.
Od křivých klacků s kusem kamene připevněným na jednom konci, přes bronzové meče, železné sekery, až k automatickým zbraním schopných vychrlit desítky kulek za jednu minutu.
A jak se měnil svět, měnili se i způsoby zabíjení a umírání. Tam, kde se jednalo o boj tváří v tvář teď bylo stisknutí spouště, zvuk úderníku do nábojnice a posléze téměř nepostřehnutelný svištivý zvuk střely protínající vzduch ke svému cíly.
Ano, počáteční rytířská čest ustoupila stranou a nahradila jí krvavá lázeň z mnoha obětí, které v současnou chvíli stačil zabítjet jediný člověk.
A jak se svět měnil dál, už ani vojáci, třímající v rukou palné zbraně všemožných kalibrů nebyli ti, kteří drželi v dlani nečí život, jenž by ukončili pouhým sevřením ruky v pěst.
Ne, nad životem a smrtí teď vládli bělostní andělé v dlouhých pláštích se slabou tělesnou schránkou, ale ohromným intelektem, kteří jediným stisknutím tlačítka vymazávali města z povrchu zemského, jako by to byla jen hra.
Ostatně já bych to měl vědět nejlépe. Neboť počátek mé dlouhé cesty přesně takto započal...

Narozen neznámým rodičům a pohozen před dveřmi kostela jsem byl stejně jako mnoho jiných sirotků předán státnímu ústavu. Tam, místo jméná jsem dostal identifikační číslo 7AX54L12 a zařadil se poslušně do hloučku stejně bezejmenných dětí, jako já sám.
Původně měla být mým osudem ta nejpodřadnější práce, jak určili představitelé země, kde jsem se narodil, ale díky inteligenčním testům, jejímž úkolem bylo přeci jen lépe využít a zachránit ty nadějné mozky pro blaho země jsem putoval do speciálního zařízení, které bylo pod přímou kontrolou tajné bezpečnostní služby.
Okamžitě nedostatky a strádání nahradila bohatost jídel, hraček, ale také všelijakých přístrojů, se kterými nás lidé v sněhových pláštích učili zacházet a při jakémkoliv našem úspěchu a nezdaru si dělali poznámky.
Čas běžel a roky míjeli přitom, jak jsem dospíval. Přístroje, které mi v zařízení byli podstrkovávány však pro mě časem přišli až příliš jednoduché a jednotvárné. Já sám, jako jediný dokázal se všemi provést požadované úkony v nejlepším čase a zcela bezchybně. A to byl prvotní krůček v mé minulosti.
Teď s odstupem času si možná v duchu říkám, že kdybych třídil odpad v čističkách, pracoval v hutích, dolech na rudu a jiných místech, kam byli zařazováni sirotci hned po dosažení plnoletosti, byl by můj osud jistě na první pohled horší, ale ušetřil bych si až moc bolesti, moc pozdějšího ztrádání a mnoho krve, jež mi za léta života ulpěla na rukou. Ano, byl bych bezduchá loutka, bezvýznamné nic v kolosu ohromného společenství na jehož vrcholu sedělo pár vyvolených s mocí bohů, kteří rozhodovali o osudech všech ostatních, ale byl bych třeba šťastnější, neboť by mě nepotkalo to, co mě potkalo.
Když jsem totiž nakonec v onom tajném zařízení dosáhl plnoletosti a má hlava byla nabitá znalostmi všemožných rovnic, zacházením a používáním citlivých přístrojů, nastal konečně čas, abych byl přidělen - bez toho aniž by se mě kdokoliv zeptal na můj souhlas – k výzkumu jako asistent.
Stále jsem neměl své vlastní jméno, ale to, jak jsem později zjistil nikomu nevadilo. Na prsou mého vlastního bílého pláště se mi kývala cedulka s přiděleným identifikačním číslem, ale pro všemi uznávaného vědce a ostatní v laboratoři jsem byl pouhá další nula, která slyšela na povely: „Hej ty! Pojď sem! Přines mi ...“, které jsem bez odmlouvání poslouchal, neboť tak mi to bylo během dospívání vštěpováno do hlavy.
Ostatně já i při zvýšeném intelektu, který jak jsem se později dozvěděl, když jsem se naboural do tajných záznamů měl vyšší IQ, než měl onen hlavní vědátor, jsem byl nikdo. Nalezenec bez rodiny, kterého vláda odebrala ze sirotčince a uschovala v tajném zařízení s jediným cílem, abych byl odloučen od společnosti, měl vymytý mozek, aby mě nikdy nenapadlo komukoliv vyzradit záznamy o tajných vojenských výzkumech, které začaly již před deseti lety a jichž jsem byl nyní součástí.
A tak jediné, co jsem ze všeho měl byl suchý, ale zcela bez ozdob přidělený malý pokoj o několika metrech čtverečných, sto stop pod zemí, obklopený tisíci tunami skály a železobetonu. Tam jsem se každou noc po náročné práci uchyloval, když zrovna hlavní vědec měl práce pokrk a vydal se domů za milovanou rodinou, jako každý jiný normální člověk. Pravda, někdy onen vědátor dostal záchvat bádání a já byl nucen s ním chtě nechtě pracovat přes noc, ale to se stávalo jen vyjímečně.
Jenže když má někdo vyšší intelekt, než ostatní. A jeho povaha je zvídavá, není poskakování nějakému šaškovi s doktoráty ze spousty škol, kde stejně místo pilného studia většinou popíjel s kamarády, tak zrovna uspokojivá věc. Popravdě krátce, po jednom roku posluhování, se mi k tomu všemu utvořil silný odpor. Ten stoupal pak závratnou rychlostí, když chlouba naší země zjistila, jaký nevyužitý potenciál to skrývala má hlava a já v domnění, že mi muž středního věku chce dát šanci na lepší postavení v životě, mě nechal bádat, zatímco se on válel na koženém gauči, který si tam milostivě nechal přinést.
Pravda, ze začátku jsem byl nadšen. Plně jsem propadl vědeckému šílenství a má hlava, která dostala najednou svobodu se začala plnit desítkami nápadů, rovnicemi, jenž popisovaly reakce látek, co by za současného spojení uvolnily obrovské množství energie za doprovodu exploze, která sice byla nežádoucím efektem, ale pro armádu zatraceně dobrým výsledkem, se stalo, že za krátkou dobu jednoho měsíce z mé hlavy vzniklo přes dvanáct vynálezů, které bych teď s odstupem času nazval první hřebíky do rakve.
Jenže, když má někdo vyšší intelekt a je pohlcen bádáním, tak si člověk v tom frmolu pokusů najde čas na prostou otázku: „Kde jsou nějaká ta ocenění?“ Protože vědec nedělá vynálezy pro sebe. Pravda, první myšlenka je obohatit lidstvo, pak ukojit svou zvídavost, ale na počátku všechno je získat uznání od těch, kteří se mu v mládí vysmívali, když byl slaboulinkým tvorečkem, zatímco sportovci a svalnatí neandrtálci měli všechno. A tak přišlo i mé vystřízlivění, když se mi podařilo odposlechnout, jak by měl vědátor, kterému jsem dříve posluhoval a nyní za něj i vynalézal, dostat nějakou mě neznámou cenu, která však právem patřila MĚ!
A tak se stalo, že mé počáteční nadšení bylo sníženo. Nové nápady nepřicházely a samostatná práce z mé strany ukončena. Jenže když proradný člověk získá ocenění a ví, že by bez práce mohl získat další, mnohdy se uchýlí k nekalostem, které mu pomohou získat další. A tak i já byl nakonec donucen vydíráním k poslušnosti, když mi bylo vysvětleno, že kdyby byl jistý vědec nespokojený s mou prací, mohl bych být od projektů odebrán, což díky velkému utajování znamenalo, že veškeré informace v mé hlavě, stejně jako má osoba samotná měla následně zmizet ze světa, jako kdybych se nikdy nenarodil.
Teď s odstupem času a tím, co se to ze mě stalo bych se asi nad takovými řečmi nenechal přimět k poslušnosti, ale jak jsem zmínil už na začátku, byl jsem laboratorní krysou v bílém plášti bez kapky odvahy, která byla navíc dlouhé roky potlačována výchovou, co měla za úkol zlomit jakoukoliv svobodnou vůli a nahradit jí poslušností.
Jenže ani vědci s oceněním a pomocníkem, co za ně vynalézá nemají štěstí pořád. A tak se stalo, k nám do laboratoří vstoupila nečekaná inspekce. Samozřejmě hlavní vědátor, který začal více času trávit doma, než v práci, nebyl zrovna přítomen a já, zrovna pod podvozkem nového transportního vozidla, špinavý až za ušima právě upravoval nové tlumiče, které jsem vymyslel a podle mých výpočtů měly zlepšit pohyb vozidla v náročném terénu až o dvacet procent.
Prvotní šok vysokých hlav neznal meze a domnívali se, že se pokouším snad sabotovat „svůj vlastní“ výzkum, takže přitisknuté hlavně pistolí, které shodou náhod také patřili k dalšímu mému vynálezu, byly dost patřičným argumentem, abych kápnul božskou a zazpíval o všem, co se děje.
Pro mě nekonečné hodiny ubíhaly, zatímco si tajná služba o mě nechala vyjet veškeré záznamy a teď zkoumala pravdivost mých slov a samozřejmě možnost, že všechny mnou vyjmenovávané vynálezy opravdu pocházely z mé hlavy. O to větší překvapení pak bylo, když na mě jeden z pohlavárů, který místo prvotního představení na mě zařval „Ty prašivý pse!“ a sám se mě pokusil zaškrtit ke mně přiběhl a milým hlasem mi začal vykládat jaký jsem génius a jak je na mě vlast, ze které jsem viděl jen sirotčinec, pak tajnou budovu, kde jsem byl zaškolován a teď podzemní komplex, hrdá.
Svět se během krátké chvíle otočil, ale pro mě se zas až tolik nezměnil. Pravda, hlavní vědátor byl pryč a o jeho osudu jsem ani na okamžik nepřemýšlel. Dostal jsem místo svého skromného pokoje pořádně zařízený prostorný byt 4+1, bohužel ve stejném podzemním zařízení jako doposud a už jsem nebyl pomocná síla, ale hlavní vědátor.