Zatím nepojmenováno 2

Po prvních radostech z navrácení toho, co mi bylo proradným vědcem odepřeno však přišlo další vystřízlivění. Neboť stále jsem byl vězněm, i když s velikými pravomocemi. Tolik jsem si přál vylézt ze železobetonové cely na povrch a podívat se po krásách světa, ale to mi pohlaváři rychle vymluvili s tím, že se má milovaná zem stala obětí celosvětového spiknutí a byla napadena. Na mě, jako na jejich „huse snášející zlatá – vědecká - vejce“ bylo, abych se zapříčinil svým géniem o přežití vlasti a pokoření všech útočníků. Já tehdy tak bláhový, stejně jako geniální, se nadmul pýchou, že tak důležitý úkol mi byl svěřen, a tak tedy má přání vylézt z bunkru na světlo světa ustoupila do pozadí a nahradilo je čisté vlastenectví k zemi, která mě už od malička věznila. A tak jsem se chopil jediné zbraně, kterou jsem vlastnil a svým intelektem začal vynalézat jeden ničivý vynález za druhým.
Roky plynuly a bylo už dávno po válce. Jenže pro mě to tak neplatilo. Vlastně já byl držen stále v nevědomosti o tom, že má vlast vyhrála a dál jsem pilně bádal a vymýšlel. Od nových automatických zbraní, přes počítačové systémy, robotiku, chemické a biologické zbraně až k prvotním návrhům vesmírných lodí a laserových zbraní. To byl můj repertoár na kontě s více než třemi sty velkými, ale i drobnými vynálezy.
Sice mou hlavou už poletovaly myšlenky o tom, jak protivníci mé země dokáží vzdorovat, když jsem vymyslel tak ničivé zbraně, ale než se ve mně zrodilo dostatečně silné semínko pochybností, byl jsem postihnut vědeckým šílenstvím, které mi zůstalo ještě po několika tisíciletí.
Z vesmíru na naší planetu totiž spadl meteorit, který obsahoval malý úlomek podivuhodné rudy o velikosti jehly. Byl to prapodivný materiál a jelikož už celá planeta byla dávno pod kontrolou vlády se dostal ke mně, abych jej prozkoumal. To, co jsem zjistil mě fascinovalo, ale děsilo i zároveň. Ten prapodivný kousek rudy nebyl ničím, co by na naší planetě kdy existovalo a zřejmě i na poměry vesmíru musel být výskyt velmi vzácný. Zkoušel jsem na úlomku veškeré pokusy, které mě napadaly, ale zjistil jsem jen málo. První věcí byla nezničitelnost a to jsem zkoušel všechno! Sice se mi podařilo odtrhnout od úlomku miniaturní kousek, ale to jen proto, že hornina nebyla v čistém stavu a kousek obsahoval jen nepatrné množství rudy, který mi prozradil, že se hornina zkrátka nedá rozbít na samotné atomy. Napadla mě hned představa, že kdyby existovalo brnění z takového materiálu, tak jeho vlastník by se mohl prohlásit za boha, neboť by neexistoval nikdo a nic, co by jej v takové schránce dokázalo porazit.
Přes všechna ta zjištění však má zvědavost stále nebyla ukojena, a tak se mé vědecké šílenství na úlomek upnulo a nad ničím jiným, než nad podivnou rudou má hlava nedokázala přemýšlet. Žádný jiný vynález nebo studium mě pak už nezajímalo, stejně jako svět venku. Vláda k mému překvapení také nejevila zájem o nové vynálezy, neboť ty stávající jí už tak přinesly moc nad celou planetou, kde se její vládě vzpíralo jen pár odpadlíků, kteří však byli příliš slabí na to, aby se dokázali otevřeně postavit na odpor. A kdyby přesto dokázali vystoupit a něčím ohrozit současnou vládu, pak jsem tu byl ještě já, abych rychle přišel s protiřešením, které by znovu převážilo misky vah na tu správnou stranu ...

***

V laboratoři více podobné obrovské hale, aby se v ní daly testovat i vozidla nebo jiné velké stroje se teď blížilo k dalšímu pokusu. Ve středu místnosti stál ze speciální slitiny titanu a dalších mnoha složek stolek, na němž ležel okem téměř nepostřehnutelný kousek materiálu o velikosti jehly. Na něj v současnou chvíli mířilo několik hlavní. První byla vlastně objektivem ohromně citlivého mikroskopu, který snímal veškeré změny na povrchu úlomku. Další byl pak částicový kanón, jehož úkolem bylo neznámou rudu bombardovat elektrony. Zbytek potom tvořil zdroje mikrovlného, radiového a ultrafialového záření, které byly po malých krůčcích přípravovány k použití.
Okolo stolku, jako přístrojů, pak pobíhala desítka pomocníků hlavního vědce v laboratoři. Ti neustále pendlovali mezi přístroji a kontrolovali vlastními příručními měřidly, zda je vše v pořádku. Všichni pracovali na sto procent, ale přesto ani jeden z nich nesměl být v průběhu experimentů přítomen, neboť si to jejich nadřízený nikdy nepřál. Vždy si totiž všechno dělal sám, protože jen tak mohl mít jistotu, že výsledek bude stoprocentní.
Konečně bylo vše nachystáno a do haly vstoupil jednou z mnoha bočních chodeb muž ve sněhově bílém plášti, kterému se na hrudi houpala už věkem zašlá přístupová kartička s jeho podobiznou z raného mládí. Nikdo jej neoslovil, ani muž na nikoho nepromluvil a všichni asistující muži a ženy vyklidili laboratoř.
Hlavní vědátor měl pouze pár měsíců po své třicítce, ale stejně na pohled vypadal velmi mladě. Do dvou metrů mu zbývalo sotva dvacet centimetrů, ale díky vlídnosti přírodě jeho tělesná stavba nebyla směšná, jak to bylo u mnoha inteligentů. Ne, ač mu chyběly svaly, měl celkem bitelnou a robustní postavu, kterou nezískal tím, že by se rozhodl spolykat některý z vlastnoručně vytvořených anabolik a sterojdů. To rozhodně ne. I když totiž měl dobré předpoklady k získání svalnaté postavy, tak jeho zápal do vědy s předsevzetím, že k čemu by mu byly svaly, když je vědec se nestaral moc o své tělo. Šlo mu jen o to, aby si udržel současnou váhu neměnným jídelníčkem a o nic víc se nestaral.
Hlavní vědátor přistoupil k podstavci, na kterém se nacházela jediná věc, jež vzdorovala jeho intelektu a stále se nehodlala poddat a vydat svá tajemství. To muže štvalo a zároveň přitahovalo výzvou, kterou musel ukončit svým triumfem, i kdyby měl výzkum tajemné rudy trvat třeba i desítky let. Nalezl totiž svůj vědecký grál, jehož pokořením hodlal naplnit svůj osud.
Muž si musel položit ruku na čelo, aby se ujistil, že nemá horečku, protože přesně takhle občas hovořil doktor Uther, na kterého stále ještě vzpomínal nad zlostí, když ho využil a jeho prvotní vynálezy ukradl pro sebe. Prohrábl si na krátko střižené hnědé vlasy a potom si vzal ze stolku papír s poznámkami svých asistentů, aby zkontroloval jejich práci. Během pročítání hodnot z měření si hladil své několika dení strniště a když skončil, hodil deskami za sebe na podlahu a zadíval se na úlomek horniny jako na nenáviděníhodného rivala. Potom řekl: „Tak teď už tě konečně dostanu. Už mi nebude unikat tvé tajemství. Dnešního večera budu oslavovat svůj triumf a Ty s tím nic nenaděláš!“ mluvil přitom na kus horniny, jako by se jednalo o živou věc, která mu vzdoruje a posledních patnáct měsíců od počátku zkoumání jej provokovala svou mlčenlivostí.
Mladý vědec poodstoupil kousek dál od podstavce s rudou k ovládacímu pultu, u kterého byli zároveň i obrazovky, které přenášely obraz z mikroskopu sledujícího mikroskopický povrch horniny. Poslední zkontrolování přístrojů a pak to začalo. Nejprve muž aktivoval mikrovlné dělo s úmyslem roztavit horninu. Začal nejprve na pětiset stupních celsia a teplotu postupně zvedal. U pěti tisíc stupňů teplotu ustálil a zkontroloval úlomek rudy. Nic, žádné zahřátí ani porušení nezjistil. Nečistoty, které dříve obsahoval úlomek už dávno shořely při prvních teplotních testech, a tak se vědátor rozhodl teplotu znovu zvýšit. Horko od stolku znatelně sálalo a železná podlaha z přenosu tepla ze stolku se začínala tavit. Nožky podstavce horniny zmizely již na jeden centimetr v roztavené podlaze, ale to muže nijak nezajímalo. Rozhodl se jít až na samotné maximum, což bylo deset tisíc stupňů, protože pak už se tavila i speciální slitina, kterou vymyslel a nehodlal v ní utopit kousek horniny a pak jej zdlouhavě vyprosťovat.
Ze stolku se začalo už pomalu kouřit, jak se blížila konečná hranice. A když konečně teplota dosáhla maxima, vědec znovu zkontrolav mikroskopem povrch rudy a zjistil, že je stále bez změny. Vypnul tedy teplotní dělo a tlačítkem na ovládacím pultu nechal ze stroju snést rameno se speciálním teploměrem, kterým začal měřit úlomek. Opět dostal nezměněnou hodnotu třicetpět stupňů celsia. Pro jistotu teploměrem nechal změřit stolek, ale jen ke své zlosti sledoval, jak klesá jeho teplota z devíti tisíc stupňů na původní teplotu. Nechal tedy rameno znovu stáhnout na své původní místo a spustil kolem celého úlomku olověné desky několik desítek centimetrů tlusté. Sám si vzal olověnou vestu a nechal aktivovat další protiradiační ochrané bariéery.
Nastal druhý bod pokusu. Radiové dělo již bylo připraveno a smrtelná dávka záření se chystala uniknout z hlavně na malinký úlomek.
Znovu nastal ten samý pokus, jako při pokusu roztavit úlomek. Tantokrát jen šlo o ozáření, ale když vědec znovu zjistil, že úlomek nemá ani stopu po smrtelné dávce radiace, kterou by měl být pokryt, hned se vrhl k dalšímu testu ultrafialových paprsků.
A jako před dvěmy pokusy poškodit nějak úlomek záhadné rudy selhal.
Zlost v muži vřela spolu s nezdarem a mnoho nadávek vyjadřující vztek uniklo jindy tak klidnému muži z úst.
Pak přišlo na řadu poslední dělo, které mělo na úlomek zaútočit elektrony. Šlo veskrze o pokus seženou rudu elektrickým výbojem a otestovat její vodivost, ale právě při tomto pokusu došlo k podivnému objevu. Těžko říci, zda se to přihodilo díky síle výboji nebo předešlými pokusy, ale mikroskop, který byl speciálně konstruován a montován po dva měsíce před tímto experimentem byl poškozen a jeho jednotlivá přibližovací sklíčka, která se v citlivém přístroji mísila s čidly, jenž předávala obraz na obrazovku, vypadla ze svých drážek přímo na stolek s úlomkem rudy. I když to na první pohled nemohlo představovat nic tak závažného, stalo se něco, co doposud vědec u horniny nezjistil. Elektrický náboj nejen, že nespálil povrch úlomku, ale navíc jím prošel velmi dobře. Vlastně se dalo říci, že do sebe nasál ohromné množství elektronů a když dosáhl jako baterie svého maxima, musel se vybít. Vybití však spočívalo v trochu nepředvídatelné reakci s okolním vybavením, neboť z úlomku, který byl stále ještě přiživován elektronovým dělem uniklo nejprve několik slabších blesků a zasáhly právě mikroskop. Sklíčka, která však sloužila k přibližování nebyla zhotovena z obyčejného skla, ale vybrousil si je vědec sám z velkého množství diamantů, protože potřeboval, aby byl mikroskop schopen snímat povrch rudy i za extrémních vlivů.
Ale při kontaktu elektrony nabitým úlomkem horniny a vybroušeného diamantu se stalo něco, co vědec těžko kdy mohl předpokládat. Záhadná ruda v tu samou chvíli, co na ní dopadl diamant vypustila všechnu zásobu elektronů v sobě a drahocený kámen v tu samou chvíli změnil své skupenství z pevné látky na kapalnou. To však nebylo jedinou věcí, která se stala, neboť zbylý paprsek z úlomku zasáhl i okolo podstavce rozestavěné přístroje a za mohutných ran došlo ke kolizi všech přístrojů. Vědátor marně mačkal všechny možné páčky na ovládacím pultu před sebou, aby přístrojům vypnul přívod energie, ale bylo příliš pozdě, aby cokoliv změnil. Došlo k mohutné explozi jednoho z přístrojů, která smetla zbytek ostatních a tlakovou vlnou hodila mužem dobrých dvacet kroků dál halou. Vědec se už nezvedl, když přístroje začaly hořek a laboratoří se rozezněl poplašný zvuk sirén. Ležel pouze na podlaze, tváří k zemi, kousek od jednoho z mnoha odtokových kanálků, do kterých stékaly všechny kapaliny z haly po mírně skloněné podlaze. A do toho, u kterého teď ležel on právě mířila kapalina, jež vznikla během nepodařeného experimentu. A jeho tvář s otevřenými ústy stála přímo v cestě té malé kapičky vody. Muž při kontaktu chuťových pohárků s kapalinou ucítil ostrou a štiplavou chuť, ale i když se pokoušel plival a uhnout hlavou před neznámou látkou, bylo pozdě. Už dávno se mu dostala do těla a krevního řečiště, kde zanechala po sobě podivuhodné změny...