Trůn Smrti XIV.

Kamir po chvíli vyšel ven z domu a zamířil si to rovnou k vodopádu, kde se posadil na kámen v bezpečné vzdálenosti, aby jej stříkající voda nezmáčela. Přivolal svého ebenového havrana a poté si se svým opeřeným přítelem a věrným společníkem dlouze povídal, dokud ho nevyrušila ona tajemná krásná žena, co mu zachránila život. Mlčky se usadila na kámen naproti němu a začala si jej zvědavě prohlížet. Posel Smrti i bez svých tajemných schopností zjistil, že jí přijde nesmírně zajímavý a jistým způsobem i přitažlivým, ale neměl v úmyslu toho jakkoliv zneužívat. Tedy snad až na zjištění dalších informací: „Kdo jsi?“ zeptal se a když se ženě zahleděl do očí, poprvé pochopil, kde se lidská žena vzala v kočičím městě. Byla totiž jednou z nich! Kamir zalapal úžasem a i děsem, jak to vídával za bezpočet svých životů u normálních lidí, i když pro něho toto gesto nic neznamenalo. Bylo jen součástí jeho touhy být jedním z normálních lidí a hlavně osvobozený od vlivu své matky. Kočičí žena zamrkala, zvjevně potěšena procitnutím mocného muže naproti sobě a poté svůj pohled směřovala k vodopádu.
Krásná duha se zvedala z všudypřítomné tříště, kterou vodopád způsoboval při nárazu o tvrdé kameny, které však pomalu ale jistě pod proudem vody mizely. Vypadalo to krásně a snad i proto si spousta dětí rádo hrávalo skoro pod nezkrotným vodním živlem. Ale i když kočičí lidé byli dravci, pořád se nacházeli v džungli, která byla dravci přímo poseta. A tak se pod vodním hladinou pohyboval nenápadně mohutný hroznýš. Měl jediný úmysl a jediný cíl, dát si k objedu jedno z dětí, které všechny byly více soustředěné na hru, než na instinkty varujícími je před nebezpečím.
Těsně před útokem hada však včas zareagovala kočičí žena před Kamirem a ve vteřině vyskočila na nohy, rozeběhla se a mohutným odrazem skočila do vody pár metrů od hroznýšova těla. I když neměla u opasku žádnou zbraň, ani jí nepotřebovala. Ještě za letu vzduchem se jí z konečků prstů vynořili několika centimetrové drápy, které ihned zabořila do ohromného hada.
Hroznýš si okamžitě přestal všímat hloučku kočičích dětí, které si teď stejně přestali hrát a rozeběhli se do bezpečí prostých domovů a soustředil se na kočičí ženu, která mu svými drápy škrábala tělo.
Než se však mocné čelisti sevřely okolo statečné zachránkyně dětí, obmotalo dlouhé hroznýšovo tělo na dvacet sytě černých vláken, která ho pevně znehybnily. Už se Kamir chystal vysát z hada všechen život a vtáhnout jej do sebe skrze svou ruku, odkud vyslal ony úponky, když se objevil Tymir a jediným mávnutím ruky odvolal Temnotu pryč. Než však byl hroznýš opět svobodný, stačila kočičí žena doplavat ke břehu a vylézt z vody, kde se zuřivě zmítal rozzuřenzý plaz.
Posel Smrti pak po celou dobu, než k němu jeho potomek přišel, sledoval, jak had v klidu odplouvá po proudu vody z tábora kočičích uprchlíků, kteří jej sledovali stojících po obou stranách břehu s připravenými zbraněmi v rukou.
„Proč si to udělal!“ zahřměl Kamirův hlas a bylo na něm vidět, že jen málo bytostí mu za těch nezpočet životů překazilo úmysly.
„Neměl jsi právo ho takto zabít,“ zazněla prostá odpověď, která měla vše nejmocnějšímu poslu Smrti vysvětlit.
„Neměl? Vždyť se jí chystal zabít. Cožpak jsem ho měl nechat to udělat?“
„Tohle není tvé panství, není ani mé. Tady platí vlastní zákony!“
Kamir se na chvíli odmlčel a pak řekl: „Jsi si jistý, že tě to dlouhé osamění nějak nepoznamenalo?“
„Had měl jen hlad. Ty jsi tak v říši mrtvých pozřel něčí duši, aby si ukojil svůj hlad a doplnil si síly. On narozdíl od lidí nedělá rozdíli v tom, koho sní a koho ne.“
„Dobrá, takže proč ho nenechala, aby si vzal jedno z těch dětí?“
Teď byl Tymir trochu zaskočen otcovým tvrzením, ale pokusil se jej nějak vyvrátit. „Matka přeci brání svá mláďata.“
„Cožpak všechny ty děti byli její?“ nedal se odbít Kamir a měl v úmyslu trucovitě tuhle hádku dovést až do konce jako vítěz.
„Ne, ale tady to je společenství. Stáda koní, jelenů a dalších se také shlukují před vlky a dalšími predátory ke společné obraně. Tak to prostě je.“
„A některá z těch zvířat občas svými rohy a dalším, co jim Stvoření nadělila také ty predátory usmrtí. Na to jsi snad zapomněl? Tak proč jsi mě nenechal toho hada zabít?“
Tymir se na dlouho odmlčel a v naději, že otce odvede jinam řekl: „Moji stopaři se vrátili od chrámu. Pověřil jsem je sledováním Zkázy a říkali mi, že byli svědky toho, jak jednu chvíli stál před chrámem a pak jednoduše zmizel, jako by ho zem pohltila.“
„Zřejmě objevil způsob jak vstoupit dovnitř. Není čas. Musíme ihned vyrazit,“ řekl bez jakýhkoliv poznámek Kamir a vypustil svého havrana, kterýmu doposud seděl na ruce do vzduchu.
„Souhlasím. Moji válečníci jsou připraveni jít s námi. Jestli Xem vytáhne se svými bojovníky, budou se nám hodit.“
„Dobrá, ale proč pořád říkáš Moji, zní to, jako kdyby si byl jejich pán.“
„Já ...“
„Klid,“ skočil Tymirovi Kamir do řeči, než stačil cokoliv říci na svou obhajobu a neškodně udeřil potomkovi přátelsky do zad. „Jen tě škádlim,“ pak na úplně šokovaného Tymira ještě mrkl a s bujarým smíchem vyrazil na cestu, kterou mu ukazoval ebenový havran ze vzduchu pronikavým křikem.
V těsném odstupu za ním kráčel ještě stále dost šokovaný Tymir, kterého následovalo několik stovek kočičích válečníku připravených k boji.

***

Tyrscha uháněla na statném koni horalů vstříc elfské říši, od které jí dělilo pouhých pár kilometrů lesa. Čím blíže byla k domovu tím více sil se jí vrátilo, ale pořád nedokázala použít svou moc. Byla z toho už dost zoufalá a jediné, co si teď nepřála bylo, aby se jí některý z nafoukaných atovinů -jejich sourozenců – posmíval nebo na ní díval z patra. Ale víc, než jakékoliv zoufalství nebo posměšky jí hnala naděje, že se dozví pravdu o tom, co se s ní děje a jak s tím bude moci bojovat. I když už část jí samotné se začínalo smiřovat s tím, že nikdy nebude mít svou moc zpátky.
Těsně potom, co vyjela z lesa na otevřenou louku, která zasahovala hluboko na elfské území se před ní z úkrytu v zemi vyhrnulo celé komando po zuby ozbrojených válečníků. Elfové i elfky v zářivých zbrojí a umně zhotovenými zbraněmi, jejichž krása a mistrné zhotovení mohlo lehce konkurovat se zbraněmi trpaslíků jim hrozivě mávaly z tasených pochev před nimi, kdykoliv připravené se zakousnout do masa krásné Atovin.
Elf v nejkrásnější zbroji se prodral přes ostatní válečníky a postavil se přímo před koně Tyrschy. Krátce si zvíře prohlížel, aby zjistil, že patří horalům, ale když poté začal zkoumat jeho jezdce, tvář se mu rozzářila překvapením i úžasem zároveň.
Tyrscha se také podívala veliteli komanda do tváře bez přilby a po krátkém vzpomínání rozpoznala elfa, který jí blahopřál k úspěchu před patnácti lety, když opouštěla elfské království spolu se skromnou eskortou, jež padla při střetu s Gargoily.
„Má paní,“ zaznělo elfovi z úst a okamžitě poklekl před koněm. Chvíli na to členové komanda sklopily zbraně nejprve k zemi a poté je zasunuly do pochev, aby i oni mohli napodobit velitele a pokleknout před jednou z potomků Stvoření, své bohyně.
„Povstaň,“ řekla Tyrscha a usmála se. Nebyla sice ještě doma v hlavním městě, ale přátelská tvář elfů stačila k tomu, aby zahnala její veškeré zoufalství.
Velitel komanda vstal a jeho příkladu následovali i ostatní elfové. Poté po prvotní radosti si vzpomněl, že Atovin doprovázala ještě její osobní stráž, která nebyla nikde v dohledu, a tak aniž by se Tyrschy zeptal, co se jim stalo se mu v pravém oku urodila slza, která stekla po hebké tváři, z níž spadla na zem kypící životem. Přesto čekal na rozkazy, neboť on neměl právo požadovat po dceři Stvoření jakékoliv vysvětlení, jeho jediným úkolem bylo sloužit bohyni, jejíž zástupci na zemi byli právě Atoviné a kdyby to vyžadovalo, tak by i objetoval vlastní život, stejně jako ostatní elfové.
Tyrscha sesedla z koně, poté poplácala zvíře po krku a natáhla opratě před sebe. Hned se jich chopil jeden z elfů a čekal na příkaz. „Přeji si, aby se toto zvíře navrátilo zpátky do osady horalů jménem Lesní květ. Hned na to elf, který převzal opratě spolu s pěti dalšími odkráčel, aby si z prostornější skrýše v zemi kousek opodál vyzvedl vlastního koně a vydal se s ostatními splnit úkol od Atovin.
Velitel komanda okamžitě poté, co Tyrscha předala koně jednomu z jeho pobočníků luskl prsty na znamení, aby pro ní přivedli jeho vlastního koně – krásné sněhově bílého hřebce.
Tyrscha bez jakéhokoliv slova přijala nového koně, vyhoupla se do sedla a jediným slůvkem: „Děkuji,“ se bez dalších slov vydala na cestu k hlavnímu elfskému městu, jehož hlavní věž se tyčila v dálce.