Gamchetu VI.

Nejhorší na životě je, že nemá žádná pravidla. Když už si totiž myslíte, jak jste se konečně naučili žít, aby jste ničeho nelitovali, tak se objeví něco, co vás totálně rozhodí.
U mě to byla nejprve zrada profesora Uthera, poté vystřízlivění z vlastenectví, když mi Lara pověděla celou pravdu a takhle podobně bych mohl pokračovat ještě celé hodiny.
Nepamatuji se už přesně kolik dní trvalo, než mi v hlavě přestaly pobíhat myšlenky týkající se sebevraždy, kterou jsem chtěl sám sobě určit jako trest za všechny mrtvé zabité mým virem. Ale dřív, než jsem se k něčemu odhodlal se mi do hlavy vkradla myšlenka jak nejlépe to celé odčinit. Teď však vím, že smrtí se smrt nedá nijak splatit ať je to zabití sebehoršího člověka nebo zcela neviného dítěte, vždycky jde jen o to, že minulost se nevrátí. Tedy dá se vrátit, ale sám jsem se přesvědčil, že vždycky to vede jenom k horšímu...

***

Druhý den od použití viru se čas pro bezejmenného vědce vrátil do starých kolejí, jako před onou nehodou. Proto se začal opět zavírat do laboratoře, kde křečovitě svírajíc drobný úlomek prsty před svým obličejem donekonečna kladl sám sobě otázky, na které toužil znát odpověď. Ale jako předtím, tak ani teď nedostal z kusu nerostu jedinou odpověď. Ve zlosti proto mrštil úlomkem na stůl, od něhož se odrazil a spadl někam na podlahu. Poté vědec vstal a vydal se do své útulné cely. Než však opustil laboratoř, zablokoval dveře, aby mu tam příliš aktivní noví asistenti neudělali pořádek.
Na koženém gauči dlouho do půlnoci – kterou pod tunami zeminy šlo rozpoznat jen při pohledu na hodiny – se zabíral svým životem. Měl skoro vše na co si vzpomenul a přitom neměl nic. Už dlouho byl frustrován z neznámé horniny stejně jako z nenaplněné touhy opustit bunkr a jen tak si nechat čechrat vlasy větrem, jak o tom četl v dobrodružných knížkách, které mu na jeho přání neochotně daly. Byl svobodný vězeň, jestli to tak šlo pojmenovat a možná proto se cítil tak strašně. Kdyby byl jen vězeň, mohl plánovat útěk. Jenže byl svobodný a k tomu vlastenec, který bránil svou zemi, jako hrdinové v příbězích, jenž měl toliko rád. A mohl by hrdina zahodit povinosti jen kvůli svému malichernému přání? Nemohl přeci objetovat životy milionů jen pro vlastní blaho!
Takto pořád dokola přemítal vědec a cítil se v pasti. A tak jako pokaždé celé přemýšlení zakončil tím, že nebude nic měnit, protože kdo nic nemění, nemá co zkazit. S tímto rozhodnutí pak teprve konečně usnul.
Těžko však říci, že člověk může zkazit něco, co už vlastně zkažené je...

Když se vědec konečně probudil, byla malá ručička na hodinách na devítce a velká těsně za dvanáctkou. Vstal z gauče a šouravým krokem se dostal až na záchod, potom zamířil do koupelny. Rychlá sprcha a pak čištění zubů. To byla rutina opakující se posledních deset let.
Tentokrát však byl vědec při své hygieně mnohem pomalejší. Frustrace způsobila, že neměl vůbec do ničeho chuť. Krátce se zamyslel nad znalostmi lidské anatomie a návyků a pomyslel si, že dosáhl středního věku, neboť přesně o jeho současných pocitech psala každá publikace, kterou si přečetl. Proto čistě z malého vědeckého zájmu, jež se zrodil při každé nové věci, přiblížil svou tvář k zrcadlu. Bedlivě hledal všechny příznaky stárnutí, jako šedivé vlasy, vrásky pod očima nebo cokoliv jiného, ale jak se snažil něco vypozorovat sebevíc, pořád viděl tu samou tvář, se kterou se budil poslední rok. Poškrábal se tedy na hlavě a poté si došel do obývacího pokoje, kde mezi knihami v knihovně vyhrabal i deník, v němž si vedl záznamy o sobě. Přejel několik stránek, na nichž byli údaje od jeho dvacátého roku života. Krom takových obyčejných věcí jako výška, váha nebo délka vlasů tam byla i velikost přirození – byl zkrátka pečlivý vědec každým coulem.
Když potom nalistoval údaje ze svých třicátin a poté očima přelétl strojově zapsané hodnoty a zvláště fotografie, které vkládal každý týden pokud na to zrovna nezapomněl, nemohl věřit svým očím.
Jak totiž věděl, lidské tělo se vyvíjí po celou dobu života každého jedince. S tím souvisí změny během dospívání i stárnutí. Ale jak si přečítal údajem od nehody do dnešního dne, byli hodnoty týkající se například výšky nebo tepu v klidovém stavu naprosto totožné.
Mladého vědce napadla hned myšlenka o nesmrtelnosti, ale nad tou jen mávl s úsměvem rukou. Sebral tedy deník a vyrazil do laboratoře.
Tentokrát svolal všechny asistenty a rozdal jim úkoly. Potom hned zahájil testy, při kterých byl sám sobě pokusným králíkem.
Netrvalo dlouho a krom obyčejných fyzických testů se dostal na řadu rozbor krve. Ten však prve neodhalil žádné podivnosti, ale to bezejmenného muže neodradilo a pohotově nakázal všem svým asistentům, aby si vzájemně odebraly krev na testy. A pak to přišlo. Konečná pravda o účincích tekutiny z diamantu. Přímo pod mikroskopem spozoroval, jak jeho buňky na rozdíl od těch ostatních vůbec neodumírají. Několikrát zopakoval proto ještě test a potom nechal své výsledky zkontrolovat i asistenty, ale zjištění bylo pořád stejné. Úprkem se vydal zpátky do své cely, kde před zrcadlem sám sobě řekl: „Já … já jsem nesmrtelný?!“