Upírská povídka - Děsivý školní rok 24.

„Ostatní záleží na vedoucích jednotlivých družstev. („Jen to ne!“). Nyní se můžete vrátit na své pokoje a sbalit si – berte s sebou jenom nejnutnější věci – pití svačinu a pro jistotu i baterku. Za čtvrt hodinky se sejdeme před hotelem. Upozorňuji, že na nikoho nečekáme!“

Všichni se za všudypřítomného mumlání začali zvedat ze židlí.

„Děkuju,“ šeptla Jana k Lexovi, jenž jenom kývl hlavou na znamení, že vděk bere na vědomí.

Lex Bloodmorth vztekle třískl dveřmi. Školní výlety. Vraždění volného času. Že já se kdy na kantořinu dal?! Prudce otevřel skříň, sáhl po černém plášti (přestože to venku vypadalo na pořádné vedro, hodlal si svou image zachovat za každou cenu), přehodil jej přes sebe a pro jistotu si pod plášť schoval dýku (upír nikdy neví, co se může stát). Pociťoval jisté nutkání. Rostlo v něm již od včerejší noci. Hlad – to byl jeho věčný a neřešitelný problém, jenž se tak bláhově snažil vyřešit. Ta mrňavá Straňáková mu spotřebovala poslední lahvičku! Jakoby někdy ve školním (či jiném) řádu stálo, že je povinen se dělit se studenty o pracně získanou potravu! Kde teď bude přes bílý den chudáček Lexík shánět další krev? Lovit zvěř? Lovit lidi? Lidi?! Ale fuj! Ty zvrhlej, schizofrenickej psychopate! Už zas takhle uvažuješ?! Opět na tebe lezou upíří choutky?

Ke všemu nemá ani potuchy, co bude s příslušníky své skupiny dělat (no, nelži, Lexi, o něčem bys věděl…) – tedy, ne že by si tímto faktem nějak moc lámal hlavu. Však ono se něco najde. Možná… Ano, mohl by je vzít na jedno tajemný místečko. Dobrodružství musí být… Nepěkně se nad svým nápadem pousmál a vydal se vstříc svému poslání.

Eva postávala před hotelem očekávaje příchod ostatních. Řídila se Lexovými radami a předstírala. Zatím v této disciplíně nebyla moc zběhlá, ale snažila se. Snažila se předstírat pohodu, radost a bezstarostnost – abstrakce smrtelníkům přirozené jako jejich život sám. Nikdy před tím si nepomyslela, jak může být předstírání takových vlastností ve skutečnosti obtížné. Od chvíle, co se probrala, cítila podivnou prázdnotu. Nejdříve nevěděla, čím to. Že by ztrátou lidského života? Měla pocit, že jí je všechno jedno. Ať se stane cokoliv, jí se to nemůže dotknout. Záhy si uvědomila, k čemu došlo. Lex měl pravdu. Ztratila city. Nedovedla se pořádně smát, vtipy ji nechávaly chladnou.

„Bezcitnost je jediná zbraň , která nám byla do tohoto nelehkého boje dána. Nezdá se ovšem, že by se dala využít pouze kladně. Ano, umožňuje nám se lépe překlenout přes vraždy, jež musíme zákonitě páchat, avšak dělají z nás netvory. Dělají z nás přízraky bloudící Zemí, ztracené poutníky, pro něž slova jako naděje, pravda, láska, čest pozbývají významu. Musíš se rozhodnout, jestli se plně oddáš do náruče svého temného společníka nebo zůstaneš v rámci možností člověkem. Opravdu se chceš stát vrahyní?“ vybavila se jí Lexova včerejší slova.

Zavřela oči. Nikdy se jí už z paměti nesmažou nehezké obrázky a výjevy…

Pitomý nápad, lézt v noci do lesa. Debilní sázka! Nicméně, teď už to nevzdám, ne? Ozval se zvuk zlomení větvičky. Poděšeně sebou trhla a rychle se otočila. Nikde nic. Asi nějaké zvířátko... Najednou ucítila, jak se jí cizí paže omotala kolem krku. Škrtila ji. Marně se neznámému snažila vymanit z železného sevřené. Mozek se jí začínal vypovídat službu. Její oči nedokázaly zaostřit. Přesně, jako tehdy, když jí dali narkózu při operaci. Záhy upadla do bezvědomí.

Probrala se na nezvykle měkké posteli. Hlava ji pořád ještě bolela, ale s obtížemi otevřela oči. Šero. Místnost působila starobylým dojmem. Nikde ani stopy po moderním vybavení, nikde žárovka. Jakoby ji někdo pomocí stroje času přesunul o několik století zpět. Nebo… Neusnula při nějaké prohlídce hradu? Stěny i strop byly totiž z kamene (snad proto všude vládl strašlivý chlad), jenom podlahu tvořily elegantní dřevěné parkety. Viselo zde hojně obrazů a nábytek jistě nenavrhoval nevyráběl současný truhlář. Teprve po chvíli si všimla muže v tmavém oděvu s nezdravě bledou tváří. Její první dojem by řekl, že jde o Bloodmortha, když se na něj však podívala pozorněji, zjistila, že se mýlí. Na tváři mu hrál zlý úšklebek.

„Jak se cítíš, Evo?“ promluvil znenadání. Jeho hlas zněl podivně chraplavě a ledově, téměř nelidsky.

„Kdo jste?“ zeptala se ustrašeně, „Kde to jsem? Odkud mě znáte?“

Neodpověděl, jenom ji neustále pozoroval upřeným pohledem. Zdálo se, že se dobře baví.

„Co ode mě chcete?“ zkusila ještě.

„Tato otázka je jistě na místě, avšak v pozici tázajícího se jsem já. Odpověz mi nejdřív na nevinný dotaz. Dívala ses, Evo, někdy na pohádky? Četl ti tatínek před spaním o švarných jinoších a pekelnících?“ otázal se s nenuceným klidem.

„Kdo jste?“

„Nehraješ podle mých pravidel. Vždyť jsou prostá. Odpovíš mi a já odpovím tobě.“

Kdyby se neklepala strachem a srdce by jí tak zběsile nebušilo, nejspíš by si pomyslela, že ten chlap je nějakej magor.

„Tak co, Evo, dívala? Poslouchala pohádky?“

„A-ano,“ hlesla.

„Výborně. Pak možná uhodneš, s kým máš tu čest. Dám ti pár indicií. Jsem obchodník se životem a smrtí. Přišel jsem ti nabídnout velmi drahé a ceněné zboží – nesmrtelnost, nezranitelnost, věčné mládí. Samozřejmě, ne zdarma. My ďáblové neděláme nic nezištně, ani v pohádkách ne. Naše ceny jsou vysoké a leckdy ani neúměrné přáním smrtelníků. Oplátkou mi bude trocha tvé mladé krve a trocha bolesti.“

„Vy si ze mě střílíte, že jo?“

„Ne, mluvím pravdu. Tak už víš, kdo jsem?“ usmál se temně, přičemž odhalil své ostré špičáky.

„Upír!“ vyřkla náhle.

„Bystré děvče. Proto jsem si tě také vybral. Dávám ti nesmírnou poctu – dávám ti na vybranou.“

Eva se roztřásla strachem a začala zoufale vrtět hlavou.

„Cožpak by tě to nelákalo? Věčný život?“

„Ani ne,“ hlesla a přitiskla se ve strachu ke stěně.

„Jsi odvážná. Nebo naivní, když přihlédnu k tomu, v jaké situaci se nacházíš. Smrt! To je ten věčný strašák, jenž nahání strach všem příslušníkům lidské rasy, neboť ji nelze přelstít, nelze se jí vyhnout. Já ti ovšem nabízím jeden nástroj k jejímu poražení – nástroj k tomu, abys mohla přežít! Jsi mladá, moc mladá, byla by nesmírná škoda svůj život takhle promarnit.“

Pomalu vstal a přisedl si k ní na postel.

„Vyber si, Evo.“

Eva se ještě víc přikrčila.

„Strach. Pošetilý soupeř rozumu. Tvůj osud jsem již zpečetil. Uvažuj! Pomysli na smrt. Hnusnou a nekonečnou. Smrt - pomalou, bolestivou, končící agónií.“

Naklonil se k ní. Hleděli si vzájemně do očí. Upírovy zorničky zrudly.

„Pomysli, jak ti krční tepnou proniknou dva jako nože ostré špičáky. Nedoufej, že půjde o proces rychlý,“ pošeptal jí temně.

„Nechte-nechte mě!“

„Zvláštní, jak si všichni smrtelníci myslí, že dokážou obměkčit hladového.“

Náhle si ji k sobě surově přitáhl a tvrdě jí zabořil zuby do krku. Nikdy necítila takovou bolest. Řvala a cloumala sebou. Čím je smrt v porovnání s tímto? Vysvobozením. Chtěla vysvobození, tak zoufale si přála, aby to skončilo. Existuje nebe? Existuje Bůh? A může vůbec, když právě pohlédla do očí ztělesněnému zlu? Upír ji pustil. Krev jí stékala po krku a smáčela límec trička.

„Rozhodla ses? Oddáš se do lůna smrti nebo zvolíš věčný život upíra?“ zachraptěl jí do ucha.

„Chci žít…“

Eva zavrtěla hlavou a otevřela oči. Kdyby pořád patřila k lidské rase, cítila by nejspíše bezmoc či smutek, takhle vnímala jen nesmírnou prázdnotu v sobě samé. Potila se. Musí vypadat asi jako pěknej „mentál“, když chodí v dvaceti osmi stupních v tričku s dlouhým rukávem, ale nechtělo se jí zpovídat se ostatním ze svého nového „tetování“. Nepochopili by. Neporozuměli by významu a rozpolcené kráse cejchu na její paži. Ona by také ještě včera nevěřila…