Gamchetu VII.

Tak, jako když se během dospívání dopouštíme mnohých omylů, tak i já během svého procitání z naivity se dopustil osudové chyby, když jsem Pietru Saxovi pověděl o svém stavu. Jeho tvář po důkladném přečtení mnou sepsaných vědeckých důkazů a následném ověření dalšími odborníky získala postupně na vzhledu dravce hledícího na neodolatelně lákavou kořist. Dlouze si vše rozmýšlel, nespouštěje mě přitom z očí a po několika minutách hrobového ticha řekl: „To je ... báječné!“ Tenkrát jsem lidem ve tváři číst neuměl a význam jeho pohledu mi došel až o mnoho let později, stejně jako důvod, proč i nadále setrvával v bunkru když mohl kdykoliv odejít. On mě totiž studoval!
Tak jako ošetřovatelé zvířat v zologických zahradách se starají o své svěřence od narození a poté díky tomu lehce rozeznají jejich nálady, povahy a úmysly, tak i já byl takým zvířetem Pietra Saxe. I když jsem ho při našem prvním setkání urazil a on mi v duchu přísahal krutou pomstu, tak pořád jsem byl husa snášející zlatá – vědecká – vejce. Proto mě nemohl nechat vyjít z útrob země na povrch a spatřit skutečnou pravdu. A svým studiem přišel přesně na to, co potřeboval...
Osobně považuji za úplné blázny ty lidi, kteří ať už v jakémkoliv sportu musí být prostě nejlepšími za každou cenu. Hledím nechápavě na ně a klepu si na čelo, jak se honí, pokřikují na ostatní a mnohdy po prohře seřvou ty, kteří za nic nemohou, aby se zbavili zloby za neúspěch vzniklý jejich vlastní chybou. Ale ve skutečnosti jsem stejný jako oni. Netýká se sice moje vášeň – bláznovství chceteli – sportu, ale má vědecká posedlost je přesně na podobném stupni. Neli horším.
Proto se podařilo Kravaťákovi mě přesvědčit, protože mu stačilo jen tak málo. Pouze musel rozdmýchat jiskřičky vědeckého šílenství uvnitř mé hlavy a potom už jen vyčkal a s uspokojením sledoval až mě vzniklý plamen celého pohltil.
A tak jsem dalších pětadvacet let strávil v laboratoři tím, že jsem za pomoci elektřiny, diamantů a záhadného nerostu prováděl desítky pokusů, které většinou končili nezdarem, občas katastrofou a jen vzácně úspěchem.
Čas běžel dál svým tempem, na mé tváři se však neobjevila ani jediná vráska a jen střídající se asistenti v laboratoři a pomalu přibývající znalosti o úlomku z vesmíru mi byli připomínkou, že život se ubírá kupředu.
Zázraky, které nerost skrýval byly nepopsatelné. Časem jsem repertoár odhalených tajemství rozšířil natolik, že jsem dovedl s tekutinou z diamantů dát snadno život stejně jako jej vzít. Připadal jsem si mocně, připadal jsem si jako skutečný BŮH!
Štěstím v neštěstí bylo, že během mého vědeckého šílenství jsem mnohdy nesepisoval žádné poznámky. A jedině můj intelekt byl zápisník, kde se ukládaly veškeré informace. Proto se k Vládě dostalo jen nepatrné množství znalostí o hornině a jejím využití.
Avšak pak nadešla chvíle mého procitnutí, dlouho neutišitelného žalu, hanby a viny. Ale také lásky, pravdy a poté i smyslu života, získání tolik touženého jména a především naděje...