Forsaken - 79. díl

Zamračila jsem se na Riela a potlačila touhu majznout ho tou pánví pořádně přes hlavu palačinka nepalačinka.
„Co to zase meleš?! Chceš mi snad naznačit, že je moje máma zombie?!“ vyjela jsem na něho vztekle. Už jenom to pomyšlení bylo naprosto absurdní!
„Ne. Možná, když na mě přestaneš ječet, tak na to přijdeš sama,“ usadil mě Riel a vyklopil další palačinku na můj talíř. „Radši jez.“
„Nechci jíst!“ odsekla jsem skoro jako malý dítě. „Chci, abys mi konečně řekl celou pravdu!“
„Jenže některý pravdy se nedají říct, Izabel. Protože jsou natolik neskutečný, že jim můžeš uvěřit jenom tehdy, když k tomu závěru dojdeš sama...“
„Myslím, že když jsem skousla to, že jsi upír, tak zvládnu i tohle!“ namítla jsem a doufala, že tímhle argumentem ho zviklám.
„Přijmout fakt, že existujou upíři, je v tomhle šíleným světě to nejmenší,“ odbyl mou snahu Riel. „Dějou se tu daleko divnější věci. Však časem uvidíš.“
Vypadalo to, že chce ještě něco dodat, ale už se k tomu nedostal, protože se rozezněl zvonek u dveří. Vzhledem k mým předchozím neblahým zkušenostem jsem se neubránila tomu, abych okamžitě nestrnula strachem.
„Kdo to je?“ zašeptala jsem bázlivě. „Snad ne zase Ariel?“
Riela moje reakce očividně zklamala. „Na tomhle budem muset tvrdě zapracovat. Máš bejt bojovnice a ne malá holka, která se bojí každýho zvuku. Musíš se o sebe naučit postarat, protože já ti rytíře věčně dělat nebudu. Mám svý úkoly...“
„Jo, jasně! Spasit celej svět, co?“ pronesla jsem s posměšným ušklíbnutím, protože se mě jeho poznámka fakt dotkla. Která holka nesní o tom, že ji někdo chrání? Zvlášť, pokud je ten dotyčný tak pohledný a mužný jako Riel. Jenže v těch představách chrabrý hrdina nikdy nedává najevo, jak ho ona slabá a neschopná slečinka dopaluje. Jo, to štěstí mám holt jenom já!
„Já na svět kašlu. Jde tu jen o přežití. O rovnováhu. O tom by ti mohl vyprávět Alex, má na to jednu úžasnou teorii...“
Zatímco mluvil, přesunul Riel pánev na vedlejší hořák a vydal se ke dveřím. Slyšela jsem ho, jak se s kýmsi baví, a zmocnila se mě zvědavost, koho to tam asi má. Jenže jsem byla dosud zabalená pouze do ručníku, a tak jsem se rozhodla radši počkat, než se vrátí a sám mi to řekne. Abych tam jen tak nelelkovala, postavila jsem se aspoň ke sporáku a pokračovala v pečení palačinek. Sebekriticky jsem si nicméně musela přiznat, že ty moje nejsou tak dokonalý jako Rielovy. Nenechala jsem se tím ovšem odradit a statečně jsem vyráběla další.
Než se Riel znovu objevil, podařilo se mi stvořit asi pět šišatejch kousků a spálit si jeden prst. Za to druhý mohl můj pitomej pokus o obrácení palačinky ve vzduchu. S těžkou litinovou pánví to prostě není zrovna jednoduchý.
„Jenom chvilku tě nechám o samotě a už se proměníš v hospodyňku?“ prohodil Riel škádlivě, sotva mě zahlídnul.
„Nech si ty kecy, upíre! Copak tě nikdo neučil, že není radno dráždit ženu s pánví v ruce?!“ setřela jsem ho okamžitě.
Odpovědí mi byl pobavený smích, který určitě nepatřil jemu. Stejně jako hlas, který se ozval hned vzápětí.
„Tak tohle je Alexandrova dcera? Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že jste tu vy dva prováděli něco nepřístojného, než jsem se tu objevil...“
Riel se otočil k tomu druhýmu čelem a nabídl mi tak pohled na svý široký záda a stříbrnou hřívu. Bylo beztak zvláštní, že i přes ty dlouhý vlasy nevypadal ani v nejmenším zženštěle.
„Nepřístojnýho?“ opáčil Riel. „Nejsem si jistej, jestli bych byl ochotnej riskovat svůj krk pro někoho jako je ona. A buď si jistej, že o ten by šlo, pokud by se o tom Alex dozvěděl.“
„A to já bych zase byl, Rieli. Nebezpečí je mým živlem. A pro co jiného se vyplatí riskovat než pro přízeň krásné dívky?“ prohlásil jeho společník sebevědomě. Nato předstoupil před něho a uchopil mou ruku, aby na ni vtiskl něžný polibek.
Nebránila jsem mu v tom. Jednak mě jeho čin zaskočil a pak... kdo by nechtěl být terčem galantního chování pohledného muže, i když je to náhodou upír?