Forsaken - 87. díl

Bylo zřejmý, že Marcella moje reakce překvapila. Buď jako upír nebyl zvyklej na mimořádný projevy citů a nebo byl přes to všechno pořád jenom chlap a tudíž neměl nejmenší ponětí o tom, co dělat se ženskou, když se rozbrečí.
„Myslel jsem, že to víš…“ řekl rozpačitě a zlehka mě pohladil po hřbetu ruky.
Nevlídně jsem se na něho zamračila. „Fakt?! Takže si myslíš, že se o tom můžem jen tak bavit, jo?! Třeba bychom to příště mohli probrat nad šálkem kafe a zákuskem! Je to takový typický konverzační téma!“ vyprskla jsem na něho hůř než kočka, který šlápnete na ocas.
Vypadal, že ho to zaskočilo. „Ptala ses na Ariela. Jak jinak bych ti mohl říct, co je zač? Právě díky té… události… byl přeřazen…“ vysvětloval a jeho hlas zněl lehce dotčeně.
„Takže je to padlej anděl nebo jak se to nazývá?“ snažila jsem si to vyjasnit.
„Termín padlý anděl si vymysleli lidé,“ oznámil mi Marcell s jistým despektem. „Ale ve skutečnosti nemají nejmenší tušení o tom, jak promyšleno to mají ti nahoře. Já ostatně také příliš ne, znám jenom ty sorty andělů, které sesílají na zem.“
Jasně… ti druzí… Žádný div, že radši používaj tohle označení, jestli je těch druhů víc. Tázavě jsem se na Marcella zadívala a to mu stačilo k tomu, aby se znovu rozhovořil. Začínala jsem mít fakt dojem, že se chlapec docela rád poslouchá.
„Jak jsi již zmínila, tak tu máme strážné anděly. Pokud nejsi náhodou upír, pak ti hned po narození přidělí takovéhohle ochránce, který s tebou setrvá po celý život a nebo přinejmenším do té doby, než se proviníš natolik, že bude odvolán, neboť nebudeš již hodna toho, aby tě nadále střežil. Mají více forem… podle situace a podle toho, jak se sami rozhodnou. Mohou být buď neviditelní a nebo zcela viditelní a hmatatelní, takže je nedokážeš rozeznat od normálních lidí…“
Přikývla jsem a ani se tomu příliš nedivila. Marcell vypadal potěšeně, že už nebulím a výjimečně ho ani nepřerušuju, a tak hned pokračoval ve svý přednášce. Řeknu vám, kdyby mi někdo zaručil, že na nějaký vejšce budu mít profesora jako je on, pak bych se sakra vynasnažila, abych se tam dostala…
„Dále tu máme anděly světla. Ti mívají většinou hmotnou formu a jsou na světě, aby rozdávali radost, dodávali naději a tvořili krásu. Jako třeba právě tvoje matka…“
Skoro starostlivě se na mě zadíval, aby se ubezpečil, že mě zmínka o ní tentokrát nerozhodila. S vypětím vůle jsem nasadila kamennej výraz a to ho zřejmě uklidnilo.
„Pak jsou tu andělé zkázy a zmaru. Část z nich slouží jako eliminační komando, které má za úkol likvidovat nás upíry a další lidi, kteří si to dle jejich úsudku zaslouží. Sem nyní patří Ariel. Ta druhá část má, jak už jejich označení napovídá, na starosti zkázu. Je to takový boží trest za hříchy a má nejrůznější podoby… zemětřesení… povodně… přemnožení různého hmyzu… sucha… zvýšenou sopečnou činnost… mají docela rozsáhlý repertoár. Nakonec tu máme ještě jednu skupinu, tedy alespoň podle tvého otce, já osobně jsem se nikdy s nikým z nich nesetkal a nejspíš jsem tomu i rád. Nazývá je strážci rovnováhy.“
„Strážci rovnováhy?“ zopakovala jsem zamyšleně. Riel přece o rovnováze mluvil těsně předtím, než se tam objevil Marcell. O ní a o tátově teorii… „Co mají vlastně za úkol?“
Marcell se na mě podíval takovým způsobem, že mi bylo jasný, že pochybuje o mým zdravým rozumu. „Udržují ve světě rovnováhu mezi dobrem a zlem.“
„Jak? A podle čeho je poznáš?“ zeptala jsem se zvědavě.
Potřásl hlavou a jeho černý vlasy mu ještě víc sklouzly do tváře. „To nevím. Říkal jsem ti přece už, že jsem nikoho z nich nepotkal. Možná ani neexistují.“
„Třeba jsi někoho z nich už potkal… jak můžeš s určitostí vědět že ne, když nevíš, jak vypadaj? Hmm?“ nadhodila jsem a zdálo se, že Marcell o mých slovech uvažuje.
„Možná…“ prohodil a tak nějak divně se na mě koukal.
„Takže… jestli si to můžu trochu shrnout…“ pronesla jsem a snažila se vybavit všechny ty střípky informací, který jsem až do týhle chvíle posbírala. „Jsou tu lidi… upíři… a andělé… Andělé se pokouší vyhladit všechny upíry, protože je považují za zlo, a taky likvidujou některý lidi. Upíři likvidujou upíry, kteří jsou příliš nezvladatelní, a pak taky anděly a lidi. A lidi… těm je to nejspíš fuk, co? Teda aspoň do tý doby, než si z nich nějakej upír udělá potravu. Zapomněla jsem na něco?“
„Nejspíš ne,“ řekl Marcell a mně připadalo, že jsem mu svým výčtem moc radost neudělala.
„Fajn. A teď mi řekni… kam do toho všeho zapadám já? Kdo jsem vůbec? Co jsem zač? A jakej má můj život vůbec smysl?“ vypravila jsem ze sebe a jakmile jsem ta slova vyslovila nahlas, přepadla mě tíživá beznaděj. Protože jsem se obávala odpovědi. Bála jsem se, že jako tolikrát předtím nepatřím vůbec nikam.
Marcell se docela nehezky usmál. „Kdybychom byli v nějaké soutěži, tak tohle by byla finální otázka, Izabelo. Ten, kdo na to přijde, možná získá převahu nad svým protivníkem. A nebo také ne. Ale která strana si tohle dovolí riskovat?“