ilian - 1. kapitola

Skrz hustý bílý opar je nemožné spatřit barvu oblohy, kdysi tak krásně azurově modrou. Přes tento denní háv se ven jen stěží prodírá světlo, přece ale z toho dnes bolí oči a třeští celá hlava. Po těch několika týdnech nejistoty a temného šera je to bílé světlo jiné. Jiné než dřív. Prázdné? Snad nic neříkající? Nepřináší radost, i když se k němu každý modlil. Každý si jej přál. A když už je tady, je prostě divné, zahalené. Hřeje sice, ale jen trochu. Snad jednou zase přijdou a zahřejí ty svítivé sluneční paprsky na těle. Snad roztají tu zamrzlou duši.
Je léto. Všichni se cítí ale jak přešlí mrazem. I stromy tak vypadají. Bez listí, které by se tetelilo ve vánku, kdyby tady nějaký byl. Tráva v této zemi jakoby úplně zmizela. Jen holá zem. A přece, přece se nějaká semínka odvážila vyklíčit. Tam, kde se zemně dotkly prsty sluneční záře. Příroda vypadá smutně. Musí se vzpamatovat. Ostatně, všichni se musí vzpamatovat.
Je tomu už skoro sedm týdnů, co spojení válečníci země Enaugh nedokázali ubránit domov před vpádem temného vojska v čele s Černým králem. Vpadli sem jako soumrak. Obyvatelé, vesničané a divoké bytosti se nedokázali postavit nepozvanému hostu a jeho neznámým silám. Běžné lidské zbraně na ně neplatili, kouzelníci nebyli připraveni a ani dost silní, mnozí příliš mladí nebo příliš nezkušení. Nikdy nepotřebovali tolik síly, neválčili mezi sebou v tak velkém měřítku. A tma postupovala vpřed.
Konečná bitva o poslední kousek země a o moc byla krátká, zato obětí bylo mnoho. I drobná zranění nikdo nedokázal vyléčit. Sami bojovníci neměli dost sil a vůle na uzdravení. Zranění, která způsobily jejich temně fialové meče, pozdní červánky uvězněné v hluboké studni. Tak mocné a tak děsivé. Poté, co v boji padl i král Narvin, zanikla veškerá naděje. Trůnu se pak podle zmocnil Černý vládce. Je to tyran a násilník země.
Aby utrpení nebylo málo, vyslal po bitvě své přízraky, aby ukázal, kdo je teď novým pánem. Rytíři tmy a stínů projeli zemí jako když se převalí vlna. Vlna plná strachu. Znásilňovali zdejší kraj. Nikdo je sice pořádně neviděl, jsou ale popisováni jako rozmazané postavy, rozostřené a děsivé. Bez obrysů. Temní jako hlubina. Studení a zrádní. Jejich stínohlavové, na kterých jezdí, jsou rychlí jako vítr a zanechávají za sebou mlhu, zimu a ticho. Tyto zjevy s sebou berou životní energii. Těmi místy, kudy projeli zůstala jen suchá pustina. I poté, co král své sluhy stáhnul, zůstalo po nich něco ve vzduchu. Jakýsi opar silný a tmavý opar. Na několik týdnů byla noc.
Dnes, po dlouhé době, vychází slunce. Nikomu nepřišlo divné, že je za mlžnou oponou, že jej skoro nevidí. Je to jako by uplynuly roky, co jej viděli naposled. Nikdo neví, co přijde. Zda se král už vyradostnil. Všichni teď mají strach jen promluvit nahlas. Zachmuřené tváře zahalené do kapuc. Každý je ponořen do svých myšlenek plných starostí a obav. Leká se zvuků, které dlouho neslyšel.
Do tohoto nebohého času v zemi Enaugh přišla na svět Chloe. Chloe, ta, která byla předurčená.