Fantasy world - 6. kapitola

Elanor jen stěží potlačila bolestivé zasténání, když tvrdě dopadla na záda. Tohoto rána již po několikáté. Dýky ležely zcela mimo její dosah a špička Glorfindelova meče se dotýkala jejího krku. Sice jen zlehka, ale stačilo to, aby ji z toho zamrazilo. „Kdyby boj tento skutečným byl, již mrtva byla bys!“ sdělil jí Glorfindel, který se nad ní tyčil. Ztěžka polkla a raději zavřela oči, aby se vyhnula jeho přísnému pohledu. „Zbraní svých křečovitě svíráš! Úchop pevný však volný dostatečně býti musí, bys nárazy zbraní protivníkových utlumiti dokázala! A do tváře soka svého hleď, neb tam nejlépe úmyslů jeho poznáš! Také zbrklost svoji ovládati zkus!“ Ostří z jejího hrdla zmizelo a ona se s námahou posadila. Nedokázala si představit, že by měla vstát ...

Glorfindel si prohlížel na zemi sedící dívku. Podle jeho příkazu si nechala zhotovit oblečení, které se skládalo z černých nohavic, bílé haleny a tmavě zelené vesty. V duchu si musel přiznat, že jí to velmi sluší, ale nyní na ni byl žalostný pohled. Z copu jí vyklouzlo několik pramenů, které si zastrčila za uši, aby jí nepadaly do očí. Na čele jí perlily krůpěje potu a hruď se jí divoce zdvíhala. Vyzařovala z ní taková únava, že se až sám sebe ptal, zda nepřecenil její síly. Znal ji ale natolik, aby věděl, že raději padne vyčerpáním, než by ho požádala o odpočinek. „Pro dnešek toho stačí, Freyo!“ Natáhl k ní ruku, aby jí pomohl na nohy. K jeho radosti ji vděčně přijala. Pozoroval, jak se oprášila a s bolestivou grimasou se sehnula pro své dýky. Na okamžik soucitně svraštil obočí. „Do pokojů svých odpočinouti běž si a rána zítřejšího tebe zde opět očekávati budu! Pokud tedy tréninku svého zanechati nechceš?“ dodal tázavě. Bleskla po něm pohledem. „Nikdy! Budu tady!“ Glorfindel se pousmál nad prudkostí její odpovědi. „Dobrá tedy! Však již běž, neb práce mnoho ještě mám a ty též povinnostem svým věnovati musíš se!“ Bez valného nadšení přikývla a trochu toporně se odebrala do paláce.

„Nezdá se tobě, že zbytečně tvrdý na ni jsi, meldir?!“ Glorfindel se ani nemusel otáčet, aby poznal, kdo ho takto podrážděně oslovil. „Jí řekl jsem, že jako s jedním z vojáků svých s ní jednati hodlám a slibu tomuto dostojím! Jist si jsem, že ona toho snésti dokáže!“ Teprve teď se obrátil čelem ke svému vládci, který je pozorně sledoval během první Elanořiny lekce. „Také nechci, by dojmu nabyla, že jako ženu protivník ji šetřiti bude, neb v boji skutečném to právě naopak bude!“ A já nechci, by zemřela! Pokud tomu v silách mých zabrániti jest, tak toho učiním! I za cenu přátelství našeho! „Elronde, ona silnější mnohem jest, než na pohled první jeviti mohlo by se!“ Tmavovlasý lord si povzdechl. „Tohoto známo mi jest! Avšak stále o ni obávám se, neb ona zlého mnoho velmi prožila a utrpení dalšího ji ušetřiti chci!“ Zlatovlasý kapitán k němu přistoupil blíž a položil mu ruku na rameno. „Já vím! Nicméně, zacházení svého s ní nezměním a ni z nároků svých neslevím!“ pronesl Glorfindel pevně. „Dobře víš, že žádnému z dětí tvých během výcviku nikterak neublížil jsem!“ dodal o poznání mírnějším tónem. Proti tomu Elrond nemohl namítnout ani slovo. Jeho tři synové i Arwen prošli Glorfindelovým tréninkem a několikrát jim to zachránilo život. Tedy dvojčatům s Aragornem určitě a Arwen také nebyla zrovna typická Elfka. „Pravdu díš, meldir! Jen opatrn buď!“ Glorfindel jemně stiskl Elrondovo rameno. Rozuměl mu dokonale. Bylo mu jasné, že si jeho přítel vyčítá, že nedokázal Elanor ochránit před Legolasem a snaží se jí to teď vynahradit. „Obav neměj!“ Z ubytovny vyšla skupina vojáků a začala se připravovat k tréninkovým soubojům. „Elronde, jestli mi již ničehož dalšího sděliti nechceš, tak mne omluv, neb mužům svým věnovati musím se!“ Vládce Imladris přelétl očima shromážděné Elfy a pomyslel si, že snad ani Glorfindelův dozor nepotřebují, ale přece jen se vydal zpět do své pracovny.

Glorfindel si okamžitě všiml jejich příchodu. Stejně tak i ostatní, kteří na ně hleděli doslova s otevřenými ústy. Elrondovi synové byli od sebe takřka k nerozeznání, ale dnes oba zvolili i naprosto stejné oblečení. Černé kalhoty, černé kožené vesty a bílé haleny. Glorfindel neváhal ani okamžik a odvolal muže z arény, aby dvojčata měla dostatek místa. Nějak vytušil, že dneska Elrohir s Elladan dají do tréninku všechny své síly. Ze zkušenosti věděl, že stojí za to se na ně dívat. Oba mu pokývnutím poděkovali, ale pak si ho už nevšímali.

Princové zaujali výchozí postavení kousek od sebe a měřili se výhružně přimhouřenýma očima. Stáli naprosto bez hnutí, jako dvě sochy vytesané z kamene ... Náhle se dali do pohybu a tasili své zbraně, které zkřížili s takovou prudkostí, až od nich odlétly jiskry. Začali kolem sebe kroužit a výpad stíhal výpad ... Pohybovali se neuvěřitelně rychle a jejich útoky se rozhodně nedaly nazvat cvičnými. Glorfindel nepochyboval, že kdyby stáli proti někomu jinému, tak by dotyčnému šlo o život ... Jedno z dvojčat si na pár vteřin odkrylo levou stranu, což to druhé ihned ztrestalo proříznutím kožené vesty ... Bratři tančili tanec smrti s takovou jistou, že z toho Glorfindela až mrazilo v zádech. Připomínali bytosti z jiného světa, které se rozhodly vyřídit si účty a několika vybraným jedincům tomu dovolily přihlížet. Dva identičtí válečníci dokonale znající svého protivníka ... Stejné pohyby, gesta, výrazy tváří ... Dokonce ani Glorfindel si nebyl tak docela jistý, který z nich je Elrohir a který Elladan ... Nyní zase to druhé dvojče nebylo dost rychlé a první ho dobře mířeným hákem srazilo k zemi. Než se postižený stačil zvednout, už mu jeho bratr namířil hrot svého meče na hruď ...

„Zdá se, žes trénoval, gwenneth (bratříčku)!“ Elrohir se zašklebil na svého přemožitele. „Však tys tohoto zřejmě zanedbával, gweniaur (bratře starší)!“ Elladan skryl svoji zbraň v pouzdře a pomohl Elrohirovi na nohy. Glorfindel k nim zamračeně přistoupil. „Opatrnější býti byste měli, pyn neth (mladíci)!“ napomenul je vážně. „Nezlob se na nás, meldir!“ mladší z bratrů se na něho omluvně pousmál. „Tobě dobře tobě známo jest, že ...“ „ …nikdy jeden druhého nezranili bychom!“ navázal Elrohir plynule na Elladanova slova. Oba se mu lehce uklonili a zamířili přes hlavní nádvoří do svých pokojů, aby se osvěžili.

Glorfindelovi nezbylo než souhlasit. Dvojčata byla opravdu jedna duše ve dvou tělech. Už jako děti měli na většinu věcí shodné názory. Jejich schopnost číst si navzájem myšlenky jim umožnila dokonale předvídat úmysly toho druhého, takže si nijak neublížili, ačkoliv jejich souboje byly vždy velmi ostré a oni si v nich nezůstávali nic dlužni. Přece jen se v jejich povahách našli rozdíly. Elladan byl diplomatičtější než jeho bratr, který spíše vyznával silové řešení problémů. Nicméně, i on dokázal být diplomatem, tedy pokud si na tom dal záležet. Elrohir byl vždy ochoten vrhnout se do všeho bez rozmyšlení, zatímco jeho dvojče si nejprve obhlédlo situaci a teprve pak jednalo. To ale neznamenalo, že by mladší z Elrondových synů byl méně nebezpečný než jeho bratr. Glorfindel si už dávno v duchu přiznal, že by byl opravdu velmi nerad, kdyby si musel jednoho z nich zvolit za soupeře. A to i přes zkušenosti ze svých dvou životů!

Elanor se závistivě podívala na postel. Nejraději by si do ní lehla, aby v ní prolenošila celý zbytek dne. Věděla, že kdyby požádala Erestora o volno, tak by jí vyhověl, ale zakázala si projevit takovou slabost. Vešla do koupelny, kde na ni čekala připravená koupel. Vděčně se usmála. Napadal ji jediný Elf, který se o ni tak pozorně staral ... Zatnula zuby a svlékla se. Pomalu se ponořila do horké vody. Zpočátku to bylo nepříjemné, ale pak cítila, jak se její bolavé svaly začaly jeden po druhém uvolňovat. Zavřela oči a nechala se hýčkat vonnými oleji, které někdo nalil do vany ...
Když voda vystydla, tak z ní vylezla. Osušila se a oblékla si šaty, které se skládaly z lehkých spodních šatů bílé barvy bez rukávů a sametových černých, jež se na hrudi spínaly velkým červeným kamenem a jejichž dlouhé rukávy ji příjemně hřály na nahých pažích. Skoro suché vlasy si rozčesala a na temeni je svázala krajkovou stužkou. Pohlédla na svůj obraz v zrcadle, zda je všechno v pořádku. Ne, že by byla tak marnivá, ale mezi tolika dokonalými Elfy si bolestně uvědomovala každý svůj nedostatek. Dívka, jež na ni hleděla, ji překvapila svojí proměnou. Už neměla v očích pohled štvance, který se bojí všeho a všech. Čím dál více se podobala gondorské princezně, jak si ji pamatovala. Zdálo se jí, že tahle nová princezna je jen trochu moudřejší než ta stará. Radostně pohodila hlavou a rozběhla se do knihovny, jak jen nejrychleji mohla.

Elladan vstoupil do knihovny a potěšeně se usmál, když si všiml Freyi zahloubané do nějaké knihy. Ta dívka ho něčím přitahovala, stejně jako Elrohira, ale, jak si byli nuceni přiznat, ne jako žena. Kromě jejich prvního společného večera o ní uvažovali spíše jako o sestře, než jako o možné milence. „Dne dobrého tobě přeji!“ pozdravil ji vesele. Zvedla k němu smaragdové oči. „I tobě!“ odpověděla mu radostně. Elfský princ si sedl naproti ní. „Čehopak to čteš? Román nějaký snad? Či sbírku básní milostných?“ poškádlil ji. K jeho překvapení zčervenala. „Ne, to ne! Já ... jen ... Nechtěla jsem vyzvídat! Opravdu ...“ koktala nesouvisle. Přitáhl si svazek, který měla otevřený před sebou, a zjistil, že je to první díl Imladrijské kroniky. „Nebylo by zábavnější, účastníků událostí zde popisovaných zeptati se?“ navrhl jí. „Nechtěla jsem nikoho zdržovat ... Myslela jsem si, že si ji přečtu a když něčemu nebudu rozumět, tak se zeptám Erestora ...“ Elladan se tlumeně zasmál. „Tím zcela jistě potěšen byl by, však obávám se, že tebe otázka tvá všechen čas volný stála by! Erestor někdy neví, kdy přestati má!“ Elanor přikývla. „To máš pravdu ...“ zarazila se. „Ale je moc hodný! A krásně vypráví ...“ pokračovala, aby si snad nemyslel, že nemá černovlasého rádce ráda! Elladan jí konejšivě položil ruku na předloktí. „Slova tvá přátelství tvé k Erestorovi nijak nezpochybňují, Freyo!“

Elanor se zastyděla. Proč jen pořád ve všech kolem sebe vidím jen to nejhorší?! Elrondovi synové si sice nikdy nenechali ujít příležitost ji nějak pozlobit, což ji zpočátku přivádělo do rozpaků, ale brzy se na to naučila reagovat. Jejich takřka familiární chování k ní se jí líbilo a měla radost z každého dalšího setkání s nimi. Ať už to bylo plánované, jako třeba včerejší projížďka, na kterou ji pozval Elrohir, nebo naprostá náhoda, jako teď. Co se Erestora týkalo, ten s ní měl vždy trpělivost. Byla mu za to vděčná, protože svojí neznalostí místních poměrů a zvyklostí způsobila hodně potíží, hlavně během prvních dnů, ale on to bral s humorem. Nejprve ten zmatek napravil, pak si s ní v klidu sedl a probral s ní, kde udělala chybu. Stejně se k ní choval i lord Elrond, jen s tím rozdílem, že ten to nemusel dělat tak často, neboť Erestor byl obvykle první, kdo se o jejích pochybeních dozvídal. Elanor se ale učila rychle, takže Erestorových zásahů už skoro nebylo zapotřebí. „Promiň! Já jsem to tak nemyslela …“ hlesla omluvně. Elladan se pousmál. „Ničehož nestalo se! Však pokud otázek nějakých máš, rád tobě je zodpověděl bych!“ Tmavovlasý Elf na ni povzbudivě kývl a Elanor neváhala ani minutu. Milovala knihy, to byla pravda, ale jako každá dívka byla ještě radši, když se jí někdo věnoval a povídal si s ní. „Jak vlastně vznikla Imladris, Elladane?“ Ten se místo odpovědi zvedl. „Hned zpátky budu!“ Bez dalšího vysvětlení vyšel na chodbu a naprosto zmatenou Elanor nechal sedět v knihovně. Urazila jsem ho nějak? Naštěstí se princ za nedlouho vrátil a v rukou nesl podnos s mísou plnou koláčků, ze kterých ještě stoupala pára, jak byly horké, velkou konvicí čaje, hrnkem a džbánem vína s pohárem. Elanor na něho překvapeně koukala, když to všechno začal vykládat na stůl. „Otázka tvá jednoduše zodpověděti nedá se, Freyo! Přinejmenším ne na sucho!“ sdělil jí pobaveně. Pak se znovu posadil na své místo, nalil jim nápoje a dal se do vyprávění.

„Otec můj, taktéž jako Erestor, v Amanu narodil se, a oba dětství i mladá léta svá tam strávili. Pak však služebníci zla hlav svých odporných zvedati začali a oni k boji proti nim přidali se. Otec jako herald Gil-galadův a Erestor jako rádce jeho. Zápas s přisluhovači sil temných po mnoho yénů trval, než konečně bitva rozhodující u Dargoladu vzplála. Na straně jedné šiků elfských a spojenců jejich bezpočet, na druhé mnohamiliónová armáda Temného pána. Bitva tato po dní několik trvala a tisíce válečníků statečných v ní smrt svoji nalezlo. Dokonce i otec vážně zraněn byl a jen včasná pomoc Glorfindelova život jeho zachránila! Po vítězství oslavy velké po týdnů několik probíhaly. Pilo se, jedlo, tancovalo ... Lidé rodů veškerých rádi byli, že zlo poraženo bylo a mír opět nastolen jest. Otec můj během veselí dívkou spanilou zřel. Dle slov jeho jako víla přišla mu. Postava její křehká byla, oči modré jako horská bystřina a stejně tak jiskřivé a vlas její jako vodopád stříbrný až k pasu spadal jí. Celebrían jméno její znělo a dcerou lady Galadriel a lorda Celeborna, vládců Lórienu, byla.“

Elladan se na okamžik odmlčel, aby se napil a pohlédl na naproti sobě sedící dívku. Ta si rukama podpírala bradu a téměř bez dechu mu naslouchala. „Co bylo dál?“ pobídla ho netrpělivě. „Zamilovali se?“ zeptala se zvědavě. „Řekni, že ano!“ žadonila s očima navrch hlavy. Nedokázal potlačit lehký úsměv, který mu na okamžik zvlnil rty. Najednou měl pocit, jakoby tu místo Freyi seděla Arwen, jako když byla malá, a on jí vyprávěl pohádky nebo jiné příběhy. Freya se na něho dívala úplně stejným pohledem ... „Elladane! Povídej!“ Její hlas ho vytrhl ze vzpomínek. „Tak jest.Však otec její vztahu jejich nakloněn nebyl ...“ „Proč?“ vyhrkla Elanor nechápavě. Nenapadal ji jediný důvod, proč by někdo měl mít námitky proti lordu Elrondovi. Podle jejího názoru byl skvělá partie! „Kvůli rodu Elrondovu, v jehož žilách krev lidská, kromě elfské, koluje. Skutečnost tato lordu Celebornovi po chuti moc nebyla, neb pro dceru svoji kohosi krve čisté představoval si!“ Elanor zarazila hořkost, kterou zachytila v Elladanově hlase. „Co udělali? Nerozešli se, že ne?“ špitla tázavě.

„Lady Galadriel ochráncem lásky jejich stala se a choti svému slov několik důrazných řekla ... Ten nakonec svolení své k tomu, by otec dívce té oficiálně dvořiti se směl, dáti nucen byl. Však za podmínky té, že o ni náležitě se postrarati schopen bude. Otec dlouho přemýšlel, kterak tohoto co nejlépe splniti, neboť Celebrían z rodu prastarého a urozeného velmi byla. Nakonec říši svoji vlastní založiti rozhodl se. Erestora otázal se, zda jíti s ním nechtěl by a ten, neb mu skorem bratrem byl, okamžitě souhlasil. Otec můj ještě noci té s milou svojí rozloučil se a se slibem lásky její věrné ještě znějícím mu v uších na cestu vydal se. Po mnoho let otec s Erestorem Ardou putovali, než je kroky jejich na místo toto zavedli. Ihned okouzleni krajinou zdejší byli a zde říši svoji budovati začali ... Po letech několika Glorfindel přijel, by se k nim připojil, neb během veselice té tehdejší všichni tři přáteli stali se. Práce tvrdá to byla, však oni jí nezalekli se a sen jejich brzy skutečností stal se! A to celé jest!“

Elladan se pohodlně opřel v křesle a čekal na její reakci. Nezklamala ho. „To přece nemyslíš vážně!“ vykřikla pobouřeně. „Vzal si lord Elrond tu dívku nebo ne?! Pokračuj ... Saes (Prosím)!“ naklonila hlavu na stranu a prosebně na něho hleděla.

„Když otec spokojen byl, do Lórienu vydal se, by o ruku Celebríaninu požádal, kterak kdys domluvili se. V hloubi duše obával se, že na něho již zapomněla, neb lord Celeborn pečlivě dbal, by se ti dva spolu nikdy setkati nemohli. Dokonce ni dopisy je vyměnovati si nenechal! Však sotva ho Celebrían spatřila, ihned k němu rozběhla se a on konečně obejmouti ji mohl. Svatba jejich zakrátko konala se a událostí nezapomenutelnou pro všechny zúčastněné byla. Oslavy po týden celý trvaly a všichni štěstí přáli jim! Sotva otec Celebrían jako choť svoji do Imladris přivedl, ona ihned kraj tento zamilovala si a všichni spokojeni a šťastni byli ...“

Elrond právě pročítal Glorfindelovo hlášení o stavu armády, když nedovřenými dveřmi do knihovny zaslechl Elladanův hlas, kterému vzápětí odpověděl Elanořin. Byl si vědom toho, že pokaždé, když jsou jeho synové a Elanor spolu, je bedlivě sleduje. Vzhledem k incidentu, o kterém ho Glorfindel informoval, se obával, že by se některý z nich znovu mohl pokusit získat si Elanořinu přízeň. A Elrond by se tomu ani nedivil! Elanor byla příjemná dívka. A on by za jiných okolností jen uvítal, kdyby o ni projevili zájem. Ke své úlevě ale brzy zjistil, že dvojčata se k ní chovají spíše jako k mladší sestře než k objektu jejich touhy, což ho trochu uklidnilo. Nedokázal si totiž představit, jak by jim vysvětloval, proč si nepřeje, aby se jí dvořili. Napadlo ho poslat je za Glorfindelem, aby jim k tomu dal své svolení. Věděl, že by to bylo zbabělé, ale nic lepšího ho nenapadlo.
Vládce Imladris si v duchu povzdychl. Proč jen tak komplikované to musí býti?! Neušly mu Glorfindelovy drobné pozornosti a starostlivá péče, jimiž Elanor zahrnoval, ani výraz v jejích očích pokaždé, když ho spatřila. Bylo mu z toho smutno. Z vlastní zkušenosti věděl, jaké to je, když někdo nemůže být se svojí láskou! Znal Glorfindela natolik, aby věděl, že se cítí svázán svojí povinností k ní a Elanor zase, po tom čím prošla, rozhodně první krok neudělá.
Elrondovu pozornost přitáhl ve vedlejším pokoji se odehrávající rozhovor. Elladan popisoval Elanor, jak byla založena Imladris. Bohužel, to, k jeho upřímnému zděšení, podával spíše jako milostný román! A Elanor to očividně neuvěřitelně zajímalo! Jeho mladší syn dospěl ke svatbě s Celebrían a jejímu příchodu sem a Elrond už to nevydržel. Obával se totiž, že líčení Celebríanina dalšího osudu Elanor připomene její vlastní úděl a rozhodl se zakročit. Vyskočil z křesla a rázně otevřel spojovací dveře.
„Freyo ... Och, Elladane, nečekal jsem, že tebe zde naleznu!“ zdařile předstíral překvapení. Jeho syn i vnučka k němu zvedli hlavy. Elanor vstala, aby ho pozdravila. „Co pro vás můžu udělat, lorde Elronde?“ otázala se ho uctivě. Její formálnost ho zabolela. Jak rád bych, bys mne jinak nazývala! „Teď, když syna svého potkal jsem, již ničehož, Freyo!“ pokynul jí, ať se vrátí ke své práci a gestem vyzval Elladana, aby přišel k němu do pracovny.

Elanor si zklamaně povzdechla, když se za nimi zavřely dveře. Takový krásný příběh a určitě by Elladana dokázala přesvědčit, aby vyprávěl dál. Snad příště! Teď když věděla, že ji neodmítne, se ho zeptá, jak to bylo dál. Třeba by jí mohl říct něco i o Glorfindelovi ...
Elladan usedl do křesla před otcovým stolem. „Kvůli čemuž se mnou hovořiti chtěl jsi, Ada?“ Elrond si také sedl a pohlédl na svého syna. „Jakého názoru na Freyu máš, nin-ion (synu můj)?“ Elladan na něho nechápavě hleděl. „Z důvodu jakého tážeš se?“ Myslí si snad jeho otec, že se o ni uchází?! „Neb zdá se, že tobě i bratru tvému drahou velmi jest.“ Tato odpověď Elladana nijak neuklidnila. „Toť pravdou jest, Ada!“ začal opatrně. „Nepopírám, že oba času svého rádi s ní trávíme, však pouze jako se sestrou svojí, Ada (otče)!“ Otec k jeho úlevě přikývl. „Tohoto známo mi jest, nin-ion. Jen zvědav jsem, čím přízeň vaši vysloužila si?“ Elrond tázavě pozvedl obočí. „O tom ni jeden z nás nepřemýšlel, Ada! Ona milá a bezprostřední jest! Však občas dojmu máme, jako by stín temný na duši její ležel ...“

Elfského lorda nezarazilo, že se jeho mladší syn vyjadřuje v množném čísle. Dvojčata si byla tak blízká, že Elladanovy pocity zcela jistě sdílel i Elrohir. Kdybys jen věděl, čehož nevíš, nin-ion!

„ ... podivné jest, že oba též ji chrániti chceme, Ada!“ dokončil Elladan svoji řeč. V pokoji bylo ticho, přerušované jen zpěvem ptáků, který sem doléhal z lesa. „Ada?“ Elladan si nervózně odkašlal. „Ty souhlasíš s tím, že Glorfindel Freyu bojovati učí?“ Elrond si ho pátravě prohlédl. „Čehož tobě na tom vadí? Sestra tvá též zbraní vládla!“ Vládce Imladris v duchu zaklel. Elladan neví, že Arwen je mrtvá! Jeho syn si ale naštěstí minulého času nevšiml, nebo mu nepřikládal žádnou důležitost. „Ničehož proti tomu, by Freya brániti dovedla se, nemáme, Ada, jen tvrdost Glorfindelova přílišnou nám zdá se!“ Elrond váhal. Ani jemu se to nelíbilo, ale Glorfindel v tomto ohledu nehodlal ustoupit a Elrond musel uznat, že jeho přítel má pravdu. „Freya nějak stěžovala si?“ zeptal se, aby získal trochu času. „Nikoliv, Ada! Toť zvykem jejím není! Nikdy slova proti někomu říci, ji neslyšeli jsme!“ odpověděl mladší Elf podle pravdy. „Tedy důvodů, bych do tohoto zasahoval, nemám, nin-ion!“ „Ale, Ada, on ohledů žádných na ni nebere! Jako s jedním z vojáků svých s ní zachází ...“ Elladan se nehodlal tak snadno vzdát, ale Elrond ho umlčel zvednutím ruky. „Ničehož dělati nemohu, nin-ion! Snad lépe bylo by, kdyby s Freyou pohovořili jste a obav svých jí sdělili!“ navrhl mu. Jeho syn si však jen rezignovaně povzdechl. „Toho zbytečným bylo by, Ada! Ona ničehož zvláštního na správání jeho nevidí!“

Plynuly týdny a Elanor se sama sobě divila, jak se tu kdysi mohla cítit nepříjemně. Stále pomáhala Erestorovi, ale jak se stávala zkušenější, tak měla více volného času, který mohla věnovat, čemu chtěla. Každé ráno chodila za Glorfindelem na cvičiště. Co se zacházení se zbraněmi týkalo, připadalo jí, že neudělala skoro žádný pokrok. Jejich cvičné souboje, k jejímu zklamání, stále končily jasným vítězstvím zlatovlasého kapitána a ještě ke všemu ji za celou tu dobu ani jednou nepochválil! Toho, že ji už nekáral tak často, si nevšimla. Po tréninku se rychle opláchla, ustrojila a vydala se za Erestorem, který jí vždy zadal nějakou práci. Někdy s ní byla hotova do oběda, jindy jí zabrala i část odpoledne. Hodiny mezi prací a večeří trávila nejraději venku v zahradách. Glorfindel jí nelhal, když tvrdil, že jsou nádherné.
Byly tam upravené záhony nejrůznějších květin, ale převažovaly růže. Ty byly hlavně v soukromé části, kam ovšem směl vstoupit kdokoliv a která se rozkládala podél východního křídla paláce, kde se nacházely pokoje Elrondovy rodiny a v jeho zadní části knihovna a oficiální pracovny Glorfindela a Erestora. Mezi záhony byly bílými oblázky vysypané cestičky lemované složitě vyřezávanými lavičkami. Elanor tam také našla velké množství jí neznámých keřů, které omamně voněly, a stromů, jejichž něžné ševelení ji uklidňovalo a naplňovalo pocitem naprostého bezpečí. Pak tam také bylo několik dřevěných altánků, kterým se ale poté, co v nich vyrušila nějaké zamilované dvojice, vyhýbala. Nejvíce si oblíbila vodopády skryté v lese, které už sice byly v podstatě za hranicemi paláce, ale pohodlnou chůzí se k nim dalo dojít za hodinku. Poprvé ji k nim vzal Elrohir, ale pak si zvykla chodit k nim sama. Sedávala na plochém kameni a okouzleně naslouchala tichému zurčení vody a zpěvu ptáků ukrytých v korunách majestátných dubů.

Glorfindel se převlékal k večeři, když někdo nesměle zaklepal na dveře jeho ložnice. Předpokládal, že je to jeho pobočník, který mu nese ke schválení rozpis zítřejších stráží. Nezdržoval se tedy tím, aby si oblékl tuniku a jen v nohavicích otevřel. Na chodbě k jeho údivu rozpačitě přešlapovala Elanor. „Stalo se něčehož?“ zeptal se jí okamžitě. „Ne ... Já jsem jen ... chtěla s tebou ... mluvit.“ vysoukala ze sebe zrudlá rozpaky. „Dále tedy pojď!“ ustoupil stranou, aby mohla vejít. S očima upřenýma na zem prošla kolem něho a zastavila se u křesla. „Posaď se!“ zamumlal Glorfindel, který si právě přetahoval přes hlavu halenu. Když se upravil, tak se posadil naproti Elanor a zkoumavě se na ni zadíval. Bylo vidět, že mu chce něco říct, ale neví, jak má začít. „Nuže, aier?“ pobídl ji laskavě. „Já ...“ hlas jí selhal. Nadechla se a zkusila to znovu. „Myslíš, že ..., že mě má lord Elrond rád ... aspoň trošku?“ S nadějí se na něho podívala. Glorfindelovi se rozbušilo srdce. „Jist jsem si, že náklonnost k tobě chová, aier!“ odpověděl jí ihned. Snad ... Ani se neodvažoval dokončit svoji myšlenku. „A že by mi odpustil, kdyby se dozvěděl, že jsem mu ...“ ztěžka polkla. „ ... že jsem mu lhala?“ prosebně na něho hleděla s obavami jasně vepsanými ve tváři. Tedy přec nemýlil jsem se! Glorfindel jemně vzal její dlaně do svých. „Elanor, Elrond se na tebe jistě hněvati nebude!“ ubezpečil ji rezolutně. „Kdy mu pravdu říci chceš?“ zeptal se jí s očima upřenýma do jejího obličeje. „Já ... nevím. Myslela jsem, že bych ještě chvíli počkala!“ zašeptala a uhnula pohledem. „Na co čekati chceš, aier?“ otázal se jí tiše. „On nezmění se, neb stejným již po yénů mnoho jest!“ Elanor se nejistě usmála, ale vzápětí zase zvážněla. „Když já mám strach, že až se to dozví, tak se na mě bude zlobit ...“ hlesla nešťastně. Glorfindel potřásl hlavou. „Toho nestane se, aier! Zcela jistě rozhněvá se, však hněv jeho proti tobě namířen nebude! Věř mi!“ Povzbudivě jí stiskl prsty. „Pokud rady mé přijmeš, tak více již otáleti neměla bys! Zbytečně utrpení své tak jen prodlužuješ!“ Elanor přikývla. „Máš pravdu! Udělám to ještě dnes!“ pronesla odvážně a vstala, stejně tak i Glorfindel. „Doprovoditi tebe k němu mám?“ Elanor zavrtěla hlavou. „Radši ne. Tohle bych měla udělat sama ... Chápeš mě, že ano?“ Usmál se na ni. „Jistě, že ano, aier!“ Bez hnutí pozoroval, jak vykročila ke dveřím, ale po pár krocích se zastavila a obrátila se k němu. „Glorfindele ...“ Rozběhla se k němu a pevně ho objala kolem pasu. Bez váhání ji k sobě přitiskl. Cítil, jak se celá třese. „Ššš ...“

Elanor si schovala obličej do Glorfindelovy tuniky a rozplakala se. Strašně moc se bála Elrondovy reakce, až mu řekne, že mu celou tu dobu lhala. Obávala se, že ji za trest vyžene z Imladris a ona zase bude sama! Nedokázala si představit svůj život někde jinde ... Bez Glorfindela a ostatních! Jen pomalu se uklidňovala. Vnímala teplo Glorfindelova těla, pravidelné bušení jeho srdce i jeho ruku hladící ji po zádech a slyšela jeho melodický hlas, kterým k ní promlouval. Zvedla k němu svoji uplakanou tvář. „Diola lle (Děkuji ti), Glorfindel! Za všechno!“ Něžně jí palcem setřel slzy, jež jí ulpěly na řasách. „Ty nikam neodjíždíš, aier! A já zde vždy pro tebe budu, Elanor! Obávati toho, že přátelství mé ztratíš, nemusíš se!“ Ještě několikrát vzlykla, než se váhavě vymanila z jeho paží a s hlavou hluboce skloněnou vyšla na chodbu.

Lord Elrond seděl ve svém salónku začtený do sbírky svých oblíbených básní, když se ozvalo nesmělé zaklepání. Rozladěně odložil knihu na stolek a vyzval svého hosta, ať vejde. Dveře se otevřely a na jejich prahu stála pobledlá Elanor. „Odpusťte, že vás ruším, lorde Elronde, ale chtěla bych vám něco ...“ zadrhla se a odkašlala si. „ ... něco říct.“ Elrond zatajil dech. Napadal ho pouze jediný důvod, proč za ním přišla! Doufal, že se nemýlí ... Ponětí nemáš, kterak na chvíli tuto těšil jsem se! A kterak zároveň obával jsem se jí! „Nechceš raději dovnitř jíti ... Freyo?“ Jak potěšen byl bych, kdybych tebe takto naposledy nazval! „To by bylo asi nejlepší ...“ vypravila ze sebe přiškrceným hlasem. Ukázal na pohovku, kam se mlčky posadila. Elrond nalil druhý šálek čaje z velké konvice na stole a postavil ho před ní. Elanor seděla s hlavou skloněnou a úzkostlivě upírala pohled na své v klínu sepjaté ruce. Vypadala jako odsouzenec, který čeká na svoji popravu. „Hovoř tedy!“ vybídl ji jemně. Několikrát se zhluboka nadechla, než promluvila. „Já jsem vám ... lhala. Nechtěla jsem, ale musela jsem ... Nezlobte se na mě, prosím!“ mluvila tak tiše, že ji sotva slyšel. „V čempak lhala jsi?“ zeptal se jí klidně. „Já se nejmenuji ...Freya a nejsem ... dcera Glorfindelova přítele ...“ ztěžka polkla a stále se vyhýbala pohledu na něho. „Dobrá tedy. A kterak jméno tvé skutečné zní? A proč mi ho tajila jsi?“ Ze všech sil se snažil, aby v jeho hlasu nebyly znát emoce, které v něm sváděly tuhý boj. „Prosím, nevyhánějte mě! Udělejte se mnou, co chcete, jenom mě nevyhánějte!“ Při její zoufalé prosbě se mu sevřelo srdce a jen stěží odolal touze si k ní přisednout a obejmout ji, ale nechtěl ji vyděsit. Určitě by si jeho gesto vyložila jinak! „Domov svůj zde máš a nic z toho, čehož snad učinila jsi, důvodem není, bych tebe odsud pryč poslal!“ pronesl rozhodně. Jeho odpověď jí dodala odvahy a ona pokračovala. „Jmenuji se Elanor a jsem ...vaše vnučka.“ Nejistě k němu zalétla pohledem. Čekala křik, ale on se na ni místo toho usmál. „Vyrostla jsi od doby, kdy tebe naposledy zřel jsem! Proč identitu svoji mi nesdělila jsi?“

Elanor se vytratila barva z tváří úplně. Nějak ji nenapadlo, že to bude muset vysvětlovat. Až doteď si myslela, že se mu prostě přizná a bude to! „Elanor, vím, žes čehosi zlého prožila! Věř, že nijak tebe souditi nebudu!“ povzbudivě na ni kývl. „Pověz mi, čehož tebe trápí, tinu en´tinuamin (dcero dcery mé)?“ Elanor se při tom něžném oslovení zalily oči slzami. Už se nedokázala déle ovládat. „Maminka s tatínkem jsou mrtví. Legolas nás napadl a zabil je ... jeho vojáci ji znásilnili ... Nejdřív mě zachránil, ale pak si mě nechal odvést do Mirkwoodu a tam ... nechtěla jsem to ... přísahám ... se mnou spal ... chtěl se mnou dítě ... bránila jsem se, ale on mě ... bil ... tak jsem ... dělala všechno co, chtěl jen, aby ... přestal ...“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky nesouvisle.

Elrond jí zhrozeně naslouchal. Nejraději by ji k sobě přitiskl, aby ji utišil, ale věděl, že to ze sebe musí dostat. Jinak se nikdy neuzdraví. Stejně jako Celebrían!

„ ... líbilo se mu mě ... ponižovat ... a pak skoro přišel na to, že ... jsem brala bylinky proti početí ... dávala mi je Aredhel ... bála jsem se, že ji ... potrestá ... tak jsem utekla.“ odmlčela se a lapala po dechu.

Elrond si sedl vedle ní, položil jí ruku kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Stulila se mu v náručí, položila mu hlavu na hruď a srdceryvně plakala. „Dobře jest, Elanor! V bezpečí jsi ...“ šeptal jí do vlasů. Po nekonečně dlouhé době se uklidnila natolik, že mohla pokračovat. „Glorfindel mě našel a staral se o mě ...Nezlobte se na něj, prosím! To já jsem ho přesvědčila, aby vám o mně nic neřekl! Je to jenom moje vina, on za nic nemůže! Neubližujte mu ...“ Elronda dojala její snaha chránit Glorfindela. „Elanor, neřekl bych, že Glorfindel zastání tvého potřebuje!“ Dívala se na něho doširoka rozevřenýma očima a tváře měla mokré od slz. „Takže mu nic ... neuděláte?“ vydechla s úlevou. „Ve zvyku nemám činů dobře míněných jakkoliv trestati! Toho snad již o mne tobě známo jest!“ Elanor se kousla do spodního rtu a přikývla. „A co uděláte se mnou?“ zeptala se třesoucím hlasem. „Tys ničehož špatného neučinila a já rád velmi jsem, že tady jsi!“ Elanor k němu zvedla hlavu a s nadějí se na něho zadívala. „Takže tady můžu ... zůstat?“ Zlehka ji pohladil hřbetem ruky po tváři. „Dovolíš, bych tobě políbení příbuzenského dal?“ S napětím čekal na její odpověď. Oči se jí rozzářily. „Ano ...“ Na víc nečekal a vtiskl jí na čelo polibek.

Gong ohlašující večeři sice už dávno zazněl palácem, ale vládce Imladris a jeho nově nalezená vnučka stále setrváli v jeho komnatách. Elrond viděl, že Elanor je příliš rozrušená jak na to, aby se setkala s ostatními u jídla, tak i na to, aby zůstala sama. Nechal tedy přinést nějaké pečivo a její oblíbený jahodový čaj Seděl s ní dlouho do noci a povídal si s ní o všem možném, ale dával si dobrý pozor, aby se vyhnul všemu, co by jí mohlo způsobit bolest. Když Elrond usoudil, že je už moc pozdě, tak jí do posledního šálku čaje nenápadně přilil odvar z bylin na spaní. Usnula během pár minut. Vzal ji do náruče a přenesl do jejích komnat, kde ji něžně položil na lůžko. Sotva ji pustil, tak se stočila do klubíčka. Bezděky se usmál a starostlivě ji přikryl.
Vládce Imladris usedl na okraj postele a pozoroval svoji spící vnučku. Byla tak bezbranná! Hořce si vyčítal, že nezasáhl dříve! Věděl přece o tom, jak se přátelství mezi Estel a Legolasem pomalu mění, ale nepřikládal tomu velkou váhu ... Kdyby byl býval předvídavější, tak mohl Elanor celé té hrůzy ušetřit a i jeho děti by byli ještě naživu! Ale kdo mohl předpokládat, že Elf je něčeho takového schopen?! Zničit celou říši, zabíjet, znásilňovat ... Co se to jen s Legolasem stalo? Ačkoliv, vztahy mezi Mirkwoodem a Imladris nebyly právě nejvřelejší, tak znal Thrandúilova syna od jeho narození. Nevídal ho právě často, ale působil na něho dojmem statečného a, přes své mládí, i moudrého muže. Elrond byl z duše rád, když se Legolas rozhodl přidat ke Společenstvu. Během té doby se spřátelil s Aragornem, který mu dokonce po své korunovaci a svatbě s Arwen nabídl, aby se usadil v Jižním Ithilienu a založil si tam svoji vlastní říši, což Legolas ihned přijal. Pár let byli všichni šťastní a spokojení, ale pak se začaly šířit zvěsti, že Legolas zachází se svými lidskými poddanými hůře než s otroky. Aragorn tomu zprvu nechtěl uvěřit, ale pak se na vlastní oči přesvědčil, že je to pravda. Gondorský král neměl na výběr, Legolasovi jeho říši odejmul a poslal ho zpět do Mirkwoodu. Mladý princ odjížděl s přísahou pomsty na rtech a s nenávistí v srdci. Elrond nepochyboval, že to pro Legolase bylo velmi ponižující. Mnohokrát se sám sebe ptal, co ho změnilo z veselého a laskavého Elfa v tak kruté a životem pohradající monstrum! Byl si zcela jist, že za to nějak mohl vliv Prstenu, jemuž byl vystaven. A vlastně mu ho bylo líto ...

Sotva Legolas vešel do pokoje, roztřásla se strachy. Na první pohled bylo zřejmé, že neměl dobrý den a hodlá si svůj vztek vybít na ní. Aniž by na ni pohlédl, nařídil jí, ať se svlékne a klekne si na všechny čtyři. Chvějícími prsty se pokoušela rozšněrovat živůtek, ale nedařilo se jí to. To ho rozzuřilo a za vlasy ji přivlekl k pracovnímu stolu, kde ji přitlačil obličej k desce. Cítila, jak z ní strhl sukni a vzápětí ji začal bít řemenem přes hýždě ... Přestal teprve, když skoro ztratila vědomí. Mlhavě vnímala, jak jí roztáhl nohy a prudce do ní vnikl. Byl tak otupělá z předcházejícího výprasku, že skoro vůbec nevnímala bolest, kterou jí tím způsobil. Zavřela oči a nechala ho, aby si s ní dělal, co chce ...

Elrondovu pozornost upoutala Elanor, které začaly z pod zavřených víček téct slzy. Opatrně vzal její obličej do dlaní, přitiskl své štíhlé prsty na její spánky a soustředil se. Před jeho duševním zrakem se začal vynořovat Elanořin sen. Měl co dělat, aby udržel spojení. Viděl svoji vnučku, jak ji Legolas týrá ... Cítil její bolest, když ji nemilosrdně bil, i její hanbu, když ji znásilňoval ... Dal by všechno, co měl, jen aby jí mohl pomoci, ale to nebylo možné. Nedokázal měnit sny, jen je, díky svým léčitelským schopnostem, mohl vidět. Zhrozeně sledoval, jak s ní Legolas skončil, shodil ji na podlahu, kde ji nechal ležet krvácející a napůl v bezvědomí a poté, co se upravil, si klidně sedl k prostřenému stolu a začal večeřet, jakoby se nic zvláštního nestalo. Obraz se zvolna rozplynul a Elanořina mysl ho nahradila jiným. V něm byl Glorfindel sedící pohodlně na pohovce před hořícím krbem, v jedné ruce knihu, druhou si ke svému boku něžně tiskne Elanor a předčítá jí ... Elrondovi se nad nevinností té scény vedraly slzy do očí. Až do teď neměl ponětí, jak hluboké jsou Elanořiny city k jeho příteli. Jak moc touží po jeho lásce a pozornosti ... Najednou si připadal nepatřičně. Jako by náhodou našel a pročítal Elanořin tajný deník. Raději otevřel oči a pustil její hlavu ze svých rukou. Pohlédl na spokojeně oddychující dívku. Na rtech jí pohrával zasněný úsměv ...
Vládce Imladris se potichu zvedl a vydal se do svých pokojů. Připadalo mu, že Elanor má právo na své soukromí. Koneckonců, už to není ta malá holka, kterou si pamatoval, ale dospělá žena. I když z pohledu jeho několika tisíc let to bylo trochu sporné! Cestou chodbami se v něm začala probouzet nenávist k Legolasovi. I kdyby tisíckráte pod vlivem Prstenu jednal, tak za to, co učinil, zaplatí mi!! Po tom, co před chvílí viděl, ho už nezajímalo, proč se Legolas tak změnil. Chtěl jeho hlavu na stříbrném podnose a chtěl ji hned!

Dvojčata se sešla u Elladana v pokoji, aby prodiskutovala věc takřka nevídanou. Otec zmeškal večeři. Glorfindel je pouze informoval, že to má nejspíš spojitost s Freyou. Bratrům se zdálo, že Erestor okamžitě pochopil, oč se jedná, narozdíl od nich. A když vycházeli z jídelny, kde je jejich bývalí učitelé zanechali samotné s tím, že mají ještě nějakou práci, měli dojem, že zahlédli otce vycházejícího z jeho komnat a nesoucího Freyu v náručí.
Elrohir se bez zábran rozvalil na pohovce, zatímco jeho bratr naléval číše vína. Pak mrkl na své dvojče a přinesl ke stolu rovnou i plný džbán. Mlčky si připili. „Takže, gwenneth (bratříčku), čehosi nám zřejmě uniklo!“ zahájil konverzaci Elrohir. „Toť pravdu máš, gweniaur (bratře starší)! Glorfindel, Erestor i Ada něčeho před námi skrývají a tohoto zřejmě s Freyou souvisí!“ shrnul Elladan jejich dosavadní poznatky a upřel na svého bratra tázavý pohled. „Myslíš, že Freya by ... milenkou otcovou býti mohla? To rozhovor, jenž se mnou dnes odpoledne vedl, vysvětlovalo by!“ Elrohir se jen ušklíbl. „Pověz, tororamin (bratře můj), jak často dívku z lože svého před ránem odejíti necháváš? Či dokonce do pokojů jejích ji odnášíš?“ prohodil mírně sarkasticky. Elladan se zasmál. „Tohoto nikdy mne nestalo se, tororamin! I když přiznati musím, že leckdy by se jí odnešení líbilo, neb unavena velice bývá!“ Elrohir pozvedl dokonale klenuté obočí v předstíraném údivu. „Má toho snad znamenati, že přítelkyni máš, gwenneth? A mne o tomto nezpravil jsi? Kterak to možno jest?!“ Pokoušel se tvářit hrozivě, ale svého bratra neoklamal. „Muž cti své a hlavně cti vyvolené své dbalý o věcech těchto na potkání nevypráví!“ pronesl Elladan vzletně. „Tohoto věděti bys měl!“ Elrohir se na něho upřeně zadíval. „Dobrá, tororamin, kterak chceš! Však opatrnějším býti bys měl! Před dny několika v zahradách procházel jsem se a z altánku jednoho zvuků zvláštních zaslechl jsem ... Artanis vskutku půvabů dosti má a nijak tobě nebrání, bys jich okusil!“ Se zájmem sledoval, jak se Elladanova tvář barví do ruda. „Pokud matka její o počínáním tvém dozví se, tak na potíže veliké těšiti můžeš se, gwenneth!“ varoval ho vážně. Její matka byla totiž jejich chůva a měla jazyk tak ostrý, že se, dle názoru obou Elrondových synů, vyrovnal i těm nejlepším mečům z několikrát tvrzené oceli. „Ona jistě bez váhání za tebou dojde si, by tebe optala se, jakých úmyslů s dcerou její máš!“
Elladan se raději napil, aby zahnal tu děsivou představu. Rozhodně nebyl zbabělec a nikdy z žádného boje necouvl, ale tohle by si raději odpustil. Jistě, měl Artanis rád a ona jeho, ale o manželství spolu zatím nehovořili. Oběma jejich vztah vyhovoval takový, jaký byl. Nicméně, nepochyboval o tom, že její matka by na to měla zcela odlišný názor! A jistě by neváhala ztropit pořádnou scénu ... Zamrazilo ho v zádech. „Příště na pozoru míti se budeme, tororamin. Za upozornění tvé tobě vděčen jsem!“ vypravil ze sebe nakonec. Elrohir rozhodil ruce v rezignovaném gestu, které znamenalo jen jediné. Varoval jsem tě! „Však zpět k Freye vraťme se! Rád věděl bych, jakého tajemství skrývá!“ Elladan změnil téma hovoru. Elrohir pokrčil rameny. „Ponětí nemám! Snad kdos nějak jí ublížil ... Možná láska nešťastná či neštěstí v rodině její ...“ navrhl Elrohir váhavě.
Bratři se zamysleli. Vybavovali si všechna svá setkání s Freyou. Zpočátku byla bojácná a pokoušela se jim vyhnout, ale pak si na ně zvykla a oni získali dojem, že je jí jejich společnost vítaná. Většinou byla veselá a přátelská, ale občas se stávalo, že byla z neznámého důvodu smutná a někdy po ránu měla zarudlé oči od pláče a vypadala, že skoro vůbec nespala. Ať si lámali hlavy sebevíc, nemohli přijít na žádné rozumné vysvětlení toho, co se tu dělo. I když se jim ta myšlenka vůbec nelíbila, tak se museli smířit s představou, že musí počkat, až jim to budou ochotní říct.