Fantasy world - 7. kapitola

Slunce nesměle hladilo zlatavými paprsky imladrijské údolí. Příroda se pozvolna probouzela z nočního spánku. Ptáci začali svoji ranní píseň a květiny váhavě otevíraly poupata. I členové Elrondovy domácnosti procitli ze svého odpočinku a s chutí se vrhli do práce, aby přivítali nový den. Kuchaři v kuchyni pilně připravovali snídani pro všechny hladové krky, zahradníci se rozběhli do zahrad, aby se potěšili pohledem na orosené plody svého úsilí, vojáci střídali své druhy, kteří v noci střežili jejich bezpečí ...

Glorfindel nepřítomně sledoval to činorodé hemžení z okna svých komnat. Jeho myšlenky se točily kolem Elanor a jejího včerejšího rozhovoru s Elrondem. Trochu ho znepokojil fakt, že ji neviděl u večeře, ale doufal, že Elrond přijal její sdělení s pochopením a klidem, které mu byly vrozeny. Nicméně, přesto jen stěží potlačil touhu vydat se za Elanor do jejích pokojů. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit, že je v pořádku. Ale věděl, že by to nebylo vhodné. Teď, když odhalila svoji totožnost, se vlastně stala jeho paní a jeho služby rozhodně nezahrnovaly, aby jí bez pozvání vstupoval do ložnice. Stejně jako to nečinil její matce nebo dokonce její babičce! Najednou ho napadlo, kolik věcí se Elanořiným přiznáním změní. Bude z ní lady a bude mít stejná práva i povinnosti jako ostatní z Elrondovy rodiny. Pochyboval, že bude mít čas pokračovat ve svém výcviku s dýkami ... To pomyšlení ho zabolelo. Pokoušel se sám sobě namluvit, že je to jen kvůli jejímu talentu, který tak přijde vniveč, ale v hloubi duše věděl, že to tak není. Že bude postrádat její milou společnost, se kterou si zvykl poslední měsíce začínat den. Potřásl hlavou, aby zahnal ty neradostné úvahy. Nač věcmi, jež nijak ovlivniti nemohu, trápiti měl bych se? Elanor místo své právoplatné zaujmouti musí! Raději se vrátil ke stolu a začetl se do hlášení, které mu krátce před svítáním přinesl velitel noční služby.

Sotva vládce Imladris otevřel oči, tak si vzpomněl na Elanor. Minulý večer za ním přišla, ke všemu se mu doznala a on tak konečně mohl obejmout svoji vnučku ... Rychle vstal a ustrojil se. Aniž by počkal, až mu donesou snídani, vyrazil ze svých komnat a spěchal chodbou do západního křídla paláce, kde se nacházely Elanořiny pokoje. Tohoto rád změnil bych! Rozhodl se, že se jí zeptá, zda by se nechtěla nastěhovat do bývalých komnat své matky. Bylo mu jasné, že Elanor nebude tímto nápadem nadšená, ale byl odhodlán použít všech svých přesvědčovacích schopností, aby nakonec souhlasila. Tiše zaklepal na dveře vedoucí do její ložnice a vklouzl dovnitř.
V místnosti bylo šero, protože sluneční světlo jen s obtížemi pronikalo zataženými závěsy. Svým bystrým zrakem rozeznal obrysy Elanor ležící na lůžku. Byla stočená do klubíčka a pravidelně oddechovala. Neodolal, aby nepřistoupil blíž. Pozorně si prohlížel její bledou tvář. Mrzelo ho, že ji jejich včerejší rozmluva tolik rozrušila, ale věděl, že to nešlo jinak. Jemně jí odhrnul vlasy z čela a položil na něj dlaň. Po chvíli váhání přivřel oči a soustředil se ...

Elanor seděla na lavičce v zahradě a hlavu měla skloněnou nad knihou. „Aier!“ Při tomto zvolání sebou trhla a podívala se směrem k paláci. Vzápětí se potěšeně usmála, odložila četbu stranou a radostně se rozběhla vstříc zlatovlasému Elfovi, který ji objal a políbil na uvítanou ...

Elrond přerušil spojení. Chtěl se jen ujistit, že jí nic není. V žádném případě nechtěl narušovat její soukromí. Jen doufal, že se Elanor jednou odhodlá a změní své sny o jeho příteli ve skutečnost. Oběma by to ze srdce přál, ale pochyboval, že se tak stane. Znal Glorfindela dost dobře na to, aby dokázal odhadnout, jak se zachová ... Opatrně Elanor přikryl a téměř po špičkách opustil její pokoj. Na chodbě si všiml Glorfindela, který mířil na nádvoří. Přes Elrondovu tvář přelétl stín. „Glorfindel, amin anta quen yassen lle (S tebou hovořiti potřebuji)!“

Glorfindel dočetl hlášení a došel k názoru, že je nejvyšší čas, aby zkontroloval stráže. Zvedl se od stolu, připjal si k opasku pouzdro s dýkou, vyšel na chodbu a zamířil na nádvoří, když zaslechl Elrondův hlas. Podle jeho tónu a lehce svraštělého obočí poznal, že něco vzbudilo jeho nelibost. „Manke lle merna, meldir (Kterak přeješ si, příteli)!“ přikývl a následoval tmavovlasého lorda do jeho pracovny. Elrond se posadil do křesla a pokynul svému hostu, ať udělá totéž.

Glorfindel usedl naproti němu a v duchu se snažil přijít na to, co mohlo způsobit Elrondovu špatnou náladu. Nepochyboval o tom, že to má nějakou souvislost s Elanor. „Proč pravdu o smrti Arwenině mi nesdělil jsi?!“ otázal se ho vládce Imladris bez okolků. „Neb nechtěl jsem, by více trápil ses, než nezbytným bylo!“ odpověděl zlatovlasý kapitán klidně. „Ona mrtva jest a já sám přísahal jsem, že ji pomstím, meldir! Důvodu tedy nebylo, bych tobě detailů sděloval!“ V Elrondových očích se zlostně zablesklo. „Ač starostlivosti tvé cením si, tak v případě tomto o ni nestojím!“ vyprskl vztekle. „Arwen dcerou mojí jest a já práva mám, bych všeho o osudu jejím zvěděl! Ty přítelem mým jsi, však toho tobě práv žádných nedává, bys zpráv důležitých přede mnou tajil! Já vládcem zdejším jsem a ty ve službách mých jsi! Na toto zapomínati neměl bys!!“ Po Elrondových ostrých slovech v místnosti zavládlo napjaté ticho. Zvenku sem jen nezřetelně pronikaly tlumené zvuky. Elfští lordi se navzájem upřeně pozorovali. Oba věděli, že ten druhý má svoji pravdu a i důvody, proč se tak zachoval, ale ani jeden z nich to nehodlal přiznat nahlas. Plynuly vteřiny a Elrond v duchu přemítal, jestli ve svém spravedlivém hněvu nezašel příliš daleko, zatímco Glorfindel se marně snažil vybavit si, kdy naposled měl někdo odvahu peskovat ho jako nějakého obyčejného Eldu! Nakonec to byl Glorfindel, kdo promluvil jako první.
„Amin hireatha, heruamin (Omlouvám se, pane můj)! Ujistiti vás mohu, že čehosi podobného se již opakovati nebude!“ Glorfindelův formální tón Elronda zasáhl přímo do srdce, ale odmítal ustoupit. Pokud na oficialitách trváš, brániti se jim nebudu! „Dobrá tedy! K povinnostem svým vrať se!“ Glorfindel ztuhl. Takto s ním Elrond nikdy nehovořil! Pomalu se zvedl z křesla. „Manke lle merna, heruamin!“ Mezi dveřmi se otočil čelem k Elrondovi a chladně se mu uklonil.

Elanor se s trhnutím probudila. Kolem ní už bylo skoro světlo a to znamenalo, že zaspala! Vyskočila rovnýma nohama z postele a vrhla se k oknu, aby rozhrnula závěsy. Měla pravdu! Ke své hrůze zjistila, že je skoro poledne! Proboha! Erestor bude zuřit! A co teprve Glorfindel!! Měla ještě v živé paměti, jak se jednou opozdila na trénink a dostalo se jí od něho takového slovního výprasku, že si byla jistá, že ho do nejdelší smrti nezapomene! A to bylo jen o pár minut! Co jí řekne teď, když ho zmeškala úplně?! Bylo jí do pláče. Umyla se a oblékla, jak nejrychleji mohla a rozběhla se na nádvoří.

Glorfindel stál ve stínu mohutného dubu a zkušeným okem pozoroval nováčky, kteří se pod vedením jeho zástupce věnovali zápasu muže proti muži. Dělali docela slušné pokroky a on s nimi byl celkem spokojen. Snad jen Rúmil by potřeboval více cvičit, aby zesílil a získal ty správné reflexy ... Jeho pozornost upoutala Elanor, která nerozhodně postávala na druhé straně cvičiště. Byla oblečená do kalhot a volné tuniky, vlasy spletené do copu, přes záda přehozená pouzdra s dýkami ... Prostě byla připravená na svoji lekci, což ho nemálo potěšilo! V duchu zalitoval, že teď na ni nemá čas! Pokynul jí, ať k němu přijde.

Elanor se rozbušilo srdce, když ji Glorfindel gestem přivolal k sobě. Ani na chvíli nepochybovala o tom, že ji veřejně pokárá za její nedochvilnost! Se sklopenou hlavou došla až k němu. „Amin hiraetha, Glorfindel.“ hlesla zkroušeně a neodvažovala se na něho pohlédnout. K jejímu údivu ji vzal lehce za bradu a pozvedl její tvář. „Kterak cítíš se?“ zeptal se tiše. „Dobře! Lord Elrond se na mě nezlobí ... aspoň to říkal. Seděl se mnou dlouho do noci a povídali jsme si ... Vysvětlila jsem mu, že ty za nic nemůžeš ... a on mi slíbil, že ti nic neudělá ...“

Glorfindela její slova dojala a on se upřeně zadíval na své muže, aby to neviděla. Chápal, jak se musela bát Elrondovy reakce a přesto se snažila ho, Glorfindela, chránit! Nevzpomínal si, kdy pro něj někdo něco takového udělal! Škoda jen, že snaha tvá naprázdno vyšla! „ ... nezlob se na mě, že jsem nepřišla, prosím! Nevím, jak se to mohlo stát, ale zaspala jsem. Nechápu to ... Odpusť mi ... saes! Už to neudělám! Přísahám!“ Její zoufalé prosby ho vrátily do reality a on se opět zahleděl do jejího obličeje. Hleděla na něho očima, ve kterých se leskly slzy. „Aier, to se mne vskutku tolik obáváš?“ otázal se nevěřícně. K jeho radosti zavrtěla hlavou. Ta ale vzala rychle za své, když Elanor pokračovala. „Ne, tebe ne! Ale toho, co se mnou uděláš! Vím, že si zasloužím trest, ale ... prosím, ne tady přede všema! Vezmi mě dovnitř ...“ Nejraději by ji popadl za ramena a pořádně s ní zatřásl! Místo toho si ji jen přísně přeměřil. „Elanor! Cožpak někdy ruku na tebe vztáhl jsem?“ Ztěžka polkla. „Ne ...“ „Či snad nějak jinak tebe potrestal?“ „Ne ...“ „Proč tedy toho stále ode mne očekáváš? Neřekl jsem tobě několikráte, že ublížiti tobě nehodlám?!“ Pustil její bradu a ona uhnula pohledem. „Když já mám strach, že se na mě rozzlobíš a ... pošleš mě pryč!“ zašeptala s tvářemi rudými studem. „Aier ...“ vydechl šokovaně. Elrond tedy pravdu měl! „Tohoto nikdy neučinil bych!“ Sklonil se k ní a vzal její tvář něžně do dlaní. Jednu výhodu to, že už není jejím poručníkem, přece jen mělo ... „A kdybychom sami byli, tobě tohoto dokázal bych!“

Elanořiny zelené oči se vpily do jeho modrých. Poprvé od doby, co ho poznala, v nich dokázala číst. Jen ať se nepletu! Prosím, ať je to pravda! Díval se na ni s takovou něhou a ... láskou, že jí to takřka vyrazilo dech. Bezděčně mu nabídla své rty k polibku ...

Elrohir šťouchl svého bratra do žeber. *Zdá se, že Glorfindel coby poručník její povinností svých vážně bere!* vyslal k němu mírně sarkasticky. Elladan se zadíval naznačeným směrem. *Vskutku! Kapitán náš opatrnějším býti by měl! Nechtěl bys mu tohoto poraditi, gweniaur (bratře starší)?* *Raději ne, gwenneth (bratříčku)!* Elrohir rázně odmítl Elladanův návrh. Nějak pochyboval o tom, že by Glorfindela jeho rada potěšila! Elladan se hlasitě rozesmál. Kolem procházející vojáci se na něho nechápavě zadívali. Pak jejich pohledy sklouzly na staršího z bratrů, žádali ho jimi o vysvětlení. Nebo aspoň jeho náznak. Elrohir se neudržel a vyprskl smíchy. Vojáci nakonec jako jeden muž usoudili, že dvojčata jsou prostě dvojčata a je lepší se k nim moc nepřibližovat, zvláště když se neví, o co vlastně jde, a urychleně vyklidili pole. Jejich spěch vzbudil v bratrech další záchvat veselí ...

Jakmile Glorfindel zaslechl smích Elrondových synů, ihned odstoupil od Elanor, která se na něho ublíženě dívala. „Proč ...“ Glorfindel jí ukázal blížící se dvojčata. „Později, aier!“ zašeptal jí do ucha a s mírně pobaveným úsměvem sledoval, jak jí znovu zrůžověla líčka. Elrohir s Elladanem mezitím dorazili až k nim a Glorfindel k nim vyslal pohled, kterým je zcela jasně varoval, ať drží jazyk za zuby a neopovažují se nějak okomentovat, čehož byli svědky. Bratři pochopili a v zájmu zachování svého zdraví se rozhodli, že bude lepší zlatovlasého kapitána nedráždit. „Rád vás vidím, pyn neth (mladíci)! Freya lekci svou zmeškala a já nyní času nemám, bych jí věnoval se! Rád však byl bych, kdyby jste s lukem ji zacházeti učiti začali!“ Elladan mrkl na svého bratra. „Potěšením nám bude, meldir! Jen obávám se, že bratr můj ji učiti nemá co, neb zbraň tato stránkou silnou jeho není, kterak tobě známo jest!“

Elanor se s napětím zahleděla na Elrohira, protože očekávala, že si takový útok nenechá líbit. Ten se ale k jejímu překvapení jen usmál. „Freyu ty učiti budeš, tororamin (bratře můj)! Já jen nápomocen budu!“ Elanor zalapala po dechu. Takovou odpověď by od Elrohira rozhodně nečekala! „Elladan vskutku luk lépe než já ovládá, Freyo!“ vysvětlil jí starší z bratrů, když si všiml jejího úžasu. „Aha ...“ nejistě zalétla očima k Elladanovi, který se na ni přívětivě usmál. „Elrohir uznati umí, když někdo v dovednosti nějaké ho předčí, Freyo! Pokud Glorfindel námitek nemá, my bychom vyraziti měli, neb již pozdě jest!“ Jmenovaný souhlasně kývl a Elrohir navrhl, ať Elladan s Freyou jdou napřed, že on zajde do zbrojnice a přinese vše potřebné.

Elanor se omluvně podívala na opodál stojícího Elladana s Elrohirem. „Promiňte ...“ Pod jejich bedlivým dozorem se už přes dvě hodiny pokoušela zasáhnout několik metrů vzdálený terč, ale moc se jí to nedařilo. Její šíp k němu často ani nedolétl, několikrát dokonce skončil u jejích nohou, nebo se neškodně odrazil od dřevěného povrchu a spadl na zem. „Neomlouvej se! Není to tak snadné, kterak na pohled první by zdáti se mohlo! Navíc, již unavena jsi a prsty tvé cit svůj ztrácejí ...“ V Elladanově hlase zaznívala účast, protože si dobře pamatoval, jak ho jako malého chlapce bolely tak, že v nich ani nedokázal udržet pohár vody! „Odpočiň si!“ dodal Elrohir. Elanor však odmítavě potřásla hlavou. „Ne! Nenechám toho, dokud se netrefím!“ Aspoň jednou! Upřeně se zadívala na svůj cíl a pečlivě zamířila.

Elladan mrkl na svého bratra. *Koho jen paličatostí svojí mi připomíná?* Elrohir se polohlasně zasmál. *Jako by do rodiny naší patřila!* Elladan se vesele ušklíbl. *Třeba dne jednoho i bude!* Pak přešel za Elanor, aby srovnal její postoj. „Ramena dozadu!“ Přitiskl jí svoji levou dlaň mezi lopatky. „Loket svůj toliko nevytáčej!“ Přiblížil svoji hlavu těsně k její a zahleděl se na terč. „Na střed mířiti snaž se, sic opět mineš!“ Pravou rukou ji uchopil za zápěstí a upravil sklon luku. „Faina lle pilin (Šíp svůj vystřel)!“

Elanor ho poslechla a okouzleně sledovala, jak se její šíp zabodl jen kousek od středu. Nedokázala potlačit výkřik radosti. Upustila luk, otočila se k Elladanovi, objala ho kolem krku a políbila na tvář. „Diola lle, Elladan ...“ Pak si uvědomila, co udělala a zrudla jako pivoňka. „Amin hiraetha (Omlouvám se) ... Já jsem ... nechtěla ... Nezlob se ...“ K její úlevě se hlasitě rozesmál. „Již hodně lučištníků učil jsem, však ještě žádný mi způsobem takovýmto nepoděkoval!“

Elrohir zamyšleně pozoroval dvojici před sebou. Měl pocit, že se vrátil v čase o několik set let. Místo bylo stejné, byli tam oni dva, jen místo Freyi tam s lukem zápolila Arwen. Bezděky se pousmál. Jejich sestra také mívala problémy zasáhnout terč! Nicméně, její zručnost v zacházení s lehkým elfským mečem byla obdivuhodná ... Najednou ho napadlo, jak by si se stejnou zbraní vedla Freya. Zkoumavě si ji přeměřil. Ne, ona postavu na meč nemá! Glorfindel pro ni dýky dobře zvolil! Bezděky začal porovnávat Freyu a svoji sestru. Arwen byla vyšší, měla černé vlasy a oříškové oči. Děvče, které stálo kousek od něj s Elladanem, bylo mnohem menší, jeho vlasy byly temně rudé a oči jako dva smaragdy. Fyzicky si nedokázal představit dvě odlišnější dívky, ale nemohl se zbavit dojmu, že se Freya jeho sestře nějakým způsobem podobá. Něčím mu ji připomínala ... Když políbila Elladana, tak mu to konečně došlo! Freya měla úplně stejná gesta a velmi podobné reakce jako Arwen! To přec možné není!

Elladan poslal Elanor, aby posbírala vystřelené šípy a postavil se po bok Elrohira, který si ho ani nevšiml. *Čehož děje se, tororamin?* Starší z bratrů sebou takřka neznatelně trhl. *Ničehož ... Jen pocit měl jsem, jako by zde místo Freyi Arwen byla!* Elladan pokýval hlavou. *I já dojem tento měl jsem! A přiznati musím, že nikoliv poprvé!* Oba se podívali na Elanor, která si soustředěně prohlížela půdu před sebou ... Elladana něco napadlo. „Elanor, nalevo od tebe šíp další jest!“ zavolal na ni. Elrondovi synové šokovaně sledovali, jak se sehnula, zvedla šíp a zastrčila ho do toulce, který si k tomuto účelu přehodila přes rameno. „Diola lle (Děkuji)!“ Zamávala jim a pokračovala ve sběru ...

Elrond popuzeně odstrčil stranou rozečtenou listinu. Dnes mu bylo úplně jedno, kolik sudů vína má ve sklepě! Nezajímaly ho ani počty beden jablek, či jaká bude na podzim úroda! Trápila ho ta ranní roztržka s Glorfindelem. Když se na to díval s odstupem času a chladnější hlavou, tak chápal, proč mu jeho přítel neřekl celou pravdu. Teď litoval svých příkrých slov, která mu v návalu hněvu vmetl do tváře. Jistě, měl plné právo být rozzloben, ale mohl mu to říct v klidu ... Nicméně, Glorfindel mu svým dalším jednáním také moc nepomohl! Měl projevit více pochopení ... Vládce Imladris se zarazil. Vybavil si, jak Glorfindel ztuhl, když ho propustil ze své pracovny, jako nějakého cizince. Uvědomil si, že ho musel svým chováním velmi ranit! Polohlasně zaklel. Zlatovlasý Elda byl jeho dávným přítelem a on si nedokázal představit, že by ho ztratil! Elrond vyhlédl z okna. Sluneční kotouč se pomalu blížil k západu. Glorfindel by v pracovně své býti měl! Bez váhání vstal a vypravil se tam.

Velitel imladrijských vojsk připravoval rozpis hraničních patrol na příští týden, když ho vyrušilo rázné zaklepání. „Tula sinome (Vstupte)!“ podrážděně pohlédl ke dveřím, které se okamžitě otevřely. K jeho údivu mezi nimi stál Elrond. Glorfindel povstal na pozdrav. „Heruamin, kterak nápomocen vám býti mohu?“ otázal se formálně svého vládce. Ten se zatvářil nešťastně. „Mohl bys mi trochu času svého věnovati, meldir?“ zeptal se tmavovlasý lord takřka prosebně. Glorfindel na něho chvíli hleděl, ale pak přikývl. Neušlo mu, jak si jeho přítel oddechl. Oba usedli. „Glorfindele ...“ začal Elrond, ale pak mu hlas vypověděl službu. „Ehm ... Rána tohoto právě nejlépe ...“ Glorfindel ho však zarazil zdviženou pravicí. „Nemysli na to, meldir! Kdybych na místě tvém byl, stejně jednal bych! Možná slov ještě ostřejších volil bych ...“ rozpačitě si odkašlal. „Ani já ...“ Elrond ho také nenechal domluvit. „Omluv tvých netřeba, meldir!“ Glorfindel mu nabídl pravici.“Tedy již o tom nehovořme!“ Elrond ji s potěšením stiskl a právě otvíral ústa, aby něco řekl, když se dveře doslova rozlétly a dovnitř vpadl Elrohir, kterého o poznání pomaleji následoval Elladan.

Elanor sebrala všechny šípy a vydala se k bratrům, kteří ji téměř bez hnutí pozorovali. Došla až k nim a znejistěla. „Něco se stalo?“ Očima těkala mezi nimi. Elrohir se k ní výhružně naklonil. „Elanor, proč nám lhala jsi?!“ Hlas se mu chvěl zlostí. Elanor se vytratila všechna barva z obličeje. Pod jeho zuřivým pohledem se roztřásla strachy. „Nuže?! Odpověď tvoji očekávám!“ *Ovládej se, tororamin, sic ji vyděsíš!* Elanor si přejela jazykem po náhle suchých rtech. „Já ... omlouvám se!“ Elrohir ji hrubě popadl za ramena a prudce s ní zatřásl. „Mankoi (Proč)?!“

Elladan viděl, že Elanor je na pokraji zhroucení. Byla bledá jako stěna a sledovala Elrohira očima rozšířenýma hrůzou. Neváhal ani okamžik a ihned zasáhl. „Elrohire, dost!“ Tentokrát ho bratr naštěstí poslechl a pustil Elanor. Ta se sesunula na trávu, kde se hlasitě rozvzlykala. Elladan k ní přiklekl a jemně ji k sobě přivinul. Objala ho kolem pasu a tiskla se k němu, jako by u něho hledala ochranu. Konejšivě ji hladil po zádech a vyčítavě pohlédl na Elrohira. *Vidíš, čehož způsobil jsi?!*

Elrohir v duchu proklínal svoji impulsivní povahu. Pomalu se posadil vedle Elladana a váhavě se dotkl jejích vlasů. „Elanor ... Neplač ... Já toho tak nemyslel! Omlouvám se!“ Trvalo ještě hodnou chvíli, než se trochu uklidnila a otočila k němu svoji uslzenou tvář. „Odpusť mi! Odpusťte mi oba! Já jsem ... se bála, že mě budete ... nenávidět!“ vypravila ze sebe přerývavě, jak lapala po dechu. „Proč bychom čehosi takového činili, Elanor?“ zeptali se bratři. „Protože ... protože jsem ... protože jsem spala s Legolasem!“ Znovu se rozplakala. „Elanor, na tom špatného ničehož není! Snad jen, až starší budeš, počkati jsi měla!“ Elrohir v tom neviděl žádný problém, i když tušil, že její rodiče to asi moc nepotěšilo. „Opravdu, Elanor, i já myslím si, že na toto ještě času dosti máš, však tebe za to nijak odsuzovati nebudeme!“ dodal Elladan. Jen doufal, že Arwen s Aragornem zachovali klid, když jim to řekla. „Vy mi nerozumíte!“ vykřikla zoufale. „Já s ním spala po tom, co vypálil Gondor a zabil moje rodiče, chápete?!“

„Úctu projeviti by jste mohli a na dveře, než vstoupíte, klepati ...“ pokáral Elrond přísně své syny. „Známo tobě jest, že Freya není Freya?!“ „A že Gondor vypleněn byl a Arwen s Aragornem mrtvi jsou?!“ Ani jedno z dvojčat neztrácelo čas zdvořilostními frázemi. Elrond s Glorfindelem se po sobě podívali. „Tušil jsem, že před nimi tohoto neutajíme!“ podotkl Glorfindel suše. „Tys toho také věděl?!“ Elrohir upřel vzteklý pohled na zlatovlasého Eldu. „Nejen to, pen-neth! Bych pravdu řekl, tak částí situace této já vinen jsem, nikoliv otec váš!“ Bratři si přitáhli židle a bez toho, aniž by z něho spustili pohled, si sedli. „Hovoř, meldir!“ požádal ho Elladan pečlivě kontrolovaným hlasem.


„Kterak přeješ si, pen-neth! Jak oběma vám známo jest, do Mirkwoodu agenta svého před dobou dávnou nasadil jsem. Během cesty na schůzku s ním zjistil jsem, že Gondor zničen byl. Estel říši svoji bránil, však ranou zákeřnou k zemi padl. Arwen mrtvou v komnatách jejich nalezl jsem ...“ Glorfindel na okamžik zaváhal, ale pak se rozhodl nic nezamlčovat. „Pyn neth, ona znásilněna před smrtí svojí byla!“ Dvojčata se prudce nadechla a sevřela dlaně v pěst. „Kdo tohoto učinil, Glorfindele?“ procedili skrz pevně zaťaté zuby. „Legolas Thrandúilion ...“ „Glorfindele, to nemožným jest! Ty mýliti musíš se! Legolas přítelem Aragornovým jest!“ okamžitě ho přerušil Elladan a jeho bratr souhlasně kývl hlavou. „Glorfindel nemýlí se, nin-ion!“ vmísil se do hovoru Elrond. „Legolas, od dob kdy naposledy ho střetli jste, velmi změnil se! Krutý vladař z něho stal se a Aragorn nucen byl léno jeho mu odejmouti! Podle zpráv mých Legolas s přísahou pomsty na rtech odjížděl!“ Bratři se zamysleli. „A co Elanor s tím společného má?“ zeptal se Elrohir tiše. „Ona zajata a odvlečena do Mirkwoodu byla. Legolas s ní jako s otrokyní svojí jednal. Však přes všechnu krutost jeho ji zlomiti nedokázal a ona schopna uprchnouti byla. Na cestě zpáteční nalezl jsem ji a do Imladris ji přivezl. Ona vystrašena velmi byla a žádala mne, bych totožnost její jí utajiti pomohl. Dokonce za příbuznou či milenku moji ochotna byla vydávati se. Tedy příběh o poručníkovi jejím jsem si vymyslel a se svolením otce vašeho ho v život uvedl, neb nejprve duše její zhojiti musela se!“ „A toho jen v klidu a bezpečí možno jest! Rozhodli jsme, že na ní ponecháme, by sama určila, kolik času potřebovati bude! Teprve večera včerejšího za mnou Elanor přišla a identitu svoji mi odhalila.“ dokončil Elrond Glorfindelovo vyprávění. V pracovně zavládlo ticho. Elfští lordi už neměli, co dodat, zatímco bratři se obírali svými vlastními myšlenkami. Mrzelo je, že jim otec s Glorfindelem nevěřili natolik, aby se jim se vším svěřili, ale byli dostatečně sebekritičtí, že si přiznali, že by se určitě neovládli a to by jistě Elanor nijak neprospělo.
„Čehož dalšího učiníte?“ Elladan se tázavě zadíval na svého otce. „Legolasovi čin jeho odporný projíti nesmí, Ada!“ vyhrkl Elrohir bez přemýšlení. „Také neprojde, nin-ion, toho tobě slíbiti mohu! Však zvykem mým není, bez rozmyslu do boje se vrhati! Tohoto o mne znáti bys již měl!“ Elrondův hlas nepřipouštěl žádný odpor. Moc dobře si pamatoval, jaké vražedné šílenství posedlo jeho syny po Celebríanině odjezdu do Valinoru. Celé roky brázdili Ardu jako temní andělé pomsty a zabíjeli na potkání každého Orka, který jim přišel do cesty! A on rozhodně nehodlal dovolit, aby se to opakovalo znovu! „Elanor teď ze všeho nejvíce domov a rodinu svoji milující potřebuje a já nedopustím, bych svět její zničil tím, že válku do něho nyní přivedu!“ Dvojčata k jeho úlevě a údivu přikývla. „Pravdu máš, Ada! I přáním naším jest, by Elanor zde v bezpečí cítila se!“ Překvapeně sledoval, jak se jeho synové zvedli a vydali se ven z Glorfindelovy pracovny. Elrohir se na prahu ještě otočil a se šibalským úsměvem se zadíval na zlatovlasého kapitána. „Glorfindele, Elanor neteří mojí jest, tedy očekávám, že jako muž čestný chovati budeš se a ...“ Elladan na víc nečekal, uchopil svého bratra za paži, bez ceremonií ho vystrčil na chodbu a zabouchl za nimi dveře. Zevnitř k nim dolehla nějaká rána a vzápětí zpode dveří začala vytékat rudá tekutina. „Zdá se, že Glorfindel si karafu novou poříditi bude museti!“ poznamenal Elrohir konverzačním tónem. „A ty obličej, pokud ho takto provokovati budeš!“ Elladan nevěřícně potřásl hlavou. „Cožpak o rozum zcela přišel jsi?!“

Elanor seděla na břehu jezera a bez zájmu pozorovala jeho hladinu. Tak už je to tady! Za chvíli budou všichni vědět, kdo doopravdy je! Modlila se, aby se na ni nezlobili. Elrohirova reakce ji opravdu vyděsila! Nikdy ho tak rozzuřeného neviděla. Bála se, že ji udeří a byla vděčná Elladanovi, že ho zastavil ... „Tady jsi! Již dobu nějakou tebe hledám!“ Polekaně sebou trhla a vzhlédla k tmavovlasému Elfovi. „Odpusť, úmyslem mým nebylo tebe vylekati! Dovolíš, bych přisedl si?“ Lord Erestor se na ni laskavě usmíval. „Ovšem ...Omlouvám se, že jsem za tebou nepřišla ...“ Sedl si vedle ní a mávl rukou. „S tím starostí nedělej si, Elanor! Vím, že starostí důležitějších než listin jakýchsi měla jsi! Dobře jest, že Elrondovi pravdu vyjeviti, odhodlala ses, neb velmi ho to rmoutilo!“ Elanor se rozšířily oči údivem. „Ty to víš?“ Erestor si polohlasně povzdechl. „Toto místo malé jest, Elanor, a jen věcí málo zde utajeno zůstane! Elronda od narození svého znám a takřka bratrem mým jest, nediv se tedy, že vždy náladu jeho poznám! Trápilo ho, že od sebe ho odháníš a on proto tobě pomoci nemůže!“ Elanor vytryskly slzy. „Když já jsem se styděla ... a pak už jsem nemohla přestat, víš? Bála jsem se, že mě kvůli tomu vyžene ...“ Tmavovlasý rádce jí pozorně naslouchal. „Elanor, tady doma jsi a ať čehokoliv učiníš, nikdo tebe odsud vyháněti nebude!“ pronesl pevným hlasem. Vzlykla. „Teď už to vím taky, ale tehdy ...“ Jemně ji pohladil po tváři. „Strach věc hrozná jest, neb nám logicky mysleti brání! Nikdo se na tebe proto zlobiti nebude!“ Elanor se neubránila smutnému úsměvu. „Elrohir byl vzteky bez sebe, když zjistil, že jsem mu lhala ... Myslela jsem, že mě za to zbije ...“ Erestor se jí zadíval přímo do očí. „Elanor, strýc tvůj občas prudkým bývá, však věz, že na tebe by nikdy s úmyslem takovým ruku nevložil! Zvykem jeho není, by slabší jakkoliv napadal!“ Elanor opětovala jeho pohled. Po chvíli přikývla. „Asi máš pravdu. Když Legolas mě naučil, že po křiku následuje bití ... Vždycky na mě křičel, pak se uklidnil a ...“ odmlčela se. Erestor se na ni soucitně díval. „Ne všichni jako on jsou, Elanor!“ Zvedl se a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát. „Čas večeře kvapem blíží se a ty převléknouti a upraviti by měla ses!“ Elanor se ho chytla a on ji bez potíží vytáhl na nohy. „Ty nesouhlasíš s tím, že se učím bojovat?“ zeptala se ho váhavě. „To nikoliv, však oblečení toto pro ženu nevhodné přijde mi!“ „Ale v šatech se nedá šermovat!“ odporovala mu hned. „Toho známo mi jest, Elanor! Nicméně, oděv tento jen na cvičišti nositi měla bys! Ty lady jsi a dle toho se také správati musíš!“ Přes jeho přísný tón se mu v očích pobaveně zablesklo. Vzpomněl si, kolikrát vedl podobný rozhovor s její matkou! Galantně nabídl Elanor rámě a ta se do něho s vážnou tváří zavěsila. „Zkusím to, lorde Erestore! Ale musím vás upozornit, že maminka vždycky říkavala, že jsem měla být spíš kluk!“ Její zvonivý smích se rozlehl ztichlou zahradou. Erestor chvíli sváděl marný boj se svým veselím, ale nakonec se rozesmál taky.

Elanor tiše zanadávala. Očekávala, že každou chvíli zazní gong ohlašující večeři a ona ještě nebyla připravena. A jak to vypadalo, tak v nejbližší době ani nebude! Po příchodu do svých komnat a pohledu do zrcadla si uvědomila, že se takto v žádném případě nemůže ukázat v jídelně! Její tvář i šaty nesly stopy celodenního pobytu venku. Zaplavila ji vlna vděčnosti k Erestorovi, který ji na to svým taktním způsobem upozornil. Rychle ze sebe shodila oblečení a spěšně se vykoupala. Teď stála u krbu, prsty si zoufale pročesávala mokré vlasy a z celého srdce si přála, aby se čas na chvíli zastavil ... Z jejích neradostných myšlenek ji vytrhlo zaklepání na dveře. „Tula e´ (Vstupte)!“ pozvala neznámého návštěvníka dál. K jejímu údivu vešel lord Elrond. Při pohledu na jeho štíhlou postavu oděnou do tmavěmodré sametové róby, si uvědomila, že ona sama má na sobě jen lehké spodní šaty! A to rozhodně nebyl úbor, ve kterém by měla přijímat návštěvy! Navíc, neměla ani ponětí, jak by se k němu po jejich včerejším rozhovoru měla vlastně chovat! Byl to sice její příbuzný, ale zároveň také vládce Imladris a ona na něho tak poslední měsíce pohlížela ...

Elrond pátravě pohlédl na Elanor, která na něho nejistě hleděla a bylo mu víc než zřejmé, že ho její návštěva přivedla do rozpaků. Povzbudivě se na ni usmál. „Rád s tebou hovořil bych! Věnuješ mi chvil pár z času svého, Elanor?“ tázavě pozvedl obočí. „Ovšem ... Posaďte se, prosím! Já ...“ rozpačitě přešlápla z nohy na nohu. „Já se jen zaběhnu převléknout do něčeho vhodnějšího, ano?“ Aniž by vyčkala jeho odpovědi, tak zmizela v přilehlé šatně. Elrond se pobaveně usmál. Ani nevíš, kterak matku svou připomínáš! Nechápu, kterak možno bylo, že synové moji podobnosti této nepovšimli si! Posadil se na pohovku a klidně čekal, až se Elanor upraví. Jen doufal, že jí to nebude trvat příliš dlouho, protože toho s ní potřeboval hodně probrat a rád by to stihl před večeří. Jeho přání se vyplnilo a Elanor se vrátila asi za čtvrt hodiny oblečená v jednoduché tmavězelené šaty se šněrováním na bocích. Váhavě přešla pokojem a usedla naproti němu.
Elrondovi neušlo, jak je nervózní. „Elanor, vím, že času více potřebovati budeš, by ses se situací touto novou vypořádati schopna byla, však něčehož mezi námi rád vyjasnil bych!“ Elanor roztřeseně přikývla. „Jak si přejete!“ Vzal její ruku do své a jemně ji stiskl. „Elanor, neobávej se mne! Věz, že nikterak tobě ublížiti nechci!“ Jeho uklidňující slova na ni měla zcela opačný účinek. Poznal to a raději přešel k věci, aby zmenšil její nejistotu. „Rád byl bych, bys mne tykala, stejně jako Glorfindelovi a ostatním činíš! Uděláš toho pro mne, tinu en´ tinuamin (dcero dcery mé)?“ K jeho radosti po chvíli kývla. „Diola lle, Elanor! Amin hanta ta (Oceňuji toho)! Dále velmi potěšilo by mne, bys místo své právoplatné v rodině naší zaujala! Jako žena jediná ty v podstatě paní Imladris jsi!“ informoval ji věcně. Zaznamenal, jak se prudce nadechla. Pochopil, že hodlá protestovat, a tak rychle pokračoval. Doufal, že si nedovolí ho přerušit. „Z důvodu tohoto navrhoval bych, bys do křídla východního přestěhovala se, kde komnat našich rodiných nalézá se ...“

Elanor se točila hlava a náhle jí vyschlo v krku. Nevěřícně upírala zrak na tmavovlasého lorda, který jí s takovou lehkostí oznamoval nastávající změny v jejím životě. Sice jí nic výslovně nenařizoval, ale ona si připadala stejně, jako když s ní tenkrát Legolas hovořil o její budoucnosti. Prosté shrnutí faktů, kterým se musí podvolit, protože nemá jinou možnost. Sklonila hlavu a z očí jí proti její vůli vytryskly slzy ...

Elronda překvapila Elanořina reakce. Očekával všechno možné, jen ne pláč. „Elanor, čehož děje se?“ otázal se jí laskavě. „A když nebudu chtít ... zaujmout své místo a ... stěhovat se ... a to všechno ostatní?“ Elrond ji vzal něžně za bradu a pozvedl její obličej. „K ničemuž z toho tebe nutiti nebudu, Elanor, však radost velkou bys mi tím učinila!“ Dívala se na něho jako zvíře zahnané do kouta. Pochopil, že by ho opravdu chtěla potěšit, ale bojí se. Bojí se odpovědnosti, která je s tím vším spojena. Pohladil ji po tváři. „Elanor, nechci, bys ihned rozhodla se a povinností svých ujala se! Jen slib mi, že o tom přemýšleti budeš! Více od tebe nežádám, tinu en´ tinuamin!“ Takřka se zatajeným dechem čekal na její odpověď. Nedokázal si představit, jak by se měl zachovat, kdyby ho striktně odmítla ... Naštěstí po několika vteřinách přikývla. „Budu o tom přemýšlet, ale nic neslibuju ...“ „Toho mi zcela postačí, Elanor!“

Uplynulo dalších pár týdnů, během kterých si Elanor zvykala na své nové postavení v Imladris. Členové Elrondovy domácnosti se ani příliš nedivili, když je jejich vládce informoval o tom, že Freya je jeho vnučka Elanor. Koneckonců, když několik set let žijete v neustálé hrozbě, že si vás synové vašeho lorda vyberou za terč pro své vtípky, tak se naučíte brát věci tak, jak jsou a moc se jimi nevzrušovat. Jen si zhluboka oddechli, protože Elanor většinou neprojevovala stejnou zálibu v žertech nejrůznějšího druhu, jako její matka. A v těch několika případech je zaměřila na své strýce, což bylo všeobecně přijímáno s různým stupněm zadostiučinění. Někteří dokonce prohlašovali cosi o božích mlýnech ...

Elanor se ulevilo, když zjistila, že ji ostatní Elfové v Imladris přijali stejně přátelsky jako kdysi Freyu. Brzy si uvědomila, jak obratně ji Elrond vtahuje do dění v paláci a kolem něj. „Na toto bys dohlédnouti měla ...“ „Tamto bys pro mne obstarati mohla ...“ Jednala s tolika jí neznámých Elfů a Elfek, až si byla jistá, že si jejich jména nemůže nikdy zapamatovat ... Zanedlouho, ke svému šoku zjistila, že na ni vlastně přesunul celé řízení domácnosti! Když se o tom zmínila při jednom z jejich nesčetných hovorů, tak se na ni jen usmál a zeptal se jí, zda toho na ni není mnoho. Elanor se nad jeho otázkou poctivě zamyslela. Byla sice pravda, že to bylo náročné, ale musela si přiznat, že ji to docela baví ... Jen jí to zabralo většinu času, a tak nemohla vídat Glorfindela tak často, jak by si přála. Potkávala ho pouze při každodenním tréninku s dýkami a pak až při večeři. Pokaždé se k ní choval mile, ale už nikdy ne tak důvěrně jako tehdy! Chápala to. Přece jí nemohl vyznávat lásku, když ji učil zabíjet a večer, kdy kolem byla celá její rodina, se to také nehodilo! Ale stejně si přála, aby to udělal ...

Stříbrovlasý lord svraštil obočí. Nikdy neměl dovolit, aby si jeho dcera vzala toho proklatého Půlelfa! Věděl už tenkrát, že z toho nemůže vzejít nic dobrého! Ale pro klid v rodině se k tomu podřadnému Elfovi snažil chovat přátelsky. A když se jim narodili dva silní chlapci a o pár set let později i krásná holčička, tak byl dokonce ochoten na všechno zapomenout, ale jen do té doby, než zjistil, že ten Peredhel vychovával své děti k úctě a toleranci ke všem bytostem na Ardě! Kdo to kdy viděl, aby se rod Eldar zahazoval s Edain! A pak Elrond souhlasil se sňatkem své dcery s tím Dúnedainem, kterého jako malého chlapce adoptoval! Che, největší z lidských králů! Takových již viděl jsem! A Arwen se kvůli němu vzdala své nesmrtelnosti!
Vládce Lórienu si nalil víno ze své oblíbené láhve, kterou mu jeho osobní sluha podle potřeby doplňoval. S požitkem přivřel oči, aby si lépe vychutnal jemně kořeněnou chuť ... Po prvním doušku se mu ale tvář zkřivila hnusem. Nechápavě se zahleděl do křišťálového poháru. To nebylo žádné víno, ale obyčejný ocet!! „Elrohir! Elladan!“ Ani na okamžik nepochyboval o tom, kdo to udělal! Jeho vnukové byli známí svými šprýmy! Při každé své návštěvě tu něco provedli! Když pronásledovali jeho Galadrim, tak byl ochoten přivřít oči, ale tohle byla do nebe volající urážka, kterou si nehodlal nechat líbit! Ti dva potřebují dostat lekci, na kterou jen tak nezapomenou! Bez váhání vyšel před talan a nařídil, aby se na zítřejší ráno připravila eskorta, která ho doprovodí do Imladris.