Fantasy world - 11. kapitola

Glorfindel jen sykl bolestí, když se mu do ramene zabodl šíp. Zatnul zuby, ulomil jeho opeřenou část, aby mu nepřekážela, a přitiskl se co nejblíže ke koňskému hřbetu, aby střelcům poskytoval co nejmenší cíl. „Rychleji, meldir! Rychleji ...“ zoufale pobízel Asfalotha kupředu. Ohlédl se za sebe a polohlasně zaklel. Jeho pronásledovatelé mu byli pořád v patách! Jeho naděje, že by dokázal dosáhnout hranic s Imladris vzaly rychle za své. Asfaloth přece nemůže tohle vražedné tempo vydržet do nekonečna a oni je takhle štvali už čtvrtý den! Dopřávali jim pouze pár hodin oddechu v noci. A teď ještě on sám byl zraněn! Prudce strhl koně doleva a zamířil k horám, kde doufal, že se jim podaří aspoň trochu vzdálit se jezdcům, kteří je sledovali ...

Ecthelion seděl u sebe v pracovně v duchu proklínal Glorfindela. Cožpak počkati nemohl jsi, kde my dohodli se?! Ne, ty sem vydati musel ses! Kdybych nevěděl, jakým válečníkem zkušeným jsi, tak řekl bych, že jako hlupák jednal jsi! Když mu Finrod hlásil, že strážní zřejmě zahlédli Glorfindela z Imladris, jak se pohybuje kolem paláce, tak ho jako první možnost napadlo, že museli být opilí! Ale nakonec přece jen vydal rozkaz, aby zdvojnásobili hlídky a prohledali nejbližší okolí. To se vyplatilo a oni brzo narazili na stopu, která je skutečně dovedla k imladrijskému kapitánovi. Finrod mu poslal zprávu, že zahajují pronásledování ...

Glorfindelovi uniklo jadrné zaklení, když před sebou spatřil další skupinku, která se k němu rychle blížila. Kterak přede mne dostali jste se?! Rozhodl se během okamžiku. Lépe v boji zahynouti, než zajatcem státi se! Zastavil Asfalotha, který byl téměř na pokraji vyčerpání. Seskočil z něho, postavil se zády ke skalní stěně a zdravou rukou tasil meč. „Běž, meldir, nerad bych, by tobě něčehož stalo se!“ Zlatovlasý Elda se několikrát zhluboka nadechl, na čele se leskly kapky potu. Skelným pohledem sledoval blížící se Elfy. Bylo mu jasné, že proti několikanásobné přesile ve svém nynějším stavu nemá žádnou šanci. Sbohem, aier! Líto mi jest, že tebe již více nespatřím, však zřejmě toho nejlepším pro nás oba bude ...

Haldirovu pozornost upoutala desetičlenná skupina Elfů, která pronásledovala jednoho, jenž byl, jak se mu zdálo, zraněný. Ke svému údivu v něm poznal Elrondova kapitána. Znal ho dobře, neboť pod jeho vedením absolvoval výcvik v Imladris. Neměl ani ponětí o tom, co přivedlo Glorfindela do těchto končin, ale rozhodl se po tom nepátrat. Na to času dosti bude! Pobídl svého oře a jeho muži ho bez váhání následovali. Nepřekvapilo ho, když se zlatovlasý Elda připravoval ke svému poslednímu boji. „Heruamin (pane můj), zbraní netřeba mezi přáteli!“ zavolal na velitele imladrijských vojsk. Ten se na něho podíval s viditelnou úlevou a vzápětí se sesunul k zemi. Haldir neztrácel ani vteřinu. Uchopil bezvládného Glorfindela, přehodil si ho přes sedlo a tryskem zamířil zpět do Celebornovy říše. Ostatní Galadrim ho kryli a vraceli se s ním. Ani jeden z nich netoužil po střetu s mirkwoodskými Elfy.

„Proč bych měla zavírat oči?“ Elanor trochu podezíravě hleděla na Elrohira, který se na ni mile usmíval, což ji ovšem nijak neuklidnilo. „Neb rád bych, by toho pro tebe překvapením bylo!“ vysvětloval jí trpělivě už poněkolikáté. „Jaké překvapení?“ upřela na něho tázavý pohled. Elrohir si povzdechl. V tomto bludném kruhu se točili už několik minut. Slíbil Elladanovi a otci, že ji přivede, ale ona si paličatě stála na svém. „Elanor, ničehož obávati nemusíš se ...“ snažil se ji přesvědčit, ale ona rezolutně potřásla hlavou. „Nikam s tebou nejdu a ještě navíc se zavřenýma očima, dokud mi neřekneš, co chystáš!“ Byla si moc dobře vědoma svého posledního žertu na jeho úkor i toho, co slíbil, že s ní udělá. A to nehodlala v žádném případě riskovat ...

Elrohira napadlo, že by si ji prostě mohl hodit přes rameno, ale představa, jak ji kopající a ječící nese do stájí, se mu nelíbila. „Elanor, ničehož nechystám!“ Bylo zřejmé, že mu ani teď neuvěřila. „Pokud tebe toho upokojí, tak tam Elladan i Ada budou! Myslíš si snad, že v přítomnosti jejich s tebou bych čehosi provedl?“

Elanor se zamyslela. To opravdu nebylo moc pravděpodobné, protože by jim to pak musel vysvětlovat. A byla si jistá, že tohle by určitě nechtěl.

„V případě, že odplaty mé obáváš se, tak tebe rád upozornil bych, že nebezpečí většího nyní tobě hrozí, neb sami beze svědků jsme!“ Elanor po něm šlehla pohledem. „Nevím, o čem to mluvíš! Ale půjdu s tebou, když ti na tom tak záleží ...“ Elrohirovi spadl kámen ze srdce a otevřel jí dveře.

Elrond stál mezi vraty do stáje a pozoroval svého syna, jak hřebelcuje menší klisničku s dlouhou hřívou a světle růžovými nozdrami. „Dobře vybrali jste, nin-ion! Elanor jistě líbiti bude se!“ Elladan odložil kartáč a zálibně si prohlédl své dílo. Hnědá srst se leskla jako samet a on se potěšeně usmál. „V to pevně doufáme, Ada!“ připojil se ke svému otci. „Rochelle povětšinou povahy mírné bývá, avšak občas temperament její vrchu nabude, stejně jako oheň Elanořin!“ Elrond se polohlasně uchechtl. „Velmi jemně řečeno, nin-ion!“
Co se divokosti v boji týkalo, tak se jeho vnučka plně vyrovnala své matce a on nepochyboval o tom, že tomu tak je i jinde. Jen se dokázala trochu lépe ovládat než jeho dcera, ale bylo mu jasné, že jí to stojí dost námahy. I když za celou tu dobu, co byla Elanor v Imladris, nemusel sáhnout k žádnému výchovnému prostředku. Stačil přísný pohled nebo mírným hlasem pronesené pokárání, aby si ihned uvědomila, že udělala něco nepatřičného a omluvila se za to. Elrondovi se také líbila její touha po poznání. Té si od svých dětí užil méně, než by si přál. Jeho synové dávali spíše přednost jiné činnosti. Nicméně věděl, že Elladan docela rád sáhl po dobré knize a vzhledem ke své o něco málo klidnější povaze byl i obratnějším diplomatem než jeho starší dvojče. Elanor trávívala dlouhé hodiny v knihovně, kde pročítala nejrůznější svazky, o jejichž obsahu pak diskutovala s ním nebo Erestorem.

„Kde však jsou? Už zde dávno býti měli!“ Elladan se netrpělivě zahleděl k paláci. „Snad Elrohir problémů nemá, by ji přesvědčil ...“ dodal zamyšleně. „Pročpak to?“ otázal se zájmem Elrond, neboť cosi v hlase jeho syna vzbudilo jeho zvědavost. „Jen tušení takového mám, Ada!“ Elladan pokrčil rameny. „Něčehož mezi nimi přihodilo se?“ pozvedl Elrond tázavě obočí. „Ničehož vážného, Ada!“ Elladan bezstarostně mávl rukou. „Jen spolu žertovali ...“ Naštěstí pro něho se na nádvoří objevili Elrohir s Elanor, která se kolem sebe nenápadně rozhlížela.

Elanor ke své úlevě spatřila u stájí Elronda s Elladanem. Stále se v koutku duše bála, že si to Elrohir vymyslel, aby ji sem dostal. Vesele jim zamávala, ale Elladan k jejímu údivu zašel dovnitř, aby se vzápětí objevil, a vedl za sebou hnědého koně. „Kam se Elladan chystá?“ obrátila se na Elrohira. „Lépe podívej se, tinu en´seler´amin! Vskutku domníváš se, že Elladan na koni tomto někam jeti hodlá?“ Než mu Elanor stačila odpovědět, tak došli až k nim. „Jméno její Rochelle jest, tinu en´seler´amin.“ oznámil jí Elladan. „Kterak tobě líbí se?“ zeptal se jí Elrohir zvědavě.
Elanor k ní pomalu přistoupila a nesměle přejela rukou po jejím boku. Kobylka zastříhala ušima a otočila hlavu, jako by si ji chtěla také prohlédnout. Pak tlumeně zařehtala a jemně jí strčila čumákem do ramene. Elanor si dodala odvahy a pohladila ji po krku. „Je nádherná ...“ zašeptala okouzleně. „Vyzkoušej ji!“ vybídl ji Elladan a ona se bez váhání vyhoupla na její hřbet. Rochelle chvilku počkala, než se Elanor bezpečně uvelebila a pak se ladným cvalem rozběhla kolem nádvoří ...

„Vskutku páru dokonalého spolu tvoří!“ pronesl Elrond ke svým synům. „Toť pravdou jest, Ada!“ Elrohir je pozorně sledoval, zatímco Elladan jen souhlasně přikývl. „Rád jsem, že napadlo vás, koně jí věnovati.“ přiznal Elrond. Když s tím za ním přišli poprvé, tak se obával, aby to na ni nebylo příliš brzy, ale teď si byl jist, že to byl výborný nápad. „Ona v sedle vcelku dobrá jest, Ada! Tedy obávati nemusíš se, že zraniti by se mohla!“ Elladan se na něj povzbudivě usmál. „Snad pravdu máš, nin-ion!“ Elanor s Rochelle během jejich rozpravy objely nádvoří a vrátily se zpět k nim. Elladan chtěl pomoci Elanor na zem, ale Rochelle před ním ucouvla a začala nervózně tancovat. *Zdá se, že názoru jiného má, gwenneth (bratříčku)!* Elladan se na něho zašklebil. *Také mi toho tak připadá, gweniaur (bratře starší)!*
„Jen klid ...“ Elanor se snažila uklidnit neklidnou kobylku, což se jí nakonec i povedlo. Seskočila dolů, ale stále ji hladila po plecích. „Řekl bych, že náklonnost oboustranná mezi vámi jest, tinu en´tinuamin!“ usmál se Elrond. „Pokud ty ji za svou přijmeš, my velmi tím potěšeni budeme!“ Elanor na ně vytřeštila oči. „To myslíte vážně?!“ K jejímu nadšení všichni tři kývli. Vyjekla radostí a objala Rochelle kolem krku. Pak si uvědomila, že by jim měla poděkovat, tak ji přestala objímat a vrhla se do náruče Elrondovi, který měl co dělat, aby ji zachytil. „Diola lle, ada ata!“ Když ji pustil, tak se rozzářenýma očima podívala na své strýce. „Děkuju! Hrozně moc vám děkuju!“

Glorfindel otevřel oči a několikrát zamrkal, aby zaostřil. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že se nachází v prostorném talanu. Při tomto zjištění se usmál. Vládce Lórienu sice nebyl tím nejpříjemnějším hostitelem, ale pořád byl lepším než Mandos! Všiml si, že mu někdo na židli připravil čisté oblečení. Opatrně se posadil, ale kupodivu mu to nepůsobilo žádné potíže. Jemně si prohmatal rameno zakryté obvazem. Zručně sejmul bandáž a položil ji na postel. Rána se už skoro zacelila, což ho nemálo potěšilo. Trochu to ještě bolelo, ale ze zkušenosti věděl, že bude za pár dní úplně v pořádku. Vstal, oblékl se a posadil se do křesla u bohatě prostřeného stolu, ze kterého si bez ostychu nabídl. Jedl pomalu a rozvážně žvýkal. Každé sousto zapíjel douškem chladné vody, kterou mu tam také zanechali. Když dojedl, tak se ozvalo nesmělé zaklepání. „Tula sinome (Vstupte)!“ Byl docela zvědavý, kdo za ním přišel. Vstoupila Elfka, jež se na něho plaše usmála. „Amin essa naa Nimloth (Jméno mé jest), heruamin.“ představila se plaše. „Lle tyava quel (Dobře cítíte se), heruamin?“ Očima nejistě zalétla k obvazu na lůžku. Glorfindelovi to neušlo a povzbudivě na ni mrkl. „Amin naa tereva (Zdráv jsem), Nimloth! Však pověz, jak dlouho již zde jsem?“ „Dny dva necelé, heruamin ...“ Glorfindel vyskočil na nohy. „Dny dva?! Tak dlouho již? Ihned mne u lorda Celeborna ohlaš, neb důležité velmi jest, bych s ním co nejdříve promluvil!“ Nimloth se lehce zamračila, ale nedovolila si mu odporovat. „Manke lle merna (Kterak přejete si), heruamin!“ Uctivě se mu poklonila a opustila pokoj.

Celeborn byl ve své pracovně a stále se ještě užíral vztekem nad tím, co se mu přihodilo v Imladris. Nechápal, jak si Elrond mohl dovolit takto se k němu chovat! Ještě ke všemu před Elrohirem a Erestorem! Navíc, on byl přece v právu! Elanor si svým drzým vystupováním vůči němu o potrestání přímo říkala! Po svém odjezdu z toho proklatého místa doufal, že dlouhou dobu nikoho z Imladris neuvidí! Ale neměl to štěstí. Sotva dorazil domů, tak mu ohlásili, že na hranicích nalezli zraněného Glorfindela, který se právě zotavuje v jednom z menších talanů ... „Heruamin?“ Nimloth stála v otevřených dveřích a sledovala ho mírně znepokojeným pohledem. „Čehož potřebuješ?“ otázal se jí téměř nevraživě. „Lord Glorfindel již probral se a o slyšení ve věci naléhavé vás žádá!“ Jako starostí svých dosti neměl bych! Ještě bych těch jeho řešiti musel! „Dobrá tedy! Nechť přijde!“

Glorfindel byl překvapen, že dosáhl audience u Celeborna tak brzy. Dobře znal, jak tento Elf lpěl na etiketě a protokolu, takže to, že ho přijal tak rychle se téměř rovnalo zázraku. Zkontroloval se v zrcadle a vydal se za vládcem Lórienu. Cestou k němu se snažil vymyslet, co mu vlastně řekne. Jen nerad by ho do tohoto všeho zasvěcoval, ale na druhou stranu byl to Elrondův příbuzný a jako takový by měl být o tom zpraven. Bylo docela dobře možné, že se Legolas pokusí napadnout i Lórien. Nepovažoval to sice za příliš pravděpodobné, ale přesto tu ta možnost stále byla. Zaklepal na vyřezávané dveře a vstoupil do Celebornovy pracovny.

Celebron seděl za svým stolem a mračil se na svého hosta, jako by on mohl za všechno příkoří, kterého se mu dostalo od Elronda. „Dovolte, bych pozdravil vás, heruamin, a taktéž za pohostinnost vaši vám poděkoval!“ Glorfindel se stříbrovlasému lordovi lehce uklonil. Celeborn mu jen chladně pokývl a gestem ho vyzval, ať se posadí naproti němu. „Pověz, čehož tebe sem přivádí, Glorfindele z Imladris?“ Zlatovlasého Eldu zarazilo takřka otevřené nepřátelství, které zaznělo v hlase jeho společníka. On sám si nebyl vědom ničeho, čím by ho způsobil. Napadlo ho, že za tím asi budou Elrohir s Elladanem a v duchu si udělal poznámku, aby se jich na to nezapomněl zeptat, až je zase uvidí. Už se těšil na jejich vyprávění! „Heruamin, z výpravy do Mirkwoodu vracím se ...“ Celeborn ho nenechal domluvit. „Snad Elrond válku Tranduilovi vyhlásil? Čin takovýto pošetilý by se mu podobal!“ Glorfindelova tvář zůstala bez výrazu. „Zatím nikoliv, heruamin! Dovolte však, bych vás informoval, že Tranduil již v čele Mirkwoodu nestojí a to již dobu nějakou ...“ neubránil se sarkastické poznámce. „Legolas na trůn zasedl a vláda jeho terorem vyznačuje se! On to byl, kdo v čele vojsk svých Gondor se zemí srovnal!“ S uspokojením si všiml, že jeho poslední slova Celeborna zarazila. „Arwen s Aragornem zabiti též byli a Elanor dcera jejich do zajetí odvlečena byla ...“ pokračoval klidně, ale nepřestával pozorně sledovat Celeborna. „ ... měsíců několik v něm strávila, než se jí uprchnouti podařilo. Skoro polomrtvou ji nalezl jsem a do Imladris dopravil. Elrondovi námahu velikou dalo, než se tam bezpečně cítiti začala a opět někomu věřiti začala!“ Celeborn nevěřícně potřásl hlavou. „Proč by Legolas čehosi takového činil?!“ tázavě pohlédl na imladrijského kapitána. Ten jen pokrčil rameny. „Zdá se, že spor jakýsi mezi Legolasem a Aragornem vypukl!“ Glorfindel nehodlal zacházet do podrobností. Celeborn chvíli mlčel, ale pak se vzpamatoval. „Divu není, že Elrond důvěru její získal si, když chování jejího toleruje a přání každého jí plní! Stejně tak jako synům svým činí ...“
Glorfindel cítil, jak se v něm vzdouvá vlna hněvu a sevřel pevně opěradla křesla, ve kterém seděl. Ty snad ni k rodu Eldar patřiti nemůžeš! Ona skorem zemřela a tebe to k soucitu nepohne?! Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „ ... za slova její urážlivá výprasku řádného zasloužila by! Škoda jest, že Elrohir mne přerušil ...“ Glorfindel ztuhl. „Mám tomu tak rozuměti, že tys ruku na ni vztáhl?“ zeptal se Celeborna mrazivě.

„Ovšemže, neb na takové, jako ona jest, nic jiného účinku valného nemá!“ odvětil vládce Lórienu rezolutně. „A čehož práva tobě dává mně tykati?! Nepamatuji se, že bych tohoto tobě dovolil ...“ Pak už jen užasle hleděl na svého hosta, který se pomalu zvedal ze svého místa. Než se nadál, tak ho popadl za róbu na hrudi a vytáhl ho do stoje. „Jí ublížil jsi?!“ Glorfindel na něho upíral ocelově šedé oči. Celeborn ztěžka polkl. Měl dojem, že v nich zahlédl odraz Mandosových síní a přeběhl mu z toho mráz po zádech. Rozhodně netoužil po tom spatřit je osobně. „Nijak vážně ...“ vypravil ze sebe přiškrceně. Vzápětí mu zlatovlasý Elda uštědřil úder, který mu rozrazil ret a prudce s ním mrštil zpět do křesla. Výhružně se nad ním naklonil. „Pokud ty ještě někdy ruku svou na ni vztáhnouti opovážíš se, tak věz, že toto jen závdavek malý byl! Jasně vyjádřil jsem se?!“ Celeborn se vzmohl jen na chabé přikývnutí. Glorfindel se k němu otočil zády a zamířil ke dveřím, kde se ještě otočil. „Na cestu svoji bez meškání vydám se ... heruamin!“ Do tohoto obvykle uctivého oslovení vložil tolik pohrdání, že se Celeborn schoulil, jako by ho znovu zasáhla jeho pěst.

Glorfindel vyšel na prostranství mezi talany, kde na něho čekal Haldir, který ho měl dle Celebornova rozkazu doprovodit k hranicím s Imladris. Oba Elfové mlčky vyskočili na své oře a tryskem vyrazili na cestu. Glorfindelovi trvalo několik minut, než se uklidnil natolik, aby začal zase logicky uvažovat. Zamračil se. Kvůli svému vzteku zapomněl Celebornovi říct, že mu možná hrozí útok. Nejraději by ho nechal, ať si s ním poradí, jak umí, ale věděl, že by to nebylo spravedlivé. Rozhodně ne k jeho lidem, kteří nemohli za to, že jejich vládce je takový sobecký a svárlivý lord. „Haldire ...“ oslovil plavovlasého válečníka, jenž mu jel po boku. „ ... důvodů pádných mám, bych domníval se, že Lórien napaden mohl býti by!“ Haldir si ho prohlédl zkoumavým pohledem. „Glorfindele, tebe již dlouho znám a za muže čestného považuji! Jist jsem si, že i přes spor, jenž mezi tebou a lordem mým jest, bys varování toto jen tak nepronášel! Kdo nás napadnouti mohl by?“ zeptal se ho vážně. Glorfindel si oddychl. Obával se, že Haldir mu neuvěří. „Legolas Gondor zničil a vnučku Elrondovu do zajetí vzal. Ta posléze do Imladris dostala se a on reakce jeho natolik obává se, že k napadení říše jeho rozhodl se. Jelikož ta příbuzensky s Lórienem spřízněna jest, tak z důvodu stejného na vás zaútočiti mohl by!“

Haldir zamyšleně svraštil čelo. „Lord Celeborn citů vřelých k lordu Elrondovi nechová ...“ pronesl spíše k sobě než ke zlatovlasému Eldovi. „ ... však tohoto neznamená, že by se Legolas domnívati nemohl, že napadení Imladris neztrestal by! On občas nevypočitelným bývá a reakcí jeho jen těžko předvídati dá se ...“ Haldir zmlkl a pohlédl na Glorfindela. „Doufám, že na diskrétnost tvoji spolehnouti mohu se?“ otázal se ho nejistě. Rozhodně by nebylo dobré, kdyby se něco z toho, co právě řekl, doneslo k uším jeho vládce. Jeho společník se na něho chlácholivě pousmál. „Ovšemže, meldir!“ ujistil ho okamžitě. „Diola lle (Děkuji), Glorfindel! Amin hanta ta (Oceňuji toho)! Slíbiti tobě mohu, že udělám vše, čehož v silách mých bude, bych Lórien a obyvatele jeho ochránil!“ Imladrijský kapitán od něho nic jiného nečekal. Kdyby byl na jeho místě, tak by postupoval stejně.
Glorfindel se s Haldirem srdečně rozloučil a poděkoval mu za doprovod. Fakt, že Haldir měl dohlédnout na to, aby Glorfindel opustil hranice Lórienu se oba rozhodli ignorovat. Zlatovlasý válečník vyrazil ke svému domovu ...

„Odpusťte, heruamin, však Glorfindel unikl nám. On přese všechnu snahu naši ku hranicím s Lórienem dostal se a tam mu Galadrim na pomoc přispěchali ...“ Ecthelion pozorně naslouchal Finrodovu hlášení. Jen jeho dokonalé sebeovládání zabránilo, aby mu unikl úlevný vzdech. Obával jsem se, že Glorfindel polapen býti mohl by! To, že se jeho přítel dokázal dostat do bezpečí, však znamenalo jediné. Že se brzy vrátí a jak ho znal, tak jistě nebude sám. Napadala ho imladrijská armáda, v jejímž čele bude stát, a osobně by se vsadil, že si toto tažení nenechají ujít ani Elrondovi synové. Možná ani sám lord Elrond ... Nevěděl, jestli se na to má těšit, nebo se toho spíš děsit. S největší pravděpodobností to bude znamenat konec jeho úkolu a on se bude smět vrátit domů. Jediným problémem bylo, že si nebyl jist, kde vlastně ten domov leží. Několik posledních století strávil v Mirkwoodu takřka bez kontaktu s Imladris. Těch několik tajných setkání s Glorfindelem nepočítal. Navíc tu byla Aredhel. Jak se na ni budou dívat ostatní, až se ukáže, kdo ve skutečnosti byl její manžel? Nezbylo mu, než doufat, že Legolas nadcházející střet nepřežije, neboť nepochyboval, že by ji okamžitě nechal popravit. A Ecthelion rozhodně nechtěl svoji ženu jakkoliv ohrozit. Třeba by ji mohl vzít sebou do Imladris. Věděl, že by ji tam určitě přijali přátelsky. Otázkou ale bylo, jestli by s ním šla. Ačkoliv, spolu byli už dost dlouho, tak jejich vztah nebyl nijak důvěrný. Byla jeho ženou ve všech ohledech, ale nechovala k němu žádné city. Tím si byl zcela jistý ...

Finrod skončil a zmateně hleděl na svého velitele. Ten měl v očích nepřítomný výraz a vypadalo to, že ho ani neposlouchal. „Ehm ...“ Finrod si rozpačitě odkašlal, aby upoutal Ecthelionovu pozornost. „Dobrá tedy, Finrode! To, že Glorfindel unikl vám nemilé jest, však situaci naši nijak to nemění. Nadále v přípravách k útoku na Imladris pokračovati budeme, jen trochu urychliti je se pokusíme! Odpočinouti sobě běž, jistě unaven býti musíš!“ Finrod se s mírnou úklonou vzdálil.

Asfaloth poznal, že se blíží k paláci. Pobaveně si odfrkl, když ho jeho pán patami pobídl do cvalu. Divní tvorové, tihle dvounožci! Jako by se on sám netěšil do svého pohodlného stání! A na to výborné voňavé seno, které mu vždy dával stájník! Byl sice válečným koněm, ale právě proto dokázal ocenit drobné radosti života. Jako třeba tu hezkou klisničku s hnědýma očima a dlouhýma nohama, která byla v boxu přes uličku. Jen doufal, že si na ni ten černý hřebeček nechá zajít chuť, protože jinak by ho musel odkázat do patřičných mezí! A to by vzhledem k tomu, že jeho pán má ve velké oblibě pána toho drzounka, činil jen nerad!
Asfaloth vždy dokázal poznat, když jeho pánovi na někom záleželo. Například na té dívce, kterou spolu tenkrát přivezli. Každému, kdo se na ně podíval, muselo být přece jasné, o co mezi nimi jde! Vzduch kolem nich byl nabitý živočišnou energií a on nechápal, proč se jeho pán drží zpátky! Měl by k ní prostě přijít a ... Jak se vlastně dvounožci namlouvají? Mrkl přes rameno na svého pána. Možná by před ní mohl pohazovat svojí zlatou hřívou, i když ta v porovnání s tou jeho nebyla nic moc! Nebo by před ní mohl lehce klusat, aby viděla, jak mu hrají svaly na nohách! Ne, to by nemohl, protože přes ty legrační věci, co nosí, by to neviděla! A ona by kolem něho mohla chodit a vrtět zadečkem nebo aspoň boky, aby mu ukázala, že by byla dobrou matkou jeho hříbat! Pohrdavě pohodil hlavou. Jako by měla čím, vždyť je vychrtlá jako tyčka! Nicméně mu přišlo, že mužští dvounožci dávají právě takovýmto přednost. Opravdu zvláštní tvorové! Pokud šlo o něj, tak proti té dívčině nic neměl, spíše naopak. Byla k němu vždycky milá a na hřbetě ji skoro ani necítil. A v Imladris za ním často zašla a nikdy mu nezapomněla přinést něco dobrého na zub. Rozhodně by nebyl proti, kdyby se k ní jeho pán víc měl!

Glorfindel vjel na nádvoří a zarazil se. Se zájmem hleděl na scénu, která se odehrávala před jeho zraky. Elanor s dýkami stála proti Elrohirovi, jenž byl jako ostatně vždy ozbrojen mečem. Oba protivníci kolem sebe obezřetně kroužili a hledali slabiny v soupeřově obraně, které by mohli využít pro překvapivý výpad. Glorfindel musel uznat, že Elanor udělala značný pokrok za dobu, co byl pryč. A nejen to! Vypadalo to, že se už s jeho odmítnutím vyrovnala ... narozdíl od něho samého. Nemohl si pomoci. Z celého srdce si přál, aby ji zase držel v náručí ... dotýkal se jí ... slyšel její sladké vzdechy a svými rty ochutnával ty její ... Ale to nebylo možné. Nepochyboval o tom, že by Lothiriel neváhala splnit svoji hrozbu ...

Elrond, i když pozorně sledoval Elanor s Elrohirem, si okamžitě všiml Glorfindela. Neušel mu tak pohled, kterým se jeho přítel díval na Elanor. Bylo v něm tolik bolesti, že ho z toho až zamrazilo. Kdybych jen tobě pomoci mohl, meldir! Však tohoto sám rozhodnouti musíš si!

Elrohir se vítězoslavně zasmál, když vyrazil Elanor obě zbraně a pomalu se k ní blížil. Ustupovala před ním s očima upřenýma na blyštivou čepel jeho meče. „Lle lava (Vzdáváš se)?“ zeptal se jí klidně. Na jeho hlase nebylo vůbec znát, že ještě před chvíli bojoval.

„N´oio (Nikdy)!“ Elanor se rozhodla vsadit všechno na poslední kartu. Malá dýka, ukrytá v pouzdru na předloktí levé ruky, jí svojí váhou dodávala odvahy. Věděla, že Elrohira musí nechat přijít až těsně k sobě. Dobře věděla, že jejich souboj neskončí dokud neuzná svojí porážku ... Stále couvala a v duchu se modlila, aby neklopýtla a neupadla. Strýc ji sledoval a vzdálenost mezi nimi se zkracovala ... Najednou zády narazila na zeď. „Lle lava?“ otázal se jí znovu. Sklopila hlavu, aby ukolébala jeho pozornost, což se také stalo. Oddálil ostří od jejího krku a přistoupil až k ní. „Tedy uznáváš, že boj tento vítězstvím mým sko ...“ zbytek věty mu uvázl v hrdle, protože Elanor se znenadání vymrštila a přitiskla mu dýku na krk. „Lle lava?“ Elanor nedokázala skrýt radost, ale její strýc mlčel. Jen si ji zkoumavě prohlížel. „Kde zbraň tuto získala jsi?“ Zlehka přejel po čepeli ukazovákem levé ruky. „Dostala jsem ji od dědečka.“ Elrohir se pousmál. „Vzdávám se, tinu n´seler´amin, a k vítězství tomuto tobě gratuluji! Však příště na překvapení již spoléhati nemůžeš se, tohoto snad tobě známo jest?“ Elanor přikývla a vrátila dýku zpět na její místo. „Pojď, my osvěžiti půjdeme se! A jist jsem si, že otec i Elladan tobě též poblahopřáti chtíti budou!“ Elanor se na něho nejistě podívala. „Nezlobíš se na mě, že ne?“ Elrohir ji objal kolem ramen přitiskl k sobě. „Proč hněvati měl bych se?“ podivil se upřímně. „Naopak! Úspěch tvůj mne těší, tinu en´seler´amin! A řekl bych, že chvíli lepší než tuto zvoliti nemohla sis!“ Hlavou pohodil směrem ke zlatovlasému kapitánovi, který opodál seskakoval z koně.

Elanor se rozbušilo srdce. Glorfindel je zpátky! Ale jak se k němu teď mám chovat?! To neměla ani tušení. Stále se pokoušela pochopit, proč se k ní to ráno, kdy odjížděl, choval tak odtažitě. Chlad, který z něho tenkrát čišel, jí způsobil téměř fyzickou bolest. „Elrohire, jsem dost unavená ...“ Cítila na sobě Elrohirův upřený pohled. „Elanor, stále mu vyhýbati nemůžeš se!“ Ztěžka polkla a v duchu proklínala jeho pozorovací talent. „Já vím ...“ hlesla tiše. „ ... ale dneska se s ním setkat nechci! Jen pro tentokrát ... saes ...“

Elrohir se zamračil. Neměl rád, když někdo před něčím utíkal. A rozhodně si nepřál, aby to dělal někdo z jeho rodiny. Nejprve ho napadlo, že jí prostě nedovolí odejít, ale když slyšel její prosebný tón, tak jeho přísný výraz trochu změkl. „Dobrá tedy!“ Neunikl mu její úlevný vzdech. „Však o tomto někdy si pohovořiti museti budeme!“ dodal hlasem nepřipouštějícím odpor. „Manke lle merna, toror en´ataraamin (Kterak přeješ si, bratře mé matky)!“ špitla Elanor a bez zbytečných okolků zmizela v paláci.

Glorfindela zabolelo, když zahlédl Elanor kvapně odcházet. Ani na chvíli nepochyboval, že je to kvůli němu. Bylo mu jasné, že kdyby tu nebyl, tak by teď přijímala gratulace od Elronda s Elladenem, kteří vypadali jejím odchodem stejně překvapeni jako on. Povzdechl si a přistoupil k nim. „Elronde, Elladane, rád jsem, že tak vbrzku na vás narazil jsem, neb čehosi závažného s vámi probrati musím! A myslím, že vhodným bylo by, by též Erestor rozmluvě naší přítomen byl!“ Elrond přikývl a okamžitě se s ním vydal do své pracovny. Elladan počkal na svého bratra a společně je následovali.

Elanor doběhla do svých komnat, zavřela za sebou dveře a s povděkem se o ně opřela. Srdce jí bilo jako splašené, krev divoce tepala ve spáncích. Stále ho před sebou viděla, jak ladně sesedá. Jeho vlasy se leskly ve slunečních paprscích ... Na chvíli zavřela oči a oddala se snění. Představovala si, že se k němu rozběhla a on ji sevřel ve svých mocných paží, zvedl ji k sobě a políbil na uvítanou. Ona jeho polibek opětovala a tak tam stáli a líbali se ... Dost! Prudce potřásla hlavou, aby ze své mysli vypudila ty nádherné představy. Copak ti jasně nedal najevo, že pro něj nic neznamenáš?! Že jsi mu jenom na obtíž?! Koukej se rychle sebrat a zapomenout na něj, nebo se zesměšníš ještě víc, ty huso jedna hloupá! Proti její vůli se jí draly do očí slzy. „Glorfindele ...“ zašeptala plačtivě a pomalu klesla na kolena. „Proč?!“ vykřikla, než propukla v zoufalý pláč.

Seděla na břehu malého horského oka a zamyšleně pozorovala jeho hladinu, na které se zrcadlil obraz plačící dívky. Bylo jí jí líto. Možná by přece jen mohla ... NE! Toho nikdy neučiním! On za vše zaplatí! Já pomsty své nevzdám se! On pykati musí! Zvedla oblázek a vztekle jím mrštila do vody. A ty nijak tohoto změniti nemůžeš!!

Elanor přestala vzlykat a otřela si dlaní slzy z tváří. Pomalu vstala a vydala se do koupelny, aby se dala trochu do pořádku. A také převlékla do něčeho vhodnějšího. Dědeček jí sice toleroval mužský šat, pokud se jednalo o cvičení, ale byla si jistá, že by neocenil, kdyby se v něm procházela po paláci. Nejprve si opláchla obličej studenou vodou. Ta trochu smyla stopy jejího pláče. Pak si svlékla tuniku i kalhoty a místo nich si oblékla tmavě modré sametové šaty s širokým výstřihem, jenž byl olemován bílou krajkou. Vlasy nechala volně splývat po zádech, jen na spáncích je přichytla stříbrnými sponkami, které dostala od Elladana. Pohlédla na sebe do zrcadla. Vše bylo v pořádku. Přešla do svého salónku, sedla si do křesla a přitáhla si rám s rozdělanou výšivkou. Vybrala si bavlnku a začala přidávat steh za stehem, ale nedokázala se soustředit. Když zjistila, že právě vyšila oblak tmavě zelenou barvou, tak od sebe odstrčila rám a vyskočila z křesla. Postavila se k oknu a nepřítomně hleděla do zahrady. Musím ho vidět! Nebo aspoň slyšet jeho hlas! Určitě bude u dědečka v pracovně ... Věděla, že to není moudré, ale nemohla si pomoci. Vyběhla ze svých komnat a skoro po špičkách vešla do knihovny, kde se připlížila ke spojovacím dveřím s Elrondovou pracovnou. Ty k její radosti nebyly dovřené a ona tak slyšela každé slovo, které bylo pronesené za nimi.

Elrond se posadil za stůl a pokynul Glorfindelovi a svým synům, aby si také udělali pohodlí. „Oč jedná se, meldir?“ otázal se svého přítele. „Myslím, že na Erestora počkati ...“ Než stačil domluvit, tak se jmenovaný objevil ve dveřích a vesele se na něho usmál. „Zde jsem, meldir! Hovoř tedy!“ vyzval černovlasý rádce zlatovlasého kapitána a také se usadil do křesla. „Na výpravu do Mirkwoodu vydal jsem se ...“ Elrond ho ale přerušil. „Netvrdil jsi, že na obhlídku stráží našich jeti chceš?“ Glorfindel opětoval jeho pohled. „Tohoto také prve v úmyslu měl jsem, však okolnosti změnily se! Hlídky naše informovaly mne, že za hranicí naší pohyb zvýšený zaznamenaly, pročež rozhodl jsem se, že záležitost tuto blíže prozkoumám! Tedy do Lesní říše nepozorován vstoupil jsem a až k paláci královskému mi dostati podařilo se. Tam zhlédl jsem, že Legolas armádu velkou buduje! Tohoto, dle názoru mého, pouze účelu jediného míti může!“ Glorfindel se rozhlédl kolem sebe. „Že Legolas k útoku na nás chystá se ...“ pronesl zamyšleně Erestor. „Tak jest, meldir!“ Glorfindel souhlasně přikývl. „Jen ať přijíti zkusí si, Ada ...!“ Elrohir bouchl pěstí do stolu a vyskočil na nohy. „ ... my zbraněmi našimi ho náležitě přivítáme!“ dodal Elladan, který se neprojevil tak výbušně jako jeho bratr, ale v jeho očích se zračilo nemenší touha po pomstě.
Vládce Imladris pozoroval své syny a pak zalétl pohledem k Erestorovi. „Ty ještě názoru svého neprojevil jsi, meldir!“ Erestor si povzdechl. „Dobře víš, že válečníkem vskutku nejsem! Z důvodu tohoto pochopiti nedokáži, jak někdo z vyhlídky na boj nadšen býti může!“ Elrohir už otvíral ústa, aby něco řekl, ale Erestor ho umlčel zdviženou pravicí. „Já tobě též do řeči neskákal, pen-neth, a tohoto také od tebe očekávám!“ Starší z bratrů se zatvářil kysele, ale netroufal si ignorovat slova otcova rádce a svého někdejšího učitele. „Však chápu, že Legosovi činy jeho hanebné projíti nesmějí!“ navázal Erestor tam, kde skončil, než byl nucen ukáznit Elrondova syna. „Nicméně, navrhoval bych, bychom boj tento na území nepřítele našeho přenesli.“ Elrohir s Elladanem na něho zírali s ústy takřka dokořán. „Ehm ... navrhuješ, bychom my na Mirkwood zaútočili?“ Elladanova nevíra byla zřejmá. „Toho vskutku na mysli měl jsem, pen-neth!“ přisvědčil Erestor klidně. „Něčehož tobě na tom nezdá se?“ Mladší z bratrů jen zavrtěl hlavou. „Nikoliv, meldir! Jen ... my tohoto od tebe nečekali!“ přiznal Elrohir místo něho a poněkud rozpačitě. Elrond se nad nimi slitoval. „Erestor řešení mírovému přednost dává, však poznati dovede, kdy cesty jiné zvoliti musí, pyn neth!“ „Také zapomínati neměli by jste, že v bitvách mnoha již před narozením vaším účasten byl!“ sdělil jim Glorfindel jen tak mimochodem. To, že se jich účastnil většinou v roli poradce, si ovšem nechal pro sebe. Navíc, doba, kterou strávil s Erestorem, ho naučila, aby jeho rady a názory vždy přinejmenším aspoň zvážil. A mnohdy byly stejně smrtelné jako ostří meče.
„Nápad tvůj mi zamlouvá se, Erestore! Již dočkati se nemohu, bych opět v čele vojska mocného stál!“ Elrond se nedokázal ubránit jisté radosti nad touto vyhlídkou. Zase bude moci změřit své síly s protivníkem ve skutečném boji a ještě bude mít možnost zabít toho, kdo zavraždil jeho děti a tak krutě zacházel s jeho vnučkou. Dvojčata znovu vytřeštila oči, pro změnu na svého otce. Ada do války osobně jíti chce?! Napadlo je, že dnes asi z překvapení nevyjdou! „Toho možným není, meldir, neb ty zde setrvati musíš a na blaho lidu svého dohlížeti!“ Erestor se pevně zahleděl do očí svého přítele. „Jist však jsem si, že Glorfindel úkolu tohoto s potěšením místo tebe ujme se!“ Elrond se zamračil. „Toho třeba nebude, Erestore, neb výpravy této osobně zúčastniti hodlám se! Na Imladris ty dohlížeti budeš, jako ostatně vždy za nepřítomnosi mé činíš!“ Rozhodně nemínil zůstat doma! Chtěl si sám vyřídit účty s Legolasem! „Však nikdy, když ve válce byli jsme!“ připomenul mu Erestor jemně. „Co stane se, pokud poražen byl bys? Jakou šanci proti Legolasovi pod vedením mým měli bychom? Kterak tobě řekl jsem, válečníkem nejsem a umění války zcela cizím mi jest! Posílati muže naše do boje nedokázal bych, meldir!“

Elrond v duchu proklínal Erestora a jeho smysl pro logiku. Musel si přiznat, že jeho přítel má pravdu. Hrál sice skvěle šachy, ale ve skutečném boji mu chyběla rozhodnost a odvaha riskovat. A nechat doma Glorfindela nepřicházelo v úvahu. Stejně pochyboval o tom, že by ho poslechl, kdyby mu to nařídil. Spíš by se vzdal své funkce i hodnosti, jen aby mohl pomstít Elanor. A co se jeho synů týkalo, tak ti byli nerozdělitelní. Jedna duše, jedno tělo. Obával se, že kdyby jednomu přikázal zůstat tady, tak tomu druhému by se pak něco zlého stalo. „Pravdu, máš, Erestore, však nelíbí se mi toho!“ povzdechl si. „Dobrá tedy!“ Zadíval se na zlatovlasého Eldu. „Rád bych, bys armádu naši vedl! Elrohir a Elladan pobočníky tvými stanou se a jako takoví rozkazům tvým podléhati budou!“ upřel přísný pohled na své syny. „Rozuměli jste, pyn neth?!“ K jeho údivu bratři přikývli. „Manke lle merna, Ada (Kterak přeješ si)!“ pronesli zároveň. „Kdy vyraziti schopni budete, meldir?“ obrátil se Elrond na Glorfindela.

Elanor se překvapením rozšířily oči. Tak je to tady! Celou tu dobu, co byla v Imladris, byla zvědavá, jestli něco udělají s vrahem jejích rodičů, ale neodvažovala se zeptat. Bála se, že by jí řekli, že to není její starost. A jak vidno, nemýlila se! Ale to přece není pravda! Ona je znala a milovala a to jí dávalo právo pomstít jejich smrt! Aspoň podle ní! Jenže podle rozmluvy, kterou právě poslouchala, to vypadalo, že s ní nepočítají! Ani se o ní nezmínili! Bez rozmyslu vtrhla dovnitř. „Já pojedu taky!“

Glorfindel byl uprostřed slova hrubě přerušen Elanor, která se vřítila do Elrondovy pracovny jako uragán. Rozhodně zdvořilostními formalitami nezdržuješ se, aier! Stála uprostřed pokoje jako bohyně pomsty. Smaragdové oči se jí hněvivě blýskaly a v hlase měla odhodlání, které by od ní nečekal. Nicméně se zdálo, že nic z toho Elronda moc nepotěšilo. Zamračeně hleděl na svoji vnučku. „Tys za dveřmi poslouchala?!“ otázal se jí ostře, i když její odpověď už dávno znal. „Chováním zdvořilým toto nazvati nedá se, tinu en´tinuamin!“ Elanor jen pohodila hlavou. „To je mi jedno! Chci jet taky!“ Elrond svraštil obočí ještě více. „Nikoliv, Elanor! Ty doma zůstaneš, neb toto záležitostí výhradně mužskou jest! Nyní opusť nás, bychom věcí, jež tohoto týkají se, vyřešiti mohli! A tebe rána zítřejšího zde očekávám, bychom si o správání tvém nevhodném pohovořili!“ Gestem Elanor propustil, ale ona to odmítla vzít na vědomí. „Já jedu s nimi, ada atar! Mám na to právo a ty mi ho nebudeš upírat!!“ prohlásila pevně. Elrond ztuhl. „Elanor, slov svých važ, neb již daleko příliš zacházíš!“ pronesl varovně. „Jsem dospělá! Můžu si dělat, co chci a ty mi nemáš právo něco zakazovat, nejsi můj otec!!“ odsekla mu pohrdavě. „Odjedu s nimi, ať se ti to líbí nebo ne ...“ Elrondovi chvíli trvalo, než našel řeč. „Elanor! Toho již dosti bylo!“ napomenul ji přísně. „Do pokojů svých jdi a do odvolání tam setrvej!!“

Elanor se zarazila. Došlo jí, že to opravdu přehnala, ale nechtěla se tak snadno vzdát. „Jedu taky!“ opakovala tvrdošíjně. „Ihned, Elanor!“ zahřměl na ni Elrond. Elanor zalétla očima ke svým strýcům, ale ti se tvářili stejně nesmlouvavě jako on. Rozhodla se to zkusit jinak. „Ada ata ... já jsem měla maminku s tatínkem moc ráda ...víš? ... a chtěla bych je pomstít ... Nechci žít s vědomím, že to Legolasovi prošlo ...“ zašeptala prosebně, ale na Elronda to neudělalo žádný dojem. „Mám snad stráží povolati a tebe do pokojů tvých odvésti nechati?!“ Ta představa ji vyděsila. „Ne ...To ne ...“ vydechla prudce. Vzpomněla si na Mirkwood. Jak ji nechával vést chodbami všem na očích, aby ji ještě více ponížil. Hrdě zvedla hlavu a podívala se mu do očí. „Půjdu sama! Nechci, aby na mě sahali!“ s těmito slovy se otočila na podpatku a odešla z pracovny. Hlasité prásknutí dveří si ale nedokázala odpustit.