Dívka tří Světů - 1.kapitola

1. KAPITOLA

Nervózně přešlapuji na smluveném místě už půl hodiny přes čas, a všude je stále mrtvo. Nikde ani noha. „Sakra,“ zakleju naštvaně a zatnu ruce v pěst. Tak takhle to přátelé dopadá, když si smluvíte schůzku s Elementály. Těmi nespolehlivými pitomci z říše Pekelné.
Pche! Strašně nerada s nimi jednám. O tom žádná. Ovšem na rozdíl od „Andělských“ bytostí se ke mně nechovají tak povýšeně a mnohem lépe platí.
Hm…, tak tohle čekání jim teda rozhodně přičtu k už i tak nejspíš vysoké ceně, pomyslím si škodolibě a opřu se zády o nevysokou pouliční lampu, která svou slabou září mizerně osvětluje své okolí, jinak ponořené do tmy.
Zhluboka se nadechnu chladného vzduchu, který mě nepříjemně štípe v plicích. Přesto… tak nějak to nevnímám. Oči mám upřené k noční obloze, poseté třpytícími se hvězdami, na níž zářil bledý srpek měsíce.
Povzdychnu si a flegmaticky si zastrčím neposedný pramen vlnitých černých vlasů za ucho.
Najednou zaslechnu až nelidsky tiché kroky a krátké tiché odkašlání. Ani se neobtěžuji odtrhnout oči od temné oblohy a jen podrážděně odfrknu. „Řeklo se v deset a je už je půl jedenácté,“ poznamenám kousavě a přitáhnu si kabát blíže k tělu a zachvěji se zimou, která s příchodem Elementálů nabrala na intenzitě.
„Neboj, neproděláš na tom,“ odpověděl mi hluboký drsný hlas. Celé tělo mi zničehonic prostoupila cizí temná energie. To se stane, když přijdete do kontaktu s někým, jehož duševní síla mnohonásobně převyšuje tu vaši. Znovu se zachvěji a udělá se mi mdlo. Chvíli mi trvá, než se proti té děsivé energii obrním natolik, abych ji už nevnímala a nepůsobila na mě.
Zkoumavě se zadívám na místo, odkud ta zlověstná aura vychází, ale v té tmě nevidím nic jiného než ohromný tmavý obrys, něčeho, co vzdáleně připomíná člověka. Díky skomírajícímu světlu lampy jsem nic víc z Elementála neměla šanci vidět - možná to tak bylo i lepší.
Ale i tak bylo více než zřejmé, že tenhle démon patří do úplně jiné váhové kategorie, než s jakou většinou jednám.
Napřímím se a zůstanu nehnutě stát na místě, teď už mu věnuji plnou pozornost. „Tak jaké služby si ode mě budete žádat?“ Snažím se mluvit klidně a vyrovnaně.
Elementálové a démoni obecně jsou totiž jako hladoví psi. Ukažte jim, že se bojíte a ukousnou vám ruku. Tohle je jednou z nejzákladnějších pravidel pro jednání s nimi.
„Jeden mladík nám dělá problémy,“ pronesl chraplavým hlasem, „radši by jsme ho viděli mrtvého.
To jsem si mohla myslet. Poslední dobou nic jiného než vraždy ani nedělám. Tahle nesmyslná válka mezi bytostmi Morny a Solomona se těm dvěma celkem slušně začíná vymykat z rukou. Ale jak se říká : Když se dva perou, třetí se jen směje. Protože na nedostatek „práce“ si rozhodně ztěžovat nemůžu.
„Chápu,“ přikývnu, „budu potřebovat přibližný popis, rasu a kde ho mám hledat.“
„Jmenuje se Simeon a je jediný toho jména ve Starém Království. Je to člověk - mág. Nic jiného vám o něm říci nemůžu.“
Udiveně hvízdnu, „tak to bude velmi drahý obchod.“
V tu chvíli ke mně popošel, takže na něj dopadl zlomek matného světla. Měl na sobě dlouhý černý plášť a přes hlavu kápi. Pořád ve mně trochu vyvolával ten nepříjemný mrazivý pocit. Brr...
„Toho jsem si více než vědom,“ prohlásil a vytáhl z pod pláště cosi, co vypadala jako váček. Hodil mi to.
Obezřetně to chytnu konečky prstů. Skutečně to byl velký a celkem těžký sametový váček. Otevřu ho a zkontroluji jeho obsah. „To bude jako záloha stačit,“ přikývnu a pevně váček sevřu do dlaně.
Otočím se a chystám se odejít. Tímhle to pro mě už skončilo, dojednáno. V tu chvíli se ovšem Elementál znovu ozval. „Počkej, Senecalko,“ vykřikl. Překvapeně se k němu otočím. „Ještě jedna věc. Bude mít u sebe nevelký zlatý zvonek s rytinami v Akkadštině. Dones ho a dostaneš dvojnásobek.“
Krátce se nad tím návrhem zamyslím. „Ne, s věcmi já nedělám,“ zamítnu razantně. A vím, proč to dělám. Jedna věc je v tomto sporu zabíjet, ale druhá je donášet jedné ze stran „zbraně hromadného ničení“, jak s oblibou říkám magií prodchnutým předmětům, mezi něž ten zvonek musí patřit.
„Tak tedy jinak,“ odpověděl Elementál tvrdým hlasem, „ber to jako příkaz a ne prosbu.“
Ztuhnu, toto jednání se začalo vyvíjet zcela jiným, a ne zrovna pro mě dobrým, směrem. Mě nikdo nic přikazovat nebude, začínám se v duchu bouřit. „Jsem Senecalka, nemusím poslouchat vaše příka-“
Nestihnu to ovšem doříct, protože v tu chvíli mi tělem projela až omračující bolest. Padnu na kolena a začnu zoufale lapat po dechu. Mám pocit, jako by mi někdo z plic vymáčkl veškerý, tolik potřebný, kyslík a nemilosrdně mi drtil jeden orgán po druhém.
Zmítají mnou tak silné křeče, že ani nemám sílu křičet, natož v mysli zformovat nějaký znak, abych se proti té bolesti obrnila. Schoulím se do klubíčka a pevně zavřu oči.
„Prostě uděláš to, co po tobě chci, rozumíš mi?“ Bolest ani na chvíli nepolevuje, psychický útok Elementála je drtivý.
Už nemám sílu vzdorovat. „A-ano,“ Vydechnu z posledních sil tiše.
„Až ten předmět získáš, dones ho sem, na tohle místo, budu tu čekat,“ v tu chvíli bolest polevila, až se začala vytrácet úplně. Opřu se rukama o špinavou zem a namáhavě oddechuju, snažím se přemoci nutkání zvracet. Cítím se jako spráskaný pes. teprve po několika minutách mám tu sílu zvednout oči k místu, kde měl stát Elementál. Už tam ovšem nebyl... zmizel.
V dálce se ozval zvuk, jako by někdo zchodil popelnici a štěkot psa.
Stále sedím na zmrzlé zemi, pažemi objímám kolena. Stále se chvěji po celém těle a chce se mi zvracet. Nejsem schopna jakéhokoliv pohybu.
Vnímám jediné. To zlověstné ticho, co mi drásá uši více, než ten nejhlasitější zvuk. Připadám si tak... ponížená... neschopná... osamělá
Kousek ode mě zavřeští kočka. Jó holka, pomyslím si zatrpkle, obě dnes máme blbej den.