Fantasy world - 20. kapitola

Pomalu se rozednívalo a Elrohir si okouzleně prohlížel Aredhelin obličej. Světlovlasá Elfka spokojeně oddychovala a, ačkoliv byla v reverie, ho stále objímala, jako by měla strach, že někam odejde. Potěšilo ho to a neodolal, aby jí nevtiskl do vlasů něžný polibek. „Lirimaer …“ znovu ji zlehka políbil, tentokrát přímo na ústa …

Aredhel probudil letmý dotek na rtech. „Hmm …“ zamumlala ospale a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je. „Elrohire …“ šťastně se usmála na svého vysněného prince. Nesměle ho pohladila po tváři. „Amin mela lle …“

Elrohir ji k sobě pevně přivinul a položil dlaň na její zadeček. „Já tebe taktéž, melamin, však opatrna měla bys býti, neb na toto místo přání jitra dobrého zvyknouti mohl bych si! A rána tohoto vždy vyžadovati!“ varoval ji vážně, ale veselé jiskřičky v očích ho usvědčovaly ze lži. „A proč neměl bys?“ zašeptala Aredhel a on se ostře nadechl, když ho její horký dech pošimral na krku. „Pokud to přáním tvým bude, tedy rána každého tohoto tobě opakovati budu, melamin!“ Elrohirovi se prudčeji rozbušilo srdce. Nejraději by se s ní hned teď pomiloval, ale nechtěl to uspěchat. Nechtěl, aby si myslela, že mu jde jen o to jedno! Chtěl ji, to byla pravda, ale chtěl ji mít celou! Chtěl, aby mu patřila i duší nejen tělem! Stejně jako on jí! „Chotí mojí staneš se?“ zeptal se jí znenadání.

Aredhel sebou překvapeně trhla. „Tohoto vskutku vážně myslíš?“ otázala se nevěřícně. Elrohir místo odpovědi jen přikývl. „Vždyť mne sotva znáš a … navíc, cizinkou pouhou v říši tvé jsem … Čehož lord Elrond tomuto řekl by? Jistě potěšen nebyl by …“ Aredhel nevěděla, zda se snaží přesvědčit jeho nebo sebe. Na okamžik zavřela víčka a představila si, jaké by to bylo být jeho ženou. Každé ráno se probouzet v jeho náručí a každý večer s ním uléhat. Vědět, že jen jí patří jeho úsměv, jeho doteky, jeho něžnosti … Dost! okřikla sama sebe přísně. Rozumna buď! „Otec můj práva žádného do volby choti mé mi mluviti nemá!“ Elrohirův hlas zněl nekompromisně. „Však ty dědicem jeho jsi …“ namítla Aredhel tiše. „Skutečnost tato rozhodnutí má nikdy nijak neovlivňovala!“ přerušil ji okamžitě. „A tebe ujistiti mohu, že otec můj nechtěl by, bych štěstí svého vzdal se! Byť bych v zájmu Imladris tohoto učinil! Jakou odpověď mi tedy dáš?“ Aredhel se několikrát nadechla, aby se uklidnila, ale moc to nepomohlo. „Elrohire …“ rozpačitě odvrátila tvář, aby si nevšiml slz, které se jí objevily v očích. Ecthelion s ní nebyl šťastný, stejně tak ona s ním, takže jí to zas až tak netrápilo, ale pro Elrohir chtěla to nejlepší. A to zcela jistě nebyla ona! „Jistě kohosi vhodnějšího nalezl bys …“

Elrohira se její váhání dotklo. Odstrčil ji od sebe, prudce si sedl a upřel na ni rozzlobený pohled. „Však já již hledati nehodlám, Aredhel!“ Najednou konečně pochopil neochotu, se kterou opouštěla Mirkwood! „Někoho jiného zde jest, pravda není-liž?“

Aredhel jeho obvinění šokovalo natolik, že nebyla mocna slova. Chtěla na něho zakřičet, že to není pravda, ale měla tak sucho v krku, že ze sebe nevydala ani hlásku.

„Tedy se mnou jen zahrávala sis?!“ Elrohirovy oči se nebezpečně zúžily. Nejraději by ji udeřil, aby aspoň na okamžik pocítila stejnou bolest, jakou nyní cítil on, ale nakonec se ovládl. Pomalu vstal a aniž by se na ni podíval, odešel pryč.

Aredhel zhrozeně sledovala, jak se za Elrohirem zavřely dveře. Hlasité prásknutí, jenž se rozlehlo pokojem, jí připadalo jako úder hromu, který jednou provždy ukončil její sen o velké lásce. Bezděky si přejela jazykem přes rty, jež ještě měla příjemně rozbolavělé od vášnivých polibků, kterými je v noci zasypal. „Elrohire …“ Nechápala, co řekla, že ho to tak rozzuřilo. Nejraději by se za ním rozběhla, aby se ho na to zeptala, ale byla si jistá, že by ji ani nenechal promluvit, natož aby ji vyslechl. Zabořila tvář do polštáře, který milosrdně pohltil její zoufalý nářek …

Glorfindel šokovaně hleděl na plačící dívku. Její reakce ho zaskočila a on neměl ani potuchy, co by měl udělat! Po chvíli k ní natáhl ruku, aby ji pohladil, ale ona před jeho dotykem uhnula. Myslel si, že se bojí, že ji znovu udeří … Bezradně stáhl ruku zpět a mlčky se posadil na paty. „Elanor …“ zašeptal smutně. „Odpusť mi … saes!“ zaprosil tiše, ale ona si místo odpovědi přitáhla kolena k bradě, pevně je obemknula pažemi, a opřela si o ně čelo. Její drobné tělo se otřásalo hlasitými vzlyky …

Elanor se v duchu proklínala za svoji slabost, ale nedokázala se ovládnout. Bylo jí jasné, že před ním ztrácí poslední zbytky své důstojnosti a o to víc se za to nenáviděla … Jak ráda by se po jeho slovech zvedla a s hlavou hrdě vztyčenou by odešla! Moc dobře ale věděla, že by nedošla ani do půlky ložnice a zhroutila by se na zem, tak moc se jí třásly nohy … A nenáviděla i jeho! Za to, jak předstíral, že to dělá jen v jejím nejlepším zájmu! Proč jsi mi dával naději? Proč ses ke mně choval tak něžně?Proč ses tvářil, že ti na mě záleží?! „Nenávidím tě!!“ pozvedla k němu svůj slzami zvlhlý obličej. „Jsi stejný jako Legolas!!“ vykřikla na něho obviňujícím tónem.

Artanis se slastně protáhla a přitiskla se těsněji k Elladanovi, který ji objímal kolem ramen. „Quel amrun (Dobrého rána), lirimaer!“ pozdravil ji s něžným úsměvem na rtech a ona se natáhla, aby ho lehce políbila do koutku úst. „Kterak spal jsi? Doufám, že sobě náležitě odpočinul jsi?“ dodala s uličnickým výrazem v očích, protože se skoro celou pokoušeli vynahradit si své odloučení a teprve k ránu usnuli naprostým vyčerpáním.

Elladan se sotva znatelně pousmál. Neušlo mu její pobavení, ani předstíraná starost o jeho zdraví. „Bez obav buď! Zas v síle plné jsem!“ Bez varování je přetočil a uvěznil ji pod sebou. Obě její zápěstí svíral ve své dlani. „Elladane, čehož to činíš?!“ protestovala Artanis, ale nedokázala potlačit spokojené zavzdechnutí. „Zapomínati neměla bys, že vbrzku chotí mojí staneš se a jako taková povinností ku mne máš!“ dostalo se jí letmého vysvětlení, zatímco jeho všetečné prsty si bez váhání našly cestu do jejího klína. „A povinností jakých na mysli máš?“ hrála si na nechápavou, avšak bez váhání poroztáhla svá štíhlá stehna. „Toho hned tobě ozřejmím!“ zavrčel Elladan výhrůžně a vnořil do ní špičky dvou svých prstů. „Och …“ Artanis prudce vydechla a zavrtěla se, aby je dostala do sebe hlouběji, ale on jí to nedovolil. „Uuma bela (Nehýbej se)!“ přikázal jí ostře a hladově se zmocnil jejích úst.

Artanis tlumeně zasténala. Některé jiné dívce by možná jeho dominantnost vadila, ale ona ji, Valar jí pomož, milovala. Navíc, se v ní dost často střídali. Stejně jako ona ho nechávala pohrávat si se sebou, tak ani jemu nevadilo být její hračkou. Líbila se jí moc, jež jí nad sebou dobrovolně dával, nedovedla si představit, že by to ještě někdo udělal, a na oplátku se mu i ona plně odevzdávala … Ze všech sil se pokoušela ležet klidně, jak jí nařídil, ale nedařilo se jí to. To ji však netrápilo, protože dobře věděla, že to pro něho bude jen záminkou pro … Přestal ji líbat, vytáhl z ní prsty a klekl si mezi její roztažené nohy. „Otoč se!“ hlas měl zastřený a ji z toho zašimralo v podbřišku. „Elladane, netrap mne … prosím!“ hlas se jí zachvěl, ale oběma bylo jasné, že s tím strach nemá nic společného. Když se jí nedostalo odpovědi, tak se pomalu otočila na břicho. Téměř vzápětí ucítila, jak ji Elladan vytáhl na kolena a bez otálení do ní vnikl. Stačilo několik jeho přírazů, aby se celý svět kolem ní roztříštil na malé kousky …

Elladan opatrně otevřel dveře a vykoukl ven. Oddechl si. Na chodbě nikdo nebyl a vzhledem k časné ranní hodině bylo i dost nepravděpodobné, aby se někdo zdržoval v jejich soukromém křídle, nicméně jeden nikdy neví. Jen nerad by se dopustil stejné neopatrnosti jako Elanor s Glorfindelem. Otočil hlavu k Artanis a povzbudivě se na ni usmál. „Tohoto již brzy skončí, melamin! Zanedlouho již takto potajmu odcházeti nebudeš!“ Sice mu nebylo tak docela jasné, proč jeho snoubenka trvala na tom, že se ráno vrátí do svého pokoje, zvláště po tom, co ji včera přede všemi požádal o ruku, ale znal ji natolik, aby věděl, že jakmile se k něčemu rozhodne, tak nemá cenu se s ní přít. Jen by se se zlou potázal a to bylo to poslední, co v tuto chvíli chtěl. Artanis opětovala jeho úsměv a zavázala si živůtek. „Již dočkati nemohu se!“ přistoupila k němu a vtiskla mu letmý polibek na rozloučenou. Elladan ji chtěl obejmout, ale ona se hbitě vzdálila z jeho dosahu a potichu se rozběhla chodbou. Díval se za ní dokud neprošla postranním vchodem na nádvoří.

Glorfindel sebou trhl, jako by se ho dotkla rozžhaveným mečem. Tím, že ho přirovnala k Legolasovi, kterým nyní bezmezně pohrdal, ho rozzuřila. Okamžitě zapomněl na svoji bezradnost i na myšlenku, že by odjel z Imladris. „Čehož to řekla jsi?“ otázal se jí pomalu a oči se mu hněvivě blýskaly.

„Že jsi stejný jako on!!“ Elanor zcela přehlédla změnu, která se s Glorfindelem udála. Nevšimla si, jak jeho jindy modré oči zešedly, nevzala na vědomí ani ocel, jež mu zaznívala v hlase. Kdyby tu byli její strýcové, tak by jí jistě řekli, po jak nebezpečné půdě se pohybuje. Ale ti zde nebyli, aby ji varovali, takže se nevědomky řítila ke své zkáze. „Vlastně ne! Ty jsi mnohem horší …“ Polekaně vyjekla, když ji Glorfindel hrubě popadl za rameno a odvlekl k posteli, kde si sedl a zručně si ji přehodil přes klín. „Co to …“ zbytek věty jí uvázl v krku, neboť jí došlo co hodlá udělat. To si nedovolí! Nebo … ano?! „Pokud jako on jsem, tak i způsobem stejným s tebou zacházeti budu!“ oznámil jí ledově a položil jí ruku na lopatky, aby jí znemožnil vstát. Elanor sebou divoce zmítala a kopala kolem sebe. Nic z toho jí však nepomohlo a on ji začal vyplácet jako malou holku, která se provinila proti dobrým mravům. Ječela, jako by ji na nože bral, ale Glorfindel dál pokračoval ve výprasku. Brzy pochopila, že nemá jinou možnost, než přijmout svůj trest … Do očí se jí znovu draly slzy. Neplakala bolestí, natolik jeho rány silné nebyly, ale kvůli ponížení, že ji trestá jako nezvedené děcko …

Glorfindel přestal s bitím teprve tehdy, když Elanor zmlkla a jen tiše pofňukávala. Nicméně, si ji nechal položenou přes kolena, aby jí ještě udělil výchovnou přednášku. „Ty dospělou již jsi, Elanor, a jako taková slov svých vážiti se naučiti musíš! Doposud k tobě a prohřeškům tvým shovívavým byl jsem, ale s tím nyní konec jest! Zdá se, že děd tvůj při výchově tvé selhal! Ujistiti tebe mohu, že nikam odjeti nehodlám, neb potřeba jest, bych pochybení jeho napravil! Taktéž strýcové tvoji tebe jen rozmazlují, místo by tobě lekci řádnou udělili!“ Teprve pak ji pustil a Elanor se s jistými obtížemi postavila. Dlaněmi si třela hýždě a vztekle na něho hleděla. „Opatrna buď, sic pokračovati budeme!“ varoval ji vážně a všiml si, jak se kousla do rtu. Potěšilo ho, že se jeho lekce neminula účinkem. „Za péči, jež mi věnovala jsi, tobě vděčen jsem, však tohoto na slovech mých ničehož nemění! Výprask, jehož tobě nyní dostalo se, jako trest za útěk tvůj do Mirkwoodu bráti můžeš!“

Elanor raději pevně stiskla zuby, aby mu neodsekla, neboť nepochybovala, že myslel svá slova zcela vážně. Pak si ale uvědomila, co vlastně řekl. Nikam odjeti nehodlám … vybavilo se jí v paměti. „Takže tu zůstaneš?“ ujišťovala se nevěřícně. „Tak toho jest!“ dostalo se jí rázného ujištění. Srdíčko se jí zatetelilo radostí. „Opravdu?“ Zlatovlasý Elda přikývl. „To je skvělé!“ Pak se ale zarazila. Byla si vědoma toho, že to přehnala, a že ho opravdu rozzlobila. „Glorfindele … já … chtěla bych se ti omluvit … Nemyslela jsem to tak …“ mumlala rozpačitě se skloněnou hlavou. „Proč toho tedy řekla jsi?“ zeptal se Glorfindel tvrdě. „Já … nechtěla jsem, abys odjel … Přišlo mi líto, že mě tu chceš nechat … jako bych pro tebe nic neznamenala …“

Glorfindel jí nevěřícně naslouchal. Nemohl uvěřit tomu, že by měl takové štěstí … Že by k němu něco cítila po tom, co jí udělal, a nemyslel ten výprask, a že on má svolení své bývalé manželky … Jemně ji vzal za bradu a pozvedl její tvář. „Tohoto pravda jest, aier?“ zeptal se jí a měl co dělat, aby se mu netřásl hlas. „Uma, Glorfindel!“ přikývla okamžitě. Pomalu ji přitáhl blíž a opatrně si ji usadil na klín. Trochu sykla, ale vzápětí se tam pohodlně uvelebila a šťastně mu položila hlavu na rameno. Glorfindel ji bezděky pohladil po tváři. „Moc toho bolelo?“ otázal se jí provinile. K jeho úlevě se usmála. „Nedělej si s tím starosti! Legolas mě bil mnohem víc …“ Glorfindel se zamračil. „Já tohoto na mysli neměl, aier! Tohoto zcela zaslouženého bylo!“ objasnil jí bez váhání. „Ach tak …“ hlesla zklamaně. „To taky ne!“ ubezpečila ho rezolutně. „Ty za to přece nemůžeš …“ Glorfindel ji k sobě pevně přitiskl a políbil do vlasů. „Aier … čehož učinil jsem, že tebe zasloužil jsem si?“ Důvěřivě se k němu přitulila. „Nic zvláštního! Jen jsi mě zachránil … a jak říkávala moje chůva, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán …“

Artanis se spěšně opláchla, převlékla se a právě se chtěla vydat do kuchyně, aby tam pomohla s přípravou snídaně, jak ostatně bývalo její povinností, když někdo zaklepal na dveře do jejího pokojíku. „Tula e´ (Vstupte)!“ K jejímu údivu vstoupila její matka. „Kam chystáš se, tinuamin?“ Artanis ta otázka zarazila. „Do kuchyně, neb povinností svých tam mám!“ chtěla kolem ní projít, protože nijak netoužila vysvětlovat jí, kde a hlavně jak strávila noc, ani odpovídat na její všetečné otázky, ale matka ji chytila za ruku. „Počkej, tinuamin!“ Artanis si v duchu povzdechla. Proč jen na pokoji mne nechati nemůžeš?! „Ty myslíš si, že rozhodnutí tvého neschvaluji?“ Artanis souhlasně přikývla. „Však takto tomuto není, tinuamin! Jen obav mám, bys nakonec ho nelitovala! Nezapomeň, že on postavení vysokého jest! A ty kuchařkou pouhou … Co když tohoto později problémů působiti bude?“ Artanis na okamžik přepadly pochybnosti, neboť to ji už taky napadlo. Ale vždy, když pohlédla do Elladanových oříškových očí a viděla v nich lásku, jež k ní chová, tak své obavy potlačila. „Tohoto neobávej se, nanneth! My o tomto hovořili a ni jeden, ni druhý v tomto problémů nevidíme! Nyní mne však omluv, neb již zpoždění mám!“ s těmito slovy opustila svůj pokoj a spěchala do kuchyně.

Elrond pomalu kráčel dlouhou chodbou a v mysli se znovu vrátil ke knize, kterou v noci četl, aby nalezl pro Glorfindela vhodný lék. Ačkoliv nad jejími hustě popsanými stránkami strávil několik hodin, tak nebyl ani o krok blíže k vyřešení svého problému. Nikde se tam nepsalo o hlubokém bezvědomí, které potkalo jeho přítele. Byly tam jen všeobecné rady a pokyny, které ovšem znal i ten nejméně zkušený léčitel! Tmavovlasý lord potichu otevřel dveře do Glorfindelovy ložnice, protože nechtěl vzbudit Elanor, o níž takřka s jistotou věděl, že během noci musela usnout, a zalapal po dechu. Zdá se, že obavy mé zcela zbytečnými byly!

Glorfindel seděl na okraji postele, na klíně měl Elanor a něco jí šeptal do ucha. Ta se trochu zaklonila a vesele se rozesmála. Elronda napadlo, že by měl odejít a nerušit je, ale pak si uvědomil, že je nejen Glorfindelovým přítelem a dokonce i vládcem, ale stejně tak i Elanořiným příbuzným! Tedy úmyslů svých bys mne vyjeviti měl, meldir! pomyslel si pobaveně. „Ehm …“ odkašlal si, aby na sebe upozornil a výsledek se ihned dostavil. Glorfindel na něho upřel podrážděný pohled, kterým ho přímo vyzýval, aby urychleně zmizel a nepřekážel, zatímco Elanor se marně pokoušela vymanit z jeho objetí. „Quel amrun, meldir!“ pozdravil zlatovlasý kapitán nonšalantně, jako by se nic zvláštního nedělo. „Faina amin (Pusť mě), Glorfindel!“ dožadovala se Elanor polohlasně. „A pročpak měl bych?“

Elrond si všiml, jak Elanořiny tváře získaly velmi zajímavý nachový odstín. Jen nevěděl, zda je to způsobeno rozpaky nad tím, v jak choulostivé situaci je přistihl, či hněvem nad Glorfindelovou hranou nechápavostí. „Neb vhodně v přítomnosti mé ku vnučce mé správati budeš se!“ Elrond se přísně na zlatovlasého kapitána zamračil. To se naštěstí neminulo účinkem a Glorfindel ji se zjevnou neochotou pustil. Elanor se ihned vymrštila na nohy a rozběhla se pryč. Elrond pobaveně sledoval její poněkud nedůstojný odchod, než se obrátil ke svému příteli, který se nenuceně usmíval. „Nuže, zdá se, že již v pořádku zcela jsi, meldir! A jak vidno jest, též citů svých vyjeviti rozhodl ses!“ Glorfindel přikývl. „Ty dobře víš, čehož k Elanor cítím, Elronde! Řekl bych, že tobě tohoto dříve než mne samému známo bylo!“ Tmavovlasý Elf pokýval hlavou a usedl do křesla. „Glorfindele, čehož stalo se, že na tváři její modřiny jsou a ret její opuchlý jest?“ Glorfindel si povzdechl. „Důvodu tohoto sám nejlépe znáš, meldir! V horečkách svých ji několikráte udeřil jsem … Proč ji pryč neodvedl jsi?“ vyčítavě se na něho zadíval. „Neb pokoj tvůj opustiti odmítla, i když ji před útokem tvým možným varoval jsem! A též domníval jsem se, že práva na rozhodnutí toto má!“ Glorfindel otevřel ústa, aby něco namítl, ale Elrond ho nenechal promluvit. Měl už dost toho, jak si jeho přítel vždy našel nějaký důvod, proč Elanor musí odmítnout! „Cožpak nechápeš, že Elanor tebe velmi miluje? Proč jen takto k ní správáš se?! Ona pro tebe všeho, čehož jen chtěl bys, bez váhání učinila by! Proč jen ji takto trápíš?!“ To nebyla pravda a Elrond si toho byl dobře vědom. Podle scény, kterou viděl, se Glorfindel konečně rozhoupal, ale přesto se rozhodl zjistit, jak se věci mezi ním a Elanor mají a jaké jsou jeho úmysly s ní!

Glorfindel cítil, jak se v něm vzmáhá zlost. Dobře věděl, že jeho chování k Elanor nebylo v poslední době právě nejvlídnější, ale obviňovat ho z toho, že ji úmyslně trápil, byl naprostý nesmysl! Nikdy jí vědomě neublížil! Naopak se ji vždy snažil ze všech svých sil chránit … „Elronde! Cožpak nechápeš, že náklonnost má ji život státi mohla?!“ odsekl svému příteli hněvivě. Ten se na něho překvapeně zadíval. „O čem tu hovoříš, meldir?“ Glorfindel v duchu zaklel. Teď už neměl jinou možnost, než svá slova vysvětlit. „Před yény mnoha já kapitánem v Gondolinu byl jsem …“

Elanor se z hloubi duše ulevilo, když se dostala do svých pokojů, aniž by někoho potkala. Zvláště se děsila setkání s Elrohirem nebo dokonce Elladanem! Ten by byl ještě horší! Elrohir býval neodbytný, pokud něco vzbudilo jeho zájem či zvědavost, ale když byl člověk dostatečně tvrdohlavý, tak se mu občas podařilo ho odradit. Nebo aspoň získat trochu času! Ale s Elladanem to bylo něco jiného. Ten, jakmile se do něčeho zabral, tak na celé Ardě nebylo nikoho, kdo by ho dokázal zastavit, nebo odvrátit od jeho úmyslu. Jeho klidným hlasem pronášené otázky a argumenty pro ni byly noční můrou. Nedalo se na něho ani zlobit, což u Elrohira s jeho občasnou netaktností nebyl problém. A ona měla takové nejasné tušení, že by se mladší z jejích strýců na události minulé noci vyptával více než podrobně! Zavřela za sebou dveře a opřela se o ně, aby popadla dech. Chvíli trvalo, než se vydala do koupelny, kde ji čekala takřka po okraj naplněná vana, ze které se ještě kouřilo, a vzduch voněl pomeranči, jejichž květy plavaly po hladině. Děkuju, dědečku! pomyslela si vděčně. Věděl, že se bude potřebovat po noci probdělé u Glorfindelova lože osvěžit a náležitě se o to postaral. Elanor se rychle svlékla a vklouzla do vody. „Nádhera …“ zašeptala, opřela si hlavu o okraj a zavřela oči. Úplně cítila, jak únava z jejího těla mizí …

„ … tedy již chápeš, proč já citů svých Elanor obával se vyjeviti?“ Glorfindel se unaveně opřel o pelest a tázavě upřel oči na Elronda, který seděl v křesle a pozorně mu naslouchal. „Již ano, však jist nejsem si, zda obavy tvé oprávněné byly, meldir! Dle názoru mého ty ničím neprovinil ses! Snad jen horlivostí a snahou přílišnou, bys městu svému dobře sloužil …“ Glorfindel na jednu stranu litoval, že mu zatajil svoje nedávné setkání s Lothiriel, ale to bylo něco, o čem se moc nechtěl šířit. „Elronde, choť má tohoto takto neviděla! Ona smrt syna našeho za vinu kladla mi … a možno jest, že pravdu měla …“ dodal smutně a odvrátil pohled, aby jeho přítel neviděl, jak mu zvlhly oči. „To nikoliv, meldir!“ Elrond mu povzbudivě stiskl rameno. „Tohoto jen shoda okolností nešťastná byla …“ Děkuji tobě, že pomoci se snažíš, však času více potřebovati budu! pomyslel si Glorfindel. Jen doufal, že Elrondova snaha neskončí u slovní podpory! „Tedy proti tomu, bych Elanor za choť svoji pojal, ničehož nemáš?“ zeptal se svého starého přítele tiše a pátravě si ho při tom měřil.

Elrond nedokázal skrýt lehké pousmání. Bylo mu jasné, jak důležitá je jeho odpověď pro Glorfindela. Z jeho napjatého pohledu poznal, že se skutečně obává, že by on, jako Elanořin příbuzný, mohl mít proti němu nějaké námitky. To ho pobavilo, neboť si pro ni nedokázal představit nikoho lepšího. Neznal nikoho, komu by svoji vnučku svěřil raději než tomuto Eldovi. Přesto všechno však nedokázal odolat pokušení trochu ho pozlobit. „Mám snad dotazu tvého jako vyjádření oficiálního bráti?“ otázal se ho formálně. Zapomněl ale, že Glorfindel ho velmi dobře znal. „Elronde! Se mnou nehraj si! Tohoto tobě nijak nepodobá se!“ dostalo se mu káravé odpovědi. „Nechápu, o čem to hovoříš, však zpět k otázce tvé, meldir!“ Elrond ihned zvážněl a pevně se zadíval do Glorfindelovy tváře. „ Tobě jistě známo jest, že Elanor velmi drahou mne jest! Přáním mým horoucím jest, by již jen štěstí v životě svém poznala! Vím, že občas s ní těžkého pořízení bývá, však věřím, že tobě povaha její prudká na překážku není! Jediné, čehož od tebe žádám jest, bys slova svého mi dal, že vše, čehož v silách tvých bude, učiníš, by ona šťastna s tebou byla …“

Glorfindel takřka se zatajeným dechem poslouchal Elronda. Připadal sám sobě směšný, protože se cítil jako sotva stoletý mladík, který se poprvé setkal s otcem své vyvolené. Takto nervózním nikdy nebyl jsem! blesklo mu hlavou. Dokonce ani tehdy, když byl jmenován velitelem gondolinské armády! Byl z duše rád, že sedí, protože jinak by si Elrond jistě všiml, jak se mu třesou kolena! Zdálo se, že se jeho přítel dostal na konec svého proslovu. „Tohoto tobě slíbiti mohu, Elronde! Však jist nejsem si, zda Elanor vskutku šťastnou učiniti dokáži …“ Vládce Imladris ho zarazil zvednutou pravicí. „Jen slib tvůj, že o toto pokusíš se mi postačí, meldir!“ Glorfindel opětoval jeho upřený pohled. „Amin vesta (Přísahám)!“ pronesl rázně a svá slova stvrdil krátkým přikývnutím. „Dobrá tedy!“ Elrond byl spokojen. Najednou si ale vzpomněl, proč sem vlastně přišel. „Však nyní sděl mi, kterak cítíš se?“

Erestor vstoupil do jídelny a překvapeně se rozhlédl kolem sebe. Stůl byl pečlivě prostřený, ale nikdo u něho neseděl. Nepředpokládal, že by se dostavil Elrond, ani nečekal Elanořinu přítomnost, ale Elrohir s Elladanem rozhodně neměli důvod, aby zmeškali snídani! Alespoň dle jeho názoru. Rezignovaně si povzdechl a posadil se na své místo. Vše tedy při starém zpět jest! Napadlo ho, že ten tam je klid a mír, který tu byl, když oba Elrondovi synové i s Glorfindelem byli pryč a Elanor byla nucená se chovat dle etikety. Valar, díků vzdáno budiž! pomyslel si a s chutí se zakousl do krajíce čerstvě upečeného chleba, který si ovšem neopomenul potřít máslem a hustě pokapat medem. Právě se hodlal pustit do míchaných vajíček, jež si vrchovatě nandal na talíř, když se dveře takřka rozlétly a do jídelny vešel Elrohir, kterému z očí šlehaly blesky na všechny strany. Erestor otevřel ústa, aby se ho optal na důvod jeho zřejmé nespokojenosti, ale pak se rozhodl, že bude moudřejší mlčet. Jako ostřílený diplomat znal dobře pravdivost přísloví mluviti stříbro, mlčeti zlato. A jeden nemusel mít jeho zkušenosti, aby poznal, že Elrondův starší syn ve svém nynějším rozpoložení ze všeho nejméně toužil po konverzaci s kýmkoliv.

Elrond dokončil Glorfindelovu prohlídku a jen nechápavě potřásl hlavou. „Vskutku nechápu, čehož tobě stalo se, meldir!“ Zlatovlasý kapitán se nejistě pousmál a rychle si na sebe natáhl tuniku. Jen nerad by svému příteli vysvětloval, že to bylo způsobeno jeho bývalou ženou, která se mu tímto způsobem chtěla pomstít … „Tedy námitek nemáš, bych vstal a povinností svých opět ujal se?“ Elrond si opláchl ruce v kovovém umyvadle a otřel je do bílého ručníku. „Nikoliv, meldir! Právě toho samého tobě navrhnouti chtěl jsem!“ vesele se na svého kapitána usmál. „Však co snídani, řekl bys? Jist jsem si, že ostatní tebe rádi zas v síle plné uvidí!“ Glorfindel přikývl. Po noci strávené v horečkách měl hlad jako vlk a jen při pomyšlení na jídlo se mu sbíhaly v ústech sliny. „Pojďme tedy!“ netrpělivě pobídl svého vládce, který ho, jako by vycítil jeho myšlenky, bez otálení poslechl. Oba lordi se vydali do jídelny. Cestou potkali mnoho z obyvatel Imladris, kteří vypadali potěšeně, že jejich kapitán je opět v pořádku. Ačkoliv Glorfindel ochořel včera pozdě večer, tak zpráva o tom prolétla palácem jako blesk. A nejeden z nich tu noc špatně spal, neboť se o něho obával. Glorfindel tu měl mnoho přátel a mnoho z jeho podřízených mu vděčilo za život, jenž jim zachránil v četných bitvách, kterých se společně účastnili.

Erestor přemýšlel, jestli by se přece jen neměl Elrohira optat, co ho trápí, když se dveře znovu otevřely a k jeho nemalému údivu vešel Erond s Glorfindelem v těsném závěsu. Tmavovlasý rádce rychle přelétl pohledem zlatovlasého kapitána. Vypadal, jako by se nic zvláštního nestalo. „Rád jsem, žes opět zcela zdráv, meldir!“ pronesl s nelíčenou radostí a vstal, aby svému příteli stiskl pravici. Glorfindel Erestorův pozdrav opětoval s úsměvem na rtech. Pak očima zalétl k Elrohirovi, který jen něco nezřetelného zamumlal. Mohlo to být přání dobrého jitra, stejně tak dobře jako nadávka. Glorfindel tázavě pohlédl na Erestora, ale ten jen pokrčil rameny.

Elrond si ihned uvědomil, že je něco je v nepořádku. „Čehož stalo se, nin-ion?“ zeptal se okamžitě, ale dostalo se mu za to jen hněvivého pohledu. „Ničehož, Ada!“ Elrond se ale nenechal odradit tak snadno. „Vskutku …“ hodlal pokračovat, ale Elrohir se prudce zvedl a beze slova zamířil ke dveřím, které otevřel s větší silou, než bylo nezbytné. Jako naschvál za nimi stál Elladan, kterého málem srazil k zemi. Toho od tohoto osudu zachránily jen pohotovost a rychlost, s jakými uskočil stranou. „Čehož tobě děje se, gweniaur?“ zeptal se Elladan napůl pobaveně a napůl znepokojeně. „Proč jen na pokoji mne nechati nemůžete?!“ vykřikl Elrohir vztekle a rázně se prodral kolem svého bratra, který za ním hleděl s otevřenými ústy.

Elladan se tázavě obrátil k oběma starším Elfům. „Čehož řekl jsem?“ nechápavě potřásl hlavou. „Ničehož, pen-neth! Bratr tvůj již poněkud rozčilen byl, sotva vkročil sem!“ osvětlil mu Erestor situaci.

„Arwenamin! Zde spáti nesmíte!“ Elanor sebou trhla, až voda vyšplouchla na podlahu, a zmateně se zadívala na černovlásku, která stála s ustaraným výrazem jen kousek od ní a před sebou držela velkou osušku. „Jak jsi se sem dostala?“ zeptala se Elanor ostřeji, než měla v úmyslu. Dívka se na ni omluvně usmála. „Amin hiraetha, arwenamin, však lord Elrond mi přikázal, bych za vámi zašla, neb o bezpečí vaše obával se!“ Elanor se zastyděla za své příkré chování. „Aha …“ hlesla rozpačitě a raději vylezla z vany, aby tak aspoň trochu zakryla svoji nejistotu. Služebná ji okamžitě zahalila do nahřáté látky a Elanor si poprvé uvědomila, jak chladná byla ta voda. „Kolik je hodin?“ vydechla překvapeně. Dobře si pamatovala, do jak horké lázně vstupovala. „Již poledne skorem blíží se, arwenamin!“ dostalo se jí lakonické odpovědi. „Och …“ na víc se Elanor nezmohla. „Přejete si, bych vám se strojením pomohla?“ Elanor potřásla hlavou. Představa, že by jí měl sloužit někdo, kdo je mnohokráte starší než ona, jí připadala absurdní. „Diola lle, ale to není třeba! Zvládnu to sama!“ Elfka přikývla. „Kterak přejete si, arwenamin, však pospěšte sobě, by oběd nezmeškala jste! Lord Elrond dozajista zklamán byl by!“ s těmito slovy se lehce uklonila a opustila ji. Elanor se rychle přesunula do šatny, aby se oblékla. Bezradně si prohlížela rozvěšené šaty a nemohla se rozhodnout mezi tmavomodrými se stříbrnou výšivkou s poloprůsvitnými rukávy a zlatými ornamenty zdobenými tmavě zelenými s rozevlátými rukávy, jejichž konce sahaly až na zem. Ty se jí líbily víc, ale ty modré jí připadaly vznešenější … Nerozhodně stála před zrcadlem a snažila se vyřešit toto své malé dilema. Byla do toho tak zabrána, že přeslechla tiché kroky, které se rychle blížily. „Kdybych tebou byl, ty modré zvolil bych!“

Elrond se po snídani odebral do své pracovny, aby se ponořil do své práce. Vrtalo mu sice hlavou, co se přihodilo Elrohirovi, ale dobře věděl, že pokud jeho starší nechce mluvit, tak ho k tomu nikdo a nic nemůže přinutit. Však rád věděl bych, čehož tobě přihodilo se! Tušil, že to má souvislost s tou mirkwoodskou Elfkou. Samozřejmě mu neuniklo, jaké pohledy po ní Elrohir vrhal, když si myslel, že ho nikdo nepozoruje. V očích měl v tu chvíli tolik bolesti a zmatku, až ho z toho zamrazilo. Zažil Elrohira během jeho nesčetných milostných eskapád, ale tentokrát měl dojem, že jde o něco mnohem vážnějšího než pouhou fyzickou přitažlivost, na které byly jeho dosavadní vztahy vždy založeny. Bezděky se pousmál. Jen by uvítal, kdyby si Elrohir našel vážnou známost a už se konečně usadil! Ne poprvé ho napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby jeho prvorozeným byl Elladan. Vše jednodušším jistě bylo by! povzdechl si v duchu. Elladan byl vždy ten zodpovědnější, ale Elrond uznával, že jeho starší syn má také mnoho dobrých vlastností. Byl odvážný, čestný, nebojácný … jen měl dojem, že tyto vlastnost se spíše hodí pro válečníka, než pro budoucího vládce. Elladan naproti tomu byl rozvážný a dokázal naslouchat. Jeho klid jednoho přímo povzbuzoval, aby se mu svěřil se svým trápením … U Elrohira člověk měl dojem, že by ho místo pochopení vzal na cvičiště a tam by s ním mlátil o zem tak dlouho, dokud by ten nešťastník nevypustil duši … nebo by měl jiné starosti, než své problémy! Ještě že aspoň s Elanor to začalo vypadat lépe! Glorfindel se konečně rozhoupal a on mu dal své svolení. Jen v hloubi duše doufal, že se o tom Elanor nikdy nedozví, neboť měl nejasný dojem, že by ji to moc nepotěšilo. Jestli se v tomto ohledu podobá své matce, tak by ji to, že o ní rozhodoval někdo jiný, bezpochyby rozlítilo! Elrond si dobře pamatoval, jak Arwen reagovala, když mu Estel, v té době již gondorský král, poslal oficiální žádost o její ruku, jak se na mocného vladaře slušelo a patřilo. Arwen to rozzuřilo, neboť měla pocit, že ji její milovaný ignoruje … A jemu trvalo několik dní, než ji uklidnil aspoň natolik, aby vůbec byla ochotná vydat se na cestu do Minath Tirith … Elrond se pobaveně ušklíbl. Byl přítomen jejich prvnímu soukromému setkání v paláci, při kterém Arwen svému nastávajícímu více než jasně vyložila, že takové chování si nehodlá nechat líbit! Estel to vyřešil po svém … prostě ji popadl do náruče a umlčel ji polibky. Elronda napadlo, že by toto řešení měl poradit Glorfindelovi, neboť by se mu mohlo hodit, ale pak si pomyslel, že jeho kapitán si jistě s Elanor poradí! Také ho napadlo, že se začíná na příští léta těšit! Elladan se zanedlouho bude ženit, Elanor se dozajista co nevidět vdá … a on si konečně bude moci vydechnout …

Elanor vyděšeně vydechla a otočila se po hlase. K jejímu údivu tam stál Glorfindel a bezostyšně si ji prohlížel. Jeho upřený pohled jí vehnal ruměnec do tváří. „A proč právě ty modré? Mně připadají takové chladné …“ namítla rozpačitě a přitáhla si osušku těsněji k tělu. Nevědomky tím zvýraznila své ladné křivky. „Neb barva města mého rodného modrá byla! A jist jsem si, že tobě též slušeti velmi bude, aier!“ Glorfindel pomalu vstoupil do Elanořiny šatny a pohodlně se opřel o zeď. „Myslíš?“ Elanor bezděky ustoupila o krok. „Jistě! A pokud modrou v oblibě nemáš, tak na ni rychle zvyknouti by sis měla, neb rád bych, by šaty tvé svatební v barvách Gondolinu byly!“ Cítila, jak se jí prudce rozbušilo srdce. „Proč by tebe mělo zajímat, jaké někdy budu mít svatební šaty?“ zeptala se nejistě. Toužila po jeho odpovědi, ale zároveň se jí obávala. Se zatajeným dechem sledovala, jak k ní přistoupil a položil jí ruce na holá ramena. „Neb tebe chotí svojí učiniti hodlám!“ sdělil jí klidně, jako by se nechumelilo. Než se zmohla na odpověď, tak Glorfindel zvolna poklekl a vzal její ruku do své. „Elanor, chotí mojí staneš se?“

Trvalo několik minut, než se Aredhel uklidnila natolik, aby dokázala vstát. Na nejistých nohách došla do šatny, kde se bez zájmu oblékla, a vrátila se zpět do ložnice. Smutně se zadívala na odraz své tváře v zrcadle. Ta byla bledá, pod očima zrudlýma pláčem se rýsovaly tmavé kruhy. Čehož jen učiniti mám? ptala se sama sebe. Nejlogičtější by bylo vrátit se domů … Domů? zaváhala. Kde domov svůj mám? Neměla žádný důvod vracet se do Mirkwoodu, jen sílu zvyku. A zůstat v Imladris teď bylo nemožné! Možná, by ji tu nechali. Třeba by mohla pracovat u léčitelů, ale to nechtěla. Nedovedla si představit nic horšího, než ho potkávat každý den … vídat ho s ostatními dívkami a jednoho dne přihlížet jeho svatbě … Ráda by si myslela, že by to bez problémů dokázala a ještě by mu přála hodně štěstí, ale opak byl pravdou. Přála mu štěstí, to ano, ale nikdo po ní nemohl chtít, aby u toho byla! Rozhodla se. Odejde a to co nejdříve! Popaměti si zapletla vlasy a vyšla na chodbu, kde se bezradně zastavila. Kudy jíti mám? Zalitovala, že Elanor nevěnovala více pozornosti, když ji při jejím příjezdu prováděla po paláci. Naštěstí šla kolem nějaká Elfka, která jí ochotně poradila, jak se dostane do pracovny lorda Elronda.
Aredhel se několikrát zhluboka nadechla, aby si dodala odvahy, než zaklepala na zdobně vyřezávané dveře. „Tula e´ (Vstupte)!“ dostalo se jí rázné odpovědi, po které nejistě vstoupila dovnitř. Elrondova pracovna ji nemálo překvapila. Přesto že byla zařízena veskrze prakticky a účelně, tak se v ní necítila nijak nepříjemně. Ani lord Elrond nevypadal jako přísný vládce, za jakého ho doposud měla. Díval se na ni tázavě a jestli ho její nečekaná návštěva vyvedla z míry, tak to na sobě nedal ani mrknutím oka znát. Dokonce k jejímu údivu povstal a vyšel jí vstříc. „Aredhel, není-liž pravda?“ otázal se jí laskavě. „Uma, heruamin!“ uctivě se mu poklonila. „Vítána buď! A posaď se, neb rád s tebou pohovořil bych! Odpusť, že tohoto již dříve neučinil jsem, však věcí mnoha v době nedávné stalo se!“ Zřejmě si povšiml rozpaků, které jí svým přátelským chováním způsobil, protože ji jemně uchopil za ruku a odvedl ke křeslu, kam ji usadil. „Vína se mnou dáš si?“ Ani nepočkal na její odpověď a nalil jí pohár rudého vína, jenž jí podal, než si opět sedl za svůj stůl. „Rád tobě poděkoval bych, žes Elrohirovi čas a péči svoji věnovala …“ jeho klidný hlas ji hladil po duši a ona si už nebyla tak jistá, že odejít je ten nejlepší nápad. Měla dojem, že se vrátila o několik set let zpátky v čase. Znovu se nacházela doma, v jejich malém domku, a naproti ní seděl její otec, se kterým vedla dlouhé hovory … Svým duševní zrakem viděla i matku, jak sedí jen kousek od nich na židli a vyšívá složitý vzor na živůtek světle modrých šatů …

Elrond nepřestával mluvit a pozorně si při tom prohlížel proti sobě sedící dívku. Neušlo mu, jak je pobledlá, ani že má zarudlé oči. Ihned ho napadlo, že to má cosi společného s Elrohirem! Věděl i to, že se v noci vplížil do jejích komnat a také to, že je opustil až za svítání! Nicméně, znal svého syna natolik, aby si byl jist, že ať už se v nich dělo cokoliv, tak to bylo s jejím souhlasem! O tom ani na okamžik nepochyboval! „ … čehož pro tebe učiniti mohu, by zde jako doma cítila ses?“

Aredhel si s úlekem uvědomila, že lord Elrond již delší dobu mlčí a jen na ni zkoumavě hledí. Polilo ji horko. „Amin hiraetha, heruamin!“ hlesla zahanbeně. Za žádnou cenu nechtěla, aby si všiml, že ho vlastně neposlouchala, ale neměla ani ponětí, na co se jí ptal. Měla tedy na výběr, buď ze sebe udělat hrozného hlupáka nebo ještě většího nevychovance! „Však mohl by jste to zopakovati, prosím?“ špitla zoufale a očekávala, že se na ni snese jeho hněv. Dovedla si představit, kterak by na jeho místě reagoval král Thranduil nebo dokonce Legolas! Za jeho vlády by jistě skončila na nádvoří u stromu a vojáci by ji na jeho rozkaz zbičovali do krve. „Čehož učiniti mám, bys zde jako doma byla?“ vyhověl jí lord Elrond bez sebemenší známky netrpělivosti či rozčilení. „Aha … já … vlastně jsem požádati přišla, bych odsud odejeti směla!“ Aredhel si konečně vybavila, proč sem přišla. „Vskutku? A důvodů tvých znáti smím?“ Aredhel těžce polkla a sklopila hlavu. Co mu má říct? Že miluje jeho syna, ale ten ji nechce? Cítila na sobě Elrondův pohled a nevěděla, co má udělat. „Snad kvůli Elrohirovi tohoto učiniti chceš?“ Nevěřila si natolik, aby promluvila, tak jen mlčky přikývla. Elrond si povzdechl. „Aredhel, nevím, čehož stalo se, však jist jsem si, že toho jistě napraviti dá se …“ začal pozvolna, ale Aredhel ho přerušila. „To možným není, heruamin!“ polohlasně vzlykla, ale pak se vzchopila. „Prosím, heruamin, dovolte mi odjeti! Vězte, že pro mne i pro syna vašeho tohoto takto nejlepším bude!“

Elrond se zhluboka napil a zamyšleně se opřel v křesle. „Aredhel, rád jsem, že též na dobro syna mého myslíš, však dojmu mám, že úsudek tvůj mylným zcela jest!“ Chtěla promluvit, ale on ji zarazil zdviženou pravicí. „Ale žádosti tvé vyhovím, neb mi proti mysli jest, tebe zde proti vůli tvé zadržovati! Odjeti můžeš, jakmile připravena budeš!“ Aredhel měla pocit, jako by jí spadl ze srdce ohromný balvan! „Diola lle, heruamin!“ vydechla vděčně. Elrond jen mávl rukou. „Doufám, že odpovědi této slyšeti chtěla jsi! Nicméně, dobře vše promysli si, než odjedeš!“ Aredhel vstala. „Manke lle merna (Jak přejete si), heruamin!“ Vládce Imladris přikývl. „Dne pěkného tobě přeji, Aredhel!“ Světlovláska se mu poklonila a tiše opustila jeho pracovnu.

Elanor zalapala po dechu a nevěřícně shlížela na zlatovlasého Eldu u svých nohou. Věděla, že by měla pronést něco vznešeného, co by se dobře vyjímalo v kronikách, ale nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Chtěla vykřičet svoji neskonalou radost celému světu a kdyby ji nedržel za ruku, tak by to jistě udělala. Takhle tu jen stála, otvírala ústa, ze kterých však nevyšel ani hlásek, a připadala si nesmírně hloupě.

Glorfindel mlčky čekal, až se Elanor vzpamatuje. Nejraději by ji stáhl k sobě a zlíbal její ústa, avšak rozhodl se vyčkat jejího ano. Pokoušel se sám sebe přesvědčit, že mu jinou odpověď nemůže dát, ale v hloubi duše se obával, že by ho přece jen mohla odmítnout. Po tom, kterak se k ní v poslední době choval, by se ani moc nedivil. Koneckonců, která dívka by souhlasila se sňatkem s někým, kdo ji nedávno přehnul přes koleno jako malou holku a nařezal jí? „Elanor, jaké odpovědi mi dáš?“ pobídl ji nakonec lehce netrpělivě.

Elanor se konečně probrala ze svého ohromení. Částečně za to mohlo i to, že Glorfindel nevědomky zesílil stisk na její ruce. „Ale stejně budu mít šaty v barvách Imladris nebo Gondoru!“ pronesla umíněně.

Někomu jinému by možná její odpověď přišla poněkud nelogická a nejasná, ale Glorfindelovi stačila. Po pravdě řečeno, bylo mu úplně jedno, jaké svatební šaty bude mít. „Kterak přeješ si, aier, však nepočítej, že dlouho jich užiješ si! A zaručiti tobě nemohu, že po té ještě někdy k užitku budou!“ nerozpakoval se ji se svými plány seznámit. K jeho pobavení se Elanor začala červenat. Jeho veselí ale zmizelo v okamžiku, kdy si všiml, jak jí začínají vlhnout oči. „Lirimaer …“ zvedl se z kleku a pevně ji objal. Nijak neprotestovala, spíše naopak. Přitiskla se k němu a hlavu si položila na jeho hruď. „Čehož řekl jsem, že tebe toho tak rozlítostnilo, aier?“ konejšivě ji hladil po zádech.

Elanor místo odpovědi jen mlčky zavrtěla hlavou. Nechtěla mu vysvětlovat, jak ji ta představa vyděsila. Z celého srdce věřila, že to s ním bude jiné, ale nebyla z vyhlídky na milování s ním nijak nadšená. Sice si pamatovala, jak něžný k ní tenkrát byl, ale také jí bylo jasné, že jen u takového laskání to o jejich svatební noci neskončí! Nepochybovala o tom, že Glorfindel bude chtít víc, mnohem víc. A určitě už nebude mít důvod čekat, až mu to dovolí! Koneckonců, bude jeho manželka a tohle k tomu patří, ne? Nešlo o to, že by mu to nechtěla poskytnout, to rozhodně ne! Sama sobě musela přiznat, že po tom také touží! Jen se obávala, že to nedokáže!

Glorfindel trpělivě počítal vteřiny, než mu Elanor odpoví, ale když stále mlčela, tak ji od sebe jemně odstrčil, vzal za bradu a přinutil, aby se na něho podívala. „Elanor, chápu, že představa noci naší společné tobě příjemná není! A odpusť, zda tebe tímto vyděsil jsem!“ nejraději by ji políbil, aby rozptýlil její obavy, ale bylo mu jasné, že by ji tím teď moc neuklidnil!

Elanor zahanbeně uhnula očima. Jeho starostlivost ji dojala. Dovedla si představit, jaké myšlenky se mu teď asi honí hlavou! Jistě už lituje, že ji požádal o ruku! „Mám strach … bolí to …“ přiznala nakonec tiše. „Glorfindel, amin hiraetha …“ napůl očekávala, že jí sdělí, že si tedy najde někoho jiného, ale on ji místo toho jen neskonale něžně pohladil po tváři. „Elanor, věz, že ničehož, s čím souhlasiti nebudeš, nestane se! Na to slovo mé máš! Dobu na tebe čekal jsem, tedy ještě času nějakého počkati mohu, než připravena cítiti budeš se!“ Elanor si připadala hrozně. Nelíbilo se jí, že tak dokonale odhadne i její nejniternější pocity, ale na druhou stranu to bylo lepší, než kdyby ji teď podrobil křížovému výslechu. Sice měla dojem, jako by před ním stála úplně nahá, nicméně se jí trochu ulevilo, když pochopila, že se na ni nezlobí. „Opravdu ti to nevadí?“ potřebovala si potvrdit, že se nespletla. „Ovšem, že nikoliv, Elanor!“ dostalo se jí tolik potřebného ujištění. „Diola lle, Glorfindel!“ vydechla úlevou a opět se k němu přitulila. „Elanor, chci, bys mi vždy řekla, jakmile nepohodlně či nejistě díky chování mému či slovům mým cítiti budeš se! Nerad bych, bys myslela, že tohoto úmyslem mým jest! Taktéž chci, bys pocitů svých či obav svých přede mnou neskrývala! Zkušenější v ohledu tomto zcela jistě než ty jsem, však umění čtení mysli neovládám!“ Elanor se bezděky usmála. „Zkusím to … ale není to snadné, víš? Nejsem zvyklá mluvit o svých pocitech … nikdo se mě na ně nikdy neptal!“

Glorfindel chápavě přikývl. Tušil, že tou poslední větou myslela Legolase a pevně sevřel rty, aby hlasitě nezaklel. Bylo mu jí líto! Tolik zlého toho už prožila a jen tak málo dobrého! V duchu sám sobě přísahal, že jí to všechno vynahradí! „Dovolíš mi, bych tebe políbil, když snoubenkou mojí nyní jsi?“ zeptal se raději, aby ji znovu nevylekal. „Ale jen jednou!“ odvětila škádlivě a on obrátil oči v sloup. Zdá se, že zvyknouti si budu museti, kterak rychle vážnost s hravostí u ní střídá se! Jen vyslal letmou modlitbu k Valar, aby ji vždy dobře odhadl! „Na toto nespoléhal bych, aier, neb já vždy s počty problémů míval!“ zavrčel hrozivě, než podnikl sladký útok na její ústa. Nebránila se a ochotně mu vyšla vstříc.