Na scestí 10.

Kapitola 10. – Vlastní krev

Naštěstí jsem neztratila vědomí na delší dobu. Po chvilce jsem se opět probudila a rozhlédla se do šera lesa. Motala se mi hlava a neskutečná bolest mi vystřelovala do levé půlky zad. Neměla jsem tušení, co se stalo. Něco mě uhodilo? Ale v lese bývá bezpečno, kromě naší povedený rodinky tu nic nebezpečného široko daleko není. Alespoň do té doby, pomyslela jsem si a lehce se ironicky usmála. Můj pokus o vstání, skončil dost bledě. Bolest mě znovu složila k zemi.
Ta neznámá tekutina se mi nepříjemně lepila na tričko. Její teplý charakter vyprchal a teď to studilo. Ovšem vzhledem k bolesti to byl zanedbatelný pocit.
Za mými zády se ozvalo výstražné mručení. Nejdřív jsem zkameněla, ale pak mi došlo, že jsem nejspíš v pěkným maléru. Přesunula jsem pohled za mě. Ve stínu stromu sedělo nějaké zvíře. Moje hlava vypovídala, ještě pořád se mi dělaly mžitky před očima a svět se se mnou točil.
Jenže to mručení mi dělalo starosti, něco mě napadlo, díky mému rozrušení. Jenže jsem si tak nějak pořád říkala, proč už nejsem mrtvá. Zvíře se na mě dívalo. Jeho oči jsem viděla jasně jako dva jasné body. Zařvalo. Ten zvuk mi říkal, že to vím. A přesto mi to docházelo značně zpomaleně.
Další pokus o vstání. Marný.
Docházel mi původ té nepříjemné lepkavé tekutiny, která mi tak hrozně vadila. Vypadalo to na moji krev. Zvláštní dráždila mě úplně stejně jako krev člověka. I přes bolest se mé svaly napnuly a šlachy lehce vystouply stejně jako žíly. Hlavně na zápěstí, když jsem zatla obě ruce v pěst. Ten pach mě neskutečně provokoval a probouzel vlnu chuti.
Nehledě na bolest jsem měla chuť vystartovat po čemkoli v mé blízkosti. Nechápala jsem, kde se ve mě ta vlna chuti probouzela. Nikdy jsem taková nebyla. Aspoň myslím.
Myslela jsem jen na jedinou myšlenku: Tak pojď! Přímo jsem ho prosila, aby po mě vystartoval. Abych si ho mohla podat, když nedosáhnu na svoji vlastní ránu.
Nehledě na zvíře- já totiž chtěla svou vlastní krev. Krvežíznivě. Ten pocit byl příliš silný, abych ho ovládla. Příliš silný, abych se soustředila na moje výhody, v této chvíli spíš nevýhody.
To samé zamručení se ozvalo na druhé straně od zvířete, kterému jsem koukala do očí. Vylekaně jsem se obrátila a strnula. Obrovský medvěd. Černý a rozzuřený. Nejspíš samec, protože byl opravdu obrovitý. V tom případě to zvíře pod stromem bude samice.
Přivolala si pomoc. A já i když neporazitelný upír, jsem se momentálně ocitla ve velké tísni, ze které nebylo úniku.
A pach mé krve mě doháněl k šílenství.
Oba se rozeběhli směrem ke mě. Jediné co mě v tu chvíli napadlo, bylo vycenit zuby. Což zrovna nebyla má nejsilnější zbraň, vzhledem k tomu že jsem se nemohla hýbat.
A střet.
Ticho.
Tma.
A tlukot.
Že by mé srdce?
„Položte ji sem, rychle,“ slyšela jsem něčí rozrušený hlas. Ale z velké dálky.
„Co se stalo?“ Stan zněl dost starostlivě.
„Medvědi,“ i tenhle hlas, vždy tak tvrdý a neochvějný, se malinko třásl. A náhle jsem nevěděla, kam přesně ho zařadit. Jsem jako v nějakým deliriu. Najednou tak klidná.
„Ali slyšíš mě? Zkus otevřít oči,“ dozajista doktor Bee. V duchu jsem se malinko pousmála. Jako tenkrát, když jsem se probírala. Po tom, co se mi stalo. „Položte ji na bok. Je to dost hluboké. Má krev úplně všude.“
„Krev,“ zamumlala jsem.
„Slyšíš mě? Prober se, no tak Ali,“ malinko jsem s sebou škubla, když jsem otevřela oči. Někdo stál přede mnou. Viděla jsem jen černou šmouhu, protože jsem neměla sílu ani pozvednou oči. Tolik únavy zaplavilo mé tělo.
„Jen klid, už se o tebe postarám,“ uklidňoval mě doktor, který stál někde za mnou. Tak kdo mě to drží? „Dám ti lokálku, aby tě to nebolelo. Chci to co nejdřív zašít, pořád to dost krvácí. Poranilo jí to hodně povrchových i hlubokých cév.“
„Hlavně dělejte,“ netrpělivý hlas patřil Mistrovi.
„Držte jí,“ přikázal doktor a mě začalo docházet, proč jsem tady. Začala jsem se malinko vzpouzet. Ale něco mě drželo v ocelovém sevření. Připadala jsem si jako ve svěrací kazajce. To mě vystrašilo. Chtěla jsem se hýbat.
„Jen klid Ali,“ tišil mě Stan někde z povzdálí za černou clonou.
„Ali nešij s sebou, ublížíš si,“ domlouval mi doktor.
„Ne!“ Zakřičela jsem co nejvíc hlasitě. Začínala jsem být zmatená. Úryvky dnešní příhody se mi mísily s fiktivními úryvky z otřesného zážitku se čtyřmi kluky. Nebo to nebyla fikce? Nicméně klamalo to moje smysly. Realita se přenesla do noční můry v níž jsem bojovala s nepřátelskými kluky, kteří si na mě hodlali smlsnout. A tak mi nezbývalo než bojovat. Z plných sil. Jenže něco mi v tom bránilo.
A já křičela a nikdo mě neslyšel, protože to bylo jako by se z mého hrdla nevydrásal ani jeden výkřik.
Po chvilce jsem se zklidnila. Zpocená a vyčerpaná jsem odevzdaně ležela v Mistrově náruči. Skelné oči hleděli před sebe, ale neviděli nic. Zhola nic. Zastřené a najednou tak nepotřebné. Stejně jako tělo. V tuhle chvíli pro mě byla důležitá jen má duše, nebo to co z ní zbylo. A moje myšlenky, která ale taky pohasly, protože neměly sílu vířit v mé hlavě. Takže vlastně pusto a prázdno.
„Mám to,“ pronesl s úlevou doktor a něčím mi tu ránu přelepil. Mistr se ujistil, že jsem klidná a povolil sevření. Zároveň poodstoupil a otočil se ke mě zády.
„Má krev, hrdlo,“ zamumlala jsem, nic jiného nešlo říct. Zachraptěla jsem a silně se rozkašlala. Mistr se ke mě opět otočil. Jeho ruka bezděčně přejela po mých vlasech, což bylo kupodivu příjemně uklidňující. Stále jsem ležela na boku
„Zůstane tady, musíme na ní dát pozor,“ prohlásil doktor a sedl si za mými zády do křesla. „Nesmí si potrhat stahy. To tričko byste měli spálit.“ Něco hodil přese mě a já se pokusila vyšvihnout alespoň do sedu, abych tu věc zachytila.
„Jen klid,“ Mistr u mě byl dřív, než jsem se o to jen pokusila. A pevnou paží mě držel za paži k lůžku, čímž vyvolal trochu bolesti.
„Opatrně,“ staral se hned doktor Bee.
„Dráždí jí to,“ hájil se rozmrzele Mistr.
„Vždyť je to její krev!“ Namítl Stan.
„Právě,“ zavrčel. „Každého upíra nejvíc vydráždí jeho vlastní krev, nikdo neví proč. Nejspíš je to proto, aby kdyby byli zraněni, měli stále chuť bojovat. Nevzdávat se. Ale je to jen teorie. Mě pach její krve nepůsobí žádný problém.“
„Ne,“ zasténala jsem a přešla ve vrčení.
„Stane spalte to, hned!“ Vtiskl mu do ruky moje zakrvácené tričko a všechny věci, které nasákly mojí krví. Pak se ke mě obrátil a přidřepl tak, aby mi viděl do obličeje. „Je to o vůli. Jako tenkrát s Brandinem.“
„Nedokážu,“ vydala jsem mezi soustavným vrčením.
„Pak prokážeš, že stojíš za nic,“ jeho rysy ztvrdly.
„To ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Ale ano, dokážeš tím jen, že jsi mizerný žák, že nikdy nic v životě nedokážeš.“
„Ale no tak!“ Ozval se pohoršeně doktor. „Byla těžce raněna. Ještě nikdy jsem u upíra neošetřoval tak rozsáhlé poranění. Nevím, co se může stát.“
„Zemře, když ztratí vůli,“ odvětil a znovu se mi zahleděl do očí. „Máte pravdu, většinou upíra nikdo nezachraňuje, když je těžce raněn. Má tendenci se zakousnout sám do sebe, protože má pocit, že svoji krev potřebuje k uzdravení, ale je to právě naopak. Napití svojí vlastní krve je téměř vždy ortelem smrti.“
„To jste mi neřekl,“ vydechl po chvíli doktor. „Bude se chtít pokousat?“
„Nepochybně,“ přikývl Mistr.
„Tak jí dejte tu krev, co máte v lahvičkách jako když tenkrát vypila tu kolu.“
„To udělám, ale moc jí to nepomůže.“
„A co máme podle vás dělat?“
„To co jste už řekl, dávat na ní pozor, držet dohled.“ Pokrčil rameny Mistr.
„Budu v pořádku,“ namítla jsem, ale sama jsem tomu nevěřila.
„To očekávám,“ Mistrův hlas už byl zase pod kontrolou takový, jaký jsem si pamatovala.
„Co se stalo!“ Dveře se otevřely a dovnitř prudce vpadl Brandin. Nejdřív zíral na mě a pak na mé dva společníky. Pomalu přešel ke mě a vzal za ruku. „Ali.“ Šeptal roztřeseně. „Copak jsi to vyváděla?“
„To bude dobrý,“ uklidňovala jsem ho mdle.
„To si piš,“ usmál se. A jeho úsměv bylo to poslední, co jsem viděla, než se mi únavou zavřely víčka. A znovu pusto a prázdno.