Savoy Place - 3. díl

Otevřela jsem dveře do bytu a pomalinku je za sebou zavřela. Vnímala jsem jen to ticho. Klid, tolik jsem ho potřebovala.
Z malé předsíňky, kde jsem se vyzula, se vcházelo do obrovského pokoje. Byla to spojená kuchyň, obývací pokoj i ložnice, obrovský a hlavně otevřený prostor. Přímo naproti dveřím byla ta obývací část. Nábytek i ostatní zařízení bylo velice jednoduché, ale přesto elegantní a moderní. Vše sladěné do jemných odstínů bílé až béžové barvy. Jen pár polštářků na sedačce bylo v sytějších barvách. Stěny jsem si ale upravila podle sebe.
Kuchyně byla oddělena jídelním pultem napojeným na linku. Bydlela jsem tu sama, takže jsem nepotřebovala obrovskou jídelnu. Takhle mi to vyhovovalo. V kuchyni jsem trávila většinu svého volného času. Milovala jsem jídlo, ale hlavně jeho přípravu. Vaření mě dokázalo zabavit klidně i na několik hodin. I když jsem vařila jen pro sebe, nevadilo mi dělat si různé speciality.
Taky jsem úplně posedlá čaji a kávou. Většinu skříněk zaplňují druhy čajů, od exotických až po bylinkové, a kávy. Asi proto taky pracuji v čajovně.
Přesně naproti vchodu byla ložnice. Celá ložnice byla na vyvýšeném místě a i trochu zastrčeném díky okolním zdím. Byla to postel s nebesy z jemné poloprůsvitné bílé látky. Ty čtyři schůdky byly po ránu velmi nebezpečné. Znáte to. Jste rozespalí a jdete si udělat ranní kávu na povzbuzení a místo toho… prásk, a ležíte na zemi.
Dopřála jsem si trochu luxusu a koupila jsem si obrovské letiště. Tak co, mám tady obrovský prostor sama pro sebe, tak proč toho nevyužít.
Ve stěně byla zabudovaná vestavěná šatna se zrcadlovými dveřmi. Vypadala jako obyčejná skříň, ale ve skutečnosti se za zrcadly skrývala obrovská místnost přeplněná oblečením a šperky s kosmetickým koutkem. Největší plochu zabíraly boty. Od obyčejných sportovních bot, kozaček, až po nejluxusnější lodičky s vražedným podpatkem. Přiznávám, mám obrovskou slabost pro boty.
Boční strana, stěna za sedačkou, umožňovala neuvěřitelný pohled na celé město. Odtud se zdálo úplně jiné, čisté, nevinné a hlavně kouzelné. Ve zdi byl arkýř, polovina pravidelného osmiúhelníku. Po celém obvodu se nacházel široký prostor k sezení. K tomu patřil taburet, který pasoval do dokonalé poloviny, takže mohlo toto místo sloužit i jako provizorní postel. Strašně ráda zde sedávám a čtu si, nebo jenom koukám, jak prší a kapky vytváří průhledné cestičky po skle.
Ještě tu byla jedna místnost. Vstupovalo se tam hned z předsíně. Byla trochu menší. Zařídila jsem si zde svůj malý ateliér. Strašně ráda maluji, tak ať mám kde. Bylo to zakázané místo pro všechny návštěvy. Za ty roky, co tu bydlím, tam ještě nikdo kromě mě nevkročil.
Všechny stěny a i ostatní věci v bytě byly pomalované. Když jsem se sem nastěhovala, byt vypadal strašně škrobeně, chladně. Tak jsem si ho vyzdobila ku obrazu svému. Teprve teď z něj vyzařovalo to teplo domova.
Všechny možné poličky, no i ty nemožné, se hroutily pod tíhou všech těch knih. Zbožňovala jsem čtení, tak se to přece muselo projevit.
V celém bytě byste našli jen jednu fotografii. Zaujímala čestné místo na nočním stolku. Byla na ní zachycena stará žena houpající svou vnučku na kolenou, obě vypadaly velice šťastně.
Kdykoli jsem kolem té fotografie prošla, automaticky jsem pohladila medailónek na mém krku. Tak strašně mi chyběla.
Vyhnala jsem všechny smutné myšlenky z hlavy a rovnou zamířila do koupelny. Na můj vkus byla až nezbytně velká.
Napustila jsem si horkou vanu s obrovskou vrstvou bohaté pěny. Zapálila jsem si několik svíček a ty jsem rozestavěla po okraji vany. Celou koupelnu jsem si nechala provonět vanilkou.
Vanilkou?
Sakra, proč mi ho všechno tak moc připomíná.
„No tak, Meg. Vzpamatuj se a na nic nemysli. Užívej si tu vařící vodu a hrající písničku.“
Našeptával mi hlas v mé hlavě. Ten hlas se objevoval čím dál častěji. Bez varování. Jakoby se mi někdo vkradl do mé hlavy. Ze začátku jsem si připadala jako úplný blázen, ale časem jsem si zvykla. Docela mi to pomáhalo. Pohádat se ve vlastní hlavě, jen v myšlenkách. Sice jsem byla často naštvaná, ale jen proto, že ten hlas mě znal až moc dobře a všechno mi říkal na rovinu. Nebral si vůbec žádné servítky. A pravda byla někdy velice bolestivá, nebo i krutá.
Moment.
To je ta písnička, která hrála, když odcházel.
„Meg! Ticho! Nemysli na cizího kluka, kterého jsi stejně viděla naposledy. Je sice kus, ale nemusím ho mít před očima pořád.“
,Vždyť s ním chodím do školy. Asi ji nenavštěvuje moc často, ale někdy přece jo. Ještě ho uvidím. A když se ti to nelíbí, tak laskavě vypadni z mé hlavy a jdi si otravovat někoho jiného.‘
„A co se tím změní? Řekneš mu něco? Ne. Co bys mu jako řekla? Děsně mě přitahuješ, ale nemůžu s tebou mluvit, protože mě z tebe hrozně bolí hlava a pálí oči? Haha, Meg, nebuď směšná.“
,Já vím. Jsem hloupá. Je to jen blbej rozmazlenej arogantní frajírek, kterého vydržují rodiče. Počkej… to z něj mě bolí hlava? Vysvětli mi to.‘
„Nechci nic říkat, ale kdo platí tenhle byt a tvou školu?“
Mou žádost samozřejmě ignoroval. Tohle jsem nesnášela. Vždy mluvil jen v hádankách a já pak nemohla několik nocí spát.
,Tak nic neříkej. Kruci. Děláš, jako bych o to prosila. Chtěla jsem se postavit na vlastní nohy a začít žít svůj život. Normální život.‘
„Ale oni jsou součástí tvého života. A navždy budou. Ať jsou jací jsou. Jsi stejná, tak si to připusť.“
,Ticho. Nech toho.‘
„Tím, že jsi odešla se nic nezměnilo. Nezastavíš to. Máš to v krvi. Mysli na to, narodila jsi se tak.“
,Ale já nechci. Řekni, proč zrovna já? Nejsem nejstarší, tak proč? Sakra, proč?‘ rozčilovala jsem se.