Savoy Place - 6. díl

„Megan! No tak, vzbuď se. Nachladneš. Meggi.“ Trhla jsem sebou a narazila hlavou o hranu vany. Chytla jsem se za hlavu a rozhlížela se kolem sebe, kdo na mě mluvil. Nikoho jsme ale nenašla.
„To jsem já,“ ozval se hlas v mé hlavě. No super, ze špatného snu do ještě horšího, pomyslela jsem si.
„Dovol. Nenechám se tady urážet. Člověk ti přijde pomoct a ty jsi okamžitě protivná.“ Usmála jsem se, ale něco mi v tom nesedělo. Řekl „člověk“. Nyní jsem vážně uvažovala, že jsem si ten hlas jenom nevymyslela. Po tom, co jsem dnes zažila, mi to nepřišlo ani tak moc neuvěřitelné.
„Neboj, mě sis vážně nevymyslela. Tak dobrou fantazii nemáš. Jsem skutečný člověk z masa a kostí, teda doufám,“ odporoval a krátce se zasmál. Nijak jsem nereagovala.
Počkat. Já vidím úplně normálně. Že by se mi to vážně jenom zdálo? Začala jsem znovu doufat.
Mnoho naděje mi dopřáno nebylo.
„Nerad ti kazím radost, ale nezdálo. A bohužel vidíš jako normální člověk. Říkal jsem ti, že to nebude změna ze dne na den. Chvíli to potrvá. Tvůj mozek to nepobírá, tak mu musíš dát chvilku čas. Bude to přicházet postupně, skoro si tu změnu neuvědomíš. Najednou uslyšíš na velké vzdálenosti a budeš to brát jako přirozenost.“
,Cože?‘ zeptala jsem se nechápavě a pomalu se zvedala ze studené podlahy.
„Jdi se posadit, udělej si snídani, uvař si čaj, jako obvykle. Já ti pak řeknu další část.“ No jasný, část. Jako vždy. Ušklíbla jsem se a opravdu se vydala do kuchyně.
„Ty jsi mě právě poslechla. Páni, já zírám. Jsem tu dobře?“
,Haha. A neposlouchám tě, jdu si udělat silný kafe. Když už změna, tak pořádná.‘
„Máš teď na jídelníčku i milé chování, nebo je stále jako jediný předkrm ironická poznámka?“
,Pán nám snídal vtipnou kaši,‘ zase se zasmál. Uvědomila jsem si, že nevím, jak ho oslovovat. Když teda připustím, že je lidská bytost.
„Lidská bytost? …nevím určitě, ale asi jsem,“ smál se, „jinak, co kdybys mě oslovovala jako všechny ostatní. Samuel, jméno mé.“
,Zvláštní jméno. Samuel… jako třeba Samuel Morse, ten americký vynálezce, co vytvořil morseovku?‘
„To je od tebe šlechetné, že mě přirovnáváš k mrtvole.“
,Co já vím, jak vypadáš,‘ reagovala jsem, ale on mě ignoroval.
„Ale řekl bych, že podle něj to nebude. Spíš nějaký vrah z hororu, nebo třeba čistící prostředek.“
Usmála jsme se, automaticky jsem si udělala snídani a posadila se.
„Vypadá úžasně. Dobrou chuť,“ popřál mi.
,Díky, ale… jak jako vypadá? Ty to vidíš?‘ divila jsem se.
„No jasně. Teď vše vnímám i tvými smysly. A taky to úžasně voní. To mi připomíná, že jsem dneska ještě nejedl,“ pokračoval nezaujatě.
,Cože?… To jsi mi to nemohl říct dřív? Takže, když teď uslyšíš někoho mluvit, jak víš, jestli to je u tebe, nebo tady?‘
„Nevím, tak automaticky to cítím. A ty ještě nemáš tak dokonalý vnímání, takže to je hračka. Jo jen tak mimochodem, máš vážně pěknej byt, ale věděl bych o pár vylepšeních. Mrknu na to, až se stavím.“
,Moment, dej mi chvilku… takže si to shrneme. Nekritizuj můj byt, neurážej mé smysly a jen tak na okraj, když se teď půjdu převléct, budu stát u zrcadla a sundám si ručník, uvidíš mě nahou?‘
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit. A odpověď na tvou otázku zní ano. A když to takhle říkáš, nezní tvůj nápad vůbec špatně,“ smál se.
,Prase,‘ okomentovala jsem jeho slova s lehkým pousmáním. Nějak jsem se na něj nedovedla dlouho zlobit.
„No dovol,“ ohradil se, „já jsem prostě jenom chlap.“ Chtěla jsem ještě reagovat, ale slyšela jsem zvonek, tudíž jsem dala přednost opravdovému rozhovoru.
Otevřela jsem dveře a tam stál poslíček. Asi sedmnáctiletý kluk s pečlivě upraveným účesem. V duchu jsem se zastyděla, jak asi musím vypadat já.
„Do… dobré poledne. Paní de Soteras?“ vykoktal. Až podle jeho výrazu jsem si uvědomila, co mám na sobě. Pouze ručník omotaný kolem těla a na ramena mi dopadaly stále mokré vlasy.
,Teď si o mně bude myslet kdoví co. Nemohl jsi mě upozornit, než jsem neoblečená otevřela dveře?‘ zeptala jsem se Samuela.
„Nemohl,“ odpověděl mi a přitom se dusil smíchy, „chtěl jsem vidět jeho obličej. Nemusíš mít strach, pohoršení je poslední emoce, kterou v něm vyvoláváš. Rozhodně to stálo za to. Já bych dal všechno za to, vidět tě. Jenže ty se teď musíš vyhýbat zrcadlům, že? Že já ti něco říkal.“ Ušklíbla jsem se a soustředila se na kluka přede mnou.
„Dobré. A stále slečna,“ oplatila jsem pozdrav a lehce se usmála. S úsměvem a jiskřičkami v očích mi podal desky na podepsání a mohla jsem převzít donášku.
Položila jsem velkou bílou krabici na stůl a otevřela ji. Ležely tam tři rudé růže a dopis na papíru skrývajícím další část balíčku. Otevřela jsem dopis a hned podle prvních slov a rukopisu jsem poznala odesílatele… Viktor, můj ex-snoubenec.

Ale no tak, kotě.
Už se na mě nezlob. Byl jsem nalitej a ona se na mě vrhla a nedopadlo to zrovna nejlíp. Zapomeň na to, všechno bude jako předtím. Vyzkoušíme ten dáreček v praxi. Večer se stavím.
Čekej mě, pusinko.
PS: jsi mnohem lepší, neboj

Po obličeji mi začaly stékat slzy. Odkryla jsem balící papír a dívala se na sadu luxusního krajkového spodního prádla, kterou zkropila další várka slz. Jak si může myslet, že mu to odpustím? Nebo, že by takový dárek byl vhodná omluva? I když on se vůbec neomlouvá, jen na to chce zapomenout. Znovu se mi vybavila scéna z té noci. Jak jsem mohla být tak naivní a věřit mu? Už oslovení „kotě“ se mi naprosto hnusilo. Jsem vážně hloupá. Možná by se to dalo prominout, ale já taková prostě nejsem. Vím, že tím náš vztah „posílám navždy k ledu“, ale já se nedokážu změnit. On to udělal. A ještě ke všemu, když jsme byli zasnoubeni.
„Meggi, nebreč kvůli němu, za to ti nestojí. A ty rozhodně nejsi správná osoba, která by měla mít výčitky. Zapomeň na něj, na tebe čeká někdo, kdo si tě bude vážit a opravdu tě milovat. A nebudeš moc dlouho čekat.“
,Samueli, nech mě, prosím, o samotě,‘ zašeptala jsem.
„Dobře, ale pokud mě budeš potřebovat, nebo si budeš jen chtít popovídat, zavolej na mě. Pokusím se být hned ve spojení. A máš plný záznamník. Takže zatím a nezapomeň se učit.“
,Děkuju.‘
„Neboj, bude ti líp,“ snažil se mě povzbudit. Přišlo mi, jakoby mě zasáhla vlna klidu a úlevy. Nepochybovala jsem, že přičiněním Samuela.