Dívka tří Světů - 2.kapitola

2. KAPITOLA

Kočka znovu pronikavě zavřískla. A právě teprve tohle mě vytrhlo z té dřímoty, do které jsem, aniž bych si to sama nějak uvědomila, upadla. Polekaně jsem sebou škubla, ovšem vzápětí si přitáhla odrbaný kabát blíže k tělu, abych se aspoň trochu zahřála.
Pořád jsem totiž seděla na zmrzlé zemi, opřená o podstavec sloupu té staré lampy. Tělo se mi už netřáslo bolestí, ale chladem, který mi nemilosrdně zalézal pod kabát. Pořád jsem se tak nějak nevyhrabala z toho šoku. Zatracenej démonskej parchant!
Namáhavě jsem se zvedla a shrnula si vlasy z tváře za ucho. „Uf...,“ zachroptěla jsem tiše a zaklela. Poté jsem se letmo rozhlédla kolem sebe. Kromě pár krys, hodujících na smradlavém zbytku nejspíše hot-dogu, ležícího vedle popelnice na konci uličky a jiných zvířat, bylo všude kolem skoro až doslova mrtvo.
V tu chvíli ovšem ticho protlo zase to kočičí zavřísknutí. Zhluboka jsem se nadechla a natáhla tak do plic mrazivý vzduch, co mě aspoň částečně probral. Ta kočka... to není normální, napadlo mě, měla bych se jít podívat, co se jí stalo... stejně nemám co dělat.
Normálně bych se na to vykašlala, co je mě přece potom, co se dějě nějaký pouliční kočce, ale právě teď... tak nějak jsem s ní soucítila. mě s tím démonem nikdo nepomohl... ta kočka si tu šanci zaslouží, když už já ne.
Heh... asi už začínám senilnět.
Zašla jsem do osvětlené úzké uličky a neomylně vykročila k popelnicím a kontejnerům na jejím konci - od tam totiž vycházelo ono kočičí naříkání. Opatrně jsem došla až k nevelkému kontejneru na papír a váhavě ho otevřela.
Ze tmy na mě najednou zasvítily smaragdově zelené inteligentní oči.
Automaticky jsem uskočila dozadu. Vzápětí na odsunuté víko kontejneru vyskočila velká bílá kočka s černým levým uchem a špičkou ocasu. A ty zelené oči... posadila se čelem ke mně a ocásek si způsobně stočila okolo předních tlapek.
„Že ti to ale trvalo,“ poznamenala najednou hlubokým chraplavým hlasem, podle něhož jsem usoudila, že to bude kocour, a začala si čistit kožich na hřbetě.
Nevěřícně jsem na kocoura upřela oči, úžasem jsem skoro oněměla. On... na mě promluvil. Vážně, že jo. Nebo jsem na tom ještě hůř, než jsem si myslela.
„No... co na mě tak zíráš?!“ Vyjel po mně najednou kocour podrážděně.
„Ty...,“ vydechla jsem, „ty mluvíš...,“ vykoktala jsem rozpačitě. Připadala jsem si jako totální idiot.
„Inu... už to tak bude...,“ zívl a protáhl se, poté na mě upřel hluboké, skoro až bezedné třpytící se oči, které prozrazovaly, že tenhle kocour, i přesto jak vypadá, žádný mladík nebude... „A co ti jsi vlastně holka zač?“ Odmlčel se a zdálo se mi, že zakroutil čumákem a zavětřil mým směrem. „ten bledý, jemný obličej, průzračně modré oči...to jsou čistě andělské rysy. Ovšem uhlově černé dlouhé vlasy, plné rudé rty a ta aura... zase pro změnu čistě démonská...s jakousi zvláštní příměsí...“
Jakmile jsem překonala první šok, ušklíbla jsem se. „A ještě si zapomněl na ten škrábanec na tváři, který se nehojí... to je zase čistě lidský rys,“ dodám kousavě.
V tu chvíli jsem měla pocit, jako by se bílý kocour pousmál. „Ano, na to jsem zapomněl, má paní.“
Zamračila jsem se. „Má paní?“ Zakroutila jsem hlavou nechápavě.
Kocour si zase začal olizovat a čistit tlapky a jen jako by mezi řečí ke mně těknul očima. „Rozhodl jsem se s tebou zůstat. Líbíš se mi. Od teď si má paní,“ řekl nerušeně.
Nevěřícně jsem vydechla. „Ale proč zrovna já...?“
Přestal se olizovat a podrbal se za uchem. „Za posledních 500 let jsi jediná,jíž v krvi proudí Pokrevní Výsady všech tří ras, jak Morny, tak i Solomona. Zůstat s tebou by mělo být nanejvýše zajímavé,“ najednou si stoupl a pomalým líným, leč elegantním, krokem se ke mně vydal.
Přejel mi mráz po zádech. Z kocoura jsem totiž v ten okamžik ucítila syrový zápach Volné magie...
Magii totiž dělíme na dva takové základní druhy. Na Volnou a z ní odvozenou, Výsadní. Volnou magií vládnou zejména Démoni, jako Elementálové či Saracéjové nebo Volnomagičtí tvorové. Je to ten nejsilnější a nejsyrovější druh magie, nejspíš i proto, že dala základ všem ostatním druhům. Bohužel, jediný problém v jejím požívání je její nevyzpytatelnost... kdykoliv se může obrátit proti vám, i když z ní vychází vaše „podstata“.
Výsadní magie je naopak celkem úspěšný pokus lidských mágů o ovládnutí Volné magie, pomocí tzv. Výsadních znaků a symbolů, které ji usměrňují tak, jak chce jejich „tvořitel.“ Ačkoliv na Výsadní znaky přišli, jak už jsem říkala, lidští mágové, přejali je od nich, jak Clayrové, tak i démoni...
Výsadní magie má údajně brát energii nejen z energie jejího uživatele, ale i z Pěti Velkých Výsad. Tři výsady kolují v krvi tří rodů - Andělů-Clayrů, Démonů-Elementálů a lidí ze dvou královských rodů - Abhorsenů a Kynteliů, při čemž rod Kynteliů už před dávnými let vymřel. Ty zbylé dvě tvoří mohutné Zdi, oddělující tři království, v které se dělí můj svět. Staré království, Nové císařství a Arkádii.
Každá ta země je jiná. Staré království je hlavním epicentrem všech rozmíšek mezi lidmi a kouzelnými národy Morny a Solomona. Naopak Nové císařství je středem vědění lidských mágů, takové... poklidnější území, využívané zejména pro různá „mírová“ jednání... zde já také žiji. V Aberonu, městečku kousek od hranic se Starým království. Má rodná země to ovšem není, tím jsem si jistá. No... a potom Arkádie. Naprosto odlišná zemička, kde kouzla jsou jen u Velkých Zdí, jinak zde panuje zcela nekouzelný život... lidé zde prý žijí pouze s pomocí jakých si přístrojů...
Zkoumavě jsem se zadívala na blížící se ho kocoura, z něhož už najednou neproudila ona Volná magie. „A co jsi vlastně zač ty? Nějaký Volnomagický stvoření?“
Kocour se najednou začal tvářit zcela neproniknutelně jako... prostě jako normální kočka ( a nikdy by mě nenapadlo, že tohle slovní spojení někdy použiju ). „Dejme tomu... že nejsem normální domácí kočka, ale... jsem přítel. Bude ti muset stačit, že se jmenuji Macek. Zbytek si nechám pro sebe.“
„Ale-,“ zrovna jsem se nadechovala pro námitku, když se Macek bez varování odrazil a skočil mi na levé rameno, kde chvíli nejistě balancoval , než se mi obtočil pohodlně kolem krku. Jeho sametový kožich mě krásně hřál na místech, kde se dotýkal mé holé kůže. Tělem se mi najednou šířila ve vlnách uklidňující teplá energie, vycházející z těla kocoura. To mě umlčelo. Macek opravdu sice nebude obyčejná kočka, ale... nevím proč... budu mu věřit.
„Já jsem Nillien,“ hlesla jsem směrem k němu.
Ani mrknutím oka na to nezareagoval, jen znovu zívl. „Tak na co čekáš...? Vezmi mě do svého... jak to vy dvojnožci říkáte...? Jo, obydlí. Máš doufám postel nebo pelech?“
S úsměvem jsem krátce přikývla. „Mám, a.. taky jsem už unavená. Za chvíli tam budem,“ zašeptala jsem unaveně a vykročila dál, temnou noční uličkou. Kousek odtud mám pronajatý v hotelu „U Aladina“ pokoj.
Snad jim tam nebude vadit mluvící kočka, ušklíbnu se a pohled mi padne na bílý ocas s černou špičkou, visící přes mou hruď.