Savoy Place - 9. díl

Do třídy jsem dorazila celá uřícená, přesto jsem měla opravdu velké zpoždění. Beze slov nebo pozdravení jsem podala panu Stonovi vzkaz a šla si sednout, abych se pokusila alespoň něco napsat. Byla jsem docela zvědavá, co v něm stojí, tak jsem zvedla hlavu a podívala se směrem ke Stonovi. Šokovaně zíral před sebe a něco si potichu mumlal. Potom otočil papír popsanou stranou ke mně a zmačkal ho. Z té dálky jsem akorát zahlédla úhledný rukopis pana Wristelyho, ale text jsem nerozpoznala.
Konečně jsem se začala věnovat testu. Romantismus v Evropě. Nebyla to zas moc těžká látka, ale kdybych se víc připravila, nebylo by to na škodu.
První otázka byla popsat život a tvorbu Victora Huga. Tahle otázka mi přišla jako dar z nebe, neboť Huga jsem četla velmi ráda. Dokonce jsem si ho v předešlých letech vybrala jako téma jedné seminárky. Rychle jsem se pustila do psaní. Čas utíkal neuvěřitelně rychle. Učitel oznámil posledních pár minut do konce a já byla teprve za polovinou.
S ostatními otázkami jsem na tom byla o poznání hůře. Z anglického romantismu vybral snad ta nejméně známá jména například jako William Wordsworth. Jak mám asi vědět, kdo to byl? Nebo dokonce jaké dílo napsal se Samuelem Coleridgem. Byla jsem si jistá, že to mělo něco společného s přírodou, mořem nebo řekou. Určitě jsem měla to dílo podtržené žlutým zvýrazňovačem a bylo to na pravé stránce v dolním rohu. Co jen tam bylo napsaný. Ve snaze pomoci své hlavě jsem si začala masírovat spánky.
Celou místnost ozářil záblesk, jakoby tady někdo fotil s bleskem. Podívala jsem se po ostatních, ale nikdo si toho zřejmě nevšiml. Asi jsem jen unavená a něco se mi zdálo, pomyslela jsem si a chtěla se vrátit k testu.
Ale stalo se to znovu. A pak ještě několikrát za sebou se stále menšími intervaly. Všichni vypadali soustředění do svých odpovědí a zkontrolovala jsem, i jestli nás někdo nefotí. Což by byla úplná pitomost, ale nevěděla jsem, jak jinak si to vysvětlit. Co se to proboha dělo?
Další zablesknutí následoval nějaký obraz. Ze začátku byl rozmazaný a jakoby vzdálený. S dalším promítáním se stával zřetelnějším.
„Tak položte tužky a končíme,“ oznámil Stone konec a vše se zase vrátilo do normálu. S úlevou i špatným pocitem jsem se zvedla a chtěla mu zanést test.
„Vy si to můžete ještě dopsat,“ podíval se na mě. Nevěřila jsem svým uším. Nikdy bych nečekala, že by zrovna on udělal něco takového, tak ohleduplného.
„Dám vám přesně tolik času, kolik jste zameškala, takže můžete jít pokračovat. Teda pokud máte zájem a nechcete to odevzdat nyní,“ vzhlédl ke mně, když jsem se stále nevracela na místo.
„Děkuju,“ zašeptala jsem a zaraženě si znovu sedla. Zkontrolovala jsem další otázku a snažila si vzpomenout alespoň na částečnou odpověď.
Znovu se objevily ty záblesky. A hned po nich jsem před očima viděla mé poznámky. Byl to neskutečně ostrý obraz, jako dokonalá fotografie. Bylo to neuvěřitelné. Kdykoli jsem pomyslela na určitý odstaveček, zvětšil se mi před očima a hledaná slova z něj začala „vyskakovat“ a sama se dávala do vět. Už jsem nad tím ani moc nepřemýšlela, neboť jsem věděla, že mám velmi málo času.
Před očima mi proběhl text s již zmíněnými básníky a jejich dílem „Lyrické balady“. Dokonce jsem si jméno Samuel podtrhla vlnovkou. Ruka se mi pohybovala po papíře takovou rychlostí, že jsem ani nevnímala, co zrovna píši. Vše jsem nechala na svém podvědomí.
Čas mi ještě nevypršel a já byla hotova. S úsměvem a dobrým pocitem jsem test odevzdala a šla pomalu směrem k učebně, kde budu mít další přednášku, která začínala až za půl hodiny.
Cestou jsem se snažila pochopit, co se to sakra stalo. Vždy jsem měla dobrou paměť, ale tohle bylo jiné. Bylo to jako otevřené album s digitálními fotografiemi, tak ostré a naprosto dokonalé. Bylo mi jasné, že sama nic nevymyslím. Potřebovala jsem si promluvit se Samuelem, ale zrovna nebyl nijak k zastižení. Nechala jsem mu několik vzkazů, aby se mi co nejdříve ozval.
Vzpomněla jsem si na výraz pana Stona, když četl doručený lístek, a musela jsem se usmát. Jeho vždy bezchybná maska, nevyzařující žádné emoce, byla náhle porušena. Stále jsme nemohla uvěřit, že mi dal čas navíc. Hlavní roli v tom sehrál pan Wristely, ale stejně jsem nevěřila, že by Stonovi jako jediný důvod k projevu kousku lidskosti stačilo, kdyby napsal, že jsem se zdržela u něj. Muselo tam být napsáno něco víc a mě sžíral hrozný pocit zvědavosti.
Zbytek hodin už jsem se nedokázala soustředit. Naštěstí jsem dnes měla jen teoretické hodiny, takže nebyla vyžadována velká aktivita. Místo poznámek jsme si kreslila po okrajích sešitu a duchem byla nepřítomna.
Zablesklo se mi před očima a já netrpělivě čekala, co přijde. Viděla jsem zmačkanou kuličku papíru. Obrazy se měnily velice rychle, takže to ve výsledku vypadalo jako celistvý pohyb. Kulička se začala sama rozbalovat a vyrovnávat vzniklé přehyby. Až se úplně vyhladila, bylo vidět, že je tam něco napsáno
Okamžitě jsem rozpoznala dnešní vzkaz. Chtěla jsem se pokusit rozluštit alespoň pár slov, ale obraz zmizel. Snažila jsem se soustředit a „přivolat“ ho zpět, ale bezúspěšně. Nyní jsem byla roztržitá ještě více.
Ani jsem si to neuvědomovala, ale má ruka začala sama jezdit po papíře. Koukala jsem se před sebe v předstíraném zájmu, takže jsem si toho všimla, až se mě Lily zeptala, co to má být.
S Lily jsme se poznaly loni, kdy jsme měly hodně společných hodin a od té doby sedáváme vedle sebe. Jsme jen takové ty školní kamarádky, takže se ve volném čase téměř nevídáme.
Podívala jsem se na ni nechápavě, a když ukázala na můj sešit, tak jsem nevěřila vlastním očím.
Koukala jsem na černobílou kresbu toho vzkazu. Nevěřila jsem, že jsem to nakreslila já, když jsem ho ani pořádně neviděla. Dokonale se mi podařilo zobrazit rukopis pana Wristelyho i celý text.
„Víš, že ani sama nevím,“ odpověděla jsem Lily omámeně a nedočkavě jsem se pustila do čtení.