Východ slunce 38. díl

Ihned po mém procítěném zaklení se zhroutil. Ani zesláblí muži ho nestihli pořádně zachytit. Jeho bezvědomé tělo zůstalo ležet na chladné zemi bez sebemenší známky pohybu. Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat. Ačkoli bych to nikdy nepřipustila, třásly se mi strachem ruce. Neviděla jsem před sebou nic jiného než tmavě rudou skvrnu a jeho zavřené oči. Stále dokola opakující se obrázek, který se mísil s vyjevenými výrazy dvou přihlížejících. Obracely ke mně němě své tváře a očima mě nutily k nějakému činu. Ale co jsem si měla počít?
´Mesteane, kde jsi?´ upínala jsem se k němu a kroužila pohledem po tmě, jako bych ji snad mohla prohlédnout a zrakem ho k sobě přitáhnout. Všechna bojovnost mě opustila, sebejistota vyprchala a já tu stála jako mladá holka, co nemá o světě ponětí. Už tolik lidí jsem připravila o život, ale nechat někoho umírat jen proto, že jsem si připadala bezmocná, to pro mě bylo zcela nové. Jak se vůbec přivádí k životu? Vím, jak ho ukončit; to koneckonců není zas tak složité! Ale ušetřit ho? Rozkřesat tu jiskru nazpět? To je nepředstavitelně složitější.
„Pane?“ ozval se potichu Thor. „Neměl byste něco udělat?“
Jeho hlas mě probral ze strnulosti. Okamžitě jsem ho však za to nenáviděla. Ztrácet se v obrazech bylo daleko jednodušší! Proč musím dělat něco já? Chtělo se mi křičet. Do čeho jsem se to vůbec pustila? Vidět před sebou lidi umírat a …
Ne, už dávno jsem se rozhodla. Tohle k tomu prostě patří.
„F…fajn.“ Vypravila jsem ze sebe s obtížemi. V krku jsem měla neuvěřitelně sucho, cítila jsem, jak se celá třesu. Rozklepaně jsem stiskla ruku, snad abych se povzbudila, a pomalu nejistě poklekla k nehybnému Amicovi. Ještě jsem se podívala na ty dva stojící na stráži jako dvě sudičky, pak jsem se teprve dala do práce podpořena jejich tichým ponoukáním. Slyšela jsem, jak si vedle mě někdo sedá; ani jsem se nemusela dívat, kdo to byl. Ster měl také dost.
Přestala jsem se starat o okolí a věnovala veškerou svou péči ležícímu. S obavami jsem mu přiložila ke krku prsty a snažila se nahmatat puls. Jaká úleva mě zaplavila, když mi slabé tepání odkázalo aspoň malinkou nadějnou vyhlídku. Nahnula jsem se nad jeho tvář a zkusila poslouchat, jak dýchá. Vlastní nervózní dech mě však zrazoval. V hrudi mi poplašeně bušilo srdce, ještě plné bezbřehé vděčnosti, že není vše ztraceno. Zároveň s tím mě však vyplašila myšlenka, jak dlouho tohle bude ještě trvat. Co když se mu zastaví? Co když přestane tlouct? Mestean by mi v životě neodpustil. Jak se vůbec dá něco takového odpustit? Nejen, že jsem je k jednotce přivedla svými řečmi, a tím vlastně podnítila celou tuhle absurdní situaci, ale navíc jsem ani netušila, jak ji vyřešit.
Nakláněla jsem se nad ním dost dlouho, zmítalo mnou nutkání něco dělat. Jenomže jakmile jsem přiložila na ránu pruh látky z jeho šatů, ujistila se, že dýchá, a omyla mu obličej, skončila tím veškerá má fantasie týkající se ošetřování bodnutého. Neustále jsem se ujišťovala, jestli dýchá. To byl jediný pohyb, který jsem spolu s prsty pevně přiloženými k jeho krční tepně vykonávala. Připadalo mi to až směšně málo. Chtěla jsem vstát, rozeběhnout se do tmy a najít někoho, kdo by pomohl. Jenomže jak jsem mohla vědět, co se děje několik desítek kroků ode mě? Kolem nejspíš stále zuřila bitka, nebylo to přeci tak dávno, kdy nás jezdci pronásledující poslední uprchnuvší z jednoho křídla opustili. Nemohla jsem prostě vstát a vyrazit vstříc dalším černým vojákům! Nemohla jsem ho tu nechat, i kdyby tu byl s těmi dvěma. Pokud by se něco stalo a já u toho chyběla, neunesla bych to.

Starala jsem se o něj, dokud mi zbývalo dostatek vůle a sil, abych se držela při vědomí. Mí společníci už dávno leželi, mrtvé bojiště zakrývala temnota. Poskytovala padlým to, co by neudělal nikdo lépe. Klid, ticho, odpočinek a tmavou róbu zakrývající poraněná a zmrzačená těla. Napůl jsem seděla, napůl bděla s hlavou bezvědomého v klíně a zmrzlýma rukama v jeho hladkých vlasech, projížděla jsem mu dlouhými prameny, masírovala mu jemnou kůži, sledovala záhyby lebky a oči upírala do nekonečné prázdnoty. Když planinu duchů opustil i poslední zákmit světla z ohořelé louče, ocitla jsem se v úplné propastné hlubině. Odnikud sem nezavál jediný náznak života, zcela jsem zapomněla, že je nedaleko spousta lidí. Tady tomu tak nebylo. A tak když mě opustila i ta jediná jiskra v bezútěšné noci, zažehla jsem si po chvilce temnoty novou. Nechala jsem ji vznášet v úrovni svých očí; jemně tepala a pulsovala neubývající energií. Pozorovala jsem tu stříbrnou tečku, jak lehce klesá a kmitá na místě, aby zase mohla o kousek povyletět.
Tak dlouho jsem do toho jednoho zářivého bodu hleděla, až jsem se v něm ztratila. Pohltil mě samotný čas a nechal unášet svými zakřivenými drahami. Necítila jsem tvrdou studenou zemi, ani teplé mladé tělo spočívající mi v klíně. Bloudila jsem nezměrným prostorem, pryč od přízemní ukotvenosti a zákonů, které nás zde držely. V uších mi zněla nadpozemsky krásná hudba tryskající přímo z mého nitra. Tvořila se sama, popisovala to, co bych v životě nedokázala vyjádřit slovy. Klouzala jsem povrchem, jako bych rozrážela teplou vodu svými dlaněmi a dívala se na podmořský svět. Nepotřebovala jsem dýchat, nechybělo mi vůbec nic. Byla jsem volná…

Až stín mě vyvedl z mého oceánu. Světlo pohaslo a bezbřehé vody neskýtaly takovou krásu jako za jasných paprsků. Teplo vychladlo a do mě se pustila zima. Hudba utichla a já si nemohla na tu opojnou melodii vzpomenout, přestože jsem ji někde uvnitř sebe slyšela dosud znít. Jenomže jak přimět něco k pohybu, když nemáte klíč? Radost mě opustila a já pocítila hlubokou ztrátu.
„Ššš. Pomalu.“ Ozval se mi u ucha tichý hlas. Nijak mě nevylekal, nebyl důvod se bát. Hrál ve stejné tónině jako ta rajská hudba v klidných vodách, byl mou součástí, a tak jsem ho nechala přivést mě nazpátek.
„Šel jsem trochu napřed, nevěděl jsem, co tu čekat.“ Říkal klidně, snad mě nechtěl vyděsit. „Za chvíli sem ale dorazí, neměli by tě takhle vidět.“ Mohl se hlas zhmotnit? Cítila jsem teplo a jemný tlak na ramenou.
Až když se obraz začal rozdvojovat, uvědomila jsem si, že upřeně zírám do jednoho bodu, aniž bych ho nějak sledovala. Byly to rty, důsledně se pohybující, bez náznaku smutku či radosti. Krásné půlměsíce červánků vytrácejících se v mlžném oparu.
Zmateně jsem zamrkala a zaostřila na obličej před sebou.
„V klidu, nikam nespěchej.“ Šeptal Rianvelein a vztahoval ke mně ruku dlaní vzhůru. „Chyť se mě, pomůžu ti na nohy.“
Natáhla jsem k němu ruku, v půli cesty mi však padla k zemi. Byla nepředstavitelně těžká. Stačila jsem akorát poplašeně vzdychnout úlekem.
„Neboj, to nic.“Přiblížil se ke mně, nečekaje na mou spolupráci, chytnul mě pod rameny a vytáhl na nohy. Než jsem si uvědomila, jak to že to šlo, stála jsem a k nám se blížila skupina pěti mužů s koněm a pochodněmi v ruce.
„Tihle dva jenom usnuli, oba jsou ranění, hůř je na tom ten nalevo. Ten mladý elf upadl do bezvědomí, má poranění na hrudníku. Převezte ho co nejrychleji do pevnosti a snažte se ho co nejméně dotýkat. Ať ho zatím nikdo neošetřuje.“ Instruoval je můj opěrný sloup. Doslova se mi ztráceli před očima, nesnažila jsem se nějak to měnit.
„A co tenhle, pane?“ zeptal se někdo směrem k nám.
„O něj se postarám já.“ Odvětil stroze.
„Jak myslíte, pane.“
„Jenom se drž a nepadej, prosím. Pořád jsi přeci muž a ti nemají štíhlé ženské tělo.“ Už, už jsem se chtěla ohradit, ale mé hlasivky mi to nedovolily. „Nevím, co všechno dovede ten tvůj plášť, ale zkoušet to zrovna nyní nechci.“ Zašeptal mi něžně do ucha, na tváři mě pohladil jeho teplý dech. Z toho náhlého přísunu tepla jsem se otřásla, celým mým tělem vládla zimnice.
Čekali jsme, až se nosiči začnou plně věnovat své práci. Jakmile nám nevěnovali pozornost, zamířil se mnou Rianvelein pryč od malých zdrojů světla. Nesnažila jsem se zkoumat cestu, zavřela jsem oči a svěřila se zcela do péče mého ošetřovatele. Držel mě jemně, leč dost silně na to, abych neupadla. Nohy jsem v rámci setrvačnosti sunula dopředu, nejdřív jednu, pak druhou a zase znovu. Usínala jsem ve stoje, anebo ztrácela vědomí. Co na tom sešlo.
Zastavil se, uvolnil si jednu ruku, přinutil mě nepadat a přitáhl si něco k sobě.
„Hodný,“ vítal s tím laskavým hlasem, „stůj klidně.“ Tohle mohlo patřit oběma. Zaslechla jsem souhlasné frkání a cítila nezaměnitelný koňský pach. Měl u sebe tedy svého koně, ujistilo mě to.
„Výborně, teď tě budeme muset nějak vysadit do sedla.“ Povídal si spíše pro sebe. „Hm.“ Tuhle situaci jsem mu nezáviděla. Nebyla jsem bohužel v pozici, abych mohla pomáhat. Vyřešil to jednoduše. Jednu mou ruku propletl s koňskou hřívou, druhou mi obtočil kolem hrušky a pak mě s vypětím trochy sil vyhoupl nahoru. Ležela jsem na horkém, splaveném těle jako nějaký pytel. Netrvalo to však dlouho, jednu nohu mi přehodil přes hřbet a pak se za mě sám vyšvihl. Uvolnil mé ruce z bujné hřívy a objal mě kolem pasu. Zem se pode mnou začala pohybovat.
Vnímala jsem monotónní houpání, jak se kůň s lehkostí pohyboval. Víc mě ale zaměstnávalo to teplo, které mě hřálo do zad a do břicha. Rianvelein se ke mně tiskl, zahříval mě vlastním tělem a svíral majetnicky v náručí, jako kdyby byl galantní rytíř na bílém koni a já jeho princezna, kterou jel vysvobodit.
Snad bych tomu i věřila, v případě že bych v předchozím čase nebyla tolik mimo. Takhle to ale pro mě byl jen neuvěřitelný sen; pohádka, která se nikdy v reálném světě neuskuteční.
Čím déle jsme jeli, tím více zvuků ke mně doléhalo. Nedokázala jsem je pořádně rozeznat, taková přehršel se na mě valila ze všech stran. Zpod zavřených víček a kapuce hluboko stažené do obličeje mě žádné světlo neupozornilo na to, v jaké části prolákliny se nacházíme. Nikdo mě nepřipravil na náhlé zastavení. Anebo možná připravil, ale já si toho ani nevšimla. Teplo mě opustilo, jako už jednou v tento den, či spíše noc a nálada uvadala spolu s ním. Svírala jsem křečovitě hrušku sedla a bála se, že tu nahoře zůstanu viset. Mé obavy se však nevyplnily a já opět putovala do hřejivých rukou.

„Pomozte mi s ním.“ Odchytil jsem si jednoho chlápka, co procházel kolem s rukama plnýma prostěradel. Netvářil se nijak nadšeně, co se od něj také dalo čekat. Většina lidí byla až příliš neochotná, na to jsem si zvykl už dávno. Anebo možná ještě ne tak zcela, jinak by mě to pořád nevyvádělo tolik z míry.
„Musíme ho dovléct do jeho pokoje. Budu nás vést, jenom mi ho pomozte podpírat.“ Snažil jsem se jednat slušně. Násilí dnes v noci kvetlo více, než by bylo vhodné.
„A co mám dělat s těmi látkami?“ zeptal se mě vysokým hláskem, až nepřirozeně posazeným s porovnáním k jeho věku.
„Položte si je tady, pak se pro ně vrátíte.“
„Ale mí nadřízení…“ chtěl protestovat.
Okamžitě jsem ho umlčel. „Vaši nadřízení počkají, dopravení velitele do jeho pokoje je momentálně přednější.“ Utnul jsem ho, přehodil mu jednu bezvládnou Eleonořinu ruku přes rameno a očima ho vyzval k pohybu. Jakmile jsem zmínil slovo velitel, nezdálo se, že by se ještě chtěl nějak hádat. Nerad jsem používal takových povrchních zbraní, ovšem teď mi záleželo předně na dopravení toho vláčného těla do postele, mezi čtyři zdi, daleko od podezřívavých pohledů.
Napůl jsme nesli, napůl jsme vlekli, s mou nechutí, zahalenou Eleonoru až do patra, ve kterém se nacházel její pokoj. Nařídil jsem splavenému muži, ať otevře dveře, kontrolu nad těžknoucím tělem jsem převzal já. Jaké bylo naše překvapení, když dveře nešly otevřít, a to ani s použitím klíče.
„To je divný. Normálně si tu nikdo nezamyká. Klíče se dostávají jen na požádání. Nevím, že by si o ně někdo řekl. Tyhle, co tu mám, jsou jediné.“
„Aha.“ Horečně jsem přemýšlel, jak z toho ven. Jak jsem tak mohl odhadovat, byly zajištěné nějakým speciálním opatřením. „Asi se zasekly.“ Vymyslel jsem si rychle.
„Je to možný.“ Přisvědčil muž. „No a co teď s ním teda? Já už ho moc daleko nepovleču!“
„Dáme ho ke mně.“ Napadlo mě ihned. A tak jsme se otočili a scházeli o patro níž, do mého pokoje. Po cestě úzkými chodbami jsem si uvědomil, že to je to nejlepší, co jsem si vlastně mohl přát. Nikdo k ní nebude mít přístup, pokud mu to nedovolím, a starat se o ni budu moct také jenom já.
Zatímco jsme ji pokládali na mé lůžko, děkoval jsem jejím ‚zakletým´ dveřím.
„Dobře. Tak to bychom měli. Budete ještě něco potřebovat, když už jsme u toho? Mám sem někoho poslat, aby vám pomoh?“ ptal se muž, urychleně couvající ze dveří.
„Ne. Myslím, že teď mají všichni plné ruce práce s jinými. Už nic nepotřebuji, děkuji.“
Zabouchl dveře a beze slova zmizel. Ušklíbnul jsem se pro sebe a pak se otočil k mé staronové společnici.
Ležela bez hnutí na posteli přesně tak, jak jsme ji sem dopravili. Nejevila známky toho, že by se měla k nějakému pohybu, tedy jsem ji v té pozici nechal a dovolil si alespoň na chvíli odpočinek, při kterém jsem měl v úmyslu ji pozorovat. Nerozhodně jsem se porozhlédl po spoře vybavené místnosti, pak si přitáhl rozviklanou židli stojící v koutě, zjevně dlouho nepoužívanou, jelikož byla opředena mnohými pavučinami, a sedl si na ni tak, abych si mohl složit ruce na opěrku a položit na ně hlavu. Takto sedící jako nějaký hlídací pes uvelebený na svých packách jsem hodlal setrvat, dokud mě pohled na v tento moment nevinnou a bezbrannou dívku neomrzí.
Čekala mě dlouhá doba, věděl jsem totiž jistě, že se té možnosti bezstarostného zkoumání nikdy dosytnosti nenabažím. A ta představa mě rozechvívala nadšením. Prohlížel jsem si ji postupně od hlavy až k patě – tělo zahalené do špinavého a místy protrženého pláště, zablácené boty visící přes okraj postele, meč v pochvě vykukující z jednoho záhybu černé látky těsně u pasu. Muselo to být nepohodlné, stejně jako celý ten směšný zahalovací podnik. A přestože jsem byl připraven strávit ve stejné pozici celé hodiny, klidně i dny, vstal jsem, abych odstranil případné zbytky nepohodlí, které mohly tu křehkou schránku ohrožovat.
Stoupnul jsem si nad ní, plně rozhodnut pomoct jí z toho černého oděvu, a téměř vzápětí se zarazil, naprosto znejistělý, co přesně si mám nyní počít. Ačkoli jsem se ujal role jejího ošetřovatele, což z hlediska její skryté identity bylo nepochybně dobře, nemohl jsem se zbavit dojmu, že dělám něco zakázaného. Jak jsem měl šanci krátce zjistit, představa kohokoli vpuštěného do Eleonořina soukromí ji děsila. A za soukromí jsem považoval i „to“ skryté za tenkou vrstvou jemné tmavé látky. Nerozhodně jsem postával nad postelí, s hlavou podepřenou, jak usilovně jsem přemýšlel, jestli mám nebo nemám. Bylo mi až ze mě k smíchu, když jsem si představil, že se bojím sundat svrchní oděv jedné obyčejné holce. Ani sebevýsměšný postoj mi to však neulehčil, a tak jsem se po drahné době s povzdechem a klepajícím svědomím sehnul níž a natáhl ruce k tiše oddychující Eleonoře. Doufal jsem, že spala.
Dotkl jsem se volně spočívající paže a čekal, jestli bude nějak reagovat. Když se nic nedělo, odhodlal jsem se k tomu, abych ji opatrně přetočil na bok. Něco zamumlala, máchla rukou a přitáhla si ji blíž k obličeji, pak zase znehybněla. Musel jsem se vydýchat z šoku, který mi tímto nevinným pohybem způsobila. Jakmile jsem si uvědomil, co dělám, rozesmál jsem se. Spala. A já se choval jako pitomec. S ulehčením jsem se k ní znovu naklonil a už bez obav pokračoval ve vysvlékací akci. Nahmatal jsem u krku stříbrnou sponu, rozepnul ji a uvolnil tak látku z největšího sevření. Z rukávu jsem vymanil postupně jednu ruku, pak druhou a zahalený obličej jsem si schválně nechal až nakonec. Těšil jsem se jako malý kluk, který čeká pln nedočkavosti na to, až se bude moci poprvé projet na koni. Na rozdíl od něj jsem si to napětí patřičně vychutnával. Nejprve jsem jí odepjal od pasu meč, jež jí musel notně překážet a který jsem chtěl později řádně prozkoumat, pak sundal boty bránící jí pohodlněji se uvelebit na posteli, dále náholeníky, kožené rukavice potřísněné zaschlou krví a hrudní plát. Všechnu výstroj jsem složil bez ladu a skladu do rohu místnosti a vrátil se dokončit, co jsem započal.
Plášť odhrnutý na stranu jsem znovu rozprostřel a přikryl jí, pak jsem se uvelebil na židli a konečně si dopřál tu radost a sundal dosud netknutou kápi. Kromě zvláštní barvy vlasů jsem vlastně ani nic neočekával. Jako bych podvědomě tušil, že mě to, co uvidím, nezklame. A taky že ano. Od té doby, co jsme se shledali poprvé, se velice změnila. Přestože ležela na břiše a hlavu měla z půlky zabořenou do polštáře, nemohl jsem si nevšimnout ostře se rýsujících lícních kostí. Profil měla velice tvrdý a temné stíny pod očima na světlé kůži strnulý výraz jen umocňovaly, ale drobný nosík a narůžovělé rty zase obličej zjemňovaly. Do očí mi nebylo dopřáno znovu pohlédnout, musel jsem se spokojit alespoň s prameny trčícími z utaženého copu. Pokud mě nešálil zrak tehdy v noci, o čemž vzhledem k mé elfí krvi pochybuji, vlasy jí stříbřitě pableskovaly. Nyní však připomínaly spíše barvu slámy s nazelenalou příměsí, která kdykoli na ně dopadlo světlo svíčky zlatě zazářila.
Nerozuměl jsem tomu, což mi ani v nejmenším nevadilo. Uvelebil jsem se v sedě, už podruhé tento večer složil hlavu na ruce, a i přes veškeré mé snahy záhy usnul.